Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Spisovatelé jako mluvčí národa nejsou i lidsky morálními autoritami

  10:12
Nový francouzský životopis Milana Kundery vrací do hry otázku vztahu života a díla. Porozumíme dílu znalostí autora? Je klíčem k porozumění jeho životu? Je zbytečné číst filozofické úvahy Martina Heideggera, pokud s nacisty sympatizoval více, než jsme tušili? Pomohly Máchovy deníky pochopit genialitu Máje?

Hledá se Milan Kundera. foto: MAFRA - Jan Zátorský

Když se před několika týdny v anketě Lidových novin Kniha roku objevil na druhém místě český překlad nejnovějšího románu Milana Kundery Slavnost bezvýznamnosti společně s „životopisem s názorem“ Kundera. Český život a doba, který sepsal Jan Novák, bylo to až k smíchu. Mezi českými intelektuály a milovníky knih, již se ankety už 20 let účastní, se našel stejný počet těch, kteří obdivují Kunderovo psaní, i těch, kteří ho nesnášejí, protože je pro ně zahaleno „podezřelým“ veřejným a osobním životem známého spisovatele.

To Novákova kniha, vytvořená s entuziasmem lidového žalobce a razící tezi o životě jako klíči k dílu, řadě lidí potvrdila. A dokonce, i když byla-li vybírána jako škodolibé potěšení, „guilty pleasure“. Kunderovská ironie dějin a života při té nejlepší práci: Člověk myslí, Bůh se směje. Dělené druhé místo Kundery a Nováka vyjadřuje rozporuplný vztah místní společnosti k českému spisovateli, jemuž bude v dubnu 92 let a jenž se dávno stal i spisovatelem francouzským a světovým.

Naznačuje též spor mezi příjímáním autorova díla a morálním hodnocením jeho života. Je-li pro část literární vědy ovlivněné postmoderním myšlením, autor dávno mrtvá kategorie, ač například dle francouzského filozofa Michela Foucaulta (1926–1984) nese dál společenské funkce, kterých se nelze zbavit, zdá se, že je pro velkou část společnosti život autora důležitější než dílo. Přinejmenším se život může stát vodítkem, aby bylo dílo přijato či zapovězeno.

Protiváha

Tak se Kundera za uplynulých 20 let proměnil v hromosvod všech, kdo trpí pocitem, že křivdy komunistického režimu nebyly dostatečně odčiněny. Dnes tolik probíraná „cancel culture“, posedlost vymazávat historické postavy, jež jsou z dnešního pohledu potřísněny nespravedlností a zlými skutky, má evidentně více zdrojů a proudů.

Celé toto intelektuálně laděné divadlo spravedlnosti dějin navíc ke konci roku přisvítilo české vydání další Kunderovy biografie, kterou v roce 2019 ve Francii zveřejnil Jean-Dominique Brierre, známý například životopisy amerického písničkáře Boba Dylana a francouzské šansoniérky Édith Piaf (1915–1963).

Kniha Milan Kundera. Život spisovatele Jeana-Dominiquea Brierra je v mediálním odrazu, nastaveném do módu pro/proti, předváděna jako protiváha Novákovy „biografie s názorem“, protože na rozdíl od Nováka vyřadila ze zdrojů nepodložené drby přátel či archivy Státní bezpečnosti. Brierre mluvil pouze s těmi, kdo mluvit mohli (a mnoho jich na dřívější přání Kundery odmítlo, včetně nakladatele Gallimarda), a většinou s lidmi, kteří měli Kunderu rádi.

Kniha Milan Kundera. Život spisovatele je v mediálním odrazu, nastaveném do módu pro/proti, předváděna jako protiváha Novákovy „biografie s názorem“, protože na rozdíl od Nováka vyřadila ze zdrojů nepodložené drby přátel či archivy Státní bezpečnosti. Brierre mluvil pouze s těmi, kdo mluvit mohli (a mnoho jich na dřívější přání Kundery odmítlo, včetně nakladatele Gallimarda), a většinou s lidmi, kteří měli Kunderu rádi. Není proto divu, že Brierre je všeobecně považován za „laskavého zapisovatele“ Kunderova života.

