„Prkna zbouchaný z kolečkovejch bruslí, že jo.“ Tak nějak vypadaly začátky české skejtové subkultury, kterým se na 500 stránkách věnuje nejnovější publikace z dílny BU2R Prkýnka na maso jsme uřízli. V jedenácti tematických kapitolách autoři Martina Overstreet a Michal Nanoru sledují evoluci legend místního skateboardingu – jejich první pokusy s technikou, alkoholem i bermudami z ubrusu a spartakiádními „toníky“ barvenými v hrnci na knedlíky.
„Otázka skejtu jako možnosti svobody, utržení se ze společenských omezení, se prolíná celou knihou. Zvlášť nás ale zajímá, jak se americká kultura skejtu přeložila do prostředí, v němž slavil neobyčejný úspěch projekt důsledného sociálního zestejnění,“ říká Nanoru o knize, kterou celkem sebevědomě nazývá „starým zákonem“ českého skateboardingu, a slibuje: „Máte tam 250 nepochopitelně cool fotografií, které rozpláčou každého, kdo se kdy jen ohlédnul za plastovou rybou nebo longboardem.“
Overstreet a Nanoru v akci:
ČESKÁ POZICE: Ani jeden z vás na skateboardu nejezdí. Jak jste se k tomuto tématu dostali?
NANORU: Kdybychom blbli na skateboardu, těžko bychom měli čas na psaní knih. Egyptologové taky nestaví pyramidy. Nás jednoduše odjakživa fascinovala ta subkultura.
ČESKÁ POZICE: Mně ani tak nejde o to, zda byste skočili „720 Gazelle Flip“, spíš mě zajímá, co stálo u zrodu té myšlenky?
NANORU: Odstartovaly to fotky legendy českého skateboardingu Ivana „Zobáka“ Pelikána z bazénu v Karlových Varech („Zobák“ je šéf a guru legendárního MysticSkateShopu ve Štěpánské ulici v Praze – pozn. red.). Přišlo nám neuvěřitelné, že v době, kterou si pamatujeme primárně jako éru šedivých estébáckých baloňáků a chrchlajících autobusů, v Česku existovaly i takovéhle pestrobarevné skvrny. A takhle dobře vypadaly.
OVERSTREET: Odstartovali jsme pátrací akci a v rozhovorech s pamětníky a z fotek se dozvěděli, že ta česká scéna byla mnohem větší, než jsme se původně domnívali. Ti kluci tehdy měli vážně štýlo. Vypadali, jako kdyby na těch svých prkýnkách přijeli rovnou z Kalifornie. Paradoxně se mi zdá, že ta scéna tehdy byla mnohem zajímavější a rozmanitější než ta dnešní. To opravdu magické období ukončila revoluce. Scéna se následně radikálně obměnila, zafungoval demokratizační proces a skateboarding se začal podobat tomu, co si pod tím pojmem představuje dnešní mládež: obrovský trend, komerce, sponzoři... to už nebylo prostředí pro pionýry značky „Do it yourself“, kteří byli ochotni za svou vášeň platit potem a krví.
ČESKÁ POZICE: Šlo vám tedy také o zachycení toho, jak říkáte, magického momentu?
OVERSTREET: Se vším všudy! Podařilo se nám nasbírat něco kolem tří tisíc fotek. Do knihy se jich nakonec dostalo 250. Chtěli jsme, aby náš výběr reprezentoval vše, co ta scéna tehdy představovala – životní styl, sport, módu –, a i podle toho jsme knihu roztřídili do jedenácti tematických kapitol. Sešli jsme se s osmnácti průkopníky skateboardingu v Česku a dvěma z východního Berlína. Rozhodně ale naším záměrem nebylo sestavit suchou učebnici dějepisu. Přáli jsme si, aby ten, kdo knihu otevře, měl pocit, že právě vstoupil do baru, kde u stolu sedí dvacet legend a baví se o tom, kdo v sedmdesátém devátém v bazénu ve Staré Roli udělal ten nejlepší trik.
ČESKÁ POZICE: V závěru knihy píšete, že jste ji vytvářeli mimo jiné pro ty, pro které je Kurt Cobain už odjakživa mrtvý…
NANORU: Dneska stačí zajít do obchodu s oblečením, a pravděpodobně tam najdeš plastovou rybičku a la osmdesátá léta, nebo aspoň longboard. Retro skateboardy jsou pro dnešní dvacetileté dopravní prostředek i módní doplněk. Do takové situace naše kniha zapadá. I když vzpomínání je fajn, původní skejťáci takovou knihu vlastně nepotřebují. My chceme tu divnou dobu, kdy policajti házeli náušnice do kanálu, šortky se nosily proklatě vysoko a na závody do Varů se lítalo letadlem, ukázat hlavně mladším. I proto kniha vypráví stejný příběh paralelně dvěma rovnocennými jazyky – slovem a obrazem.
ČESKÁ POZICE: Od prvních československých skateboardistů jste se tím nakonec dostali i k vlastní definici hipsterství…
„Nejde pouze o to, že jezdíš, ale také o to, s kým, o to, že jsi vnímán jako součást té scény, že ji svým kouzlem dokážeš spoluvytvářet“NANORU: Tu současnou retro vlnu odstartovali dnešní hipsteři. Hipster je v zásadě zajištěné dítě, které svůj styl odvozuje od alternativních skupin. Zobák a spol. byli taky těmi, koho bychom dnes označili za early adopters a opinion leaders. Tehdy si osvojili víceméně alternativní styl, který vznikl někde jinde, aniž by nutně převzali celý jeho obsah a kritický postoj. Skejt a podobné způsoby tu nevznikly, a tak přišly horem. Předpokladem subkulturního kapitálu u stylů přicházejících ze Západu tady byl kulturní kapitál, tedy vzdělání a vědomosti. Skejt tu zaváděly děti z lepších rodin.
OVERSTREET: Existují sice lidé, kteří na naší stránce na Facebooku píší, že si první skateboard z bedýnky od ovoce vyrobili již před rokem 1970. To ale zřejmě nebyli ti nositelé trendu. Ono totiž nejde pouze o to, že jezdíš, ale také o to, s kým, o to, že jsi vnímán jako součást té scény, že ji svým kouzlem dokážeš spoluvytvářet. Všichni stojíme na ramenou obrů.
ČESKÁ POZICE: Jak se tito „obři“ navzájem vnímali?
OVERSTREET: Scéna se tehdy dělila na několik frakcí. Byli tam lyžaři, kteří nevěděli, co dělat v létě – jako například současný senátor a starosta Božího Daru Jan Horník. Z nich vzešli takoví ti organizátoři. Byli to slušní kluci, často vrcholoví sportovci, kteří chtěli hlavně závodit, a tak začali organizovat turnaje. Pražáci skateboarding zase brali spíš jako životní styl a na skejtu jezdili hlavně do školy. Další neopomenutelnou frakcí byli punkáči. Ty jednotlivé směry se postupně někde potkaly a daly dohromady. Někteří byli na disidentské straně spektra, jiní zase děti vysokých funkcionářů. Ten sport je ale spojoval a skateboarding nebyl vnímán jako forma protestu.
ČESKÁ POZICE: A jak tehdejší režim vlastně skateboardisty vnímal?
NANORU: Rozporuplně. Někdy to byl opovrženíhodný buržoazní sport ze Západu, jindy se hodil do výlohy socialistického sportu. Když Luděk Váša vyhrál v roce 1986 ve Vancouveru mistrovství světa ve skoku do výšky, kladli mu na srdce, aby hlavně nezapomněl zmínit, že je svazák. Původně ho do Kanady ale nechtěli ani pustit.
OVERSTREET: Jedním z cílů té knihy bylo ukázat, jakým způsobem se tento kulturní fenomén podařilo integrovat do tehdejší československé společnosti. Každý trend se totiž formuje podle toho, kde ho člověk zrovna dělá. Nemůžeš si tady hrát na Kalifornii ani Barcelonu. Tak například to, že se někde konají nějaké závody, zjistili kluci z Prachatic až po roce 1980. Na druhou stranu měli ale zase lepší vztahy se Socialistickým svazem mládeže, a tak u nich vznikla nejlepší u-rampa a nakonec se v Prachaticích konal summer camp. Karlovarští zase měli to štěstí, že do jejich města jezdilo hodně turistů ze západního Německa. Měli tak přístup k časopisům, a navíc chytali západoněmeckou televizi.
ČESKÁ POZICE: Zmiňovali jste, že jste se během práce na této knize setkali s dvaceti skateboardisty. Jak jste se k nim dostali?
OVERSTREET: Naštěstí ta stará parta kolem roku 2001 začala zase jezdit. Někteří ti divoši, kteří československou scénu na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých rozjížděli, se začali opět scházet na akci výstižně pojmenované „Starý kolena“. Soutěží tam v tradičních disciplínách, jakými jsou slalom anebo skok do výšky, a dokonce si skateboardy vyrábějí opět tradičním způsobem. No a my jsme měli to štěstí, že nám Budvar umožnil znovu oživit jejich příběhy.
ČESKÁ POZICE: Jak důležitá pro vás v této souvislosti byla podpora Budvaru?
OVERSTREET: Aby to celé mělo smysl, musí se ta kniha prodávat. Bez dotace by ale stála buď dva tisíce korun a nikdo by si ji nekoupil, anebo dvě stě korun, byla by hnusná a zase by si ji nikdo nekoupil. Budvar podobné projekty dělá místo billboardů, což je fantastické; tradiční nakladatelství by totiž do něčeho takové dnes už asi nešlo. Co si budeme povídat, není to kuchařka ani memoáry Heleny Vondráčkové.
Křest knihy Prkýnka na maso jsme uřízli, jíž je ČESKÁ POZICE mediálním partnerem, proběhne 6. září v pražské MeetFactory:
