Lidovky.cz

Spor o sudetské Němce a Benešovy dekrety v roce 2013

Evropa

  10:05

Způsob, jímž expremiér exponuje problém prezidentských dekretů a odsun německých obyvatel, je politicky účelový, domnívá se Bohumil Doležal.

foto: © ČTK, montáž ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Jak se dalo předpokládat, jedním z ústředních témat předvolebního prezidentského klání Karla Schwarzenberga a Miloše Zemana se nakonec stala otázka „odsunu“ sudetských Němců obecně, a zvlášť Benešových dekretů – Dekretů prezidenta republiky z roku 1945. Připomínám, že otázku formálně nastolil moderátor Václav Moravec v pořadu České televize.

Spor o „odsun“ všeobecně a dekrety zvlášť byl velmi živý v polovině devadesátých let minulého století, pak byl dost účelově zameten pod koberec za spolupráce českých politiků napříč politickým spektrem. Důsledek je, že o věci už dnes lidé vůbec nic nevědí, také je příliš nezajímala, protože mají jiné, aktuální a přízemnější, leč naléhavé starosti.

Smyslem těchto řádek není ani tak prezentovat nějaký názor jako připomenout základní fakta. Zejména nechci zdůrazňováním svého osobního postoje ovlivňovat volební zápas, jde mi jen o to na poslední chvíli ještě aspoň trochu omezit volné pole, které v něm zaujala lež a demagogie.

Moravcova otázka

Zmíněná otázka Václava Moravce zněla: „V případě, že by se vláda s parlamentem rozhodly zrušit platnost Benešových dekretů jako klíčového dokumentu, jak byste jako prezidenti vystupovali?“

Karel Schwarzenberg na ni reagoval tím, že dekrety byly už zrušeny, a sice ex nunc (od okamžiku, kdy ke zrušení došlo, nikoli se zpětnou platností) tím, že byla přijata Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod. Zeman zcela zásadně nesouhlasil a odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu. Nato položil Schwarzenbergovi tři otázky:

  • Radil kdysi Václavu Havlovi, aby se omluvil sudetským Němcům?
  • Je pravda, že se kdysi vyjádřil, že sudetským Němcům je třeba vrátit občanství a majetek?
  • Je pravda, že podle Süddeutsche Zeitung projevil nad jeho postupem do druhého kola radost předseda Sudetoneměckého landsmančaftu Bernd Posselt s nadějí, že se obnoví spolupráce s tímto krajanským sdružením? (Bernd Posselt je mluvčím sudetoněmecké národnostní skupiny, současným spolkovým předsedou Sudetoněmeckého krajanského sdružení je Franz Pany, Posselt jím byl v letech 2000 až 2008 – pozn. red.)

Schwarzenberg reagoval tím, že má radost z každého, kdo ho podporuje, že se domnívá, že to, co jsme v roce 1945 spáchali, by dneska bylo odsouzeno jako hrubé porušení lidských práv a že by se vláda tehdejší ČSR včetně prezidenta Beneše ocitla v Haagu před soudem.

Druhá Zemanova otázka nemíří na to, co si Schwarzenberg o věci myslí dnes, ale co o ní v minulosti řekl

Zeman nato prohlásil, že Schwarzenberg označil prezidenta Beneše za válečného zločince. Schwarzenberg odpověděl, že jsme se po válce sami nakazili bacilem nacismu, uplatnili princip kolektivní viny, nebrali v úvahu, kdo se provinil a kdo ne.

Prokurátorský ráz Zemanových otázek je zjevný. Třetí otázka je Süddeutsche Zeitung o Berndu Posseltovi (řekl jste to opravdu, je pravda, co jste napsali) a jejím smyslem je dehonestovat Schwarzenbwerga (podívejte se, kdo mu dává důvěru). Druhá otázka se odvolává na „neautorizovaný“ zdroj a nemíří na to, co si Schwarzenberg o věci myslí dnes, ale co o ní v minulosti řekl. Schwarzenberg se věnoval (i když nepřímo) první Zemanově otázce. Uvedl důvody pro omluvu, aniž by o omluvě jako takové přímo mluvil.

