„Špinavé“ uhelné elektrárny opět vzkvétají. Tentokrát už naposled?

Uhlí „frčí“ v Evropě, Česku i Německu – kvůli odchodu od jádra a paradoxně i podpoře zelených zdrojů.

Jan Žižka 16.6.2013
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, foto ReutersČeská pozice

Když německá vláda po fukušimské havárii rozhodla o odstavování jaderných elektráren, skeptici varovali, že tím – navzdory řečem o rychlém budování obnovitelných zdrojů – povzbudí spalování uhlí a plynu. Tedy možná pouze dočasně, nikdo ovšem neví, jak dlouho tato „dočasnost“ bude trvat.

Čas plynu nejspíše ještě přijde, momentálním vítězem je ale uhlí. Mezinárodní energetická agentura (IEA) v nedávné analýze upozornila, že „se v Německu staví několik nových velkých uhelných elektráren, což představuje jednu z největších investičních vln do uhelných kapacit od poválečné rekonstrukce“.

Ne, že by byl takový vývoj zcela v rozporu s globální situací. Výkonná ředitelka IEA Maria van der Hoevenová (proti ní na tuto funkci neúspěšně kandidoval Mirek Topolánek) přišla před časem s prohlášením, které je trochu z „jiného soudku“, ale v této souvislosti není nezajímavé: „Podíl uhlí v globálním energetickém mixu pokračuje každý rok v růstu a pokud nepřijdou změny současných politik, uhlí během desetiletí dostihne ropu jako nejpoužívanější energetický zdroj na světě.“ Problém je v tom, že od zeleně naladěného Německa – a vůbec Evropy jako takové –, které mělo stát v čele tažení proti emisím skleníkových plynů, se očekávalo přece jen něco jiného.

Na začátek uveďme hlavní důvody současné renesance uhelných elektráren v Evropě, kde se uhlí zatím podílelo na výrobě elektřiny více než 25 procenty:

  • odstavování jaderných elektráren, které posiluje potřebu dalších zdrojů;
  • podpora obnovitelných zdrojů, jež ekonomicky vytlačuje elektrárny s dražším provozem – tedy především plynové;
  • kolaps evropského systému povolenek, který nemotivuje k investicím do zdrojů s nižšími emisemi (povolenek je příliš a jsou levné) – tedy ani do plynu, ani do jádra v zemích, kde by to přicházelo na rozdíl od Německa v úvahu;
  • dovoz levného uhlí z USA, kde ho je nadbytek vzhledem k boomu těžby břidlicového plynu.
Uhlí žije i v Česku

Ani u nás momentálně nevidíme odlišný trend. Dostavba jaderné elektrárny v Temelíně je zpochybňována, ČEZ uzavřel s těžařskou společností Czech Coal Pavla Tykače dlouhodobou smlouvu na dodávku uhlí pro elektrárnu Počerady a prodal elektrárnu Chvaletice Litvínovské uhelné, která s ní má dlouhodobější plány.

Jan Dienstl – spolumajitel této těžařské firmy, která se odděluje od Tykače – tak sází na příležitost v uhelné energetice na českém trhu. A Daniel Křetínský jako šéf tuzemské elektrárenské dvojky – Energetického a průmyslového holdingu (EPH) – zase využívá šancí právě v Německu. Po dolech Mibrag a napojených zdrojích koupil také podíl v elektrárně Schkopau. A podle dostupných informací se holding EPH podnikatelů Křetínského, Petra Kellnera a Patrika Tkáče v Německu poohlíží po dalších uhelných elektrárnách.

Podnikatel Jan Dienstl, který se odděluje od Tykače, sází na příležitost v české uhelné energetice. Daniel Křetínský zase využívá šancí v Německu.Česká situace je ovšem přece jen jasněji nalinkovaná – rýsuje se tu konečný „exit“, byť možná až za několik desetiletí. Mezitím bude počet uhelných elektráren postupně klesat. Záměry největší energetické firmy ČEZ na příští desetiletí upřesnila mluvčí Barbora Půlpánová: „Do roku 2025 plánujeme odstavování velkých kondenzačních bloků uhelných elektráren, které jsou na konci životnosti, nebo pro ně nebude uhlí – Mělník 3, Prunéřov 1, dva bloky Prunéřova 2, případně dle situace bloky v elektrárnách Dětmarovice a Počerady (blok 6). To je tedy odhadem 1360 až 2000 megawattů.“

Jak rychle bude podíl uhlí na výrobě elektřiny v Česku padat, záleží zvláště na tom, zda vláda prolomí těžební limity. Ale je jasné, že těžitelné zásoby hnědého uhlí, které se v tuzemské energetice používá především, v historicky relativně krátké době dojdou. A protože hnědé uhlí na rozdíl od černého není globálně obchodovanou komoditou, českého trhu by se vlastně vývoj v okolním světě týkat nemusel. Co se tady vytěží, to se tu spálí, maximálně sem může ještě dovézt nějaké uhlí EPH z Mibragu, ale ani to nevypadá ekonomicky lákavě.

