Ceska Pozice

Společenskou reprodukci dokáže zajistit pouze tradiční manželství

Čí definice manželství by měla převládnout v pluralitní demokracii, v níž neexistuje shoda, co je morálka? Současná generace se na ní možná neshodne u starších generací však není pochyb – etymologie slova manželství naznačuje, co si pod ním představovali naši praslovanští předci.

Snubní prstýnky - ilustrační foto. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Snubní prstýnky - ilustrační foto. | foto: Shutterstock
Snubní prstýnky - ilustrační foto.

Sociolog Daniel Prokop ve svém článku analyzuje homoparentální rodičovství a homosexuální manželství. Na úvodní část článku, ve které se zabývá názorem odborné literatury na výchovu dětí homosexuálními páry, jsem již zareagoval. Nyní reaguji na druhou část, ve které argumentuje pro schválení manželství homosexuálů, přičemž se dostatečně nevěnuje obsahu pojmu manželství.

Prokop na začátku druhé části uvádí, že si lze těžko „představit solidní argument proti registrovanému partnerství s naprosto rovnocennými právy“. Mnozí si však několik námitek představit dokáží, například v souvislosti s (ne)vhodností svěřování dětí do péče homosexuálních párů. O povolení stejnopohlavních sňatků pak Prokop tvrdí, že rozšíření manželství coby instituce je „otázkou demokratické diskuse a společenské shody“. Dostatečně se však nevypořádal s klíčovou otázkou: Co je manželství?

Společenská a kulturní reprodukce

Manželství lze poměrně snadno definovat na základě filozoficko-morálních či náboženských argumentů. Čí světonázor by však měl převládnout v pluralitní demokracii, kde neexistuje shoda, co je morálka? Odpověď nabídl americký politický filozof John Rawls (1921–2002) svou teorií politického liberalismu, v níž namísto morálky či jiného metafyzického zdůvodnění hraje klíčovou roli „veřejný rozum“.

Rawls má na mysli princip, podle kterého se na fungování státu shodnou všichni občané různých přesvědčení a názorů. Zdůvodnění jakékoliv legislativní iniciativy potom musí být morálně neutrální. Jak ukázal americký filozof Matthew O’Brien, rawlsiánský přístup může osvětlit sporné aspekty debaty o homosexuálním manželství.

Jaký je zájem státu na regulaci manželství a rodiny? Měl by mít v této oblasti nějaké kompetence? Podle zesnulého amerického filozofa Johna Rawlse stát konat musí, protože jedna z podstatných rolí rodiny je zajistit společenskou a kulturní reprodukci.

O’Brien nejprve rozebírá politickou funkci manželství v pluralitní demokracii. Jaký je zájem státu na regulaci manželství a rodiny? Měl by mít v této oblasti nějaké kompetence? Podle Rawlse stát konat musí, protože jedna z podstatných rolí rodiny je zajistit společenskou a kulturní reprodukci.

O’Brien rozebírá dva specifické aspekty této reprodukce. Prvním a základním je, aby se ve společnosti rodilo dost dětí. Nízká porodnost může společnost dlouhodobě destabilizovat, konkrétně například důchodový systém nebo mezigenerační propojenost cyklů investic a výroby. Populační úbytek navíc nelze nahradit migrací, protože přistěhovalců není neomezený počet a imigrace z neliberálních kultur může narušit liberální charakter pluralitní demokracie.

O’Brien poukazuje i na subtilnější politické souvislosti dětí ve společnosti – bez osobních citových vazeb k budoucím generacím se občané hůře ztotožňují s dlouhodobou prosperitou společnosti.

Omezený zájem státu

Druhým aspektem společenské reprodukce je zralé občanství. Politický liberalismus od občanů mimo jiné vyžaduje „politické ctnosti, které podporují politické a společenské instituce“. Nezbytné morální hodnoty, které by měly děti získat, spočívají ve smyslu pro spravedlnost a racionální koncepci dobra. Rodina vychovává k těmto cílům, které mají zajistit udržitelnou společnost.

Rodina je místem intimních lidských vztahů, kde lidé hledají štěstí. Proto by měl mít politicky liberální stát na rodinných záležitostech jen omezený zájem. V silách národního státu totiž není spravovat intimní lidské záležitosti. Přátelství nebo citové vztahy navíc nepatří mezi základní aspekty politické spravedlnosti nebo Ústavy.

