Od vypuknutí krize odešlo ze země s bohatou historií a kulturou za prací téměř tři čtvrtě milionu převážně mladých, akademicky vzdělaných lidí. Většina z nich působí v zahraničí v profesích, které jsou hluboko pod úrovní jejich kvalifikace. Vyhlídky těch, co zůstali doma, ve Španělsku, často rovněž nejsou růžové. O tom, jak tuto situaci vnímá a reflektuje současná španělská kinematografie, ČESKÁ POZICE hovořila s dramaturgem Davidem Čeňkem.
ČESKÁ POZICE: V polovině února proběhl v Praze, Brně, Ostravě a Hradci Králové jubilejní desátý ročník přehlídky hispánské kinematografie La Película. Čím je podle vás španělská filmová tvorba zajímavá, výjimečná?
„Originalita jednotlivých tvůrců se projevuje i například ve zpracování velmi kontroverzních současných témat, jako je ETA nebo terorismus“ |
ČENĚK: Španělská kultura je velmi zajímavá z více důvodů, z hlediska vývoje různých autorů a uměleckých směrů. Konkrétně kinematografie, kterou u nás jen málo známe – tak tři, čtyři jména jako Carlos Saura, Pedro Almodóvar či Julio Medem –, je velmi různorodá. Když se podíváme jen na tu současnou: ve Španělsku se točí zhruba 200 tematicky pestrých filmů ročně. Originalita jednotlivých tvůrců se projevuje i například ve zpracování velmi kontroverzních současných témat, jako je ETA nebo terorismus. Navíc mi připadá, že ačkoli se od nás lidé s jižní mentalitou hodně liší, například humorem jsou nám velmi blízcí.
ČESKÁ POZICE: Zmínil jste velká jména španělské kinematografie, jak se k nim vztahuje nová, nastupující generace?
ČENĚK: Z našeho pohledu je to trochu zkreslené, třeba Carlos Saura není doma zas tak velká hvězda, jak si můžeme myslet. Je samozřejmě důležitý, uznávaný a většina mladých tvůrců jej zná. Ale není jediný. Ve Španělsku je mnohem více autorů, některé ani neznáme. Mladí se tak nevztahují ke dvěma, ke třem osobnostem, ale spíše ke skupinám nebo obdobím.
Nová nastupující generace z posledních deseti až patnácti let ale nenavazuje na nějakou „novou vlnu“, která tam snad mohla být. Spíš hledají svůj osobitý styl, nový způsob vyjadřování a reflektování současných témat skrz film. Návaznost bych tam neviděl. Ani samotný Pedro Almodóvar doposud nemá žádného následovníka, někoho, kdo by jej napodoboval.
ČESKÁ POZICE: Spojuje mladou španělskou filmařskou generaci nějaké téma nebo tendence?
„Hodně filmů vzniká na základě internetových platforem, na nichž režiséři oslovují svoje fanoušky a další lidi, kteří by chtěli film podpořit“ |
ČENĚK: Společné mají to, že na ně před několika lety dopadla ekonomická krize. Jejich filmy jsou velmi často nízkorozpočtové, tvůrci musejí hodně bojovat za to, aby snímky vůbec natočili. Hodně filmů vzniká na základě internetových platforem, na nichž režiséři oslovují svoje fanoušky a další lidi, kteří by chtěli film podpořit.
Tvůrce spojuje i to, že reflektují, kam Španělsko došlo. V tom smyslu, že část tvůrců (a nejen mladých) ukazuje, jak země po pádu Franka procházela obdobím přechodu k demokracii, stala se poměrně prosperující, poslední generace vyrostly v určitém blahobytu a nyní se vyrovnávají s ekonomickou krizí. Autoři reflektují to, proč k ní vlastně došlo. Co společnosti přinesla a jakým způsobem se z ní lze dostat.
ČESKÁ POZICE: Na festivalu La Peculíca se objevily filmy, které se zabývají přímo touto tematikou, konkrétně složitou situací mladé španělské generace: Arktida a V podivné zemi. První z nich je fiktivním příběhem ze Salamanky, druhý dokumentem o životě španělských emigrantů v Edinburghu. Zachycují podle vás tyto neradostné snímky věrně současnou situaci ve Španělsku?
ČENĚK: Myslím si, že ano. Velmi dobře dokumentují, o čem jsem již mluvil. Potvrzuje to i diskuse, kterou tyto filmy podnítily poté, co byly uvedeny v premiéře na filmovém festivalu v San Sebastiánu. Skutečně zachycují, co se ve společnosti děje.
