Stane se Emmanuel Macron francouzským prezidentem?

Na velkou poptávku Francouzů po změně francouzského politického prostředí zareagoval 39letý politik a bývalý investiční bankéř Emmanuel Macron založením nového politického hnutí En Marche (Vpřed). A okamžitě se o ně začala zajímat média.

Macron se považuje za antisystémového prezidentského kandidáta, jeho hnutí odmítá tradiční dělení na pravici a levici a opírá se o nový pohled na politiku – dělení na pokrokáře a populisty. Macron je prvním pokrokářským politikem. Co tento nový styl přináší a lze s ním uspět ve francouzských prezidentských volbách?

Obdiv k bohatství

Macron je jeden z nejmladších kandidátů na francouzského prezidenta, přičemž narážky na nízký věk odráží svou kariérou, ve které toho dosáhl víc než většina šedesátníků. Jeho vzdělání je podobné jako většiny francouzských vrcholných státních úředníků. Absolvoval školu École nationale d’administration (ENA) a magisterské studium filozofie na mnohem méně prestižní univerzitě Paříž Nanterre. Jeho vzdělání je spíše humanitní než matematicko-technické.

Po studiích pracoval čtyři roky jako vrchní finanční inspektor a poté ze státní správy odešel, což není typické, neboť absolventi ENA nemění často zaměstnání kvůli střetu zájmů. Následně nastoupil na doporučení vlivného spisovatele a futurologa Jacquese Attaliho do investiční banky Rotschild, kde pomáhal s fúzemi například společnosti Nestlé. Nelze se tedy divit, že v roce 2014 při nástupu do postu ministra hospodářství v majetkovém přiznání uvedl, že si v letech 2009 až 2013 vydělal 2,8 milionu eur hrubého.

Macron, člen socialistické strany od roku 2006, neskrývá obdiv k bohatství a nákladnému způsobu života, nosí obleky šité na míru, přičemž tato okázalost je u levicového člověka neobvyklá. Například François Hollande si zakládá na image prostého prezidenta a navzdory obrovským výdajům na provoz Elysejského paláce zálibu v luxusu skrýval.

Nedostatek zkušeností

Macron přináší do francouzské politiky nový styl a snaží se šířit jednoduché poselství: byl jsem v životě úspěšný, a stanu-li se prezidentem, budete úspěšní i vy. Svou politickou kariéru spojil se současným francouzským prezidentem Hollandem – v letech 2012 až 2014 byl jeho poradcem a v roce 2014 se stal ministrem hospodářství.

Macronův vstup do vlády vyvolal nevoli zejména socialistů, kteří mají blízko k extrémní levici. Hollande byl zvolen také díky výroku, že jeho hlavní nepřítel nemá tvář, jelikož jde o mezinárodní finanční trhy, a Macron byl považován za zástupce jejich lobby, která pronikla až do francouzské vlády. Navzdory velkým očekáváním, že pozvedne francouzskou ekonomiku, bylo jeho působení spíše mdlé a francouzská ekonomika nadále skomírala.

Jeho hlavním úkolem bylo vytvářet opozici předsedovi vlády Manuelu Vallsovi, který neuspěl v primárkách socialistů, a proto se Macronovi podařilo jeho vliv oslabit. V roce 2016 odešel Macron z vlády, aby se věnoval prezidentské kampani. I tento odchod doprovázel skandál, neboť od začátku roku 2016 se Macron staral především o své nové hnutí Vpřed, a nikoli o zájmy Francie, které měl jako ministr hájit.

Macronova kariéra je na jeho věk závratná, ale jako politik má nedostatek zkušeností – nikdy se neúčastnil volebního klání, ani nezastával volenou funkci, ale nyní má zálusk na nejvyšší post. Velkou změnou je Macronovo pojetí politiky. Podle něho je především záležitostí marketingu a komunikace a vyniká prací s médii. Mezi jeho podporovatele patří například podnikatel a mediální magnát Pierre Bergé, vlastník třeba deníku Le Monde.

Pokrokovost a zastavení vlivu Le Penové

Hlavním cílem Macronova hnutí je zastavit šíření konzervatismu a posílit vliv Evropské unie, což Macronovi přineslo podporu politiků. Chce však skutečně provést revoluci, když se jeho hnutí opírá zejména o zkušené politiky, přičemž původně se mělo vyznačovat transparentností a novými tvářemi? Podporují ho totiž zejména poslanci slábnoucích vládnoucích socialistů – minimálně 20 veřejně – nebo Strany zelených. Lze očekávat, že tato podpora bude odměněna možností kandidovat v parlamentních volbách, jež se uskuteční dva měsíce po prezidentských.

Dalším podporovatelem Macrona je účastník květnové revoluce roku 1968 a bývalý europoslanec za Stranu zelených Daniel Cohn-Bendit, jenž zastává pokrokové názory již 50 let a je garantem, že Macron ztělesňuje globalizaci. Jeho stoupencem je i čtyřikrát neúspěšný kandidát na prezidenta, centrista François Bayrou, přestože Macronovo hnutí na počátku tvrdě kritizoval. Jeho hlavním tématem je totiž růst zadlužení Francie, a tudíž její postupné podmaňovaní bankovní sférou, přičemž Macron je považován za blízkého finančním kruhům.

Bayrou překonal svůj odpor k finanční sféře a podpořil Macrona, protože je jediným prezidentským kandidátem, který může zastavit sílící Národní frontu Marine Le Penové. Pokrokovost a zastavení vlivu Le Penové jsou ideje, jež sjednocují hnutí Vpřed, přičemž důraz na pokrokovost umožňuje Macronovi vyhýbat se kontroverzním tématům, jako je francouzská identita.

Macron šokoval francouzskou kulturní obec výrokem v projevu v Londýně, že nezná žádné francouzské umění, jež je výrazem jeho pokrokovosti. Nemyslel jím však, že neexistuje žádné francouzské umění, ale pouze univerzální. Hájí totiž novou světovou kulturu, v níž národ ztrácí opodstatnění.

Uspokojení médií

Pokrokovost prostupuje celou jeho kampaní, která namísto programu klade důraz na emoce. Macronovy projevy se podobají těm televizního kazatele v USA a jeho výrok „chci být prezidentem, protože vám rozumím a miluji vás“, se stal hitem na sociálních sítích. Pro mnohé však jeho kampaň představuje amerikanizaci francouzské politiky. Tato strategie se však zatím Macronovi vyplácí. Plní velké sály, a především mladými lidmi, kteří dlouho politická témata nezajímala.

Volební průzkumy mu dávají šanci dostat se do druhého kola prezidentských voleb, což by mu v případě souboje s Le Penovou mohlo přinést vítězství. Macron dlouho nezveřejňoval svůj program a učinil to až v březnu, pouhé dva měsíce před volbami. Absenci programu v průběhu své kampaně, která začala loni v září, využíval především k lepší komunikaci a zveřejnil jej, jak řekl, aby uspokojil média. Jeho nejodvážnějším slibem je sjednocení podmínek pro státní a soukromé zaměstnance.

Ve Francii se státním zaměstnancům například důchod stanovuje podle platu za poslední pracovní roky, a proto je mnohem vyšší než soukromých, jimž je počítán z průměrné mzdy za všechna odpracovaná léta. Navíc zaměstnanci státních drah, elektráren či v kultuře mají takzvané speciální programy, jež dělají obrovskou díru v sociálním pojištění. Tato situace je neúnosná, ale jednání s odbory vždy končí protesty a stávkou, která paralyzuje celou Francii a donutí politiky reformu stáhnout. Je otázkou, zda se Macron dokáže s odbory domluvit a zlomit prokletí státních výhod.

Žádný revolucionář

Macron také navrhuje snížit daně, zejména městské, a to tak, že by 80 procent Francouzů od nich bylo osvobozeno. Není však jisté, že by starostové toto populistické gesto aplikovali, protože z těchto daní jsou financovány městské rozpočty a o jejich konečně výši rozhoduje město, přičemž stát pouze stanovuje minimální limity a obecné podmínky.

Macron slibuje i změnu systému podpory v nezaměstnanosti a zeštíhlení státního aparátu o 120 tisíc zaměstnanců. Propouštění, nebo spíše nepřijímání nových by se nemělo týkat učitelů a policistů, jejichž počet chce zvýšit. Macron nezapomněl ani na ekologické voliče, jimž hodlá přispět tisíci euro na nové auto, které méně znečišťuje. Plánuje i poskytnout 15 miliard eur na přechod k šetrnější ekologii.

Francouzští komentátoři si všimli bodu, který Macron přidal na poslední chvíli – zákaz zaměstnávat rodinné příslušníky jako poslanecké asistenty, což se týká jeho protivníka Françoise Fillona kandidujícího za republikány, který čelí obvinění z fiktivního zaměstnávaní své ženy, když byl poslancem.

Macronův program značně inspiroval jeho učitel, současný prezident Hollande, který zvítězil s heslem „změna teď“ a svou kampaň zaměřil především na ekonomická témata, aby se vyhnul problémům, jako je francouzská identita, islám nebo vztah k EU. Hollandova politika však žádné zásadní reformy nepřinesla.

Macron také vidí spásu Francie především v liberálních ekonomických reformách. Používá silná slova a slogany a jeho kniha, v níž představuje své vize, se jmenuje Révolution (Revoluce), ale při pečlivém čtení jeho program spíše vyvolává dojem, že jde pouze o kosmetické úpravy toho, co je teď. Macron není revolucionář a má blízko k současnému politickému systému. To může být i výhoda, protože část voličů si radikální změnu nepřeje.

Stabilní podpora

Z výzkumu předvolebních průzkumů, které zohledňují například věk, vzdělaní či hrubý příjem, vyplývá, že se Macron liší od ostatních prezidentských kandidátů stabilní 20procentní podporou většiny obyvatel – Francouzi bez ohledu na politickou příslušnost jeho politický styl oceňují. Tato podpora má však meze, protože existují témata, v nichž se nemůže zalíbit všem.

Macronovo heslo o zeštíhlení státní administrativy je sice líbivé, ale podpora venkova nebo startupů u voličů vyvolá odlišné reakce podle toho, zda žijí ve městě nebo na venkově. Takových témat je mnoho a Macron unikal rozhodnutí především skvělou komunikací, ale bude si muset vybrat, čemu dá přednost. Jinak řečeno, nezvolil si cílovou skupinu a zatím se chce spíše zalíbit všem, což se však může obrátit proti němu, protože líbit se všem může vést k tomu nelíbit se nikomu.

Dalším rizikovým faktorem jsou pro Macrona předvolební debaty. Dokáže se sice pohybovat v nejvyšších patrech francouzské politiky, ale protože nikdy nezastával volený post, má malou zkušenost s diskusemi s opozicí nebo s protivníky – v médiích vysvětloval kroky svého ministerstva, nikoli politické ideje a vize.

Pro Macrona bude velkou zkouškou diskuse s komunistickým kandidátem Jeanem-Lukem Mélenchonem, který politické diskuse miluje a na rozdíl od něho disponuje značnou politickou kulturou. Navíc je pro Mélenchona ideálním protivníkem – mladý, ambiciózní a globálně zaměřený technokrat, který je přítelem velkých finančních institucí.

Na základě předvolebních průzkumů lze ve druhém kole francouzských prezidentských voleb očekávat souboj Macrona s Le Penovou. Z toho vyplývá, že tradiční dělení politického spektra na levici a na pravici neplatí, protože dvě hlavní strany – republikánská a socialistická –, které desítky let určovaly francouzskou politiku, se do druhého kola nedostanou.