Stát jako bojovník proti kouření? Na okraj protikuřáckého zákona

Kdybych měl shrnout své stanovisko k nově přijatému zákonu do jedné věty, řekl bych, že je to špatný zákon: špatný ne proto, že omezuje kouření, nýbrž proto, jakým způsobem to dělá. Velkým omylem by byla domněnka, že postihuje pouze kuřáky; vpravdě jsou jím postiženi všichni občané, kuřáci i nekuřáci, a to právě jako členové občanské společnosti.

Exemplárně se nám tu připomíná otázka po vlastní úloze státu a legitimním rozsahu jeho mocenských intervencí. K náležitému posouzení dotyčného legislativního aktu je nezbytné zasadit jej do těchto širších souvislostí.

Bylo nového zákona skutečně zapotřebí?

Nikomu, kdo žije v Praze, nemohl v posledních letech ujít jeden nápadný jev: nekuřácké restaurace a kavárny se množí dříve nevídaným tempem. Kromě nových podniků tohoto druhu přibývá zejména restaurací, které se po rekonstrukci mění z kuřáckých na nekuřácké. Podobná situace bude nepochybně i v jiných velkých městech. Potvrzují to aktuální odhady Asociace hotelů a restaurací, podle nichž je už nyní přes 60 procent hostinců nekuřáckých.

Za tohoto stavu věcí působí vyhlášení nového zákona asi tak, jako kdyby stát zaváděl prohibici v době, kdy spotřeba lihovin trvale klesá. Nelze se ubránit dojmu, že skutečným účelem zákona není proklamovaná ochrana nekuřáků před nedobrovolným vdechováním tabákového dýmu, nýbrž programové vytlačení kuřáků z prostoru veřejného pohostinství. Avšak jakou to úlohu si stát v takovém případě přisvojuje?

Zdá se, že doba se opravdu mění. Jako kuřák mohu kvalifikovaně dosvědčit, že ve srovnání se situací před deseti či dvaceti lety je dnes tolerance vůči tomuto zlozvyku všeobecně mnohem nižší. A jak se ukazuje, restauratéři na změnu nálady odpovídajícím způsobem reagují. Volná hra nabídky a poptávky, tento klíčový princip tržní ekonomiky, tady skutečně funguje! Liberálové by z toho měli mít radost. Přesto naše vláda, jakkoli se formálně hlásí ke konceptu liberální demokracie, považuje za nutné mocensky intervenovat do tržního procesu nekompromisním, totálním zákazem.

Proč? Je tady akutní nebezpečí z prodlení? Dá se takovýto brutální zásah do společenského vývoje, respektive do svobody podnikání ospravedlnit bezprostředním smrtelným ohrožením života občanů? A pakliže ne, co to naše zákonodárce posedlo?K adekvátní odpovědi bude zapotřebí důkladněji přezkoumat oficiální argumenty, které jsou na podporu tohoto zákazu uváděny.

Protikuřácký diskurs

Ale než se k tomu dostaneme, podívejme se na některé rysy protikuřáckého diskursu, jak jej můžeme sledovat v projevech politiků či žurnalistů. Ukáží se přitom, obávám se, jisté skličující paralely s oficiálním diskursem někdejšího komunistického režimu.

„Pokud jde o omezení kouření na veřejnosti, zařazujeme se konečně mezi civilizované země,“ prohlásil po přijetí zákona premiér Sobotka. Na téže stránce Lidových novin, kde se cituje tento premiérův výrok, nacházíme přehled o situaci v jednotlivých evropských zemích, z něhož kupodivu vyplývá, že poměr „civilizovaných“ zemí (tedy zemí s totálním zákazem) a zemí „necivilizovaných“ (kde stále platí podobná pravidla jako dosud u nás) je 18 ku 15. Ano, v patnácti evropských zemích je i nadále zachována možnost vyčlenit v restauracích zvláštní oddělené kuřácké místnosti, anebo si menší podniky mohou vybrat, zda budou kuřácké, nebo nekuřácké. K těmto – podle Sobotky necivilizovaným – zemím patří například Itálie, Německo, Rakousko či Švýcarsko. Někde byl původní totální zákaz po čase zmírněn: tak třeba v Nizozemsku bylo po dvou letech povoleno kouření v barech o rozloze pod 70 metrů čtverečních, Chorvatsko dokonce původní omezení pro restaurace ještě podstatněji zmírnilo již po půl roce (poučení pro české zákonodárce: přiznat chybu není nic zahanbujícího).

Jsme tedy svědky pozoruhodného jevu: předseda vlády si osobuje právo rozhodovat o tom, která země je civilizovaná a která nikoliv. Pamětníkům se pravděpodobně vynoří v mysli vzpomínka na dobu, kdy straničtí pohlaváři rozhodovali o tom, která země (vláda, třída, společenská vrstva) je „pokroková“ a která „reakční“.

Jiný vládní úředník se zase pokouší vnucovat veřejnosti své představy o „normalitě“. „Normální je nekouřit,“ suverénně prohlašuje ministr zdravotnictví Ludvík a k tomu ještě dodává, že „normální je nepít“. Zřejmě si neuvědomil, že v dané situaci nemluví jako soukromá osoba, ani jako lékař, nýbrž jako státní činitel. Jeho výrok by byl plausibilní ještě tak v ústech občanského aktivisty, ale v ústech představitele státní moci se mění v něco hrozivě nehorázného. Nezapomněli jsme snad ještě docela, jak se nás komunistický režim pokoušel „normalizovat“. Co s člověkem, který odmítá být „normální“? Nejspíš bude třeba předat ho do péče psychiatrů...

Arogantním politikům přizvukují i někteří žurnalisté. V tomto ohledu se zvláště vyznamenává Martin Zvěřina, redaktor Lidových novin. V úvodníku z 10. prosince 2016 píše: „Zákaz kouření je restrikcí, nepochybně i omezením svobody. Avšak ve veřejných prostorech je omezením svobody jednoho zabíjet spolubližní vedlejším produktem jeho vlastní závislosti.“ Pamatujme si jeho tezi: Kdo kouří (ve veřejných prostorách), zabíjí své spolubližní. A vedle toho postavme dva jiné citáty z téhož listu. V článku Paříž se dusí (21. března 2015) čteme: „Podle údajů Světové zdravotnické organizace způsobují exhalace z naftových motorů rakovinu plic, podle průzkumů jsou nebezpečnější než pasivní kouření.“ – V příloze Česká pozice z 31. ledna 2015 se dovídáme, že primárním zdrojem vysoce toxických oxidů dusíku jsou motorová vozidla (materiál má sugestivní titulek: Jedy, které dýcháme).

