Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Španělsko po volbách: Přechod k demokracii možná teprve začíná

USA

  18:01
Když šli Španělé 20. prosince k parlamentním volbám, bylo skoro všem jasné, že politický systém dvou velkých stran – lidovců a socialistů – a s nimi spojená jistá stabilita definitivně končí.

Mariano Rajoy (uprostřed), lídr španělských lidovců foto: AP

Vánoční svátky vrcholí ve Španělsku Jízdou Tří králů – pro děti jsou Kašpar, Melichar a Baltazar důležitější než 24. prosinec. Dárky totiž nenosí Ježíšek, ale oni. Letos poprvé v historii ale zastupitelé některých obcí poslali do ulic místo Tří králů královny kvůli genderové vyváženosti. Tento detail dobře ukazuje obrovské politické změny, které se v roce 2015 ve Španělsku odehrály a jež vyvrcholily 20. prosince parlamentními volbami.

Když k nim krátce před Vánocemi Španělé šli, bylo skoro všem jasné, že politický systém dvou velkých stran – lidovců a socialistů – a s nimi spojená jistá stabilita definitivně končí. Složitá povolební vyjednávání pokračují v lednu s nejistým výsledkem. V extrémním případě by se Španělsko mohlo vydat řeckou cestou.

To by v případě země, která se podílí osmi procenty na HDP Evropské unie a má téměř stoprocentní veřejný dluh v poměru k ročnímu HDP, mohlo zamávat s celou Evropou. Ve hře je i odtržení Katalánska a další drolení země.

Hlavními volebními taháky byly korupce, která v minulosti dosáhla hrozivých rozměrů, a nezaměstnanost, jež dosáhla rozměrů přímo katastrofálních. Navzdory jistému zlepšení v uplynulých letech zůstává ve Španělsku bez práce stále kolem 21 procent obyvatel – tedy 4,85 milionu. Téměř 400 tisíc Španělů žije pod hranicí chudoby.

Volební pat

Parlamentní volby 20. prosince vyhráli podle očekávání vládnoucí lidovci (PP) s 28 procenty hlasů a 123 poslanci v 350členné dolní sněmovně. Druzí byli socialisté (PSOE), kteří obsadili 90 křesel. Korupčními skandály trpěly v minulosti obě velké strany. Mnoho voličů je také viní z neschopnosti řešit osm let trvající krizi, nezaměstnanost i obrovské sociální problémy významné části společnosti.

Španělské parlamentní volby skončily patem. I kdyby se spojila stará pravice (PP) s novou (Ciudadanos) nebo socialisté (PSOE) s marxistickými Podemos, nebudou mít ani jedni v parlamentu většinu potřebnou k sestavení vlády.

Politiky z těchto stran, které se od konce éry diktátora Franciska Franka střídají nepřetržitě u moci, nazývají nespokojení Španělé „kastou“, s níž je nyní třeba skoncovat. Proto ve volbách výrazně uspěly dvě strany – ultralevicoví Podemos Pabla Iglesiase s téměř 70 mandáty a středoví Ciudadanos Alberta Rivery se 40 poslanci. Politická bitva se tak neodehrála jen mezi levicí a pravicí, ale i mezi „starými“ a novými stranami.

Volby skončily patem. I kdyby se spojila stará pravice (PP) s novou (Ciudadanos) nebo socialisté (PSOE) s marxistickými Podemos, nebudou mít ani jedni v parlamentu většinu potřebnou k sestavení vlády.

Nepřijatelné referendum

Klíčovou roli v koaličním vyjednávání hraje předseda socialistů Pedro Sánchez, kterého je ale možné označit za jediného poraženého loňských voleb. Mladý generální tajemník PSOE nejprve rezolutně odmítnul velkou koalici s lidovci s případnou podporou Ciudadanos po německém vzoru.

I kdyby se socialisté s Podemos nakonec nějak domluvili, potřebovali by k vládní většině hlasy poslanců menších nacionalistických katalánských nebo baskických volebních bloků, což situaci na levici neulehčuje

Jednání socialistů s Podemos se ale zadrhla na tom, že jejich šéf Pablo Iglesias určil za jednu z podmínek vytvoření koalice podporu katalánského referenda o odtržení od Španělska. V současnosti se totiž referendum o odtržení kteréhokoliv území musí konat na území celého Španělského království. To prakticky znamená ústavní zablokování katalánské samostatnosti, protože mimo samotného Katalánska by pro odtržení nejbohatší „provincie“ hlasovalo jen mizivé procento voličů.

