Staré rodinné struktury se rozpadají. Nové se teprve hledají

V dnešních rodinách existují procesy a síly, jež se odehrávají i ve větších společenských celcích. Všude se hranice, i rodiny, buď samy rozpadají, nebo je někdo úmyslně destruuje. Mizí odlišování vnitřního od vnějšího prostředí rodiny, ztrácejí se rituály, jež udržovaly a chránily rodinné hranice.

Hranice rodiny. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Hranice rodiny. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Hranice rodiny.

Rodina je bio-psycho-sociální organismus, který je a musí být jako každý živý ohraničený. Hranice rodiny rozhoduje o jejím bytí a nebytí, její kvalita o zdraví a nemoci dětí i dospělých. Vyvíjí se už od buňky, pro život má zásadní význam, je výběrově polopropustná a zprostředkovává interakci s prostředím.

Sama o sobě je orgánem, který na hraničních přechodech rozhoduje, co přijme a co vyloučí, aby si organismus zachoval integritu a měl dostatečně stabilní podmínky pro zrání k dospělé identitě. Signály z okolí se na hranici překládají do vnitřního jazyka a zpět vycházejí jiné, určené příjemcům. V lidském společenství jsme si navzájem prostředím.

Kromě vnějšíhranice existují v rodině i vnitřní hranice, které garantují vývoj ke stále větší diferencovanosti a zrání. Taková je například generační hranice mezi dětmi a dospělými. Ne všechno, co se děje mezi dospělými patří dětem, a naopak, i děti se učí vytvářet vlastní identitu a v dospívání se začínají samy rozhodovat, co chtějí ještě sdílet s rodiči. Hranice mezi námi a v nás dávají životu, ať je jakýkoli, smysl a řád. Některé vyjednáváme, jiné nikoli, protože se do nich rodíme.

Chaos

Narušení rodinné hranice ohrožuje integritu, zpochybňuje identitu jejích členů. Ztrátou hranic vzniká chaos, rodinný organismus, v jehož zárodečném jádru vzniká nová generace, se rozpadá. Protože se podobný děj odehrává i na vývojových prazích, není snadné odlišit vývojovou krizi od destrukce. V obou případech se totiž hranice rozrušují, rodina prožívá ohrožení, ale také naději, že má dost sil práh překonat a vystavět nové hranice, lépe vyhovující další vývojové fázi života.

Narušení rodinné hranice ohrožuje integritu, zpochybňuje identitu jejích členů. Ztrátou hranic vzniká chaos, rodinný organismus, v jehož zárodečném jádru vzniká nová generace, se rozpadá. Protože se podobný děj odehrává i na vývojových prazích, není snadné odlišit vývojovou krizi od destrukce.

To se děje například při oddělování dospívajícího od rodičů a přípravy na založení nové rodiny, ve které se bude rodit další generace. Na vývojových prazích se vždy perou antagonistické síly – konzervativní zdroje z minulosti s liberálními tendencemi do budoucna. Destrukce nastává, když se proces zastaví a nebezpečně dlouho stagnuje kvůli převaze konzervativních tendencí. To pak mají některé vývojové krize rodiny podobně jako při porodu zraněné, poškozené, chronicky nemocné a bohužel i mrtvé.

Vývojové úkoly rodiny jsou po staletí stejné, vývojová psychologie dítěte se také nemění každých čtyřicet padesát let podle politických poměrů. Kolektivní nevědomí a společenský kontext se však generaci od generace vyvíjí a mění. Ve hře není jen genetika, ale i epigenetika, záleží nejen na vrozených dispozicích, ale i na množství a kvalitě výživy a podnětů zvenku.

Nejprve přes stěnu matčiny dělohy, po porodu se stejné zákonitosti opakují díky psychosociální hranici rodiny, kterou střeží rodiče rozdílní stejně jako pravá a levá ruka, plus minus pól, mezi kterými proudí životní energie. To, co se dítě naučí za svého života, „přejde mu tak do krve“, že to bude jako dospělý, když si nedá pozor, přenášet do další generace v podobě rodinných a transgeneračních vzorců chování. Ten, kdo například nezažil úplnou rodinu, nebude mu samozřejmostí.