Kundera to navíc stvrdil „kritickým polibkem smrti“, když za Brierrův životopis autorovi poděkoval, čímž se poctěný autor veřejně pochlubil: „Musím přiznat, že z Kunderovy reakce jsem měl strach. Než jsem knihu začal psát, adresoval jsem mu dopis, v němž jsem ho upozornil, že kniha vzniká. Požádal jsem ho zároveň o setkání, přestože jsem věděl, že bude nemožné,“ svěřil se Brierre ve vysílání Českého rozhlasu Vltava už v červnu 2019, tedy v době, kdy se kniha teprve začala překládat.

„Na dopis mi nikdy nepřišla odpověď. Když jsem knihu dokončil, poslal jsem ji Kunderovi. K mému překvapení mi zaslal krásný dopis, v němž mi poděkoval. Pochopil jsem, že se mu kniha opravdu líbila.“ Autor, který chce být jako člověk na základě vlastního rozhodnutí skryt před očima veřejnosti, píše svému životopisci krásný dopis díků – není to ten největší literární skandál? Čím byl tento „životopis bez názoru“ blízký Milanu Kunderovi?

Vodítko románů

Člověka hned napadne: přece především tím, že nebyl skandalizující, tedy že se autor nesnažil objevit kostlivce ve skříni a autorův běh časem předvedl, jak by to, kdyby toho byl schopný, možná udělal autor sám. Kunderovi mohlo i konvenovat, že Brierre neměří jeho život morálními měřítky české postkomunistické společnosti ani jiným vyšším principem, dle nějž mají být spisovatelé jako mluvčí národa i lidsky morální autority. (To se ukázalo v čase jako nesmysl, protože kdo by potom na národní Akropoli zbyl.)

Brierre ale nezakrývá Kunderovu „aféru“ s údajným udáním z roku 1950. Její spuštění článkem v Respektu roku 2008 zachycuje a korektně ji popisuje, cituje i reakce významných světových spisovatelů, kteří se za Kunderu postavili. Pro Brierra je tato zmnožená autorita velkých světových jmen dostatečným potvrzením, že Kundera je v právu. Více než Respektu věřil Brierre Philipu Rothovi (1933–2018), Salmanu Rushdiemu, Gabrielu Garcíovi Márquezovi (1927–2014), Orhanu Pamukovi či Johnu Maxwellovi Coetzeemu.

Milan Kundera děkuje Brierrovi nejvíc za to, že si všímá především jeho románů a bere je jako vodítko celou knihou, nota bene ve výkladech osobností, jež se literaturou celoživotně zaobírají a kterých si váží i Kundera. Je to zajímavé srovnání: Jan Novák totiž také původně vychází z díla a sleduje otisk autora v díle, neobtěžuje se však výklady druhých a vše si interpretuje sám, často ze zdrojů, o jejichž dobré vůli lze pochybovat.

Vysvětlením „morálním oddechnutím“ Kundery, který se díky Brierrově ohleduplnosti či solidnosti a nebulvárnosti vyhnul veřejnému zostuzování a ponižování, se však děkovný dopis francouzskému životopisci odbýt nedá. Je to zcela jistě sympatie a dík mnohem hlubší. Překvapilo mě nyní, že jsem ho zaznamenal už v dubnu 2019, kdy měl Kundera devadesátiny. Tehdy jsem pro jedno české nakladatelství usilující o překlad Brierrovy biografie psal na knihu posudek, v němž mimo jiné stojí:

„Z hlediska vnímání Kundery i jeho úporné snahy o zakrývání sebeobrazu je zajímavé, že Brierre nejvíce akcentuje Kunderův otisk osobnosti v jeho vlastních románech. Rešerše je tu velmi pečlivá, autor se však prakticky nedopouští větších vlastních interpretací a nechává mluvit citáty v přesně daném kontextu životopisného běhu. Hojně ale pro pochopení Kunderova psaní cituje zahraniční i domácí odborníky (Kristeva, Chvatík, Finkielkraut…), lidi, kteří Kunderu přímo znali nebo o jeho díle psali studie či předmluvy k jeho románům.“

Kundera vlastně děkuje Brierrovi nejvíc za to, že si všímá především jeho románů a bere je jako vodítko celou knihou, nota bene ve výkladech osobností, jež se literaturou celoživotně zaobírají a kterých si váží i Kundera. Je to zajímavé srovnání: Jan Novák totiž také původně vychází z díla a sleduje otisk autora v díle, neobtěžuje se však výklady druhých a vše si interpretuje sám, často ze zdrojů, o jejichž dobré vůli lze pochybovat.