Co byly „Benešovy dekrety“

Úřední název zní Dekrety prezidenta republiky. Šlo zhruba o stovku zákonných norem, jejichž návrh vypracovala vláda a platnost jim dodal podpis prezidenta republiky – Edvarda Beneše. V době po 9. květnu 1945 totiž neexistoval žádný zákonodárný orgán. Dekrety měly platnost do doby, kdy je schválí nově ustavený zákonodárný sbor, což se taky stalo.
Jen malá část těchto dekretů se týká německého a maďarského obyvatelstva ČSR (deportace Maďarů v podobném rozsahu neproběhly, protože se proti postavili západní spojenci) a jen čtyři z nich mají zásadní význam. Nařizovaly, aby Němcům a Maďarům byl konfiskován veškerý majetek a aby jim nebylo přiznáno, případně bylo odebráno československé státní občanství (samotné deportace pak byly upraveny vládními a ministerskými nařízeními).
Za Němce či Maďara byl označen ten, kdo se ve sčítání lidu počínaje rokem 1929 k jedné z národností přihlásil nebo byl členem německých či maďarských organizací. Kdo chtěl být z platnosti těchto zákonných opatření vyjmut, musel prokázat, že zůstal věrný Československé republice, nikdy se neprovinil proti národu českému a slovenskému, a navíc ještě se buď zúčastnil boje za osvobození republiky, nebo trpěl pod nacistickým či fašistickým terorem. Individuální žádost bylo nutné podat příslušnému národnímu výboru, rozhodovalo o ní ministerstvo vnitra (tedy správní orgány).
Samotné deportace byly schváleny na přelomu července a srpna Postupimskou konferencí tří vítězných velmocí. (Nikoli nařízeny, v protokolu konference se říká, že velmoci uznávají, že „transfer“ musí být proveden.)
Podotýkám, že celkem bylo deportováno k 28. říjnu 1946 zhruba 2,5 milionu obyvatel (před válkou se v ČSR hlásilo k německé národnosti přibližně 3,2 milionu lidí). V roce 1950 žilo v ČSR 160 tisíc Němců, předloni se k německé národnosti přihlásilo necelých 20 tisíc obyvatel.

Dnešní zákonná úprava a státní doktrína po roce 1989

V roce 1994 se na Ústavní soud (ÚS) obrátil v restitučním sporu Rudolf Dreithaler. Navrhl zrušení „konfiskačního“ dekretu č. 108/1945 Sb. Ústavní soud jeho stížnost zamítl v nálezu č. 55/1995 Sb. s tím, že dekret byl v době svého vydání nejen legálním, ale i legitimním aktem, že však již splnil svůj účel a po dobu víc než 40 let nezakládá právní vztahy a nemá již konstitutivní charakter. Proto nelze zkoumat jeho rozpor s ústavním zákonem podle Ústavy České republiky. Opačný postup by podle ÚS zpochybnil princip právní jistoty, jednu ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů.
K dekretům se pak vrátilo ještě usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR z 24. dubna 2002 vydané v souvislosti s vrcholícím jednáním o přijetí ČR do Evropské unie. Konstatuje se v něm, že dekrety se realizovaly, „byly konzumovány“ a dnes už na jejich základě nemohou vznikat žádné nové právní vztahy a že právní a majetkové vztahy, které z nich vyplynuly, jsou nezpochybnitelné, nedotknutelné a neměnné – řeč není o dekretech, ale o tom, co z nich vyplynulo.
(Pro oficiální stanovisko ČR k sudetoněmeckému problému měla velký význam taky Českoněmecká deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z 21. ledna 1997. Jde o společnou deklaraci vlád ČR a Spolkové republiky Německo, kterou následně schválil český parlament. V ní česká strana vyjádřila politování nad tím, že „poválečným vyznáním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny“. Obě strany se přitom shodly, že „spáchané křivdy náležejí minulosti“ a zaměří své vztahy do budoucnosti.)
Na základě především těchto dokumentů vznikla pak ve spolupráci českých politiků, diplomatů a historické obce jakási neoficiální státní doktrína ČR, která se dá shrnout do tří bodů:

  • Dnešní pojetí lidských práv je jiné než to, které bylo všeobecně uznáváno v době bezprostředně po druhé světové válce.
  • Hlavní příčinou událostí po druhé světové válce byla předchozí politika Hitlerova Německa. Vše ostatní bylo jejím důsledkem.
  • Tato minulost je uzavřená, hlavní je nyní dívat se do budoucnosti.

Taky proto dnes o všech věcech, o nichž tu píši, dnes už nikdo nic moc neví.

Pravomoci prezidenta

Prezident nemá podle Ústavy právo vetovat ústavní zákony. V případě nesouhlasu může odstoupit.

Vraťme se k původní Moravcově otázce: Co dnes vlastně může prezident republiky? Pokud se parlament usnese na nějakém zákonu (jinou formu zrušení dekretů si nedovedu představit, navíc by to musel být zákon ústavní, mimo jiné už jen i proto, že v případě dekretu č. 33/1945 Sb. o úpravě československého občanství osob národnosti německé a maďarské šlo o dekret ústavní), nemůže prezident nic. Vůbec nic. Nemá totiž podle Ústavy z pochopitelných důvodů právo vetovat ústavní zákony. Může v případě nesouhlasu odstoupit, jistě.

Pokud jde o Ústavní soud, má prezident podle zákona sice právo podat návrh na zrušení zákona, ale této věci se Moravcova otázka netýkala, ÚS má konečné slovo a není prezidentem nijak vázán.

Z dnešního hlediska v rozporu s lidskými právy

Pan Schwarzenberg uznal, že se mýlil, když tvrdil, že Benešovy dekrety byly už via facti zrušeny (uvedený výnos ÚS svědčí o opaku). Když ovšem mluvil o zrušení dekretů ex nunc (od nynějška), neřekl nic, co by bylo v rozporu se zmíněným třetím bodem usnesení Poslanecké sněmovny z 24. dubna 2002 o tom, že právní a majetkové vztahy vyplývající z dekretů jsou neměnné. Kritika dekretů, která vyplývá ze stanoviska pana Schwarzenberga, je v souladu s uvedeným článkem III Česko-německé deklarace a nijak ho nepřekračuje.

Schwarzenbergovo zdůrazňování, že rozhodnutí českých orgánů z roku 1945 by dnes bylo odsouzeno jako porušení lidských práv, je v rámci neoficiální státní doktríny

Dále kritika pana Schwarzenberga v podstatě (až na spekulaci o Haagském tribunálu) opakuje skoro doslova argumenty, které v minulosti vznesl bývalý prezident Václav Havel. Schwarzenbergovo zdůrazňování, že rozhodnutí českých orgánů z roku 1945 by dnes bylo odsouzeno jako hrubé porušení lidských práv, se navíc pohybuje zcela v rámci zmíněné neoficiální české státní doktríny – je to v rozporu s lidskými právy z dnešního hlediska. (Zde si dovolím, protože to už nemohu vydržet, osobní poznámku: považuji tuto doktrínu za projev dost odpudivého alibismu a mrzí mne, že pokud se pamatuji, pan Schwarzenberg s ní byl zatím vždy v souladu.)

Nakonec bych chtěl zdůraznit: způsob, jímž pan Zeman v debatě exponoval (a dále exponuje) problém prezidentských dekretů zvlášť a deportace německého obyvatelstva ČSR obecně, mi připadá politicky účelový v tom nejhorším slova smyslu.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.