Oslabování hlavní funkce

Žijeme v době, ve které fascinovaně, s obavami, nebo střízlivě přihlížíme globalizaci světa. Kam se podíváme, se hranice rozmělňují, nejsou respektovány, rozpadají se, a nejen geopolitické, o které se vždy bojovalo. Stírají se také hranice mezi generacemi, mezi mužstvím a ženstvím, nerespektují se biologické rozdíly mezi mateřstvím a otcovstvím, popírá se rozdíl mezi vlastním a náhradním rodičovstvím pro děti. V morálce se znehodnocuje pravda a lež nevadí tolik jako dříve.

Mizí odlišování vnitřního od vnějšího prostředí rodiny, ztrácejí se rituály, které udržovaly a chránily rodinné hranice společenskou úmluvou. Termínem stereotyp se jednostranně označuje to, co je třeba zrušit, překonat, nahradit. Dává se přednost názoru před vzdělaností, znalostmi a zkušeností.

Rodinné sítě jsou stále složitější a hlavní funkce rodiny přivádět na svět a dobře vychovávat děti až k dospělosti slábne. Západní společnost vymírá. Zdá se, že výdej sil stoupá a koordinace rodičů, partnerů, partnerek a dětí je stále chaotičtější.

Zapomíná se, že stereotyp je také výsledkem procesu, ve kterém se organismus učí šetrnému hospodaření silami, jak si může všimnout každý sportovec. Nebo když jsme se učili na konci prvního roku života chodit. Také když jsme se učili psát. Nejprve jsme chaoticky zapojovali celé tělo, než jsme se naučili koordinovat jen nezbytné funkce. Pohyby profesionálů, tanečnice nebo číšníka, jsou také výsledkem sebeomezování k co nejjednoduššímu funkčnímu pohybu za co nejmenší energetický výdej.

To neplatí o mnoha dnešních rodinách. Rodinné sítě jsou stále složitější a hlavní funkce rodiny přivádět na svět a dobře vychovávat děti až k dospělosti slábne. Západní společnost vymírá. Zdá se, že výdej sil stoupá a koordinace rodičů, partnerů, partnerek a dětí je stále chaotičtější.

Důsledky na dětech se projevují nárůstem transgeneračních dluhů. Uvádí se, že jedna pětina žen u nás nebude mít děti, jen se neví, zda proto, že nemohou, nebo nechtějí. Jak se na tomto „trendu“ podílí přehnané tažení proti stereotypům? Na přeučování nevýhodného stereotypu potřebujeme víc úsilí než naučit se napoprvé dobrému návyku. Kdo však dnes určí, který stereotyp máme udržovat, chránit a dětem předávat jako přirozené věno, a který nahradit jiným?

Soudržnost

Podle francouzského sociologa Gillese Lipovetského začala na přelomu tisíciletí etiku povinnosti nahrazovat etika odpovědnosti. Pokud se staré stereotypy přežily, záleží nyní víc na rodině samotné, zda udrží soudržnost pouze zevnitř bez ohledu na lákadla a společenský kontext doby. To nejspíš dokážou jen zralí, od rodičů odpoutaní dospělí nezatížení velkými vývojovými dluhy, ti, kterým bezpečí a význam rodinných pout „přešlo do krve“.

Roste však počet mladých rodičů, kteří rodinnou stabilitu nikdy nezažili, dokonce ani ve svém okolí, a marně nějakou alespoň k napodobení vyhlížejí. Se šrámy, které se jim dodnes nezahojily, se přicházejí rodinných terapeutů zeptat, jak se to dělá, aby podobná traumata nezpůsobili svým dětem.

Pokud se staré stereotypy přežily, záleží nyní víc na rodině samotné, zda udrží soudržnost pouze zevnitř bez ohledu na lákadla a společenský kontext doby. To nejspíš dokážou jen zralí, od rodičů odpoutaní dospělí nezatížení velkými vývojovými dluhy, ti, kterým bezpečí a význam rodinných pout „přešlo do krve“.

Do ordinace dětské klinické psychologie se přihlásila matka tříletého chlapce, který trpí periodickými horečkami. Každé dva týdny se musí celá rodina na dva tři i více dní přizpůsobit nemocnému dítěti. V matce narůstá úzkost. Nepomáhá jí, že pediatrička pokaždé chlapce pečlivě vyšetří, opakovaně konzultuje specialisty, aby konstatovala, že se kromě vysilující horečky nic nenašlo. Podezření, že jde o velmi vzácnou chorobu, napadne matku i lékařku, proto ta opakovaná a neustále specializovanější vyšetření.

Neuklidní ani lékařčina zkušenost, že takové děti vídá stále častěji. Jednou to samo přejde. Jak dlouho máme čekat, myslí si matka. Pokrčení rameny jí nestačí. Dětská klinická psycholožka ví i neví, tuší. Chce vidět celou rodinu. Teploty i horečky zdánlivě bez příčiny zná, ale dítě přijde vždy jiné a každá rodina je originál. To však nečekala. Vítá je ve dveřích a směje se: „Vás ale je!“

Před 30 lety by se nemusela ptát, kdo je kdo, přece máma, táta a čtyři děti. Dnes to tak samozřejmé není. Seznamování žádá delší čas. Posedají si všude, kde je v malé ordinaci místo, nejmladší, „periodicky nemocné“, matce na klín. Dnes je dobrý den, horečka zůstala za dveřmi, ale číhá, stále připravená ke skoku, aby organizovala rodinu, místo aby byla autorkou svého života.

Chronická onemocnění

Podle druhé termodynamické věty aplikované na sociální systémy uzavřený systém spontánně degeneruje. Rodina je sociálním systémem svého druhu, neboť jediná je schopná plné bio-psycho-sociální reprodukce. Všimněme si její struktury, systémových vlastností, a především biologických kořenů. Žádné jiné uskupení osob je nemá. Každá další sociální skupina se svými vnitroskupinovými, byť dlouhodobými vztahy je vždy pouze psychosociální.

Do ordinací s psychosomatickým zaměřením, kde pracuji dnes, tyto rodiny nechodí. Tam potkáváme opačné – jejich hranice bývají nejasné, chaotické, rozpadlé. Hrozí jim vyšší nemocnost, horší hojení, a vše, co charakterizuje chronická onemocnění, která nereagují na obvyklou léčbu.

Uvedená hypotetická rodina vstupuje do ordinací v různých obměnách stále častěji. Už nejde o varianty rodin, jejichž hranice by byly natolik neprodyšně uzavřené od okolí, že by jim hrozila degenerace. Extrémně uzavřené rodiny jsem potkávala, když jsem pracovala na dětské psychiatrii. V jejich rodinné kultuře bývala tragicky ukotvená paranoidní přesvědčení, že okolí je nebezpečné. Lidem uvnitř se nedařilo, měli vážné psychiatrické diagnózy.

Do ordinací s psychosomatickým zaměřením, kde pracuji dnes, tyto rodiny nechodí. Tam potkáváme opačné – jejich hranice bývají nejasné, chaotické, rozpadlé. Hrozí jim vyšší nemocnost, horší hojení, a vše, co charakterizuje chronická onemocnění, která nereagují na obvyklou léčbu. Medicína zavedla pro taková onemocnění termín Medical Unexplain Symptoms (MUS) – medicínsky nevysvětlitelné příznaky.

Vyjasňování

V naší hypotetické rodině dva dospělí nejsou sezdaní a na první pohled není jasné, zda a čí jsou to rodiče. Oba sympatičtí lidé jsou nešťastní z úmorných horeček ještě ne tříletého chlapečka. Žena je matkou tří ze čtyř dětí, muž je otcem dvou, jen Benjamin, kvůli kterému přišli, je společný a nejstarší Josef má jinou matku, s níž bydlí a za otcem nepravidelně dochází.

Hodinu a půl se vyjasňuje, kdo se komu narodil, kdo koho potřebuje nebo odmítá, kdo s kým bydlí, kdo se kde cítí doma a kde je na návštěvě, kdo a proč přišel a kdo a proč tu není. Pro děti i dospělé jsou to natolik těžké otázky, že na některé teprve hledají odpověď a ujasňují si, jak to spolu mají.

V otcově nové rodině vychází se dvěma nevlastními a jedním polovlastním sourozencem jakžtakž, ale je rád, když se vrátí domů k matce. Tam má ovšem dalšího polovlastního sourozence, sestru Annu, která se narodila z matčina svazku s novým tátou. Jak s ním Josef vychází? Nijak. Už tam totiž také není, někdy si k sobě bere jen svou dceru. Josefova a Aniččina maminka si našla dalšího, v pořadí třetího muže, ke kterému se už dvakrát nastěhovali, ale vždy se vrátili tam, odkud přišli.

„Co vy ostatní?“ usmívá se psycholožka na dvě prostřední holčičky. Hodinu a půl se vyjasňuje, kdo se komu narodil, kdo koho potřebuje nebo odmítá, kdo s kým bydlí, kdo se kde cítí doma a kde je na návštěvě, kdo a proč přišel a kdo a proč tu není. Pro děti i dospělé jsou to natolik těžké otázky, že na některé teprve hledají odpověď a ujasňují si, jak to spolu mají.

Vrozené vztahy

Celou hypotetickou rodinu tvoří šest mužů, dvě ženy a pět dětí. Propleteni jsou vrozenými (biologickými) vztahy, které všechny přítomné děti silně prožívají a snaží se svými dětskými silami orientovat v chaosu mezi dospělými. Potíž je, že ti nejsou propojení vrozenými vazbami, ale jako v každém partnerském páru vždy jen vztahy získanými.

Vrozené vztahy s rodiči jsou nejbližším zdrojem oboustranného formování duševního světa a emočního sycení dětí i rodičů. Nejsou symetrické, mají-li v nich životní síly proudit od rodičů k dětem, a nikoli naopak.

Pokud je nenaplní oboustranným významem a dlouhodobým smyslem, což stojí mnoho duševní i fyzické práce a sebeomezování, snadněji se, než ty vlastní rozpadají. (Vrozené vztahy nemohou jen tak zmizet. Existují, i když pro některé děti nebudou naplněny, což vědí a prožívají.) Jedna z prostředních holčiček, dcer přítomné matky, vídá svého otce jednou za rok. Dospělí si před ní vykládají, že o děti nestál, jezdí prý po celém světě a zajímá se o jiné věci. Jako by pro otce nebyla.

Platí triviální skutečnost. Pokud žena s mužem otěhotní a narodí se jim dítě, už nikdy, ani po smrti, nebudou bezdětní. Stali se nejvýznamnější součástí prostředí, které bude od početí určovat míru bohatství či chudoby podnětů pro vývoj mozku společného dítěte. Vrozené vztahy s rodiči jsou nejbližším zdrojem oboustranného formování duševního světa a emočního sycení dětí i rodičů. Nejsou symetrické, mají-li v nich životní síly proudit od rodičů k dětem, a nikoli naopak.

Nevratné změny

Rodiče jsou porodem, vlastně už rozhodnutím přivést na svět dítě, vrženi do ohraničeného prostoru odpovědnosti za nezralé dítě, aby jeho vývoj nerušily předčasné podněty. Rozhodují se, co vpustit a co vylučovat, tvoří okolo dítěte hranici „sociální dělohy“, která se funkcí podobá té matky a postupně se s velkou ohleduplností zvětšuje podle potřeb dítěte.

Rozdíl mezi mateřskou a otcovskou výchovou zajišťuje přiměřené vyvažování ochrany a tréninku. Tento vývoj dítěte mezi rodiči je spojitou funkcí, nelze jej digitalizovat. Zvyšování požadavků skokem nebo nevypočitatelně způsobuje přetížení. Je-li nadměrné nebo chronické, mluvíme o traumatizaci – změny na mozku a v chování dítěte mohou být nevratné.

Vymění-li se po narození matka, jde o náhradu, s níž si dítě musí poradit, byť na její místo nastoupil otec – stal by se náhradní matkou. Otcův čas teprve přijde. Jeho funkce bude dítě potřebovat, aby bylo v pravý čas nejen chráněné, ale i omezované a trénované k samostatnosti mimo rodinu. To vše se děje v koevoluci dítěte nejlépe se dvěma biologicky odlišnými rodiči, kteří spolu psychosociálně vycházejí.

Rozdíl mezi mateřskou a otcovskou výchovou zajišťuje přiměřené vyvažování ochrany a tréninku. Tento vývoj dítěte mezi rodiči je spojitou funkcí, nelze jej digitalizovat. Zvyšování požadavků skokem nebo nevypočitatelně způsobuje přetížení. Je-li nadměrné nebo chronické, mluvíme o traumatizaci – změny na mozku a v chování dítěte mohou být nevratné.

Naděje na uspokojení

Mozek hledá v komunikaci s prostředím, z něhož rodiče vybírají, vše potřebné – nejúčinnější strategie, jak se domoci co nejvýhodnějších podmínek ke zdravému překonání vývojových prahů. Dítě neustále vytváří signály, jimiž informuje o svých potřebách. Když rodičům, jejich pomocníkům a poradcům chybí důvtip, jeho organismus sahá po silnějších nástrojích k vyjádření nouze.

Tělesné signály a chování dítěte vybízejí ke kontaktu obvykle osobu, s níž má největší naději na uspokojení. Někdy láká do vztahu spíše matku, v jiných obdobích otce. Nejsou-li k dispozici v pravý čas, proces utváření pevných vazeb vázne, organismus se dostává do nouze a vyhledává náhradní řešení. V tomto smyslu jsou rodiče spolutvůrci nejen vlastních životů, ale i svých dětí.

Tělesné signály a chování dítěte vybízejí ke kontaktu obvykle osobu, s níž má největší naději na uspokojení. Někdy láká do vztahu spíše matku, v jiných obdobích otce. Nejsou-li k dispozici v pravý čas, proces utváření pevných vazeb vázne, organismus se dostává do nouze a vyhledává náhradní řešení.

U dítěte je to proces zpočátku autonomní a nevědomý, časem se stává uvědomělejším. Přiměřená stabilita v rodinných vztazích je nutnou prevencí před nadměrným stresem, opakované znejišťování mobilizuje poplachové reakce – mozek dává podněty k tvorbě stresových hormonů, jak ukazují studie.

Na některé situace se vytvářejí alergické, přepjaté reakce už předem. Stačí, když mnohokrát opakující se nezvladatelná zátěž hrozí dřív, než nastane. Nápravu se pak snaží zajistit jakýkoli příznak, kterého si klíčová postava všimne a zareaguje. Proč ne teplota? Nestačí? Tak horečka. Ta zabrala. Matka zůstane doma z práce, bude si se „vztahově vyhládlým“ dítětem celé dopoledne hrát, bude mu nablízku. Potíž bývá v tom, že se ve skutečnosti nevěnuje dítěti, ale horečce. Ta ji přitáhla.

Každý živý organismus se rychle učí. To, co funguje, opakuje a upevňuje. Umí to i pes. Somatické reagovaní na nouzi je méně zralá obrana než pozdější schopnost takzvaných poruch chování, nebo ještě později uvědomělé racionální řešení. Můžeme se pousmát nad silou života a nad přírodní logikou: Některá nemoc může být projevem zdraví.

Péče o polopropustnost

Děti mohu jen obtížně zvnitřňovat pravidla, učit se zdravým vzorcům chování, pokud se pravidla každou chvíli mění. V nestabilním prostředí není snadné budovat trvalé vazby nezbytné pro vývoj. Často se už při prvním sezení ukáže, že příznaky (v našem případě horečky nejmladšího) nejsou první takovou zkušeností v rodině.

Jedno šestileté dítě reagovalo na rozvod rodičů ochrnutím a přestalo chodit. Stálo to velké úsilí neurologů, fyzioterapeutů, lázeňských pracovníků i rodičů, které starost o nemocné dítě spojovala ještě dlouho po rozvodu. Bolesti bříška, poruchy příjmu potravy, sebepoškozování mohou (a nemusejí) mít podobný význam v souhře rodinných vztahů.

Rodina je organismem odděleným od okolí vnější hranicí jako jedinec kůží. Aby se nestala uzavřeným systémem, ani se nerozpadala, musí se o její zdravě přiměřenou poloopropustnost pečovat. Pokud se vnější rodinná hranice narušuje, znejišťuje, což se děje při ztrátách rodičů či výměně rodičovských postav, jak mají děti ve své nezralosti zakoušet důvěrnost?

Rodina je organismem odděleným od okolí vnější hranicí jako jedinec kůží. Aby se nestala uzavřeným systémem, ani se nerozpadala, musí se o její zdravě přiměřenou poloopropustnost pečovat. Pokud se vnější rodinná hranice narušuje, znejišťuje, což se děje při ztrátách rodičů či výměně rodičovských postav, jak mají děti ve své nezralosti zakoušet důvěrnost? Jak bude formován mozek, budou-li mu chybět některé základní zkušenosti s vytvářením bezpečné intimity pro početí a výchovu další generace?

Každý živý organismus má a musí mít strukturu (anatomii), jež není nahodilá, a dynamiku (fyziologii), která na poruchy struktury reaguje a kompenzuje je. Jedno bez druhého nemůže existovat podobně jako hardware bez softwaru. Překvapilo mě, že dnešní software dokáže simulovat stále větší část hardwaru, čímž se nesnižuje význammateriální části počítačů. Hardware se softwarem se v koevoluci zdokonalují, pokud jsem to dobře pochopila, aniž by se prostupovaly.

Podobně se nic psychického nemůže stát tělesným a nic tělesného psychickým. A přece bez sebe tělo a psychika v lidském organismu nemohou existovat, v koevoluci se ovlivňují a vylaďují – člověk tělesně roste a psychicky zraje. To neplatí jen pro něho, ale i pro živý organismus vyššího řádu, pro rodinu, pokud se nemá ztratit její rozmnožovací funkce.

Nikoli jedinec, ale pár

Školství, zdravotnictví i sociální služby se zajímají o jednotlivce a rodinu a její systémové vlastnosti dostatečně nereflektují. Namáhavě a bolestivě se propracováváme k novému paradigmatu – už nestačí považovat za nejmenší jednotku společenství jedince, ale dvojici/pár. Teprve jejich vztah způsobuje, že nejsme zrnky v písku, který se prvním poryvem větru rozsype. Dlouhodobý vztah váže dvojici k sobě a vytváří okolo ní první sociální hranici, aniž by ta vnitřní zanikla. Podobně jako když buňky vytvářejí jednu tkáň.

Namáhavě a bolestivě se propracováváme k novému paradigmatu – už nestačí považovat za nejmenší jednotku společenství jedince, ale dvojici/pár. Teprve jejich vztah způsobuje, že nejsme zrnky v písku, který se prvním poryvem větru rozsype. Dlouhodobý vztah váže dvojici k sobě a vytváří okolo ní první sociální hranici, aniž by ta vnitřní zanikla. Podobně jako když buňky vytvářejí jednu tkáň.

Je-li to muž a žena, pravděpodobně se do jejich sociálního prostoru narodí potomek, v němž se ti dva přes něho vrozeně propojí i biologicky. Vytvoří vrozenou trojici s vazbami, na kterých se podílejí instinkty. Vrozené vazby však mohou zůstat nenaplněné, poškozené nebo psychologicky popírané. Můžeme se jen tvářit a účelově se přesvědčovat, že je to jedno, má-li dítě vlastní nebo náhradní rodiče. Proto patří obdiv a úcta všem náhradním rodičům, že to jedno není.

Psychologové nepracují jako lékaři s „hardwarem“ organismu, ale pozorují jeho „software“, psychickou a vztahovou dynamiku, všímají si vrozené struktury a jejích poruch. V rodinné terapii dokážou rozšířit svůj zájem z jednotlivce na jeho okolí, doprovázejí rodinu při hledání kompenzací poruch. Do hledáčku příčin nemocí se dostane kontext a vystupují systémové vlastnosti, které, dokud o nich rodina neví, samovolně řídí rodinu. Ani pak to rodina nemá snadné.

Léčba vyžaduje změny od každého. V lepším případě se dějí spontánně bez odborníků: „Jak to, že dostáváš horečku vždycky v neděli večer, nejpozději v pondělí ráno?“ Zahartusí pozorný otec, místo aby spěchal k doktorce: „Co se děje ve škole? Děje se něco?“ Pojal podezření, že se jim do rodiny vkrádá teplota jako neřád, který k sobě hodlá přitáhnout pozornost a zastínit skutečné potíže dítěte, na které ve škole samo nestačí. Otec začne vnášet do rodiny řád.

Vývoj pevné identity

Živé organismy patří na rozdíl od neživé přírody k systémům vzdáleným rovnováze, k málo pravděpodobným, jak popsali rusko-belgický fyzikální chemik Ilja Prigožin (1917–2003) a belgická filozofka Isabelle Stengersová. Pokud se nebudeme starat o uspořádanost, o strukturu našeho života a zdravé hranice, stává se z jakéhokoli společenství nepřehledná kaše, v odborném jazyce se mluví o narůstání entropie. Život se zastavuje.

Jsme součástí procesu, ve kterém se rozhoduje, zda uvízneme, nebo se postaráme o výstavbu nových struktur a ohraničení. Jen v bezpečně ohraničené intimitě se může vyvíjet pevná identita mladých dospělých jednotlivců, párů, rodin, rodů, společenských celků. Hledáme, jak přeladit vztahy, aby se na hranicích jen nebojovalo, ale abychom o ně pečovali a na nich vyjednávali a spolupracovali.

V dnešních rodinách jsme svědky experimentu, jenž se týká přirozených podmínek. Lze pozorovat hlubinné procesy a systémové síly, které se odehrávají i ve větších společenských celcích. Všude se hranice buď samy od sebe rozpadají, nebo je někdo úmyslně rozebírá a destruuje, či se na nich bojuje. Stejně jako v každé vývojové krizi je normální, že se staré struktury rozpadají, a nové se na území nikoho teprve hledají.

Na každém vývojovém prahu jde o život. Jsme součástí procesu, ve kterém se rozhoduje, zda uvízneme, nebo se postaráme o výstavbu nových struktur a ohraničení. Jen v bezpečně ohraničené intimitě se může vyvíjet pevná identita mladých dospělých jednotlivců, párů, rodin, rodů, společenských celků. Hledáme, jak přeladit vztahy, aby se na hranicích jen nebojovalo, ale abychom o ně pečovali a na nich vyjednávali a spolupracovali. Mnohé, co není dosud reflektované, v rodinném nevědomí bolestivě pociťujeme a prožíváme.

Žádná omluva

Rodina prozatím přežila války, hladomory, genocidu, traumata, jejichž zlo přestoupilo všechny do té doby představitelné meze. Jako na spáleništi vyraší nové výhonky života, potomci obětí holokaustu rodí, se svými dětmi překonávají kruté vzpomínky prarodičů, zbavují se zděděné úzkosti, očisťují cenu života a objevují radost. Takovou sílu má rodina. Doufejme, že přežije i bohatství a nebývalý materiální blahobyt. Mnoho dětí v něm prožívá vztahovou a emocionální chudobu kvůli kritickému nedostatku času pro zrání se svými rodiči.

Pro rozpadání hranic rodiny nemáme žádnou omluvu. Přepjatý individualismus západní společnosti upřednostňuje zájmy dospělých před základními vývojovými potřebami dětí. Kritický pokles porodnosti není žádná náhoda.Udržet život není samozřejmé – je velmi nepravděpodobný a vyžaduje zvláštní uspořádání, rodinu se stabilní strukturou a hranicemi.

Český dětský psycholog Zdeněk Matějček (1922–2004) pojmenoval tento syndrom už v roce 1975 ve studii Děti narozené z nechtěného těhotenstvídětskou subdeprivací a píše v ní: „Vývoj a chování těchto dětí připomínají nálezy dětí z deprivačních podmínek kolektivních zařízení. Jen nejsou tak výrazné, dramatické a zřetelně ohraničené. Často žijí ve vlastních rodinách za nepříznivých sociálních a emocionálních podmínek.“

Pro rozpadání hranic rodiny nemáme žádnou omluvu. Přepjatý individualismus západní společnosti upřednostňuje zájmy dospělých před základními vývojovými potřebami dětí. Kritický pokles porodnosti není žádná náhoda.Udržet život není samozřejmé – je velmi nepravděpodobný a vyžaduje zvláštní uspořádání, rodinu se stabilní strukturou a hranicemi.

Počet příspěvků: 2, poslední 12.7.2019 08:58 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.