Nuže, v duchu páně Zvěřinovy teze bychom mohli formulovat tvrzení: Je třeba potírat automobilismus, neboť motoristé zabíjejí spolubližní vedlejším produktem své závislosti. (Závislosti? Nu ano, stačí postát chvíli u libovolné silnice, abychom zjistili, že většina aut je obsazena jedinou osobou, totiž řidičem; proč ti lidé nevyužívají dobře fungující veřejné dopravy?) Nabízí se otázka, zda by byl autor úvodníku ochoten podepsat i takovéto prohlášení. Jestliže ano, pak je vše v pořádku, pan Zvěřina má nárok na svůj radikalismus. Pakliže ne, museli bychom usoudit, že jeho slova o „zabíjení spolubližních“ svědčí o ztrátě soudnosti a smyslu pro míru, nebo že je vyřkl pod vlivem nějakého mentálního úrazu.

Ve zmíněném sloupku se dále píše: „Zákaz kouření je vyjádřením společenského odsudku masově rozšířené závislosti.“ – Tedy společnost, podle p. Zvěřiny, odsuzuje kouření jakožto určitou masově rozšířenou závislost. Je krajně ošidné přisuzovat takovým kolektivním entitám, jako je společnost, národ nebo lid, nějaké pocity, postoje či volní akty. Otvírá to prostor k všelijakému kouzlení s jazykovou referencí. Neboť kdo vlastně tvoří onu „společnost“, která odsuzuje? Zřejmě do ní nepatří kuřáci, ledaže by odsuzovali sami sebe. Rozsah pojmu je tedy v tomto případě určován postojem ke kuřáctví: ten, kdo mu holduje, nebo je třeba jen toleruje, ztrácí nárok na členství ve „společnosti“. Přesně řečeno, sám se z ní vylučuje. Byť bylo kuřáctví třebas i „masově rozšířené“, stále tu zůstává intaktní zdravá společnost, která odsuzuje... Už zase ty truchlivé paralely! Vzpomínáte? To přece byla příslovečná figura oficiální rétoriky komunistického režimu: náš lid (naše společnost) podporuje, nepřipustí, rozhodně odsuzuje – a tak dále, ad libitum.

Výrazným rysem protikuřáckého diskursu je manipulace se slovem závislost. Tento obecný (přesněji: rodový) pojem umožňuje ve vší počestnosti hodit do jednoho pytle nejrůznější druhy návyků či náruživostí, čehož se dá příhodně využít i k pochybným účelům pragmatickým. Termín „závislost“ je totiž v obecném povědomí spjat především s návykem na požívání drog v užším smyslu, tedy s tím, čemu se říkávalo narkománie. A tak se kuřák, mocí pojmové abstrakce, rázem ocitá takříkajíc na jedné lodi nejen s alkoholikem, ale i s feťákem. Prostě drogově závislý jedinec. V boji proti „závislostem“ netřeba pedantsky rozlišovat. (Jak se tu krásně hodí to množné číslo: závislosti.)

Tomuto jazykovému triku napomáhá všeobecně rozšířená záliba v obecných pojmech a abstraktních výrazech, která charakterizuje vůbec moderní dobu a ještě se stupňuje v době postmoderní. Všiml si toho již Tocqueville, bude tomu bezmála dvě stě let:

„Lidé demokratických období mají rádi obecné ideje, protože je osvobozují od nutnosti zkoumat jednotlivé případy; [...] zařadí je všechny pod stejný vzorec a spěchají dál.“ (Demokracie v Americe II, Praha 1992, s. 20) „Demokratické společnosti vášnivě milují obecné termíny a abstraktní slova [...]. Tato abstraktní slova, [...] jichž se užívá při každé příležitosti, aniž by byla vztahována k nějakému zvláštnímu případu, rozšiřují a zároveň znejasňují myšlenku; činí vyjádření rychlejším a myšlenku méně zřetelnou. Demokratické národy však, pokud jde o jazyk, mají raději nejasnost než pracnost.“ (53) Tocqueville samozřejmě dobře ví, že obecné a abstraktní termíny jsou pro lidské myšlení nepostradatelné. Říká jen, že „lidé mají v těchto dobách rovnosti tendenci obzvlášť rozšiřovat počet slov tohoto druhu, používat jich vždy izolovaně v jejich nejabstraktnějším významu, a to při všech příležitostech, i když to není přímo zapotřebí.“ (54)

Jako by tu francouzský historik popisoval myšlenkové klima naší současnosti, není-liž pravda? Tak vezměme například obecné termíny „vývoj“ a „pokrok“: natolik jsme si je navykli užívat absolutně – bez upřesnění, co se vlastně vyvíjí, respektive čeho se ten pokrok týká –, že nikoho už ani neudiví běžná fráze „vývoj se nedá zastavit“ nebo „jít s pokrokem“, „bránit se pokroku“ atp. Snad právě otřelost takovýchto frází nás milosrdně chrání před děsivou představou, kterou by musely vyvolat, kdybychom je na chviličku vzali vážně.

Podobně „řízení“ se osamostatnilo od předmětu řízení a žije svým životem v abstraktní sféře obecných idejí. Jako zvláštní obor se ustavila „teorie řízení“. Ve speciálních kursech je možno získat universální kvalifikaci pro řízení čehokoli, ať je to slepičí farma, kulturní středisko, hutní kombinát nebo supermarket. Do seznamu povolání tak přibyla nová profese: manažer bez přívlastku, odborník na řízení. Vedle létajících profesorů máme také létající manažery.