Dlouhodobá logika

Přimknutí se k dílu a neustálá snaha otáčet společenský a mediální zájem jen na ně má u Kundery dlouhodobou logiku. V jeho esejích lze vysledovat stopu strachu z biografického uloupení díla. Děje se to zejména v pasážích o Franzi Kafkovi (1883–1924), ať už v Les testaments trahis (Zrazených testamentech), nebo jiných esejistických souborech.

Kundera s jistou melancholickou lítostí mluví nejen o tom, že pražský židovský německy píšící spisovatel Max Brod (1884–1968) zradil svého přítele Kafku, který ho dvakrát žádal o zničení svého díla (co na tom, že částečně v žertu), ale všímá si i společenské recepce Kafkovy tvorby, která se dostala do role „přívěsku“ soukromého života.

Přimknutí se k dílu a neustálá snaha otáčet společenský a mediální zájem jen na ně má u Kundery dlouhodobou logiku. V jeho esejích lze vysledovat stopu strachu z biografického uloupení díla. Děje se to zejména v pasážích o Franzi Kafkovi.

Vypráví se víc o utrpení mladého Kafky, jemuž nerozuměl otec, trápil se láskou, neschopností zapadnout do systému a neukojitelnou touhou „stát se literaturou“. Kafkovy povídky a romány skoro nikdo nečte, pomineme-li populární obraz proměny člověka v brouka, který je spíše anekdotou dokreslující, že Kundera má v tomto hodnocení v podstatě pravdu.

Ani Kundera by jistě nechtěl zůstat v paměti jako ctižádostivý oportunistický a věčně levicový (komunistický) intelektuál, který kdysi někoho udal a způsobil tím velké utrpení, byl na holky, o čemž hodně a rád misogynně psal, a byl také na peníze a na slávu, za nimiž později utekl do Francie, jak ho víceméně líčí názorová biografie Jana Nováka. Jako autor touží Kundera zůstat ve svých románech, ne ve svém životě. Proto mu je Brierrova vstřícnější kniha blízká.

„Mezi románem na jedné a paměťmi, biografií, autobiografií na druhé straně je rozdíl podstaty. Hodnota biografie záleží v novosti a přesnosti objevených faktů,“ vysvětluje Kundera v eseji Nechovejte se tu jako doma, příteli. „Hodnota románu (je) v objevení až dosud neznámých možností lidské existence jako takové; jinými slovy román objevuje, co je skryté v každém z nás.“ Pro autora románu je to největší vyznamenání, soudí Kundera, když někdo řekne: „Našel jsem se v postavě knihy.“

Soukromé versus veřejné

Je to také důkaz, že já románu, jak popisoval francouzský spisovatel Marcel Proust (1871–1922), je někdo jiný než já občanské, například Marcel Proust, občan Francouzské republiky. Když se kritik či žurnalista vrhnou na život autora a snaží se z něj vykládat dílo, je to zásadní nepochopení situace a podstatného, bytostného sebeoddělení, bez nějž neexistuje tvorba. Kundera připomíná osud kritika Charlese Augustina Saint-Beuvea (1804–1869), „oblíbence“ Proustova.

Ten šel touto cestou a podle Kundery „tím, že se upřel na život spisovatelů, minul fatálně jejich dílo, protože, říká Proust, kniha je produktem jiného já než toho, které vychází najevo v našich zvyklostech, ve společnosti, v našich neřestech; spisovatelské já se vyjevuje jenom v knihách“. Zajištění hranice mezi já autorským a já osobním, tato bytostná schizofrenie, jež je v moderní době i díky pohledu románu neustále někým jiným, má pro Kunderu hlubší než románový, literární význam.