Nabízí se paralela environmentální ekologie s neméně důležitou ekologií politickou. Spořádané rodiny v ní hrají důležitou roli, protože pomáhají společenský kapitál nejen vytvářet, ale i jej udržovat a předcházet jeho erozi vyplývající ze sociální dysfunkce. Neredukuje však tento pohled rodinu jen na její instrumentální význam pro zachování politického systému? Není sama o sobě dobrem, o které je třeba usilovat? Tyto námitky jsou validní.

Rodina je místem intimních lidských vztahů, kde lidé hledají štěstí. Proto by měl mít politicky liberální stát na rodinných záležitostech jen omezený zájem. V silách národního státu totiž není spravovat intimní lidské záležitosti. Přátelství nebo citové vztahy navíc nepatří mezi základní aspekty politické spravedlnosti nebo Ústavy.

Uvedené požadavky politického liberalismu na rodinu neupřednostňují žádný rodinný model. O’Brien však dospívá k závěru, že jediným rodinným soužitím, které zajistí udržitelnou prokreaci a výchovu k morálním hodnotám pro správné fungování liberální pluralitní demokracie, je tradiční heterosexuální manželství. To podle něho má na rozdíl od jiných modelů přirozený reprodukční potenciál – manželství muže a ženy označuje za svou podstatou generativní – a schopnost vytvořit optimální podmínky pro výchovu dětí.

Dárcovství pohlavních buněk

To neznamená, že každé rodinné soužití musí těmto podmínkám vyhovovat. Stát má však oprávněný zájem tento rodinný model podporovat, a to jak právním zvýhodněním ve společnosti, tak materiálními benefity. Co znamená, že je heterosexuální manželství svou podstatou generativní? Podle O’Briena jde o konstatování faktu, že sexuální styk, který částečně vytváří vztahovou podstatu manželství, vede u muže a ženy k narození dětí ve statisticky významném smyslu.

Dárcovství pohlavních buněk otvírá rodičovství komukoliv, bez ohledu na sexuální inklinaci – kterákoliv žena či muž může použít darované pohlavní buňky k přivedení dětí na svět. Mohou přitom žít v heterosexuálním, homosexuálním či jiném svazku. Dárcovství tedy sexuální styk obchází. Pokud bychom na základě dárcovství a souvisejícího rodičovství přiznali například homosexuálním párům možnost vstupu do manželství, šlo by o neoprávněné privilegium vůči ostatním soužitím.

O’Brien se proto nemusí odkazovat na žádnou morální normativitu. Ani netvrdí, že všechna manželství mají nebo by měla mít děti. Ukazuje pouze na společenský fakt, že heterosexuální vztahy vedou k reprodukci. Z toho vyplývá, že ne všechna prostředí vhodná pro výchovu dětí podmínku generativity splňují. O’Brien zmiňuje situaci, kdy se ovdovělý muž a jeho bratr rozhodnou společně vychovávat děti z vdovcova manželství. Je možné, že by to dokázali, ale toto soužití není generativní, proto nedokáže obstarat trvalou společenskou reprodukci.

Mnohé napadne dárcovství pohlavních buněk. Nelze prohlásit za generativní například homosexuální pár, který použije dárcovství gamet, aby si obstaral potomka? O’Brien ukazuje, že dárcovství na generativitu nemá vliv. Styk homosexuálního páru nemůže být nikdy generativní. Ostatně, dárcovství gamet otvírá rodičovství komukoliv, bez ohledu na sexuální inklinaci – kterákoliv žena či muž může použít darované pohlavní buňky k přivedení dětí na svět. Mohou přitom žít v heterosexuálním, homosexuálním či jiném svazku. Dárcovství tedy sexuální styk obchází.

Pokud bychom na základě dárcovství a souvisejícího rodičovství přiznali například homosexuálním párům možnost vstupu do manželství, šlo by o neoprávněné privilegium vůči ostatním soužitím. Znamenalo by to, že homosexuální soužití na rozdíl od například zmíněného vdovce a jeho bratra je hodnotou samo o sobě. Takové upřednostňování jakékoliv skupiny však není slučitelné s neutralitou zakotvenou ve „veřejném rozumu“ politického liberalismu.

Optimální pro výchovu

O’Brien dále ukazuje, že tradiční manželství, ve kterém jsou děti vychovávány svými biologickými rodiči, je optimální pro výchovu, což dokládá vědeckým výzkumem. Tento konsenzus je poměrně robustní a lze se s ním setkat v odborné literatuře i serióznějších médiích.

Americký filozof Matthew O’Brien ukazuje, že tradiční manželství, ve kterém jsou děti vychovávány svými biologickými rodiči, je optimální pro výchovu, což dokládá vědeckým výzkumem. Dle O’Briena lze toto tvrzení zpochybnit, pokud by výzkum ukázal, že i jiná rodinná soužití jsou pro děti vhodná.

Dle O’Briena lze toto tvrzení zpochybnit, pokud by výzkum ukázal, že i jiná rodinná soužití jsou pro děti vhodná. Dodává však, že by vědci museli prokázat, že se dětem například v homosexuálních svazcích vede lépe nebo ne hůře než v heterosexuálních, navíc v porovnání s nehomosexuálními rodiči stejného pohlaví, kterými by mohli být například zmíněný vdovec a jeho bratr. V politickém liberalismu je totiž důkaz na straně navrhující změnu základní spravedlnosti a Ústavy.

O’Brien poukazuje na nedostatky studií, které se pokoušely o zmíněné srovnání, navíc často bez zahrnutí nehomosexuálních párů stejného pohlaví. A zmiňuje zprávu Americké psychologické asociace z roku 2005, která navzdory závažným metodologickým slabinám studií, na nichž byla založená, dospěla k závěru, že dětem se v homosexuálních rodinách nevede hůře než v heterosexuálních.

Odkazuje i na výzkum amerického sociologa Marka Regneruse, který navzdory tvrdé kritice svou studií z roku 2012 rozčeřil údajný konsenzus o neexistujících rozdílech mezi dětmi stejnopohlavních rodičů a dětmi ze svazků muže a ženy. Dnes máme detailnější analýzy, přičemž nedávná potvrdila, že tezi o neexistujících rozdílech lze jen stěží prohlásit za vědecky podloženou.

Politický liberalismus

O’Brien zdůrazňuje i méně diskutovaný aspekt vyrůstání s biologickými rodiči, přičemž vychází z Davida Vellemana, profesora filozofie na Newyorské univerzitě, podle kterého představuje reprodukce dárcovstvím křivdu vůči dětem, jež se takovým způsobem narodí. Jsou totiž ochuzeny o vztahy biologického příbuzenství či o rodinnou historii, které jsou dle Vellemana nesmírně důležité pro vznik vlastní identity.

Politický liberalismus morálně neodsuzuje žádné rodinné soužití, připouští pojetí dobra, které odporuje tradiční morálce. Liberální režim ani netvrdí, že heterosexuální model je lepší nebo hodnotnější než například homosexuální. Takové rozlišení není v rawlsiánském světě podstatné, z hlediska státu jde totiž pouze o to, který rodinný typ splní požadavky dlouhodobé společenské reprodukce, a proto by měl být právně chráněn a propagován.

O‘Brien pro Vellemanův argument nachází oporu i v empirickém výzkumu, který mimo jiné naznačuje, že značná část dětí narozených dárcovstvím může v dospělosti znepokojivě vnímat okolnosti svého početí nebo se hůře vyrovnávat s dopady absence biologických rodičů v porovnání například s adoptovanými jedinci. Tento výzkum asi nelze považovat za tečku za touto otázkou, ale jeho závěry ukazují, že Vellemanova teorie je možná správná.

O’Brien Vellemanův argument používá na podporu heterosexuálního manželství v politickém liberalismu, jelikož spravedlivý liberální režim má zákonným zakotvením tradičního manželství dítěti zajistit biologické příbuzenské vazby. Nezapomíná totiž na práva dětí, která by neměla být podřízena touhám dospělých.

Politický liberalismus morálně neodsuzuje žádné rodinné soužití, připouští pojetí dobra, které odporuje tradiční morálce. Liberální režim ani netvrdí, že heterosexuální model je sám o sobě lepší nebo hodnotnější než například homosexuální. Takové rozlišení není v rawlsiánském světě podstatné, z hlediska státu jde totiž pouze o to, který rodinný typ splní požadavky dlouhodobé společenské reprodukce, a proto by měl být právně chráněn a propagován.

Nesoulad s veřejným rozumem

Jediný rodinný model, který tato kritéria splňuje, je manželství muže a ženy, přičemž to, že je v mnoha společnostech (nikoliv ve všech) považován za tradiční, není důležité. Metafyzická zdůvodnění liberální režim dokonce odmítá, protože by to bylo v rozporu s neutralitou obsaženou ve „veřejném rozumu“.

Filozofičtí obhájci heterosexuálního manželství, například profesor práva Robert P. George na Princetonské univerzitě, který se spoluautory vypracoval jednu z nejznámějších koncepcí manželství coby vztahu muže a ženy na základě přirozeného práva, by v liberálním režimu se svou argumentací neuspěli.

Obhájci manželství homosexuálů totiž často vycházejí z osobní autonomie, sexuálního osvobození či z jiných doktrín, které nemohou být při legislativním zdůvodnění v souladu s „veřejným rozumem“

O’Brien ukazuje, že ani zastánci homosexuálního manželství nepoužívají neutrální argumenty. A na mnoha případech, například na obhajobě stejnopohlavních sňatků britského filozofa Ralpha Wedgwooda z Univerzity Jižní Kalifornie, dokládá neslučitelnost s politickým liberalismem. Obhájci manželství homosexuálů totiž často vycházejí z osobní autonomie, sexuálního osvobození či z jiných doktrín, které nemohou být při legislativním zdůvodnění v souladu s „veřejným rozumem“.

O’Brien také popisuje rétorický manévr zastánců manželství homosexuálů, který má zastřít moralistický rys jejich argumentu. Nejprve „manželství“ definují jako citový vztah mezi dvěma dospělými a poté argumentují, že stát by v otázce „manželství“ měl uplatňovat spravedlnost a rovnost. Neměl by tedy v přístupu k „manželství“ bránit těm, kteří na ně mají nárok. Pak obhájci stejnopohlavního manželství tvrdí, že homosexuální páry jsou také schopné citových sexuálních vazeb a upírat jim možnost „manželství“ by je diskriminovalo jako skupinu.

Tato rétorika je podle O’Briena často úspěšná, netrápí ji však definice „manželství“. Zdá se, že i autoři aktuální důvodové zprávy českého zákona o homosexuálním manželství, která kromě citace studentských prací má i vážnější nedostatky, jako jsou odkazy na metodologicky slabé studie či zmíněnou zprávu Americké psychologické asociace, zvolili přístup připomínající ten popisovaný O’Brienem. Dodávám, že obdobnou argumentaci si oblíbili i zastánci soužití, která se neomezují jen na dva partnery.

Přeceňování role sociálního stigmatu

Ani Prokop se ve svém článku příliš nevěnuje obsahu pojmu manželství. Používá však argumenty pro rozšíření blíže nedefinovaného manželství i na homosexuální páry. Z uvedeného vyplývá, že v režimu politického liberalismu by neobstály, má smysl je však zhodnotit.

Ani posílení tolerance ve společnosti možná není univerzálním lékem na všechny potíže doprovázející homosexuální soužití. I v natolik tolerantní zemi, jako je Švédsko, lze u jedinců žijících v homosexuálních svazcích například pozorovat více sebevražd než u těch z heterosexuálních manželství. Je tedy možné, že je někdy role sociálního stigmatu přeceňována.

Prokop zmiňuje, že děti v takových prostředích již vyrůstají, proč tedy statusem manželství neposílit stabilitu a společenské vnímání homosexuálních párů, a tím prospět dětem. Nezabývá se však vhodností homoparentálního rodičovství, má ji za prokázanou v první části svého článku. Tento předpoklad ovšem není vědecky oprávněný.

Ani posílení tolerance ve společnosti možná není univerzálním lékem na všechny potíže doprovázející homosexuální soužití. I v natolik tolerantní zemi, jako je Švédsko, lze u jedinců žijících v homosexuálních svazcích například pozorovat více sebevražd než u těch z heterosexuálních manželství. Je tedy možné, že je někdy role sociálního stigmatu přeceňována. Občas je slyšet i názor, že za nižší stabilitou stejnopohlavních párů je nemožnost vychovávat děti.

V této otázce dává za pravdu spíše skeptikům například demografický výzkum ve Skandinávii, dle kterého vykazovaly homosexuální svazky větší nestabilitu i při srovnání s bezdětnými heterosexuálními páry. Nabízí se tedy, že za více rozpadů mohou jiné faktory, například volnější vnímání věrnosti ve vztahu u některých stejnopohlavních párů.

Pokles rozvodovosti

Druhý Prokopův argument, že homosexuálních manželství není mnoho, naráží na jeho slova, že vyvracet tradiční postoj k manželství vědecky je obtížné. Pokud, jak tvrdí, jde o symbolickou instituci, není lehké představit si obhájce tradičního manželství, kterému nebude vadit nová definice manželství kvůli nevelkému počtu homosexuálních párů, jež o ni mají zájem.

Schválení homosexuálních sňatků ve Španělsku, Švédsku, Nizozemsku a Belgii neohrozilo tradiční manželství – po legalizaci rozvodovost nejen nerostla, ale v uplynulých letech dokonce klesala

Hlavní Prokopův argument se však týká často opakované teze zastánců homosexuálního manželství, že jeho schválení homosexuálům přinese užitek a většinové společnosti neuškodí, respektive negativně neovlivní manželství muže a ženy. Prokop tento argument dokazuje na „tvrdých datech o sňatečnosti a rozvodovosti“. Schválení homosexuálních sňatků ve Španělsku, Švédsku, Nizozemsku a Belgii neohrozilo tradiční manželství – po legalizaci rozvodovost nejen nerostla, ale v uplynulých letech dokonce klesala.

Podobně analyzuje i trend v české rozvodovosti, který podle něho nesouvisí se zavedením registrovaného partnerství v roce 2006: „Zkrátka se nepotvrzuje, že by liberalizace práv gayů a leseb měla vliv na chování heterosexuálů v manželství.“ Takové konstatování je ovšem vzhledem ke zmíněným faktům předčasné.

Nový společenský fenomén

Pomineme-li, že o zdraví heterosexuálního manželství vypovídá například i podíl dětí narozených mimo manželství, problém Prokopova závěru tkví v tom, že použitá kvantitativní analýza je neprůkazná – ukazuje nanejvýš korelační spojení, příčinnou spojitost z ní nelze vyvodit. Ve stejné době se totiž v daných zemích mohlo stát mnoho jiných věcí, které dopadem na rozvodovost tuto analýzu zkreslují. Proto takto nelze dokázat, že stejnopohlavní manželství negativně neovlivňuje heterosexuální manželství.

V současnosti nelze snadno dokázat, že stejnopohlavní manželství negativně neovlivňuje heterosexuální manželství. Jde totiž o natolik nový společenský fenomén, že bude ještě nějakou dobu trvat, než se ve vědecké literatuře ustálí konsenzus založený na kvalitní metodologii a dostatečně dlouhých časových řadách.

Ani serióznější ekonometrické analýzy, například Waltera Schumma z Kansaské státní univerzity, který poukázal na možnost negativního vlivu homosexuálních sňatků na plodnost žen, nemusejí být při posuzování této hypotézy průkazné. Jde totiž o natolik nový společenský fenomén, že bude ještě nějakou dobu trvat, než se ve vědecké literatuře ustálí konsenzus založený na kvalitní metodologii a dostatečně dlouhých časových řadách.

Douglas W. Allen z Univerzity Simona Frasera nabízí paralelu s liberalizací rozvodových zákonů ve druhé polovině 20. století. Zpočátku se odhady dopadů rozvodové liberalizace značně lišily, až po několika desetiletích ve vědecké literatuře vznikl konsenzus o vlivu této legislativní změny například na míru rozvodovosti. Kanadský ekonom, který přišel i s analýzou homosexuálních manželství z hlediska ekonomické teorie, vybízí k opatrnosti při spoléhání se na empirické rozuzlení debaty o vlivu na tradiční manželství.

Rezonance homosexuálního manželství

V případě negativních dopadů ale není třeba čekat na vědecké studie. Řadu potenciálních dopadů legalizace homosexuálních sňatků, například pokles významu výchovy manželstvím muže a ženy nebo nižší hodnota tradičních sňatků ve společnosti, popsal třeba zmíněný Robert P. George se spoluautory.

Není sporu, že v české společnosti otázka homosexuálního manželství rezonuje. Neexistuje však shoda, čí přesvědčení či světonázor by měl převážit. Pokud odmítneme neutralitu, je nutné vybrat filozoficko-morální či jinak hodnotově zabarvenou definici manželství, kterou bude český stát prosazovat.

Česká společnost podobná rizika nejspíše bude muset zvažovat, aniž by měla k dispozici spolehlivý datový výzkum, který by tuto, jak říká Prokop, validní hypotézu o negativním dopadu stejnopohlavního manželství na manželství heterosexuální vyvrátil. Není sporu, že v české společnosti otázka homosexuálního manželství rezonuje. Neexistuje však shoda, čí přesvědčení či světonázor by měl převážit.

Politický liberalismus nabízí pro takovou situaci odpověď: jedině heterosexuální manželství dokáže zajistit udržitelnou společenskou reprodukci. Pokud odmítneme neutralitu, je nutné vybrat filozoficko-morální či jinak hodnotově zabarvenou definici manželství, kterou bude český stát prosazovat. Na ní se současná generace možná nedokáže shodnout, z hlediska starších generací však není pochyb – etymologie slova manželství naznačuje, co si pod ním představovali naši praslovanští předci.

Jakub Kvapilík
zpět na článek


© 2019 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.