Nuže, v tomto myšlenkovém klimatu připravuje vláda zákon o „ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek“. Jistěže každá „závislost“ má nějaké škodlivé účinky; avšak přestaneme-li se řídit zdravým rozumem, ztratíme-li schopnost rozlišovat mezi konkrétními případy a situacemi, pak se časem dočkáme třeba i zákazu prodeje alkoholických nápojů na veřejných slavnostech, jako jsou trhy, poutě, posvícení, historické jízdy atd. Pro pana Zvěřinu již dnes znamená prodej alkoholu při podobných příležitostech jen zhůvěřilou „svobodu intoxikace“. Tož tedy, pryč s tradičním svařákem o vánočním trhu! Závislosti je třeba potírat a basta. Vývoj se nedá zastavit.

„Kouření zabíjí“

Protikuřácká kampaň přirozeně vychází z argumentů lékařských, které dokládají, že kouření jako takové je zdraví škodlivá náruživost. Ovšem při zdůvodňování nového zákona se hlavní důraz klade na argument sociální: kouřit ve společnosti znamená nejen poškozovat své vlastní zdraví, ale působit újmu na zdraví také ostatním. Rozsah a závažnost této újmy bude tedy pro posouzení zákona rozhodující.

Věnujme však nejprve pozornost argumentaci čistě lékařské. Že je vědecky podložená, o tom nelze pochybovat. Stejně tak bylo vědecky zjištěno, jak víme, že neblahé zdravotní následky má mnoho jiných životních návyků – tak třeba náruživé požívání lihovin, kávy, ale i cukrovinek či uzenin. Stěžejní otázkou pak je, co tyto teoretické poznatky lékařské vědy znamenají – jaké závěry z nich vyplývají – pro náš praktický život. Kuřákovi přinášejí zajisté užitečné varování: svou zálibou v tabáku se vystavuje riziku, že dostane rakovinu nebo nějakou srdečně cévní chorobu. Na druhé straně ovšem každý zkušený lékař dobře ví, že na vzniku rakoviny, jakož i chorob kardiovaskulárních se podílí celá řada různých příčin, z nichž na jednom z čelných míst stojí příčiny psychické. V jednotlivých, konkrétních případech je proto důležitá nejen ta okolnost, zda pacient kouří či nekouří, ale také jeho mentální ustrojení, jeho vztahy rodinné a sociální, celkový přístup k životu.

Význam zdraví pro kvalitu života je nade vši pochybnost. V kontextu protikuřáckého tažení se však bere v úvahu výlučně zdraví tělesné – jako by člověk byl tvorem veskrze jen biologickým. Tato nápadná jednostrannost nás nutí tělesné zdraví zdravě relativizovat, totiž uvést je zase do onoho přirozeného, intimního vztahu ke zdraví duševnímu, na nějž (totiž na ten vztah) se dnes tak často zapomíná. Pojem duševní zdraví, jak ho zde užíváme, nemá ovšem co dělat s tím, co psychiatři nazývají „normalitou“. Abych přiblížil, co mám na mysli, načrtnu schematicky dva povahové prototypy, z nichž jeden (typ A) bude představovat duševně zdravého jedince, druhý pak (typ B) duševního neduživce.

Pro typ A jsou charakteristické takové vlastnosti jako například projasnělá pohoda mysli, velkodušnost v přístupu k druhým, vstřícnost vůči světu, odvaha a chuť do života. Pro typ B je příznačná zejména uzavřenost mysli, podezíravost, nepředmětná zloba, zatrpklost, závistivost, malomyslnost a z ní plynoucí úzkost ze života a smrti. Povahovým rysům typu A se přirozeně daří, je-li život prožíván ve společenství a pro společenství; matečnou půdou neduhů typu B je život v osamělosti.

Jak souvisí načrtnuté schéma s úvahou o škodlivosti kouření?

Člověk typu A si dokáže pochutnat na dobrém jídle, aniž přitom počítá alergeny v něm obsažené, a po večeři si u sklenky portského s gustem zapálí dýmku či doutník. Je si vědom toho, že každý požitek s sebou nese určité riziko a že jednou z hlavních věcí v životě je znát (a dodržovat) míru; ne nadarmo se v církevním sedmeru hlavních (kardinálních) hříchů uvádí také nestřídmost. Kuřák typu A si nezastírá, že stane-li se otrokem své náruživosti, riskuje mj. rakovinu plic, podobně jako ten, kdo holduje promiskuitnímu sexu, riskuje, že chytí AIDS. Člověk tohoto typu (nazvěme si ho třeba životním gurmánem) si s potěšením vypije tu a tam sklenku vína nebo holbu piva prostě proto, že miluje život v jeho opojné barvitosti. Nepotřebuje poučování hlasatelů abstinence, kteří spatřují v každém doušku lihoviny zrůdný akt sebeintoxikace, aby věděl, že překročí-li míru, může skončit jako notorik; nebere však příliš vážně notorické „ochránce zdraví“, pokud se mu snaží sugerovat, že nevyhnutelným důsledkem konsumace alkoholických nápojů je delirium tremens nebo že nevyhnutelným důsledkem kouření je infarkt.

Naproti tomu povahové rysy, jimiž jsme charakterizovali člověka typu B, představují ucelený soubor rizikových faktorů pro některou z chorob, jimž se dnes právem říká „civilizační“. Takový duševní neduživec může být třeba i nekuřák a abstinent; přesto má přímo skvělé předpoklady k tomu, aby získal anginu pectoris nebo rakovinu (ne-li plic, tedy žaludku nebo tlustého střeva).

Domněle nevývratným argumentem, jehož se v protikuřácké kampani bohatě využívá, je statistika. Leč jako v mnoha jiných oblastech, i zde se význam statistiky přeceňuje. Statistika totiž může procentně vyčíslit jen počet případů, kdy se kuřáctví spolupodílí na onemocnění jako jeden z rizikových faktorů. Tak například u chorob kardiovaskulárních je podíl ten (15 procent) údajně o něco vyšší než podíl cukrovky (10 procent) či obezity (8 procent) a o něco nižší než podíl takových faktorů, jako je vysoký krevní tlak (20 procent) nebo vysoká hladina cholesterolu (24 procent). Za ta čísla nemohu ručit, vzájemný poměr rizikových faktorů bude se jistě v různých statistikách jevit vždy trochu jinak, ale o to nejde. Ne nadarmo vznikl bonmot, že statistika se zakládá na přesném součtu nepřesných čísel. Podstatné je, že statistika nepodchycuje procento kuřáků, kteří rakovinu ani infarkt nedostanou. Ne že by to snad bylo zcela nemožné, ale určitě by to bylo dost pracné a hlavně není předem zaručeno, že by se výsledek dal využít jako „ideová zbraň“ pro potřeby kampaně. Jisté naopak je, že statistickými metodami se nedá určit podíl rizikových faktorů povahy psychické, na něž jsme před chvílí poukázali.

Škodlivost kouření je samozřejmě mimo diskusi. Předmětem sporu však je a musí být ono hrubé zjednodušování, kdy se z komplexu nejrůznějších příčin, jak fyzických, tak psychických, jež mohou v zásadně nepředvídatelné, vždy jedinečné interakci vyvolat onemocnění, vytrhává příčina jedna a ta se pak účelově absolutizuje. Tímto způsobem se totiž z vědeckého poznatku stává ideologické heslo. Takovou proměnu symbolizuje gradace varovných nápisů na obalech tabákových výrobků, od původního věcného upozornění Kouření škodí zdraví přes naléhavější, leč stále ještě poměrně zdrženlivé Kouření může zabíjet až k apodiktickému Kouření zabíjí. S tím už lze vytáhnout do boje. Vyjadřuje-li se takto lékař, pak nemluví jako představitel lékařské vědy, nýbrž jako ideologicky zapálený aktivista.

Tady musíme učinit malou odbočku, aby se nezdálo, že bereme slovo ideologie nadarmo.

Exkurs o ideologii

Tímto slovem je dnes možno označit prakticky jakýkoli soubor názorů a přesvědčení, ať politických, sociálních, ekonomických či náboženských, jimž nelze přisoudit status čistě vědecký ani čistě filosofický. V takovémto vágním, nezávazném významu může pojem ideologie plnit všelijaké úlohy, ale rozhodně nemůže sloužit jako nástroj kritického myšlení. Musíme mu tedy především vrátit jeho specifickou sémantickou hodnotu.

Vynikající analýzu tohoto pojmu podala v padesátých letech Hannah Arendtová v knize Původ totalitarismu (česky Praha 1996, s. 618, 631-637). Připomeňme si v stručné rekapitulaci hlavní body jejího rozboru, pokud se vztahují k našemu tématu.

Podstatným a nezaměnitelným rysem ideologického myšlení je, že se nějaká idea přijme jako samo-zřejmá, nevývratná premisa, od níž se pak s železnou logikou vše ostatní odvozuje. Ideologická argumentace je určitým druhem logické dedukce, kdy se myšlení odpoutává ode vší zkušenosti, od prožívané reality, vymykajíc se kontrole zdravého rozumu. Ideologické konstrukce vždy zdůrazňují svůj vědecký základ, avšak jejich moc a svůdnost nespočívá v ideji samé, nýbrž v logickém postupu jejího rozvíjení. Ideologie tak nabízejí jednoduché vysvětlení složité skutečnosti: cokoli se děje, děje se podle logiky jediné „ideje“. Na základě totálního vysvětlení přítomnosti lze pak s jistotou předpovědět budoucnost.

Ideologie jsou vynálezem 19. století a v politickém životě hrály dlouho víceméně zanedbatelnou úlohu. Jejich zhoubnost vyšla plně najevo až ve 20. století, kdy totalitní hnutí, respektive režimy využily některé z nich (zejména rasismus a komunismus) jako užitečný nástroj k realizaci svých cílů. Ideologie samy však nejsou totalitní svou povahou. Představují vlastně jen neškodné pověry, nekriticky přijímané domněnky – dokud se v ně nezačne vážně věřit. „Ve chvíli, kdy je jejich nárok na všeobecnou, celkovou a úplnou platnost vzat doslova, stávají se zárodkem logických systémů, v nichž jakmile je přijata první premisa, vše další se již jako v systémech paranoiků odvíjí s imperativní a neovlivnitelnou nutností. [...] Podivná logičnost všech -ismů, jejich prostoduchá důvěra ve spásonosnou hodnotu tvrdošíjné oddanosti doktríně bez ohledu na specifické, proměnlivé faktory, chová již v sobě prvotní zárodky totalitního pohrdání realitou a zřetelem k faktům.“ Potud Arendtová.

Výchozí premisou ideologického myšlení se může stát prakticky cokoliv: nejen idea panské rasy, respektive „přírodní“ zákon o přežití nejzdatnějších, idea „třídního boje“ jakožto zákona dějinného vývoje či představa světodějného poslání určitého národa, ale také třebas bohulibý koncept ochrany přírody, „neviditelná ruka trhu“ anebo – idea „zdravého života“ jednotlivce. Nuže podívejme se z tohoto zorného úhlu ještě jednou na naši protikuřáckou kampaň.

Na počátku je nesporný vědecký poznatek: kouření je jedním z rizikových faktorů, jež se podílejí na vzniku některých smrtelných nemocí. Avšak tato formulace právě proto, že je vědecká, musí být obecná; nutně nás ponechává v nejistotě o faktickém podílu kuřáctví v jednotlivých konkrétních případech; zůstává tu otevřena celá řada možností, závisejících na proměnlivých a těžko předvídatelných vztazích mezi různými faktory, takže odtud nelze vyvodit žádný absolutně platný závěr. Z hlediska vědy je kuřáctví faktorem podstatně relativním, podobně jako všechny faktory ostatní.

Smyslem kampaně ovšem není poznání, nýbrž boj, a každá nejistota, každá relativnost bojové odhodlání přirozeně podlamuje. Proto za účelem boje proti kouření je především nutno vědecky poznanou skutečnost zjednodušit – abstrahovat od všech ostatních činitelů, aby zůstalo ve hře samotné kouření, které se pak logicky stane faktorem absolutním. Odtud se již může – bez rušivých vnějších vlivů – odvíjet řetěz logických dedukcí.

Jestliže poškozování zdraví vede v konečném důsledku ke smrti a jestliže kouření poškozuje zdraví, pak tedy kouření musí vést, samo o sobě, nevyhnutelně ke smrti. Jinými slovy: kouření zabíjí. Tato věta, která by v normální řeči mohla sloužit jako lehce hyperbolická rétorická figura, je v ideologickém myšlení vzata doslova, představujíc tak neotřesitelnou jistotu. Musí platit vždy a všude, neboť deduktivní logika nepřipouští výjimky: jestliže z A vyplývá B, musí to platit vždy, a ne jenom někdy. Každý kuřák, kterého v reálném světě kouření nezabije, představuje pohoršlivou anomálii; je to jen zdánlivý fakt, jenž si nezaslouží sebemenší pozornost. Takovéto nežádoucí fakty, fakty nezařaditelné do logického schématu, se v ideologickém diskursu komunistického režimu nazývaly „holými fakty“ – a „vyzdvihovat holá fakta“ platilo za jednu z nejhorších úchylek.

Jestliže kouření zabíjí, plyne z toho také, že kuřáci umírají předčasně, jak varuje ministerstvo zdravotnictví na krabičkách s tabákem. Ani toto tvrzení se zjevně nezakládá na obecné zkušenosti, získané v reálném světě našeho života. Víme totiž, že kuřák může zemřít mlád z mnoha jiných příčin, než je jeho kuřáctví, a naopak že mnozí kuřáci se dožívají osmdesáti i více let. Ale to jsou zase ta „holá fakta“, s nimiž u protikuřáckých aktivistů pochopitelně nepochodíme. Položme si tedy otázku, co tu má znamenat ona „předčasnost“. Poukaz na statisticky vypočítaný průměrný věk úmrtí nám k pochopení sotva pomůže. Neboť „průměrný věk úmrtí“ je stejně abstraktní pomysl jako „průměrná mzda“: empiricky se s ničím takovým nesetkáme. Doba je žel taková, že statistické konstrukty váží mnohdy víc než empirická fakta. V kontextu kampaně může „předčasnost“ znamenat jen jedno: kuřák umírá (rozuměj: musí umřít) dříve, než by byl umřel, kdyby byl býval nekouřil. Jistě že se to může stát (ale to už bychom relativizovali: někteří kuřáci za jistých okolností umírají předčasně); tady se však postuluje obecná zákonitost, výjimky nejsou přípustné. Pravdivost věty Kuřáci umírají předčasně je absolutní, protože jde o pravdu logické dedukce. A tak můžeme každému kuřákovi s jistotou předpovědět budoucnost. Autosugestivnost této prognostické jistoty je tak mocná, že na jedné z varovných nálepek, jež hyzdí obaly tabákových výrobků, se dokonce úpěnlivě volá: Přestaňte kouřit – zůstaňte naživu pro své blízké! To už by se dalo označit jako ideologická kýčovitost. V herectví se takovému projevu říká, tuším, šmíra.

Podobně z teze „kuřák způsobuje zdravotní újmu svým bližním“, jestliže ji vytrhneme ze všech konkrétních souvislostí, jež páchanou újmu relativizují, a přisoudíme jí absolutní platnost, vyplyne nutně logický důsledek: „kuřák zabíjí své spolubližní“ (Zvěřina dixit). Kuřák je tak demaskován jako ekvivalent traviče studní. Z toho pak dále vyplývá, že kuřáky (coby veřejné škůdce) je třeba nekompromisně zlikvidovat; zatím ještě ne fyzicky, ale sociálně. Novináři ve věčné honbě za senzačními titulky dobře vycítili, kam „směřuje vývoj“, a tak MfDnes v den schválení zákona Senátem dává na první stranu úderný headline: Kladivo na kuřáky. Ovšem v porovnání s některými „civilizovanými“ zeměmi jsme ještě stále pozadu. Na stránkách Lidových novin se 11. února t. r. objevil palcový titulek Sever Evropy likviduje kuřáky: ve Finsku se rozjíždí akční plán, který si údajně klade za cíl, že nejpozději do roku 2040 kuřáky prakticky vymýtí z populace. Tomuto státem řízenému a placenému programu se prý říká endgame; můžeme se jen dohadovat, zda zjevná narážka na nacistickou Endlösung je tady vědomá, či nevědomá. Doufejme, že se čeští zákonodárci nevydají cestou takovéto státní finlandizace.

Nerad bych, aby vznikl dojem, že se tu pokouším konstruovat jakousi „protikuřáckou ideologii“. Nic takového jsem neměl v úmyslu. Chtěl jsem jen ukázat, kam to vede, když se svobodné myšlení a usuzování zamění za svěrací kazajku logiky. Soudím ostatně, že tendence k ideologickému myšlení, jak tu bylo definováno, patří k největším sociálním hrozbám naší doby.

„Pasivní kouření“

Máme-li tento argument nezaujatě uvážit, musíme v prvé řadě přejít z roviny abstraktních hesel, proklamujících „ochranu zdraví“ a „právo nekuřáků na čistý vzduch“, do reálného světa naší zkušenosti. Aby se nám o věci lépe přemýšlelo, vyjděme si za jasného, slunného dne na některé z vyhlídkových míst nad levým břehem Vltavy, třeba na Dívčí hrady nebo na Barrandov, a popatřme na pražské panorama, které se nám tu otevírá. Při pohledu na příkrov špinavě naoranžovělého smogu, pod nímž se metropole dusí, získáme správné měřítko pro posouzení zdravotní újmy, kterou působí kuřáci nekuřákům. Neboť i v této věci je žádoucí zachovat si zdravý smysl pro proporce. Kdyby si někdo dal tu práci, mohl by myslím snadno spočítat, že půlhodinovou procházkou po některé z pražských dopravních tepen uškodí nekuřák (a nejen on) svému zdraví mnohem víc než stejně dlouhým pobytem v kuřácké restauraci (zvláště mají-li tam účinnou vzduchotechniku).

Chceme-li tedy postulovat „právo na čistý vzduch“, musíme zároveň volky nevolky konstatovat, že všichni pražští občané jsou tohoto práva zbaveni. Mohou se jen modlit, aby jim Pánbůh seslal alespoň snesitelné rozptylové podmínky. A na jejich situaci by se nezměnilo zhola nic, i kdyby kuřáků vůbec nebylo.