Česká vazba na svět

Výraz „týkat by se nemusel“ je přesto správné ponechat v podmiňovacím způsobu. Když se totiž Tykač letos dohodl se šéfem ČEZ Danielem Benešem na dodávkách uhlí pro elektrárnu Počerady na téměř padesát let, uhlobaron prosadil svou představu, že se cena hnědého uhlí bude odvíjet od černého. ČEZ, Daniel Křetínský nebo i bývalý premiér a šéf Teplárenského sdružení Mirek Topolánek to označovali za nesmysl – nelze v jednom kotli zaměnit jedno za druhé, a přitom jde v jednom případě o globální komoditu, ve druhém o čistě lokální surovinu. Vazba ceny hnědého uhlí na černé má stejnou logiku jako její vazba na cenu pomerančového džusu, prohlásil dokonce Topolánek.

Tykač přesto prosadil svou, vzhledem k momentálně klesajícím cenám černého uhlí na trhu ale nemá jistotu, že to byla správná strategie. Na druhé straně zřejmě předpokládá, že budoucí hospodářské oživení vyžene cenu komodity opět nahoru. Ať tak či onak, ČEZ s Czech Coalem vytvořily vazbu českého trhu na ten světový, takže nás vývoj v celé Evropě (a Německu zvlášť) může zajímat dvojnásob.

Německý šok

Například pro Daniela Křetínského je tak dost klíčové, zda se ukáže být současný uhelný boom v Německu pouhou dočasnou epizodou při přechodu Spolkové republiky na obnovitelné zdroje a plyn, nebo přece jenom „střednědobější“ záležitostí. Faktem je, že mnozí Němci jsou současným stavem šokováni a žádají zásadní změnu.

Podle německého ministerstva životního prostředí loni vzrostly emise oxidu uhličitého v zemi o dvě procenta. Ekonomicky se vyplácí využívat zvláště staré, „špinavé“ elektrárny, nebo dokončovat rozestavěné projekty nových zdrojů. (Pouštět se do zcela nového projektu už ale ani v případě uhlí nemusí být dobrý nápad.)

V německých médiích nicméně přibývají reportáže o tom, jak jsou lidé nuceni kvůli těžbě suroviny opouštět domovy. A to v době takzvané Energiewende – zásadní energetické změny, kterou si optimisté spojovali s těmi opravdu nejčistšími zdroji. Radikálové mezi německými zelenými dokonce mluvili o možnosti rychlého přechodu celé energetiky ze sta procent na obnovitelné zdroje. Oficiálně se počítá s tím, že na spotřebě elektřiny se mají zelené elektrárny do roku 2050 podílet osmdesáti procenty (a na celkové spotřebě energií šedesáti procenty).

Mnozí Němci jsou současným stavem, kdy se zvyšují emise oxidu uhličitého, šokováni a žádají zásadní změnuRealisté nicméně musejí počítat například s tím, že odstavování dalších jaderných elektráren teprve přijde. A také s tím, jak uvedla agentura IEA, že nově zprovozněné uhelné elektrárny mají technickou životnost minimálně do roku 2050 a pravděpodobně ve střednědobém výhledu zůstanou pilířem produkce elektřiny. Lze očekávat další výstavbu větrných farem, ale přece jen pomalejším tempem – tyto projekty mají zpoždění, stejně jako projekty výstavby přenosových sítí, bez nichž se další rozvoj obnovitelných zdrojů zdá být nemožný. Na druhé straně je však nutné připomenout, že právě IEA volá i po odstraňování různých forem (často skrytých) dotací fosilních paliv.

Zároveň ale platí, že už i německá politická scéna – nota bene před zářijovými parlamentními volbami – je stále citlivější na rostoucí náklady spotřebitelů, pokud jde o tu část ceny elektřiny, která se váže k podpoře obnovitelných zdrojů.

Uhlí versus plyn

Jak je vlastně vůbec možné, že podpora obnovitelných zdrojů otevřela takový prostor uhlí, když za mnohem přirozenější doplněk zelené energie je obvykle považován zemní plyn – jak díky nižším emisím oproti uhlí, tak kvůli flexibilním plynovým elektrárnám, které dokážou pružně vyvažovat výkyvy větrníků či fotovoltaik závislých na počasí?

Je tu zjevná ekonomická logika. Obnovitelné zdroje jsou realitou, a i když je jejich výstavba drahá, jestliže už tady jednou jsou, provozní náklady mají díky sluníčku a větru „zdarma“ nízké. Levný je na rozdíl od výstavby i provoz jaderných elektráren (v Německu je stále část z nich v provozu), a také uhelné zdroje jsou na tom z tohoto hlediska lépe než plynové – pokud tedy zůstáváme v Evropě a neputujeme do Spojených států, kde už břidlicový plyn postavil dosavadní logiku uvažování naruby. Tržní ceny elektřiny se odvíjejí od provozních nákladů, takže plynové elektrárny v Evropě už jednoduše nemají šanci…

I když je výstavba obnovitelných zdrojů drahá, jestliže už tady jednou jsou, provozní náklady mají díky sluníčku a větru „zdarma“ nízkéVolání po změně je ovšem silné. Zaznívá nejen z IEA, ale zvláště přímo v Německu, a to i z nejvyšších míst. Pro zajištění nezbytných podmínek plynovým elektrárnám se vyslovila kancléřka Angela Merkelová. A třeba výkonný šéf společnosti Siemens Peter Loescher prohlašuje, že reforma trhu ve prospěch zemního plynu je v souladu s úsilím o energetické úspory a může snížit celkové náklady na přechod od jádra k obnovitelným zdrojům. Z tohoto pohledu tlak proti uhlí sílí ze všech stran.

Když si člověk vzpomene, že na nedávném summitu Evropské unie (bez jasného závěru) se hodně mluvilo o podpoře domácích energetických zdrojů, je to v tomto kontextu důvod k pousmání. I tehdy si ostatně podobnou formulaci každý vykládal po svém – buď jako podporu obnovitelných zdrojů, nebo naopak uhlí a břidlicového plynu.

Jedno je však jisté – o evropských závazcích ohledně snižování emisí CO2 si můžeme myslet, co chceme, ale zatím rozhodně nic nenasvědčuje tomu, že by se jich Evropská unie chtěla vzdát. Pokud nenastane zásadní změna, uhlí už populární nebude. Naopak na něj více dopadnou přísnější ekologické požadavky, což povede k uzavírání některých elektráren. Podle analytiků Deutsche Bank klesne instalovaný výkon evropských uhelných elektráren do roku 2020 o patnáct procent.

Koncept čistého uhlí

Dá se však namítnout, že populární není uhlí ani teď, a přesto se mu v energetice pořád daří. A že takový – zřejmě reálný – pokles, jaký uvádí Deutsche Bank, ještě neznamená zánik uhelné energetiky. Dnešní elektrárny už koneckonců nejsou až tak „špinavé“, jak bývaly. Celé odvětví razí koncept „čistého uhlí“ – tedy elektráren s vyšší účinností spalování, nižší spotřebou suroviny a nižšími emisemi. Koneckonců i ona flexibilita, která byla dosud přisuzována hlavně plynovým zdrojům, je vlastní i moderním uhelným elektrárnám. Například německá elektrárna Neurath dokáže za patnáct minut snížit nebo zvýšit výkon o více než 500 megawattů.

Na další vzestup čínské ekonomiky a velkou poptávku Říše středu po uhlí bezpochyby sázel podnikatel Pavel TykačHodně bude záležet na budoucích cenách emisních povolenek a na tom, zda se Evropa přece jen vydá cestou resuscitace tohoto systému. Důležitý bude také vývoj celosvětového trhu s uhlím. Na další vzestup čínské ekonomiky a velkou poptávku Říše středu po černém uhlí bezpochyby paradoxně sázel zmiňovaný hnědouhelný podnikatel Pavel Tykač, na druhé straně by ale takový vývoj mohl být protiváhou fenoménu levného amerického uhlí v Evropě. (Pravdou je i to, že Čína má hodně vlastního uhlí, ale to americké jí často vycházelo levněji.)

Pak tu máme z hlediska budoucnosti naší tradiční suroviny ještě jeden zásadní zádrhel. Koncept „čistého uhlí“ je v evropských strategiích spojován s podzemními úložišti oxidu uhličitého – Carbon Capture and Storage (CCS). Mnozí tuto technologii považují za slepou uličku – z technického i ekonomického hlediska. Ale kupříkladu Britové řadí její rozvoj vedle obnovitelných zdrojů, jaderné energie a úspor mezi pilíře své energetické politiky.

V nynějším chaosu evropské energetiky je těžké cokoliv předpovídat, ale jeden závěr snad udělat můžeme: uhelná energetika už miláčkem Evropy asi nebude, ale její útlum rozhodně nenastane tak rychle, jak by si její největší nepřátelé přáli. Období nečekaných vzedmutí – jak dokládá současnost – vyloučena nejsou.