Socialističtí „baroni“, šéfové vlád z regionů – například předsedkyně andaluské vlády Susana Díazová nebo Emiliano García-Page, premiér společenství Kastilie-La Mancha – prohlašují katalánské referendum za absolutně nepřijatelné. I kdyby se ale socialisté s Podemos nakonec nějak domluvili, potřebovali by k vládní většině hlasy poslanců menších nacionalistických katalánských (ERC CATSI, DiL) nebo baskických (PNV, EH Bildu) volebních bloků, což situaci na levici neulehčuje.

Nejvýraznější politický fenomén

Každopádně nejvýraznějším fenoménem současné španělské politiky zůstávají Podemos Pabla Iglesiase, kteří získali nejen pětinu křesel v parlamentu, ale v květnu i madridskou a barcelonskou radnici. Během půl roku od úspěšných komunálních voleb se z radikálního marxisty Iglesiase stal naoko umírněný socialista moderního střihu, který ale myslí změny vážně.

Před komunálkami tvrdil, že kdyby mohl, vyvedl by Španělsko z NATO a přestal spolupracovat s USA. Také prohlásil, že když je to v zájmu společenského dobra, není nutné splácet zahraniční dluh. Dokonce se hlásil k řecké Syrize a uvedl, že Španělsko by v případě jeho vítězství představovalo pro evropskou měnovou unii velký problém.

Nejvýraznějším fenoménem současné španělské politiky zůstávají Podemos Pabla Iglesiase, kteří získali nejen pětinu křesel v parlamentu, ale v květnu i madridskou a barcelonskou radnici

Před celostátními volbami Iglesias vytušil, že jeho voliči nejsou stejně radikální jako on, obojí popřel a uspěl znovu. Voličům nevadí ani to, že se dnes Iglesias najednou nehlásí k venezuelskému diktátoru Nicolási Madurovi, který obrovskými finančními dary umožnil Podemos vzniknout a prosadit se na španělské politické scéně. Iglesias sám prý byl ve Venezuele všeho všudy jen měsíc.

Mnoho prvků radikálně levicového programu Podemos drží dál – například prosazují masivní zvýšení veřejných výdajů, které by se de facto dorovnávaly formou nesplácení zahraničního dluhu. A také propagují masivní zavádění různých lidových hlasování a dalších prvků přímé demokracie. Katalánské referendum by pak mohlo hypoteticky vést k zániku Španělska, jak ho známe dnes.

Vysvědčení systému

V parlamentních volbách se ale nehrálo jen o počet křesel ve sněmovně a možnost sestavit vládu. Byly zároveň jakýmsi vysvědčením společenskému a politickému systému, který se etabloval před 40 lety po smrti diktátora Franciska Franka. Pablo Iglesias například o procesu přechodu k demokracii (trancisión) tvrdí, že opravdová transformace přichází teprve nyní, zásluhou jeho strany.

Parlamentní volby byly i jakýmsi vysvědčením společenskému a politickému systému, který se etabloval před 40 lety po smrti diktátora Franciska Franka

Vstup Španělska do EU a NATO, nový demokratický ústavní pořádek, územní autonomie a další změny se podle šéfa Podemosu odehrály pod taktovkou části bývalých frankistických elit, kteří se podělili o moc s vybranými socialisty. Tyto nové a staré elity pak společně vytvořily takzvanou „kastu“, která ovládá 40 let po diktátorově smrti španělskou ekonomiku, politickou scénu, soudnictví a další instituce.

Iglesias upozorňuje na nesporný fakt, že španělský přechod k demokracii byl po Frankově smrti pozvolný a založený na kontinuitě garantované králem Junem Carlosem I. i prvním demokratickým premiérem Adolfem Suárezem, jenž začínal politickou kariéru ve frankistických organizacích.

Později byl přijat zákon, který znemožnil potrestat jakékoliv excesy Frankovy diktatury. Mnoho frankistických politiků se zapojilo jako členové PP do politického života a část lidovecké základny dodnes tvoří stoupenci Frankova režimu. Například Manuel Fraga Irribarne, ministr za Franka, byl ve vysoké politice za PP až do roku 2006.