Vystupuje i obecnější hranice mezi soukromým a veřejným, jejíž rozmazávání je příznakem pozdní doby, v níž žijeme a která kdysi získala jméno postmoderní, než přestalo značit a být důležité, tedy doby, které už Kundera nerozumí a nechce rozumět, protože v ní ztrácí sám sebe, a tím i svobodu.

Vystupuje tu i obecnější hranice mezi soukromým a veřejným, jejíž rozmazávání je příznakem pozdní doby, v níž žijeme a která kdysi získala jméno postmoderní, než přestalo značit a být důležité, tedy doby, které už Kundera nerozumí a nechce rozumět, protože v ní ztrácí sám sebe, a tím i svobodu.

Kde mizí hranice mezi veřejným a soukromým – jako se to dnes do velké míry děje vstupem na informační internetovou dálnici a kumulací soukromých osobních dat v ohromném měřítku (big data) –, mizí i lidský svět a lidské vůbec. Kundera se v této věci opět odvolává na Kafkův román Proces, jenž je předzvěstí světa bez důležitých diferencí.

„Poslední substantivum Procesu: stud. Poslední obraz: cizí tváře těsně u tváře K., téměř se ho dotýkajíce, pozorují nejintimnější stav K., jeho umírání. V posledním substantivu, v posledním obraze, je soustředěna základní situace celého románu: být kdykoli přístupný ve své ložnici; nechat si sníst svou snídani; být ve dne v noci předvolatelný k výslechům; vidět padat záclony z oken; nemoci být, s kým chci být; ztratit status individua. Tato transformace člověka ze subjektu v objekt je prožívána jako stud.“

Stud stále existuje

Kunderův dík Brierrovi by bylo možné chápat jako poděkování za to, že skutečný stud stále existuje, že někdo ctí hranici soukromého a veřejného, subjektu a objektu, že Kafkovi je nějak a navzdory všemu rozuměno a že ani Kundera není ve svém díle upadajícím do bezvýznamnosti úplně nevyslyšen. Ostatně většina esejů, jež Kundera za uplynulých třicet čtyřicet let napsal, k tomuto tématu více či méně míří. Udržení hranice, jež umožňuje zachovat dílo a umění, což je ve všudypřítomné mediální bouři stále méně možné.

Kundera o tom píše už v roce 1983, kdy vyšel jeho esej A co když nás román opustí?, později přejmenovaný na tajemnější Zneuznávané dědictví Cervantesovo. „Román (jako ostatně celá kultura) se ocitá čím dál tím víc v rukou medií; a média, tito agenti planetárního sjednocení, amplifikují a regulují proces redukce; distribuují do celého světa stejné simplifikace, stejná klišé, ta, která jsou s to být přijata největším množstvím, všemi, celým lidstvem,“ rozčílil se tehdy 54letý Kundera.

Kunderův dík Brierrovi by bylo možné chápat jako poděkování za to, že skutečný stud stále existuje, že někdo ctí hranici soukromého a veřejného, subjektu a objektu, že Kafkovi je nějak a navzdory všemu rozuměno a že ani Kundera není ve svém díle upadajícím do bezvýznamnosti úplně nevyslyšen

Rozlícený překrucováním svých románů v novinách i v literárním tisku narazil na podstatnější mediální nivelizaci všeho, která se po přelomu tisíciletí ještě stupňuje. A tak se náhle román stává poslední obranou před totálním rozpadem novověkých jistot a rozdílů, na nichž stojí moderní civilizace: „Duch románu je duch složitosti. Každý román říká čtenáři: Věci jsou složitější, než myslíš. To je věčná pravda románu, ale je ji čím dál méně slyšet v hluku jednoduchých a rychlých odpovědí, které předcházejí otázce a vylučují ji.“

I tuto specifickou teorii románu, již Kundera vytvořil, lze vyložit jako úpornou snahu nepustit k sobě vlastní minulost, za což si podle mnohých rozčilených moralistů nezaslouží být čten. Jenže když se řekne toto, je třeba aspoň experimentálně vyzkoušet i druhou, pozitivní možnost čtení, které brání před zmizením nejen dílo, ale i individualitu.

Kunderova vzpomínka na obraz rakovinou zmoženého zpěváka Jacquese Brela (1929–1978), kterého přepadnou před nemocnicí fotografové, dokresluje důsledky primárnosti soukromí a intimity před dílem, jíž se podle řady kritiků vyznačuje „Kunderův životopis“ Jana Nováka. „Zveřejňování intimity druhého člověka, od chvíle, kdy se stane zvykem a právem, nám dává vstoupit do epochy, kdy je ve hře přežití a zmizení individua.“

Hledání autora

U životapsaní Kundery nejde pouze o odhalování intimity, jakkoli je toho Novákova kniha plná, ale o mravní soud. O souzení autora, který odlišuje sebe od autorského subjektu díla a jenž odmítá posuzovat své knihy podle životních peripetií. Ale copak někdo potřebuje vědět, zda ruský spisovatel Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821–1881) někdy něco ukradl či někoho ve vězení přizabil, když se v četbě propadá do morálního, všelidského dramatu Bratrů Karamazových?

Bude jiná jeho interpretace románu? A mění se něco na genialitě poezie Karla Hynka Máchy (1810–1836), když víme, jak bezohledně „pícal“ a že pravidelně masturboval? Kundera bránil své dílo tím, že skrýval svůj život. Brierre to víceméně respektuje a hledá Kunderu autora se vší jeho mnohoznačností, zabudovanou do románu. Novák čte Kunderu s morálním nárokem na pravdu, a tak také soudí jeho život i dílo, které od sebe neumí oddělovat.

Kundera bránil své dílo tím, že skrýval svůj život. Brierre to víceméně respektuje a hledá Kunderu autora se vší jeho mnohoznačností, zabudovanou do románu. Novák čte Kunderu s morálním nárokem na pravdu, a tak také soudí jeho život i dílo, které od sebe neumí oddělovat.

Odmítá tak primárně mnohoznačnost, relativitu a ironii lidského pobývání na světě, jež jsou výsadními objevy románového světa, a dělá to ve jménu pravdy, kterou má předem. To je také důvod, proč se ve většině interpretací Novák s Kunderovým psaním zcela míjí. Proč tomu tak je, překvapivě nejlépe vysvětluje ve Zneuznávaném dědictví Cervantesově sám Kundera:

„Člověk si přeje svět, kde by dobro a zlo byly zřetelně rozlišitelné, protože je mu vrozena nezkrotitelná touha nejdřív soudit a pak teprve chápat. Na této touze jsou založená náboženství a ideologie. Nemohou se smířit s románem, dokud nepřeloží jeho řeč relativity a mnohoznačnosti do svého dogmatického a apodiktického jazyka.“

Jistě že je legitimní odmítnout číst romány určitého autora z náboženských či ideologických důvodů, ale nelze na ně automaticky přenášet morální vinu, nešíří-li nenávist nebo nevyzývají-li ke zločinu (například Hitlerův Mein Kampf). A to nejen pro dílo samo, které za svého tvůrce nemůže, nýbrž i pro to, co toto dílo říká. Jak ve Foucaultově slavné stati Co je autor? naznačuje citát irského dramatika Samuela Becketta (1906–1989): „Co záleží na tom, kdo mluví, že někdo něco řekl: nezáleží na tom, kdo mluví.“

Černočerný případ Heidegger

Ta otázka se stále vrací: Je vztah díla a tvůrce zatížen autorovými morálními pochybeními? Platí, že je-li někdo špatný člověk, nemůže vytvořit dobré dílo? O vědě se nepochybuje. Vědec je vázán pravidly vykazování pravdy, experimenty, ověřováním, falzifikací. Jev či materiál, léčivá látka, tu zkrátka jsou, lze ověřit jejich platnost, ať už je objevitel nevěrník, zloděj, anebo politický šíbr. S uměním je to horší.

Kvalita díla a jeho smysl má sice jiná než morální měřítka, ale stále dost lidí nechce vidět obrazy politických turistů nebo číst knihy někoho, kdo rostl díky komunistům (Vítězslav Nezval, Pavel Kohout, Milan Kundera), nebo byl fašistou (básník Ezra Pound). Jenže nemít možnost nosit v hlavě stopy Cantos Ezry Pounda (1885–1972), to by byl větší hřích než je číst. Ve filozofii (a sociálních vědách) je to ještě jinak. Filozofové jsou bráni jako mudrcové, „majitelé pravdy“, a jakékoli selhání ničí u většiny i jejich myšlení.

