Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Společnost nedůvěry. Už jsme na dně?

  19:31

Co asi chybí době, v níž se v souvislosti s vládní (!) stranou nejčastěji objevuje slovo lež? Píše o tom už i vědecký časopis Vesmír.

Sociologové znají pojem společnost důvěry, jak píše například Miloslav Petrusek. Současný stav české společnosti trpí spíše jejím ohromným nedostatkem. foto: © ČESKÁ POZICE, Martin RychlíkČeská pozice

Staří latiníci říkali, že „důvěra budí důvěru“ (fides facit fides). V době, kdy se vysocí představitelé vládní (sic!) strany a poslanci za ni zvolení navzájem u soudu obviňují ze lží, čachrů, úplatků, půjček-nepůjček, polopravd a pučů, už není možné čekat, že by taková tragikomedie – podle prezidenta Klause absurdní „reality show– vybudila u obyvatelstva cokoliv pozitivního. Natož důvěru. Důvěru. Přesně tu věc, o níž někteří sociologové soudí, že je dokonce základem moderní společnosti...

Shodou okolností pak v téže chvíli rozjíždějí studenti společenských věd internetové stránky Demagog.cz, kde chtějí analyzovat lživé a pokroucené výroky politiků v médiích; nejprve v televizních debatách. Bude mít usvědčení lžimluvků nějaký užitek? Kdo by si snad chtěl od nynějšího politického bahna odpočinout, volil by třeba vědecký časopis Vesmír. Leč ejhle: v jeho březnovém čísle čtenář nachází povědomé téma znovu – sociolog Miloslav Petrusek píše o krizi důvěry v článku nazvaném Opravdu všichni lžeme?

Všichni snad ještě ne, chce se odpovědět. Podtitul zní O kultuře důvěry. V úvodu Petrusek připomíná knihu Důvěra od Francise Fukuyamy, onoho slavného „ukončovatele dějin“, ve které předkládá dvě základní teze: 1) společnost, v níž se krade, lže, podvádí a podplácí, je společností, jíž chybí kultura důvěry, a 2) žádná oblast společenského života, zejména pak ekonomika, nemůže bez alespoň elementární míry důvěry vůbec existovat, tedy ani dlouhodobě existovat. Zbývá otázka: co je ona elementární úroveň. Už jsme na úplném dně?

Doba vyžadující kapku důvěry

Podle Petruska, a s jeho encyklopedickými znalostmi není proč mu nevěřit, se filozofickým zkoumáním fenoménu důvěry zabývali již Hobbes, Locke, Smith, Durkheim či Simmel, nicméně v moderní době se „společnost důvěry“ stává velkým sociologickým tématem.

Například sociolog Alain Peyreffite v práci La société de confience (1988) je přesvědčen, že základním „dynamickým tahounem moderní společnosti byla a je právě existence důvěry – důvěry lidí v sebe samotné, důvěry v ostatní a ve společně vybudované, trvalé instituce, v něž můžeme důvěřovat a do nichž můžeme vkládat své naděje,“ píše rovněž Petrusek ve své skvělé (a rozebrané) knize Společnosti pozdní doby. V době moderní, tekuté a prchavé, jež je plná nejistot, je důležitá víra a důvěra v naše společné cíle.

Ve společnosti panuje také vysoká míra takzvaně apriorní nedůvěry k parlamentu či vládě...Dalším teoretikem důvěry je Polák Piotr Sztompka, autor publikace Trust (1999). Protože je dle něj velká část lidského konání namířena do budoucnosti, což přináší rizika, je společenský koncept důvěry pro občany obzvláště důležitý. Dle Sztompky existují tři druhy důvěry: 1) efektivní (očekáváme racionální, věcné, tedy předvídatelné chování druhých), 2) axiologická (očekáváme odpovědné, morální a slušné chování) a 3) pečovatelská (předpokládáme, že se lidé o nás postarají, že budou nezištně pomáhat).

Ve společnosti ale také panuje vysoká míra takzvaně „apriorní nedůvěry“ – nejčastěji k parlamentu, vládě a voleným orgánům, jež ale vůbec nemusí odpovídat skutečnému stavu věcí, jak by jistě akcentovali ti diskutéři, kteří aktuální a aktraktivní boj různých iniciativ a zpravodajců proti korupci přezdívají „pokleslým antikorupčním kýčem“.

Jak je to s českou bilancí důvěry?

Ale zpět k březnovému vydání časopisu Vesmír. Profesor Petrusek píše, že ve společnosti existují také dvě formy nedůvěry. Prvou je nedůvěra empirická – taková, která nás na základě předchozí zkušenosti vede k předpokladu, že ti druzí jsou až příliš často amorální, podvádějí a lžou a kradou. Druhým typem je nedůvěra paranoidní, kdy nevěříme nikomu a ničemu, i když pro to ne vždy máme přiměřené důvody. Poměr pozitivního a negativního očekávání se označuje pěkně sociologicky jako „bilance důvěry“.

V moderní společnosti ale důvěru k někomu mít prostě musíme, jinak bychom nepřežili; o tom je takzvaná poziční důvěra třeba k lékařům, soudcům či úředníkům. „Každá negativní zkušenost s konkrétním nositelem role snižuje hodnotu celkové bilance důvěry... Společnost, v níž poslanci ,mlží´ a ,odklánějí´ své majetky, není stále ještě společností s rozvinutou kulturou důvěry. Usilovat o ni je ale jednou z občanských povinností,“ uzavírá v aktuálním vydání Vesmíru jeden z nejvzdělanějších českých sociologů.

O tom všem by měli popřemýšlet nejen aktéři soudního cirkusu Věcí veřejných, ale i vláda České republiky, která by si měla možná vedle svého NERVu pořídit i jakýsi sbor Národní sociologické rady vlády (NSRV), poněvadž důvěra není jen o hlasovaném vyjádření „důvěry“ v parlamentu. Jak věděl římský dramatik Publilius Syrus již před 21 stoletími: „Ten, kdo ztratí důvěru, více ztratit nemůže.“ A zásadní vzkaz o věcech veřejných právě zní ze soudní síně.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!