Snímek Arktida, který také působí trochu dokumentárně, navíc vzbudil polemiku o tom, jestli vypovídá o většinové části společnosti, nebo jen o její marginální části, která existovala vždycky. Arktida ostatně navazuje na takzvané „cine quinqui“, proud kinematografie v 80. letech, v jehož rámci vznikla řada filmů s problematikou drog, prostituce či nezaměstnanosti, na směr, který odrážel, že část společnosti je úplně vydělená a není schopná se do systému začlenit tak, aby mohla normálně žít. Diskuse nedospěla ke konkrétnímu závěru, ale ceněné jsou i umělecké kvality filmu.
ČESKÁ POZICE: Zejména v dokumentu V podivné zemi silně zaznívá pocit, že současná mladá španělská generace je zklamaná, možná ztracená. Vyrůstala s velkými očekáváními a dojmem, že jsou jí otevřeny všechny možnosti. Nyní mnozí vysokoškoláci doma nemají šanci sehnat práci a odjíždějí jako „gastarbeiteři“ do bohatších evropských zemí. Jaký vliv to má na španělskou společnost a její budoucnost?
„Příznačné je, že se Španělé přirovnávají k Latinoameričanům, kteří přijížděli a přijíždějí za prací do Španělska“ |
ČENĚK: Příznačné v tom dokumentu je, že se Španělé přirovnávají k Latinoameričanům, kteří přijížděli a přijíždějí za prací do Španělska. O tomto zklamání se bavíme v celé Evropě. O zklamání z politické reprezentace, která nesplnila očekávání. Důsledkem je, že volby snadno vyhrávají různé populistické strany. Předkládají velmi jednoduchá řešení a zoufalí občané, kteří nevidí jiné východisko, se toho velmi snadno chytnou. Lidé sami odpověď nemají. Přemýšlejí, analyzují a nechápou, proč se to stalo. Co jsme udělali špatně?
ČESKÁ POZICE: Myslíte si, že je frustrace mezi mladými Španěly natolik silná, že by je mohla přimět i k podpoře skutečně revolučních hnutí?
ČENĚK: Je možné, že se ve Španělsku něco takového formuje. Vidíme to v tom, že ve volbách (do Evropského parlamentu – pozn. red.) výrazně uspělo levicové hnutí Podemos. Pokud to zobecníme, Španělé jsou schopní více než my, kdo nejsme zvyklí dlouhodobě demonstrovat, být v odporu konzistentní. Frustrace je evidentně velmi silná. Mladých, kteří po škole nemají práci a odcházejí do zahraničí, není deset tisíc – to jsou stovky tisíc.
ČESKÁ POZICE: Stát investoval do vzdělání lidí, kteří odešli a možná se nikdy nevrátí, nemalé prostředky. Nebudou mladí akademici a umělci v budoucnosti zemi chybět?
„Není už tak důležité, kdo kde žije, ale jestli se cítí schopen se do své vlasti vrátit a pracovat tam“ |
ČENĚK: Španělsko si zažilo několik vln odchodů. Po vítězství Franka na konci občanské války, během frankismu samotného. Odliv umělců tam tedy byl vždy. Třeba Carlos Saura tvrdí, že není schopný točit v jiné zemi než ve své, protože potřebuje být s prostředím sžitý. Ten nikdy neodešel. Nicméně Luis Buñuel ano a zahraniční enkláva španělských umělců byla za Franka poměrně rozsáhlá. Tohle samo zřejmě nastat může, ale svět se také do značné míry změnil.
Konkrétně režisér filmu 10.000 km, který jsme na festivalu také pouštěli, je Španěl, který už osm let žije v Los Angeles, ale přesto se vrací točit filmy domů. Dnes už je to přece jen trochu jiné než dříve, kdy byly všude hranice. Není už tak důležité, kdo kde žije, ale jestli se cítí schopen se do své vlasti vrátit a pracovat tam.
ČESKÁ POZICE: Zmínil jste Los Angeles. Odchází v současné době podstatná část španělských filmařů do Hollywoodu?
ČENĚK: Neřekl bych, že podstatná. Ale filmový průmysl se změnil do té míry, že je dnes běžné natáčet filmy za peníze, které přináší několik subjektů z různých zemí. Španělé vždy chtěli podporovat například latinskoamerickou kinematografii a vznikaly tam koprodukce. To je normální stav, který vyplynul z vývoje. Podpory ze strany španělského státu jsou v současnosti navíc zcela minimální oproti tomu, jaké bývaly. Nejde tedy tak úplně o přetahování, ale o to, že umělci využijí možnosti získat finanční prostředky v zahraničí.