Snaha madridské primátorky

Dobře vystihuje nejednoznačný vztah Španělů k vlastní historii, zejména k frankistickému období, současná snaha madridských socialistů a starostky Manuely Carmenaové, zvolené za hnutí Ahora Madrid s podporou Podemos, přejmenovat madridské ulice.

Dobře vystihuje nejednoznačný vztah Španělů k vlastní historii, zejména k frankistickému období, současná snaha madridských socialistů a starostky Manuely Carmenaové, zvolené za hnutí Ahora Madrid s podporou Podemos, přejmenovat madridské ulice

Když mi před 20 lety ukradli ve Španělsku pas, šel jsem si pro náhradní doklad na velvyslanectví ČR, které tehdy sídlilo na ulici Caídos de la División Azul, neboli Padlých z Modré divize, což byly dobrovolnické jednotky Španělů, které poslal Franko bojovat po boku Hitlerových vojsk na východní frontu proti SSSR.

V roce 1996 byli již 14 let nepřetržitě u moci socialisté premiéra Felipeho Gonzáleze, a že se jedna z tříd jmenuje podle jednotek bojujících na straně nacistů, nikomu zřejmě nevadilo. Dnes je třída Padlých z Modré divize na seznamu 30 ulic a náměstí, které starostka Manuela Carmena nařídila do konce dubna přejmenovat.

Další kandidáti na přejmenování jsou převážně ulice, náměstí a třídy pojmenované podle frankistických generálů z doby občanské války (generálové Yagüe, Moscardó, Mola), falangistů (Hermanos García Noblejas) a frankistických politiků (Alberto Alcocer). Kromě 30 ulic, které už jsou rozhodnuté k přejmenování, existuje na madridském magistrátu ale seznam 200 místních názvů, které by se měly do budoucna také změnit.

Pryč s ulicí Salvadora Dalího

Je mezi nimi například ulice Santiaga Bernabéua, fotbalisty a funkcionáře klubu, po kterém se jmenuje i jeden z nejslavnějších fotbalových stadionů světa, stadion Realu Madrid. Vystudovaný právník a monarchista Santiago Bernabéu se za občanské války (1936–1939) nejprve skrýval na francouzském velvyslanectví a nakonec se přidal na stranu Frankových povstalců.

Přejmenovaná bude i ulice pojmenovaná po surrealistickém malíři, slavném Salvadoru Dalím, jenž také s Frankem sympatizoval

Ještě ve čtyřicátých letech vybudoval stadion a stál u obrovského rozkvětu madridského fotbalu. Přejmenují časem i tento stadion? Bude se jmenovat Diega Maradony? S Realem Madrid sice nemá tento Argentinec nic společného, ale zase byl kamarád Fidela Castra.

Přejmenovat by se měla i třída Juana Antonia Samaranche, mnohaletého šéfa Mezinárodního olympijského výboru, který začínal jako lokální politik také ještě za Franka. A nakonec i ulice pojmenovaná po surrealistickém malíři, slavném Salvadoru Dalím, jenž také s Frankem sympatizoval.

Historické omyly

Madridská primátorka Manuela Carmenaová sice spolupracuje na přejmenování s Institutem historické paměti University Complutense, navzdory tomu už vyšly najevo obrovské přešlapy. Například mělo být zrušeno pojmenování madridské ulice Franciska Iglesiase. Tento pilot prý bombardoval za občanské války konvoj uprchlíků mezi Málagou a Almeríou, kde zahynulo více než tři tisíce civilistů. Na svoje stránky však příznivci přejmenovávání dali k Franciskovi Iglesiasovi Bragemu omylem fotku z masakrů polských důstojníků v Katyni.

Poněkud překvapivě se ale zjistilo, že Francisco Iglesias Brage se žádného bombardování v Andalusii neúčastnil. Byl to pilot, průkopník dálkových letů, který sice sloužil na začátku občanské války ve Frankově armádě, ale byl v roce 1937 sestřelen na severní frontě, přežil, a později byl do Málagy poslán jen jako šéf leteckého učiliště.

