V prezidentských volbách v Arménii v pondělí 18. února byl již v prvním kole s bezpečnou převahou znovu zvolen Serž Sargsjan. Ten se ve své kampani soustředil především na vytvoření blahobytné Arménie a řešení konfliktu s Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach. Staronový prezident získal 58,64 procenta hlasů a porazil svého největšího rivala Raffiho Hovanesjana, šéfa strany Dědictví a prvního ministra zahraničních věcí samostatné Arménie po rozpadu Sovětského svazu – 36,75 procenta. Zbývajících pět kandidátů obdrželo od 0,24 do 2,14 procenta hlasů. V širších politických, ekonomických i zahraničních souvislostech se na základě těchto prezidentských voleb nad situací Arménie zamýšlí Gábor Stier.
O výsledku letošních prezidentských voleb se v podstatě rozhodlo už loni v prosinci. Právě tehdy totiž Gagik Carukjan, považovaný za možného sjednotitele opozice, jehož preference dosahovaly téměř 50 procent, k velkému zklamání svých příznivců stáhl kandidaturu. Někdejší vzpěrač a později byznysmen, šéf strany Vzkvétající Arménie, která se po loňském květnovém parlamentním klání odtrhla od vládní Arménské republikánské strany, se tak rozhodl po schůzce s prezidentem Seržem Sargsjanem, s nímž jednal o obnově vládní koalice.
Důvodem Carukjanova rozhodnutí mohlo podle arménských médií být, že mu byl výměnou za odstoupení slíben post primátora více než milionového hlavního města Jerevanu. V úvahu je však také třeba vzít, že jeho strana fakticky nikdy netvořila opozici a že několik jejích členů působí i v současné prezidentově administrativě.
Několik týdnů po Carukjanovi odstoupil z kampaně i dosavadní lídr opozice a první prezident po roce 1991 Levon Ter-Petrosjan, který v roce 2008 kandidoval proti Sargsjanovi. V jeho rozhodnutí se do značné míry odráželo, že tento vážený politik je stále méně považovaný za zosobnění nadějí budoucích změn. Exprezident své příznivce zklamal i tím, že nepodpořil ani kandidaturu svého spolustraníka, bývalého premiéra Granta Bagratjana, čímž pouze demonstroval nejednotnost opozice.
Nejsilnějším Sargsjanovým vyzyvatelem tak zůstal Raffi Hovanesjan narozený v USA. V jeho vítězství však nikdo nevěřil, a proto počtem obdržených hlasů předčil veškerá očekávání nejméně o deset procent.
Polarizovaná společnost
Skutečný problém proto pro Sargsjana pouze představovalo, zda dokáže vyjít ze stínu svého předchůdce a posílit vlastní legitimitu. Jeho první prezidentské období totiž silně poznamenalo tíživé dědictví po „kmotru“ Robertu Kočarjanovi. Začal totiž vládnout v podstatě uprostřed výjimečného stavu, jejž Kočarjan vyhlásil, a pronásledování představitelů opozice.
Sargsjanovu popularitu negativně ovlivňovala extrémní polarizace společnosti, což oslabovalo i jeho legitimitu
Sargsjanovu popularitu rovněž negativně ovlivňovala extrémní polarizace společnosti, což oslabovalo i jeho legitimitu. Příliš jí ani nepomohlo napětí okolo loňských parlamentních voleb a obvinění z falšování hlasů. Mnozí sice očekávali lepší Sargsjanův volební výsledek, ale jeho bezpečné vítězství již v prvním kole mu může poskytnout základ pro úspěšné druhé prezidentské období.
S ohledem na velikost problémů by však byl zkušený Sargsjan, jehož přednosti se částečně ukázaly v uplynulých pěti letech a který se už osvědčil jako ministr obrany i předseda vlády, bez politického zázemí odsouzen k nezdaru. Jedině tím si lze vysvětlit, že se mu podařilo přemluvit svého největšího rivala Carukjana, aby se vzdal kandidatury na prezidenta. Podaří-li se mu i vzkřísit starou koalici, má šanci na určitý posun kupředu.
Obnova společenského smíru
Ze všeho nejdůležitější je obnovit společenský smír, o což se Sargsjan, ač nepříliš úspěšně, snažil již během svého prvního prezidentského období. Právě to mnozí voliči ocenili v současných volbách. I to, že po 14procentním poklesu HDP v roce 2009 nastal postupný růst, který loni dosáhl čtyř a v současnosti šesti procent. Nezaměstnanost přitom byla sedm procent a inflace čtyřprocentní.
Ze všeho nejdůležitější je obnovit společenský smír, o což se Sargsjan, ač nepříliš úspěšně, snažil již během svého prvního prezidentského období
Navzdory tomu HDP na obyvatele v paritě kupní síly činí pouhých 5600 dolarů, minimální mzda sto dolarů a 27 procent Arménů žije pod hranicí chudoby. Navíc si Jerevan kvůli globální finanční krizi, která začala v roce 2008, musel vzít zahraniční půjčky od Ruska i několika mezinárodních finančních ústavů, čímž se zadlužení země vyšplhalo až na polovinu HDP – 3,6 miliardy dolarů. Za této situace Arménie přežívá jen díky tomu, že zhruba třetina obyvatel této třímilionové zakavkazské země pracuje v Rusku a svým příjmem podporuje ty, kdo zůstali doma.
K tomu je třeba přidat materiální pomoc a lobbistickou sílu zahraniční arménské diaspory, která jen v USA představuje 1,2 milionu lidí a díky níž dostane Arménie letos finanční pomoc 50 milionů dolarů. Není pochyb, že ji potřebuje, neboť arménská ekonomika, většinou založená na ruských investicích, se jen pomalu vzpamatovává po rozpadu Sovětského svazu a je stále značně zranitelná. V neposlední řadě proto, že Arménie může obchodovat jen se dvěma svými sousedy – Íránem a Gruzií –, přičemž Turecko a Ázerbájdžán kvůli konfliktu v Náhorním Karabachu pro tuto zemi své hranice v roce 1994 uzavřely.
Nevyřešený konflikt
Tyto arménské starosti značně souvisejí s konfliktem v Náhorním Karabachu, jenž však v dohledné době vyřešen nebude. A možná ani v příštích 20 letech, jak slíbil Sargsjan pocházející právě z Karabachu. Spor o Náhorní Karabach, jejž většinou obývají Arméni a který v roce 1921 Stalin připojil k Ázerbájdžánu, se mezi Jerevanem a Baku naplno rozhořel před čtvrt stoletím. Žádost Arménů, kteří chtěli využít slábnoucího sovětského svazového systému, o opětovné připojení k Arménii Moskva odmítla. Tím však jen povzbudila k rozhodnému postupu Ázery, kteří se tohoto území nemínili vzdát.
Pro Jerevan nabývá významu pomoc Ruska, která se významně projevuje i ve vojenské a politické oblasti
Po protiarménském sumgaitském pogromu v roce 1988 se události definitivně vymkly kontrole, a aniž by byla vyhlášena válka, začal konflikt, během nějž obě strany soustavně porušovaly lidská práva a který si až do vítězství Arménie v roce 1994 vyžádal na 30 tisíc obětí a statisíce lidí vyhnal z domovů. Ve stejném roce sice bylo uzavřeno příměří, ale problém „zamrzlého“ konfliktu v podobě Náhorního Karabachu nebyl dodnes vyřešen.
Ázerskou touhu po odplatě, která v nedávné době značně zesílila, navíc doprovází růst zbrojení, jehož oporou jsou ropné dolary a ze kterého hrozí narušení mocenských vztahů a opětovné vypuknutí konfliktu. Pro Jerevan tím nabývá ještě většího významu pomoc Ruska, která se významně projevuje i ve vojenské a politické oblasti.
Kampaň proti Akramu Ajlislimu
Napětí mezi oběma kavkazskými národy a v Ázerech nakupená nenávist jsou dobře vidět i na hysterické kampani proti známému spisovateli z Baku Akramu Ajlislimu, která se právě odehrává v jeho vlasti a jež připadá vnějšímu pozorovateli absurdní. Hon na něho byl rozpoután před několika týdny poté, co ruský časopis Družba narodov (Přátelství národů) zveřejnil jeho nejnovější povídku „Zkamenělé sny“.
Akram Ajlisli (76)
Zasloužilý umělec Ázerbájdžánu, jenž se vždy těšil pozornosti místní nomenklatury. Literát, který vystudoval na začátku šedesátých let minulého století v Moskvě, začínal jako básník a později se proslavil jako prozaik a překladatel. Po rozpadu Sovětského svazu se stal poslancem ázerbájdžánského parlamentu a za svou tvorbu získal nejvyšší státní vyznamenání.
Ajlisli v povídce popisuje život v dřívějším Baku a vztahy Ázerů a Arménů ve své rodné vsi v době rozpadu Sovětského svazu. Odpor vyvolalo, že nelíčí černobílý obraz dějin předkládaný ázerbájdžánskou propagandou a kromě vražedného hněvu uprchlíků například ukazuje, jak se mnozí obyvatelé snažili pomáhat svým sousedům. Povídka začíná tím, jak se jeden Ázerbájdžánec pokouší uchránit před hněvem lidu jednoho starého Arména.
Ázerbájdžánská vládní strana nabídla odměnu ve výši deseti tisíc manatů tomu, kdo spisovatelovi Akramu Ajlislimu uřízne ucho
Od vydání povídky je proti Ajlislimu vedena koordinovaná nenávistná kampaň. Členové mládežnické organizace vládnoucí strany spálili spisovatelův portrét a s hesly jako „Zrádce!“, „Pryč ze země!“ či „Smrt Akramovi!“ se shromáždili před jeho domem. Ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev odebral Ajlislimu prezidentskou penzi i titul zasloužilého umělce. Všemocný vládce své rozhodnutí zdůvodnil tím, že zneužil důvěru, kterou do něho vkládal lid, a zfalšoval historii země. A historici z akademie věd začali odhalovat nepravdy v povídce.
Podpora protiarménských nálad
Ajlisli, jenž zpočátku rozhodně prohlašoval, že se z Ázerbájdžánu nehne, začal ze strachu o svou rodinu uvažovat o emigraci. A nelze se mu divit! Mluvčí místní policie sice prohlásil, že zákon zakazuje vigilantismus, ale on o žádném Ajlisliho zastrašování neví.
O podpoře protiarménských nálad u Ázerů svědčí i nedávný případ z moskevského letiště Domodědovo. Personál společnosti Azerbaijan Airlines s odvoláním na příkaz shora nepustil na palubu letadla jednoho z vrcholných manažerů automobilky AvtoVAZ kvůli jeho arménskému příjmení. A ázerbájdžánská vládní strana nabídla před pár dny významnou odměnu ve výši deseti tisíc manatů (zhruba stejné částka v eurech) tomu, kdo známému spisovatelovi Akramu Ajlislimu uřízne ucho.
Za této situace má možná i natolik iluzorní představa, jakou je vytvoření blahobytné Arménie, větší šanci na úspěch než vyřešení konfliktu s Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach a ázersko-arménské usmíření.
