Stále víc dětí se učí individuálně v rámci domácího vzdělávání

Roste počet dětí, které i po prázdninách zůstávají doma. Do školy chodí jen dvakrát ročně, a to pouze na přezkoušení. Říká se jim „domškoláci“. V září 2015 bylo individuálně učených dětí 1339, loni už 3232. Na prvním stupni stačí, aby měl rodič maturitu. Chce-li vzdělávat dítě i na stupni druhém, už to vyžaduje vysokoškolský diplom.

První školní den v plzeňské 7. ZŠ. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy První školní den v plzeňské 7. ZŠ. | foto: Ladislav Němec, MAFRA
První školní den v plzeňské 7. ZŠ.

Čím dál víc českých rodičů má pocit, že tradiční škamna v jejich potomcích hasí kreativitu a formují je do hromadné šablony. V září 2015 bylo individuálně učených dětí 1339, loni už 3232. „Přibývá i dětí, které se pod hlavičkou domácího vzdělávání učí ve skupinkách pod vedením učitelky, v komunitních školách,“ říká Judita Kapicová, pedagožka z Asociace domácího vzdělávání. Na prvním stupni stačí, aby měl rodič maturitu. Chce-li vzdělávat dítě i na stupni druhém, už to vyžaduje vysokoškolský diplom. Dvakrát ročně dochází žák na přezkoušení, že umí vše, co žádají osnovy.

„V tom, co malému dítěti dává smysl, jede jako drak. Jenže škola chce všechny dorovnat do stejné úrovně v několika oblastech,“ vysvětluje spisovatelka Veronika Hurdová, proč své tři děti vzdělává sama. Prázdniny dospěly do druhé poloviny a již nyní se musejí někteří školáci doma potýkat se cvičnými diktáty, aby v září neusedli do lavic zcela roztěkaní. Stále více dětí ale zůstává i po konci prázdnin doma. Do školy chodí jen dvakrát ročně, a to pouze na přezkoušení. Říká se jim „domškoláci“ – vzdělávají se individuálně v rámci domácího vzdělávání.

Jiné vzdělávací metody

Důvodů, proč se rodiče rozhodnou pro tento typ vzdělávání svého potomka, je několik. Zpravidla jde o to, že rodina často cestuje nebo jde o rodinu vícejazyčnou. Z nedávného vyšetřování České školní inspekce ale vyplývá, že rodiče se nejčastěji rozhodnou pro individuální výuku, protože chtějí jiné vzdělávací metody, než uplatňuje škola. Dítě podstoupí zápis do školy, ředitel mu ale povolí individuální vzdělávání. Domácí vzdělávání propaguje i organizace Škola pro mě.

Z nedávného vyšetřování České školní inspekce ale vyplývá, že rodiče se nejčastěji rozhodnou pro individuální výuku, protože chtějí jiné vzdělávací metody, než uplatňuje škola. Dítě podstoupí zápis do školy, ředitel mu ale povolí individuální vzdělávání.

„Četla jsem, že učitelka v první a druhé třídě se intenzivně a individuálně během dne jednomu dítěti věnuje jenom sedm minut. Říkala jsem si, že těch minut zvládneme rozhodně více,“ sdělila před nedávnem na konferenci zakladatelka organizace Veronika Vieweghová. Obě své dcery vzdělávala v domácím prostředí, dokud spadaly pod první stupeň základní školy: „Jako rodiče máme nejenom právo vzdělávat své děti, ale máme za ně hlavně zodpovědnost. A tu nám nemůže vzít ani stát, ani škola.“

„První den, kdy rodina najela na systém vzdělávání, začal v osm hodin ráno. Dcery přišly s taškami na zádech, vyndaly si penály. Projížděly jsme učebnice, pracovní sešity a dělaly jedno cvičení po druhém,“ popisuje Veronika. Tento systém ale brzy u dívek narazil. Více je bavilo seznamovat se s učební látkou v muzeích. Kapitol v učebnici se Veronika striktně nedržela. Nikdo ji k tomu ani nenutil. Věděla jen, co by za daný školní rok v daném ročníku měla jedna a pak i druhá školačka umět podle rámcového vzdělávacího programu.

Hodnocení

„Holky hodně bavily projekty. Když jsme třeba probíraly podnebná pásma, velmi je bavil severní pól. Hrály jsme divadlo, Dobytí severního pólu, pouštěly jsme si videa, kdy a jak byl dobyt. Děti pak o tom musely napsat příběh, takže si i zkoušely různé útvary,“ vzpomíná Vieweghová. Rodiny, jejichž děti se vzdělávají doma, se velmi často setkávají a výuku dětí si rozdělují.

Doma vzdělávané děti nepřicházejí o vysvědčení. Hodnocení navrhuje přímo ten, kdo má jejich vzdělávání na starosti – nejčastěji rodič. Společně se školním metodikem pak hodnocení proberou.

„V domácím vzdělávání jsou rodiny z celého spektra společnosti a používají prvky všech existujících vzdělávacích směrů. Každé dítě ale musí plnit školní vzdělávací programy té školy, do které je přijaté. Proto unschooling v plném rozsahu v naší zemi s povinnou školní docházkou možný není,“ naráží na další ze směrů výuky Judita Kapicová, pedagožka z Asociace domácího vzdělávání.

Unschooling v zásadě obnáší to, že si samo dítě řekne, co chce vědět. Nemá tak většinou učebnice, sešity, což „domškoláci“ často mají. Doma vzdělávané děti nepřicházejí o vysvědčení. Hodnocení navrhuje přímo ten, kdo má jejich vzdělávání na starosti – nejčastěji rodič. Společně se školním metodikem pak hodnocení proberou.

Co naopak rodiny vzdělávající potomka doma berou s rezervou, jsou prázdniny. „Každá domškolácká rodina se sama rozhoduje, jestli bude zachovávat prázdniny nebo ne. Děti v domácím vzdělávání nepromeškají letní příležitost zažít a dozvědět se spoustu nových věcí jen proto, že jsou prázdniny. Dobře vědí, že se budou muset učit celý život,“ uzavírá Kapicová.