V poslední „oslovské“ lavici sedí sice v Poslanecké sněmovně trio odpadlíků z Věcí veřejných (VV) Huml – Kočí – Škárka i nadále pospolu, ale Stanislav Huml by tam už vlastně sedět neměl. Požádal o spolupráci ve sněmovně poslanecký klub ČSSD a ten mu téměř jednomyslně vyhověl. Překvapení? Nikoli! Huml měl s vedením VV opakované spory, ten definitivní kvůli zákonu o třetím odboji a hodnocení bratří Mašínů. Poté, co byl vyloučen z poslaneckého klubu VV, hlasuje víceméně ve shodě s ČSSD.
„Mrzí mě, že nekandidoval rovnou za sociální demokracii, nám by to uspořilo mnohé problémy,“ vyjádřil se předseda VV Radek John, připomenuv Humlovu komunistickou minulost, kvůli níž se nemohl stát členem VV. Cestu na volební kandidátku „véček“ však někdejšímu šéfovi středočeské dopravní policie plukovníku Humlovi členství v předlistopadové KSČ nezablokovalo. Proč asi? Inu Humlova mediálně známá tvář a jeho odbornost se jako lákadlo na voliče dosud nezavedené straně jistě hodily.
Přeběhlík i odpadlík
Tak či onak je v Poslanecké sněmovně zvolené loni v květnu Huml prvním přeběhlíkem. Mandát získaný na kandidátce „véček“ zcizil ve prospěch ČSSD. On sám však pokládá cejch přeběhlíka za nesmyslný. Prý se přebíhá do vládních lavic za prebendami, a ne do opozice. Melčák s Pohankou běželi za nějakými výhodami, zatímco Huml, jak tvrdí, prostě „odpadl od sekty“. Podobně nechce nic slyšet o tom, že by zradil volební program „véček“, anžto ten je prý s programem ČSSD téměř totožný, protože jinak by bývaly VV loni „nevysály“ nejvíc voličů právě sociální demokracii.
Mandát získaný na kandidátce „véček“ zcizil Stanislav Huml ve prospěch ČSSD
Páně Humlova obhajoba má zřetelné mezery. Tak za prvé, Bártova „strana“ byla přece stroze řízenou „firmou“ a podle některých „sektou“ od počátku, a nikoli až v poslední době! Buďto to panu Humlovi nevadilo, když za VV kandidoval, anebo si toho povšiml trestuhodně pozdě. A co se podobnosti volebních programů VV a ČSSD týče, populistický odér měly oba, leč produkt Lidového domu byl výrazně sofistikovanější než triviální „véčkařské“ desatero.
Jinak vezměme ale poslance Humla v ochranu, je-li házen do jednoho pytle s Melčákem a Pohankou, kteří byli v červnu 2006 zvoleni poslanci za ČSSD. Výsledek oněch voleb skončil remízou jednoho sta mandátů ČSSD a KSČM ku jednomu stu mandátů ODS, KDU-ČSL a Strany zelených. Topolánek si na tom nejprve vylámal zuby, když jeho první vláda padla ve Sněmovně hned při hlasování o důvěře. Přitom ještě v listopadu 2006 nebyl mimo hru jako kandidát na premiéra šéf ČSSD Jiří Paroubek.
Zdánlivě patovou situaci posléze vyřešili právě Melčák s Pohankou tím, že v lednu 2007 přeběhli k Topolánkovi, změnili poměr sil ve sněmovně na 102 ku 98 ve prospěch pravo-středo-levé koalice ODS, KDU-ČSL a Zelených a svými hlasy rozhodli o důvěře této druhé vládě. Zatímco pro Paroubka se oba stali zrádci, premiér Topolánek se o Melčákovi s Pohankou vyjádřil následovně: „To, co udělali, mi připadá velmi odvážné a znamená to spíš zlepšení politické kultury než opak.“ Krutě se mýlil! Ani ne v poločase a nota bene v době českého předsednictví EU jeho vládu na čtvrtý pokus skolil Paroubek tím způsobem, že na stranu opoziční ČSSD přetáhl dvě „zelené“ rebelky a Tlustého lidi v ODS.
Huml na rozdíl od Melčáka a Pohanky svým přeběhnutím poměr sil v dnešní sněmovně zásadně nezměnil. Nečasova pravo-středová koalice v ní má nadále bezpečnou většinu 115 hlasů, zatímco opozice (ČSSD, KSČM a Huml) 83 plus nezařazení bývalí „véčkaři“ Kočí a Škárka – ostatně názorově tíhnoucí spíše doprava – další dva. Huml proto zůstane pravděpodobně přeběhlíkem-sólistou. Jeho příkladu by muselo následovat dalších osmnáct a více koaličních poslanců, aby převrátili poměr sil v Poslanecké sněmovně. To je nereálné a motivace k přeběhlictví bude veškerá žádná, pokud se nerozštěpí některý z koaličních poslaneckých klubů a jeho část nepřejde houfně k opozici.
Jak zajistit, že mandát patří straně
Přeběhlictví se nicméně může opět stát destabilizujícím faktorem. Kdyby příští volby skončily nerozhodně, což v poměrném volebním systému nelze vyloučit, anebo kdyby budoucí sněmovna byla rozdrobená do většího počtu stran obtížně hledajících většinu pro vládní koalici, po nových Melčácích a Pohancích by zase byla poptávka. Cestu, jak přeběhlictví zamezit, hledal v lednu 2007 – po zkušenosti se zmíněnou dvojicí – Jiří Paroubek. Chtěl se tehdy inspirovat tím, že „za první republiky tady platil určitý zákon, který umožňoval soudu přezkoumat pohnutky… poslanců, jestli jsou čestné, nebo nejsou čestné“. Ano, právě ČSSD a agrární strana byly tehdy nejhorlivějšími hlasatelkami názoru, že „mandáty patří straně“.
Za první republiky tady platil určitý zákon, který umožňoval soudu přezkoumat pohnutky (změny dresu) poslanců, jestli jsou čestné, nebo nejsou čestné
V praxi to probíhalo tak, že poslanec či senátor musel před zapsáním na kandidátku podepsat „své“ straně bianco revers, jímž se vzdával mandátu. Pokud se později s vedením strany názorově či jinak nepohodl a mandátu se sám nevzdal, předseda strany na bianco revers doplnil datum a revers zaslal vedení příslušné sněmovny, jež záležitost postoupila Volebnímu soudu. Kromě jeho předsedy to bylo těleso nominované parlamentními stranami, čili žádný nezávislý soud! „Z důvodů nízkých a nečestných“ vždy shledalo vinným „zlobivého“ poslance a zbavilo jej mandátu, jenž se vrátil dotyčné politické straně. S výjimkou instituce Volebního soudu neměly přitom tyto postupy oporu v Ústavní listině ani ve volebních zákonech. Ještěže je inspirace dějinami v tomto směru vyloučená! Odporovala by Ústavě České republiky, měníc podstatné právní náležitosti demokratického státu.
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.