ČESKÁ POZICE: Jak moc poklesla podpora španělského státu pro domácí filmaře v posledních letech?
„Spíše se objevuje čím dál víc umělecky ambiciózních, autorských filmů od mladých režisérů, kteří hledají osobité vyjádření, a předtím měli větší problémy se prosadit“ |
ČENĚK: Omezila se velmi výrazně, až o 70, 80 procent. Je to vidět na tom, že dříve ve Španělsku velmi dobře fungovaly žánrové filmy – komedie, historické filmy nebo detektivky a akční filmy. Počet těchto snímků se evidentně zmenšuje, a když vznikají, je to velmi často s americkou spoluúčastí. Přímo je i distribuují velké hollywoodské firmy. Spíše se objevuje čím dál víc umělecky ambiciózních, autorských filmů od mladých režisérů, kteří hledají osobité vyjádření, a předtím měli větší problémy se prosadit.
ČESKÁ POZICE: Říkáte autorské, nízkorozpočtové filmy. Otázkou u nich vždy je, zda si dovedou najít diváky...
ČENĚK: Ve Španělsku mají problém obecně s tím, že filmů vzniká velké množství. Z dvou set snímků, které jsou ročně natočeny, se ne všechny dostanou do kin nebo třeba nemají ani premiéru. Mohou být uvedeny na festivalu, ale nemají možnost proniknout do normální filmové distribuce. To je problém, na který si španělští filmaři stěžují dlouhodobě. Příliš velké množství filmů na to, aby se vůbec mohly uvádět a bylo možné vyzkoušet, zda si získají diváky. Pokud se filmy objeví na jeden týden ve třech kinech v Madridu, tak se samozřejmě k širšímu publiku nedostanou.
Zajímavé ale je, že ve Španělsku návštěvnost v kinech neklesá, naopak mírně stoupá. Je dobré, když je produkce vyvážená – kdyby převažovaly jen náročné autorské filmy, mohlo by to diváky z kin vyhnat.
ČESKÁ POZICE: Dokáže se španělský film u domácích diváků prosadit vůči mezinárodní konkurenci?
ČENĚK: Určitě. Například loni velmi úspěšný film El Niño bez problémů porazil co do počtu diváků velké americké filmy. Tak je to každý rok, vždy se najde nějaká skupina domácích filmů, která má návštěvnost vysokou. Ale je jich třeba pět. A dalších 180 ji má podstatně nižší. A Španělé také rozhodně nechtějí vidět jen španělské filmy.
ČESKÁ POZICE: Je společnost v důsledku krize citlivější k závažným tématům? Je dnešní doba paradoxně dobrá pro originální, autorské filmy?
„Vzniká hodně dokumentárních filmů o politice nebo politicích, které mapují život jednotlivých osobností a chtějí ukázat, co je to za lidský druh, ten politik“ |
ČENĚK: To je záludná otázka. Tvrdí se samozřejmě, že jakmile politická nebo ekonomická krize ve společnosti přijde, tvůrce to velmi motivuje a tvoří zásadní díla, která v blahobytu vznikají obtížně – viz Česká republika.
Pokud můžu soudit podle filmu a kontaktů s režiséry, mám pocit, že ano. Všichni cítí, že chtějí točit současné snímky a ke všemu se musejí nějakým způsobem vyjádřit, že nelze donekonečna chodit okolo a tvrdit, že se nic zásadního neděje. Řada tvůrců, které znám osobně, hledá témata, třeba ne úplně současná, která se týkají toho, proč se Španělskou dostalo do ekonomické krize. Chtějí odhalit její příčiny v minulosti. Vzniká hodně dokumentárních filmů o politice nebo politicích, které mapují život jednotlivých osobností a chtějí ukázat, co je to za lidský druh, ten politik.
ČESKÁ POZICE: Dovolte mi skončit osobní otázkou – do Španělska jezdíte v posledních letech pravidelně. Napadne vás spontánně něco, co se tam za poslední léta tak výrazně změnilo, že si toho člověk všimne na první pohled?
ČENĚK: Problém je, že když tam jedu na festival, jsem tak trochu ve zlaté kleci. Nejsem v každodenním životě. Spíše mě překvapilo, že jsem naopak necítil žádnou výraznější změnu v ničem kromě toho, že se konají demonstrace. Například i během festivalu v San Sebastiánu, kde dva roky zpátky stávkovaly v jeho průběhu restaurace. Způsobily tím velký problém, protože se nebylo kde najíst. Výraznou změnu třeba na ulicích nevidím, ale San Sebastián i Madrid jsou bohatá města.
David Čeněk (*1973)
|