Nejznámějším moderním filozofických skandálem je „případ Heidegger“. Filozof Bytí, ovlivněný německou mystikou a básnictvím, je považován za nejvlivnějšího myslitele 20. století. Jeho kniha Bytí a čas změnila pohled na existenci, poválečné úvahy o technice jako příčině lidského nevztahu k přírodě inspirovala zelená i konzervativní hnutí, ovlivnila stovky filozofů včetně českých, pro něž byl majákem Jan Patočka (1907–1977), jeden z žáků Martina Heideggera (1889–1976).

Nacista a fenomenolog

To vše zastiňuje Heideggerovo angažmá pro nacistický režim, které nekončí jeho rektorstvím na univerzitě ve Freiburku (1933/1934) a slavnou řečí vyzývající k povznesení ducha německého národa. Vždy se mělo za to, že Heideggerovi šlo o kariéru, ukojení ctižádosti, pomstu konkurentům, nikoli o uskutečnění své filozofie. Lidé, kteří Heideggera zažili, to potvrzují: „Oportunista, manipulátor, pokrytec, ješita a samolibec“, jak ve své knize Heideggerovo mlčení, píše americký filozof Berel Lang.

„Jako člověk byl Heidegger dost odporný tvor – skrznaskrz zbabělec a lhář,“ usoudil americký filozof Richard Rorty (1931–2007) v článku Taking Philosophy Seriously (Brát filozofii vážně), v němž recenzuje knihu Victora Faríase Heidegger y el Nazismo (Heidegger a nacismus) z roku 1987. Chilský historik v ní stopuje nacistické stíny v Heideggerově životě a díle a dospívá k závěru, že ve třicátých letech nešlo jen o myslitelovo dějinné uklouznutí, ale že celé jeho dílo je fašistické.

K témuž dospěl i zmíněný Lang, který neodděluje myslitele a občana, neboť Heidegger chtěl svým myšlením ovlivňovat politické dění. Francouzský filozof Jacques Derrida (1930–2004) ve stejném roce jako Farías vydává studii De l’esprit (O duchu), v níž zkoumá Heideggerovy myslitelské posuny. A nachází dva Heideggery: nacistického, posedlého mesianismem a duchem dějin, a fenomenologa, kterého je třeba zachránit. Jako to udělala jeho přítelkyně, filozofka s židovskými kořeny Hannah Arendtová (1906–1975).

Černé sešity

Případ Heidegger rozštípl sám filozof. Když v roce 2014 začaly podle Heideggerovy závěti vycházet zápisky, jež si vedl od roku 1931 do smrti v roce 1976, bylo jasno. Heideggerovy Schwarze Hefte (Černé sešity), jak se poznámkám kvůli barvě vazby zápisníků říká, odhalily jeho posedlost sebou jako filozofem, který naplňuje roli překonavatele krize Západu.

A ukazují i míru jeho antisemitismu: Židé svým „počtářstvím“ reprezentují technický úpadek Západu a jsou ontologicky na nižším stupni, neboť jako zvířata nemají domov, a tím ani svět. „Otázka, jakou roli hraje světové židovstvo, není otázka rasistická, nýbrž metafyzická. Ptáme se, jaký druh lidí – lidí zcela zbavených vazeb – může převzít světodějný úkol vykořenit všechno jsoucí z bytí,“ zapsal si mimo jiné filozof. Černé sešity a jejich 1300 stran šokovaly i heideggeriány.

Většina těch, kteří vstoupili do diskuse, se ale po všem tom filozofickém blátě přiznala, že Heideggera nemohou vyškrtnout z kulturní debaty. I pro ten velkoněmecký nacismus zalezlý v jeho pojmech, který je varováním pro všechny, ale i pro jeho „destrukci metafyziky“, která otevřela možnosti současnému myšlení. Pořád asi budou platit slova Heideggerova žáka, hermeneutika Hanse-Georga Gadamera (1900–2002), který „případ Heidegger“ shrnul památnými slovy: „Byl tím největším z myslitelů a nejmenším z lidí.“

Autor: