Jedná se mi o iniciativu ukrajinské strany na vytvoření joint venture mezi zeměmi Evropské unie a Ukrajinou, která by si ponechala 51 procent celého plynárenského podnikání a 49 procent by přenechala západoevropským partnerům. Stejný model byl kupříkladu využit při privatizaci slovenského Eustreamu, není to tedy nic neobvyklého.
Zoufalý krok Ukrajiny
Evropa může vytvořit mezinárodní konsorcium s Ukrajinou a nakupovat plyn od Ruska jednotně |
K posílení této vize vyhlásila Ukrajina své vlastní sankce vůči Rusku: jako odvetu za zastavení leteckých koridorů pro přelet ukrajinských letadel přes území Společenství nezávislých států zvažuje možnost omezení či přerušení přepravy ruského plynu dále do Evropy. Z plynárenského pohledu nemůže Ukrajina celkem nic ztratit; Rus jim stejně již dříve dodávky plynu zastavil.
Propojme však obě informace: vytvoření mezinárodního plynárenského konsorcia se státy EU a přerušení dodávky plynu – pro státy EU. Je to protiklad, výsledek chybné koordinace, zoufalý krok Ukrajiny, nebo spíše nějaký širší záměr, jehož cílem je významně snížit hospodářský a politický vliv Gazpromu, přesněji Kremlu, na EU a s ní asociované státy?
Odpověď na tuto otázku zná dnes asi málokdo – a diplomaté nepatří mezi upovídané lidi. Pokusme se tedy alespoň věcně analyzovat situaci v případě, že evropské plynárenské konsorcium na Ukrajině skutečně vznikne:
- Rusko definitivně ztratí šanci na ovládnutí společnosti Ukrtransgaz, o niž mohutně usiluje již od doby rozpadu SSSR.
- Konsorcium nutně zavede stejné obchodní modely, jaké jsou používány v zemích EU. V praxi to znamená jednak vybudování měřicích míst na ukrajinské straně hranice s Ruskem, jednak uzavření nových obchodních smluv, a to nikoliv s Gazpromem, ale s Gazexportem. Tyto smlouvy by – na rozdíl od těch současných – měly mít mezinárodně uznávanou podobu.
- Rusku se rozsype pracně budovaný model, založený na tezi „divide et impera“ a „blízkém zahraničí“. Evropa začne nakupovat plyn na ruských hranicích jednotně, nebude tedy možné jednat separátně s odběratelskými zeměmi a jejich firmami. Ztráta této strategické možnosti silně eliminuje politicko-imperiální aspekty exportu plynu.
- Pro vztah mezi Ukrajinou a EU se jedná o dost zásadní test; ten, jejž zmiňuji v úvodu. Je to test vzájemné důvěry. Pro Ukrajinu je to těžší, nejde snad o osočování z kradení tranzitního plynu, jehož jsme byli v minulosti svědky, ale především o fakt, že na plynu „vyrostlo“ hned několik ukrajinských oligarchů. Smíří se s tím, že z tohoto plynového kohoutku pro ně už příště ani nekápne? To je sice dotaz na ukrajinskou vládu, ale určitou míru záruky či jistoty by EU dostat měla. Společný podnik není zatím postačující ochranou investice.
- K tomu je ovšem nutno přičíst jednu velkou neznámou: v jakém technickém stavu je ukrajinská plynárenská infrastruktura? Jak přesně – a zda vůbec – je měřen plyn u odběratelů? Pokud by přetrvával model, zděděný po SSSR, kdy se „malé“ spotřeby plynu neměří anebo platí nějakým paušálem, bylo by třeba rozsáhle investovat do plynárenské soustavy Ukrajiny. Údaje o plynárenských zařízeních byly v SSSR přísně tajné; jakou míru utajení převzala Ukrajina? Na druhé straně se zřejmě jedná o rozsáhlé nové investiční příležitosti, které by pomohly ekonomickému růstu v celém evropském prostoru.
Patová situace
Je to tedy trochu hazard, ale Evropě zřejmě nezbývá nic jiného než se do něj pustit. Došlo-li by k zastavení dodávek ruského plynu přes Ukrajinu do Evropy – a to ať z vůle Moskvy, anebo Kyjeva – zas tak nic strašného se v aktuální době nestane. Spotřeba plynu v letních měsících je minimální a může být bez problému pokryta jinými zdroji. Pokud by v krátké době bylo plynárenské konsorcium založeno, byla by i prognóza na letošní zimu příznivější.
K tomu však s největší pravděpodobností nedojde; jde přece o peníze, a to nikoliv malé. Máme se tedy letošní zimy obávat? Meteorologické předpovědi selhávají; jak tedy chcete určit, zda bude mírná, či tuhá zima? Je tak dost dobře možné, že si trochu zopakujeme stav z let „surreálního socialismu“: budou vyhlašovány regulační stupně spotřeby. Energetický zákon to umožňuje – a retro je koneckonců v módě, že?
Co nastane, až se Evropa bude muset trochu uskrovnit? A co se stane potom, až Rusko klesne na ekonomické dno? |
Na druhé straně: jak dlouho vydrží Rusko bez exportu plynu či ropy? Nějakou dobu určitě, vytvořilo si poměrně velké devizové rezervy. Potíže však nastanou ve chvíli, kdy je bude chtít uplatnit na trhu. Sankce Západu velice omezují schopnost ruských bank operovat na evropském či americkém finančním trhu. Zdá se tedy, že vše směřuje k patové situaci. Takže nikoliv strategie „win-win“, ale „lose-lose“. Tudíž otázka zní: co bude potom? Co nastane, až se Evropa bude muset trochu uskrovnit? Co se stane, až Rusko klesne na ekonomické dno?
Zatím to vypadá, že ostatní plynárenské zprávy jsou spíše příznivé. Alžírsko otevírá šest nových plynových polí, bude postaven plynovod přes Polsko spojující terminál LNG ve Svinoústí jak s Českou republikou, tak i třeba s Ukrajinou; dokončuje se plynovod mezi evropským terminálem LNG v Zeebrugge a evropskou přepravní soustavou. Plynovod mezi Slovenskem a Ukrajinou je prakticky hotov.
Lze tedy v době, kdy se vše okolo evropského plynárenství zdá být relativní a spíše povahy spekulativní, zůstat s prospěchem mimo? Zřejmě ne. Míra současné nejistoty totiž neznamená, že tento stav bude konzervován po delší dobu. Vyloučíme-li neblahé varianty typu válečného konfliktu, je nezbytné vycházet ze známé pravdy, že budoucnost přeje připraveným. Ať to dopadne jakkoliv, je již dnes jisté, že výsledkem celého procesu bude značné ekonomické i politické oslabení Ruska, rychlý růst diverzifikace importu energetických surovin do EU a – doufejme – výrazné poevropštění demokratické Ukrajiny.
