„Chceme být lepší sociální demokracií, být alternativou a být jakýmsi levicovým větrem.“ Takto sebevědomou větu na adresu své strany pronesl v květnu roku 2012 v rozhovoru pro ČESKOU POZICI tehdejší předseda SPOZ a dnes hradní kancléř Vratislav Mynář. Bezmála rok a půl po tomto prohlášení a pět týdnů před volbami je čas podívat se, nakolik jsou Mynářova slova v současnosti platná.
Začněme otázkou: Na čem by si voliči mohli otestovat, že SPOZ je nyní čerstvým větrem na levici a alternativou k sociální demokracii? Třeba na programu, kandidátních listinách, vnitrostranické stabilitě. Finální podoba volebního programu se však ve stranických pecích teprve dopéká. Jak je to tedy s vnitřní stabilitou SPOZ a tvorbou jejích kandidátních listin?
Zemanovce založili v roce 2009 lidé kolem lobbisty Miroslava Šloufa. Po neúspěšných sněmovních volbách v roce 2010 stranou začal cvičit spor mezi Šloufovým křídlem a táborem podnikatele Zdeňka Zbytka. Předmětem sváru se údajně staly miliony korun, které strana dostávala od státu za volby do sněmovny. Bitva těchto „titánů“ ustala až v období prezidentských voleb, po kterých byl Šlouf odklizen a ztratil kontakt s Milošem Zeman.
Spory však neustaly. Konfliktní linie se jen přesunula na osu Hrad versus Šlouf, která o vnitřní struktuře SPOZ odhalila velmi „hambaté“ obrázky. Několik krajských organizací zemanovců se ukázalo jako totálně rozdělené – například Praha, královéhradecký, plzeňský, středočeský, donedávna ústecký region. Ve všech organizacích probíhaly či stále probíhají mocenské bitky mezi šloufovci a příznivci Hradu, zejména pak prezidentova poradce Martina Nejedlého.
Vedení SPOZ zašlo tak daleko, že pražské a plzeňské organizaci stáhlo lídra zvoleného na krajských nominačních konferencích, v případě hradeckých zemanovců dokonce nadiktovalo komplet kandidátní listinu shora. Svědčí to o tom, že SPOZ (s necelými třemi tisíci straníků) nemá vybudovanou pevnou strukturu členské základny, chybějí mechanismy, které by těmto sporům zabránily. Permanentně tak budou hrozit bojůvky mezi jednotlivými klany, což by v případě postupu SPOZ do sněmovny bylo nebezpečné vůbec pro soudržnost jejího poslaneckého klubu. Pro příklad netřeba chodit daleko – vzpomeňme na Věci veřejné.
Systémový error
Současné spory u zemanovců nejsou náhodou. Jde o vrozenou vadu této strany. Otec zakladatel Miroslav Šlouf to zmínil v rozhovoru pro ČESKOU POZICI, když řekl, že strana se měla na počátku budovat shora, avšak prezident se rozhodl pro opačný postup. „Neuvěřitelný guláš! Myslel jsem, že se zblázním. Tím se totiž kraje začaly hned na počátku hádat o neexistující pozice, což sebralo straně v roce 2010 ve volbách mnoho sil,“ uvedl Šlouf.
Současné spory u zemanovců nejsou náhodou. Jde o vrozenou vadu této strany.Samozřejmě vnitrostranické spory se nevyhnou ani ČSSD. Tak jako v případě ostravské či mohelnické pobočky, které se kvůli kandidátním listinám obrátily dokonce k soudu, však jde o lokální problémy, bojůvky zhrzených straníků. Nikoliv o systémový „error“. Sociální demokracie je 135 let starou stranou s početnou členskou základnou, propracovanou sítí vnitřních vztahů a kontrolních mechanismů.
Zemanovci chtěli být štikou v levicovém rybníku, deklarovali, že budou lepší sociální demokracií. Zatím nevyslali signál, v jakém smyslu by tomu tak mělo být. Vnitrostranické spory by se naopak mohly pro SPOZ ve volbách ukázat jako smrtelně jedovaté.
