Tak dopadne každý, kdo si hraje s ohněm. Nejprve plamen z upuštěné sirky ožehne centrum Kyjeva, pak oheň z vater a táborových ohňů prohřeje celé město a nakonec Molotovovy koktejly podpálí půl země. Následuje vřava emocí, krev, svévole, v daném případě svobodné rabování.
Vír svobody mnohé pohltí a dá jim zapomenout, že demokracii tvoří společně (!) svoboda a právní stát. Což se o Ukrajině momentálně nedá prohlásit, a proto vyvstávají obavy, aby plameny, které si začaly žít vlastním životem, neolízly také nějaký ten sud střelného prachu, což by mohlo mít fatální následky přesahující hranice Ukrajiny.
Vyvstávají obavy, aby plameny, které si začaly žít vlastním životem, neolízly také nějaký sud prachu, což by mohlo mít následky přesahující hranice Ukrajiny
Takovým sudem střelného prachu je například Krym. Jde o území o velikosti zhruba třetiny České republiky obtížené různými historickými a etnickými aspekty, jehož zakódované napětí ještě zvyšuje jeho strategická pozice.
Žádné vybájené obavy
Převážná většina tohoto poloostrova se nikdy netajila svým ruským smýšlením a jakýsi romantický pocit vůči Krymu mají dokonce i Rusové, kteří zde nežijí. V době jeho podmanění koncem 18. století tvořil podíl ruského obyvatelstva pouze 4,3 procenta, ale po vysídlení krymským Tatarů v roce 1944 vzrostl na 75 a dnes tvoří 58,5 procenta. Navíc zde kotví ruská černomořská flotila a Sevastopol není městem ruské slávy díky žádným procentům.
V důsledku toho asi nikoho nepřekvapí, že se většině krymských obyvatel při pohledu na kyjevské dění svírá žaludek. Nejhalasnější elementy Majdanu totiž Krymu slibovaly „vlaky přátelství“, jejichž nebezpečí jen podtrhl fakt, že nová moc zasadila jedním ze svých prvních opatření citlivou ránu používání menšinových jazyků, čímž mířila právě na Rusy.
Stejně nejsou vybájené obavy vyplývající z vyjádření Oleha Ťahnyboka pro Kyjevskij Věstnik z roku 2007, že se ukrajinští nacionalisté nezastaví u tohoto kroku. Vůdce strany Svoboda tehdy prohlásil:
„Tyhle smradlavé Židy a Moskaly bylo třeba už dávno vytrhnout i s kořenem z naší ukrajinské země. Ale žádný strach, do konce roku je vykouříme nejdříve ze západní Ukrajiny a potom i z východních částí země. A potom i tam na východě svrhneme pomníky postavené jejich hrdinům, přejmenujeme Dněpropetrovsk i Kirovgrad a s pomocí NATO vyrazíme z Krymu jejich černomořskou flotilu. Vezmeme si od Moskalů zpátky svoji Kubáň, Rostov, Voroněž.“
A to v té době nebyli ukrajinští extremisté ani zdaleka natolik silní jako dnes a jak možná budou zítra.
Oslabení ukrajinské ústřední moci
První reakcí ruských obyvatel Krymu tudíž byla sebeobrana, a ani Moskva si nemohla dovolit, aby nedemonstrovala alespoň svůj záměr postavit se za krymské Rusy. K současnému chaosu přispělo i to, že při pohledu na konečné oslabení ukrajinské ústřední moci ucítili pach krve také ruští nacionalisté a mnozí začali opět pomýšlet alespoň na znovuzískání Krymu. To jsou ovšem jen obvyklé plané řeči z internetu, které bere Kreml v úvahu, pouze co se týká jejich rétoriky.
Při pohledu na oslabení ukrajinské ústřední moci ucítili pach krve i ruští nacionalisté a mnozí začali pomýšlet alespoň na znovuzískání Krymu
V důsledku absence státní moci, která by se dokázala soustředit i na něco jiného než na Kyjev, na perifériích samozřejmě narůstá chaos. Což je pro Krym obzvlášť nebezpečné, protože na něj má zacíleno nejen Moskva, ale i Ankara, která si s ohledem na tatarský faktor razí svůj neoosmanský kurz. A to jsme se ještě vůbec nezmínili o čím dál markantnějším fundamentalistickém islámu.
To všechno by z tohoto místa, které je dosud překrásné, přestože se zaseklo kdesi ve stavu těsně po rozpadu Sovětského svazu, mohlo lehce učinit jakési „černomořské Kosovo“. Do takového konfliktu se chce nejspíše zaplést jen málokdo. Pokud by totiž tenhle sud střelného prachu doopravdy explodoval, znamenalo by to kromě začátku rozpadu Ukrajiny také destabilizaci celé eurasijské oblasti.