Nejde ovšem jen o Prahu (o Ostravsku snad radši nemluvit). Z vrcholků Krkonoš za téhož jasného dne můžeme pozorovat, jak se nám celá česká kotlina ztrácí v zašedle starorůžovém oparu – a dozajista to nemají na svědomí kuřáci. Po této stránce patříme již dávno mezi „civilizované“ země, premiér Sobotka může být spokojen.

Takže, co kdybychom nechali té demagogie a spíše než o „poškozování zdraví“ mluvili prostě o obtěžování spoluobčanů? Tím bychom problému nijak neubrali na vážnosti. V mnoha případech a situacích mohou být kuřáci skutečně druhým na obtíž. Je to zajisté vážný problém, k jeho pojmenování však nepotřebujeme sporné lékařské statistiky. Problém spočívá především v deficitu občanské slušnosti a ohleduplnosti.

Je nesporně žádoucí a správné, aby stát tento deficit vhodnými zásahy kompensoval. Tak nelze nic rozumně namítat proti zákazu kouření na krytých nástupištích a ve vozech veřejné hromadné dopravy, v nádražních halách a čekárnách, ve státních školách a nemocnicích, na úřadech a v dalších uzavřených veřejných prostorách, kde by mohl být tabákový dým občanům na obtíž. Zmíněná opatření představují legitimní ochranu veřejného zájmu, a stěží mohou být předmětem sporu. O vhodnosti či oprávněnosti státních zásahů lze naproti tomu pochybovat v některých speciálních případech, kdy je těžko přesně stanovit hranici mezi sférou veřejnou a soukromou. V takových případech, na onom neurčitém pomezí, kde se stýká nějaký veřejný zájem se zájmy soukromými, je vždy lépe ponechat rozhodování v rukou komunity, které se problém bezprostředně týká; intervence státní moci zde natropí zpravidla více škody než užitku. Není vskutku žádný rozumný důvod, proč by právě státní direktivy měly určovat režim (ne)kouření na půdě soukromé kliniky či vzdělávacího ústavu anebo university jakožto autonomní instituce. Rovněž v soukromé firmě je to zásadně věc dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci. Zkrátka a dobře, oblast „veřejného zájmu“ nelze libovolně rozšiřovat. Měli bychom na to být citliví, z historické zkušenosti přece víme, že rušení hranice mezi veřejnou a soukromou sférou patřilo k podstatným znakům totalitních režimů.

Dosavadní předpisy a vyhlášky jistě potřebují v lecčems doladit, upravit, modifikovat. Kvůli tomu však nebylo nutno vydávat zbrusu nový zákon. Je zřejmé, že nový zákon byl vyhlášen především proto, aby mohl být zaveden totální zákaz kouření v restauracích a jiných hostinských podnicích. Přejděme tedy rovnou k jádru věci.

Na podporu tohoto požadavku se pořád setrvačně omílá jeden a týž argument: tabákový dým nekuřákům znepříjemňuje pobyt v restauraci, veřejně to přístupném prostoru; vyžadovat po nich, aby tuto skutečnost tolerovali, by znamenalo upírat jim právo dýchat čistý vzduch; toto právo má evidentně přednost před „právem vzduch znečišťovat“, ergo: kuřáci musí vyklidit pole.

Jenomže tento argument již delší dobu neodpovídá aktuálnímu stavu věcí. Ve skutečnosti si totiž nekuřáci mohou vybrat z poměrně bohaté (a stále rostoucí) nabídky čistě nekuřáckých podniků, a k tomu ještě skoro ve všech větších restauracích mají k dispozici oddělené nekuřácké místnosti (jejichž rozloha leckdy přesahuje rozlohu místností kuřáckých). Restauratéři je nezřizují proto, že by jim to ukládal zákon; ukládá jim to poptávka zákaznictva. Jinými slovy: vede je k tomu jejich podnikatelský zájem. Z vlastní zkušenosti vím, že v některých pražských čtvrtích už začíná být problém najít vůbec nějakou kuřáckou restauraci.

Za této situace působí naprosto nevěrohodně, zdůvodňuje-li se totální zákaz ochranou nekuřáků před pobytem v zakouřeném lokálu. Spíše se potvrzuje dojem, který jsme vyjádřili hned na začátku, že totiž pravým účelem tohoto nařízení je prostě vyloučit kuřáky z prostoru veřejného pohostinství. Obhájci zákona se tím ostatně ani netají: „Náš požadavek, aby restaurace byly absolutně nekuřácké, bude naplněn,“ dal se slyšet jeden poslanec již v květnu loňského roku.

Jeden detail tu ještě stojí za pozornost. Odpůrci kouření jako by mlčky předpokládali, že kuřácké restaurace jsou nutně jakési nevětrané špelunky, kde se lidé dusí v oblacích dýmu tak hustého, že by se dal krájet. Odtud zřejmě ty stereotypní řeči o „zdravotní újmě“, která zde hostům hrozí. Kdo chová takovéto pitoreskní představy, ten zřejmě není častým návštěvníkem pražských hostinců. Jinak by musel zaznamenat nebetyčný rozdíl mezi starými, předpotopními větráky, které ještě přežívají v některých hospodách nižšího řádu a které opravdu jen rozhánějí znečištěný vzduch po místnosti, a mezi moderní, výkonnou vzduchotechnikou, která se dnes už stává normou ve slušných podnicích a která snižuje nepříjemný efekt tabákového dýmu na minimum. Dobrý restauratér ví, že se mu vyplatí investovat do nákladného, zato však účinného zařízení – v zájmu spokojenosti hostů, neboť ani kuřákům není milé, když sedí v nevětraném sále. Namítne-li někdo, že ani nejlepší ventilace jedovaté zplodiny dokonale neodstraní, nadhazuje de facto scholastickou otázku, kolik molekul tabákového dýmu stačí k vyvolání „zdravotní újmy“...

Účel světí prostředky?

Můžeme tedy začít odpovídat na otázky položené v úvodu. První otázka zní: Opravdu bylo nezbytné zavádět ve jménu „práva nekuřáků na čistý vzduch“ totální zákaz kouření ve všech hostinských podnicích? Odpověď musí být záporná, neboť je naprosto zřejmé, že i bez takového zákazu lze v restauracích snadno zařídit, aby nekuřáci nebyli tabákovým dýmem obtěžováni. Máme tu ukázkový případ pohrdání realitou, v nejlepší tradici ideologického myšlení: k čertu s fakty, předem pojatého cíle musí být dosaženo za jakoukoliv cenu.

Otázka druhá: Co to naše zákonodárce posedlo? – Zdá se, že naši zákonodárci (ne všichni, abychom nekřivdili těm rozumnějším) propadli pokušení vzít vývoj do svých rukou a drobátko jej urychlit. Staré to pokušení všech totalitních hnutí, máme po této stránce jisté historické zkušenosti z doby poválečné. A jako tehdy, i nyní se ovšem klade otázka po legitimnosti užitých prostředků.

Podle všech statistik tvoří u nás kuřáci necelou čtvrtinu dospělé populace. Představují tedy výraznou menšinu. V důsledku nově přijatého protikuřáckého zákona bude muset restauratér odepřít přístup do svého podniku některým hostům jen proto, že jejich způsob života se od toho většinového v jednom speciálním bodě odlišuje. Představme si, že by byli takto postiženi příslušníci jiných menšin, třeba cikáni nebo barevní přistěhovalci. Náramný skandál, což? Média by se zalykala rozhořčením. Ale že jde „jenom“ o kuřáky, hlídací pes demokracie nehne ani brvou. Nicméně, i za převládajícího nezájmu médií je třeba trvat na tom, že toto zákonné ustanovení je svou podstatou diskriminační.

Je tu však ještě další důvod, proč nový zákon dlužno v tomto ohledu považovat za legislativní přehmat. Představuje totiž nedomyšlený, leč fatální zásah do svobody soukromého podnikání.

Jakmile padne stěžejní argument újmy, kterou v hostinských podnicích nutně trpí nekuřáci (a ten je, jak jsme viděli, vskutku neudržitelný), vyrojí se mračno nepohodlných otázek. Majitel restaurace nabízí své služby veřejnosti. Součástí veřejnosti jsou (i když se to někomu nemusí líbit) také kuřáci. Nuže, jakým právem chce stát restauratéra nutit, aby určitou část veřejnosti z okruhu své klientely předem vyloučil? Hrozí tu snad nebezpečí, že bude nějak poškozen veřejný zájem, jestliže se pro kuřáky vyhradí stavebně oddělená místnost, kde by se mohli oddávat své zálibě, aniž by to obtěžovalo hosty, kteří nekouří?

Anebo: proč by majitel hotelu či pensionu nesměl pro své hosty zařídit kuřácký salónek, podobně jako pro ně zřizuje třeba saunu nebo biliár? Jaká újma by z toho mohla vzniknout pro hosty nekuřáky?

A proč by se tak nesmělo zachovat dejme tomu vedení divadla nebo hudebního klubu?

Od milovníků plošných zákazů bychom asi marně očekávali rozumnou odpověď. Zvykli si reagovat po způsobu rozmazlené slečinky, která si prostě dupne řkouc: Já to tak chci – a basta. Tož nechme tedy slečinku slečinkou a zamysleme se nad tím, co se stalo. Stát se chystá diktovat soukromému podnikateli v pohostinství, komu smí, respektive nesmí své služby poskytovat. Ve svobodné společnosti je to stejně absurdní, jako kdyby stát předpisoval obchodníkovi, komu smí, respektive nesmí prodávat své zboží, nebo advokátovi, koho smí, respektive nesmí zastupovat. A postižen bude i majitel nekuřácké restaurace, nemylme se. Neboť jeho volba přestane být jeho svobodným rozhodnutím a stane se (nezamýšleným) aktem podřízení státnímu nátlaku.

Zdá se mi, že stížnost k Ústavnímu soudu by mohla mít slušné vyhlídky na úspěch.

Úloha státu

Zákaz kouření v restauracích představuje krajně znepokojivý precedens. Lze se obávat, že nebude-li intervenčním choutkám našeho až hyperaktivního státu učiněna přítrž, dočkají se hostinští co nevidět toho, že jim státní úředníci budou cenzurovat jídelní lístky, vyškrtávajíce z nich „zdravotně závadné“ pokrmy (ovšemže, jak jinak, s patřičným vědeckým zdůvodněním).

Je-li opravdu třeba proti kouření bojovat, nu prosím, ať se tedy bojuje. Avšak přirozeným kolbištěm pro tento zápas je půda občanské společnosti, nikoli ministerské kabinety či parlamentní kuloáry. Nejde tu o věc, která by patřila do vládní agendy. Není úkolem státu bojovat proti kouření, stejně jako není úkolem státu bojovat proti hazardu nebo prostituci – prostě proto, že není úkolem státu, aby společnost vychovával. Idea „převýchovy“ občanstva, pokud ještě někde přetrvává, je pohříchu dědictvím komunismu. Státní aparát si nevydržujeme proto, aby nás učil zdravému či mravnému životu. Úlohou státu je stíhat trestné činy a hájit veřejný zájem tam, kde by jej společnost vlastními silami účinně obhájit nedokázala. Což evidentně není případ režimu (ne)kouření v restauracích.

Připusťme, že na kouření je možno pohlížet jako na společenské zlo. Nuže, ve svobodné společnosti mají občané bezpočet možností, jak tomuto zlu čelit. Mohou za tím účelem zakládat různé spolky, asociace, pořádat veřejné osvětové akce, mohlo by dokonce vzniknout cosi na způsob protikuřácké Armády spásy; podobně jako odpůrci potratů organizují pochody za život, mohly by se pořádat pochody proti kouření atp. Občanská iniciativa je vždy vynalézavější nežli státní úředníci. Je-li ve společnosti skutečně živá vůle potírat kuřáctví, můžete se spolehnout, že tato vůle se časem prosadí i bez represivních zásahů státní moci. A není-li, pak platí, co bylo řečeno výše: státu nepřísluší role vychovatele, respektive poručníka. Ostatně, i v případě hazardu či prostituce, jak se ukázalo, dokáže si občanská samospráva docela dobře poradit s problémem sama, a přiměřeně místní situaci, tedy nakonec efektivněji než centrální státní moc se svou vášní pro paušální řešení. Specifickou úlohou státu v takovýchto věcech je funkce regulační: tvorba obecných pravidel, zákonného rámce pro rozvoj iniciativy autonomních společenských subjektů (tato pravidla ovšem nesmí narušovat ústavně zaručená práva občanů).

Osobně se domnívám, že otázka kouření v restauracích se vyřeší sama přirozeným vývojem, tak jak bude kuřáků ve společnosti ubývat. Není posláním státu tento vývoj násilně urychlovat. To však neznamená, že by stát v této záležitosti měl složit ruce do klína. Naopak. Státu zde legitimně připadá dvojí úloha. Jednak je to zmíněná již funkce regulační, a pak zejména výsostná pravomoc kontrolní (vedle práva trestat patří právo nejvyšší kontroly mezi podstatné rysy toho, co tvoří samu raison d’être státu). Řekněme tedy, že stát může restauratérovi oprávněně uložit tyto dvě povinnosti: 1) kuřácké místnosti musí být skutečně (ne jenom naoko) stavebně odděleny od místností nekuřáckých; 2) v podniku musí být zavedena účinná ventilace. Výkonnost a technický stav ventilačního zařízení mohou státní inspektoři (třeba v rámci hygienického dozoru) kontrolovat podobně, jako dopravní policie kontroluje technický stav vozidel. Budou-li zjištěny nedostatky v jednom či druhém bodě, mohou příslušné státní orgány udělit majiteli pokutu, v krajním případě provozovnu dočasně uzavřít.

Tím úloha státu končí. Ostatní už je na společnosti samotné.

Princip subsidiarity

Zatím jsme uvažovali o situaci v Praze a ve větších městech. Ale co menší obce – městečka, kde není tolik hostinských podniků na výběr, nebo vesnice, kde je často jen jediná hospoda? Ani tady by v zásadě nemuselo být tak těžké najít aranžmá, které by vyhovovalo všem, kuřákům i nekuřákům. Venkovské hostince mívají často několik sálů, z nichž jeden může být vyhrazen nekuřákům (nebo naopak kuřákům, podle místních poměrů). Leckde už to tak mají dávno zařízeno. Záleží vždy na občanech, kteří danou obec tvoří, jak se dohodnou. Podobně i na malém městě, kde jsou třeba jen tři čtyři restaurace, může se jeden podnik (nebo i více, podle poptávky) specializovat na klientelu čistě nekuřáckou. Obecní rada má navíc v ruce ekonomické nástroje, jimiž může poměr mezi nabídkou a poptávkou v žádoucím směru ovlivňovat. Což je důležité i v případě větších měst, kde mohou v tomto ohledu vznikat disproporce v jednotlivých čtvrtích.

Vskutku, jestliže obecní zastupitelstva dokážou zvládnout problém hazardu či prostituce, proč by se jim nemohlo svěřit i rozhodování o režimu (ne)kouření v místních hospodách? Proč by jim do toho měl mluvit stát?

Dostáváme se tak ke klíčové otázce širšího dosahu: kolik pravomocí jsme vůbec ochotni státu svěřovat? Odpověď bude nepřímo úměrná vyspělosti politické společnosti samé. Tam, kde stát na sebe bere úkoly, které se dají řešit na úrovni komunální, můžeme vždy usuzovat na nízký stupeň občanského sebevědomí. V pluralitní demokratické společnosti platí, alespoň teoreticky, zásada takzvané subsidiarity. Definujme si ji třeba slovy francouzského filosofa Jacqua Maritaina: „Všechno, co se v politické společnosti dá realizovat dílčími sdruženími a organismy, jež jsou nižší úrovně než stát a jež vznikly z iniciativy lidu, se na základě pluralitního principu také má realizovat těmito dílčími sdruženími a těmito organismy.“ Stát o tom arci nerad slyší, neboť jen nerad pouští ze svých rukou jakýkoli zlomek moci, kterou již jednou uchvátil. Vzpomeňme, jak dlouho u nás trvalo, než si obce vybojovaly právo regulovat samostatně na svém území provoz heren a hracích automatů.

Právě v demokratickém státě (jak vypozoroval již Tocqueville před dvěma sty lety) má centrální moc neblahou tendenci ovládat život občanů do všech podrobností. Proto společnost, která chce být svobodná, musí si žárlivě hlídat, aby byl princip subsidiarity skutečně v praxi uplatňován. (Poznamenejme mimochodem, že současná krize Evropské unie pochází valnou měrou z toho, že tento princip zde zůstal pohříchu jen na papíře.)

Ovšem budou-li o věci rozhodovat obce podle místních podmínek, výsledkem pochopitelně nebude žádná jednota. Někde možná převládne nulová tolerance vůči tabáku, jinde budou mít navrch kuřáci. Pravděpodobně se však poměr kuřáckých a nekuřáckých podniků bude lišit od obce k obci. Ale proč by se vše mělo řídit jednotným předpisem? Proč by měl být režim (ne)kouření v hospodách všude stejný, od hlavního města až po nejmenší vísku v horách? Nezapomínejme, že sakralizovaná jednota je neomylným znakem všech totalitářů.

* * *

Abychom si to tedy na závěr shrnuli: Ustanovení o absolutním zákazu kouření ve všech hostinských podnicích

• 1) uzákoňuje diskriminaci kuřácké menšiny, jež bude takto vyhnána z prostoru veřejného pohostinství;
• 2) neobhajitelným způsobem omezuje svobodu podnikání, zakazujíc de facto restauratérům poskytovat služby určitému segmentu společnosti;
• 3) je v rozporu s principem subsidiarity, jenž patří k základním pilířům demokratické organizace společnosti.

V té podobě, jak byl přijat, neobstojí zákon ani před zdravým rozumem, ani před ústavním pořádkem této země.

Článek vyjde v příštím čísle časopisu Kontexty (3/2017)