Madridská primátorka Manuela Carmenaová sice spolupracuje na přejmenování s Institutem historické paměti University Complutense, navzdory tomu už vyšly najevo obrovské přešlapy

Větším překvapením bylo, že Francisco Iglesias Brage byl před válkou blízkým přítele levicového spisovatele Luise Cernudy a především frankisty zavražděného básníka Federica Garcíi Lorky, jenž tomuto dálkovému pilotovi věnoval dokonce báseň. A ještě větším překvapením pak bylo, že ulice se původně jmenovala po někom úplně jiném. A sice po Francisku Iglesiasovi Angelinovi, místnímu průmyslníkovi z 19. století.

Madridskou iniciativu přejmenování ulic podporují nejen Podemos, ale i PSOE a středopravicoví Ciudadanos, a v některých případech je to pochopitelné. Proti normě umožňující přejmenování ulic byli lidovci, kteří namítali, že by ulice měly být nově pojmenovány po těch, „kteří za občanské války a za Frankismu byli pronásledováni a vražděni“, podle bývalé starostky Esperanzy Aguirreové „pro své politické přesvědčení nebo náboženské vyznání“.

Aguirreová tím upozorňuje skutečnost, že například v době obléhání Madridu v letech 1936 až 1937 republikánské milice popravily bez soudu mnoho lidí třeba jen proto, že byli katolíky. Přejmenovávat se ale bude, jen se neví, jak se budou ulice nově jmenovat.

Královny místo králů

Manuela Carmenaová řídí 3,5milionové hlavní město Španělska od loňského června. Za tu dobu bývalá členka Komunistické stany Španělska a soudkyně zpřístupnila budovu radnice na Plaza de Cibeles z velké části veřejnosti, bojuje se smogem posilováním veřejné dopravy, zve na svátky bezdomovce a zastavila megalomanskou přestavbu stadionu Realu Madrid.

Do ulic madridských čtvrtí Cuidad Lineal a San Blas vyslali zastupitelé hlavního města královny. Ve Valencii nahradil tříkrálovou jízdu dokonce jakýsi podivný karneval.

Občas však má nápady jako roztržitá paní profesorka na penzi. Například na začátku prosince prohlásila, že by se mohlo ušetřit na úklidu ulic tak, že by se do něj zapojili občané. Například by se organizovaly soutěže pro děti, kdo posbírá na chodníku nejvíc vajglů a papírů. Její mluvčí pak tento vážně míněný návrh nakonec zlehčila, že to byla jen taková úvaha. Již v minulosti ale chtěla Carmenaová ušetřit za úklid městských škol s tím, že by tam po práci uklízeli rodiče žáků.

Nebo vymyslela, že kdo pije na ulici a měl by za to podle městské vyhlášky dostat pokutu, ji nedostane, když prokáže, že stejnou částku utratil za kulturu. Velký poprask ale způsobila především iniciativa zastupitelek za Ahora Madrid, že na tradiční tříkrálové jízdě, kterou pro Španěly vrcholí tradičně vánoční svátky, by místo Kašpara, Baltazara a Melichara byly na alegorických vozech alespoň částečně ženské postavy, aby to bylo genderově vyvážené.

Primátorka Carmenaová se pak divila, proč se lidé tak rozčilují, když je to docela hezký nápad, a dosáhla svého. Do ulic madridských čtvrtí Cuidad Lineal a San Blas vyslali zastupitelé hlavního města královny. Ve Valencii nahradil tříkrálovou jízdu dokonce jakýsi podivný karneval. Hlavně, že se lidé baví.

Mnoho uprchlických vln

Stranou zájmu politických stran a voličů nezůstala ani evropská uprchlická krize. Když se ale dnes hovoří o uprchlické krizi, Španělé říkají, že u nich je uprchlická krize, jako když „prší na úplně mokrého“. Španělsko totiž v uplynulých 20 letech zažilo mnoho uprchlických vln, kdy se obdobným způsobem jako Syřané a Afghánci dostávali na člunech k břehům Iberského poloostrova lidé ze západní Afriky.

Naposledy se den po Vánocích skupina uprchlíků z různých zemí subsaharské Afriky pokusila dostat na území španělské enklávy v severní Africe – města Ceuty. Dva lidé se utopili, ale téměř 200 se podařilo na území Ceuty, tedy Španělska, dostat. Čtvrtého ledna se pak skupina 200 lidí přiblížila k plotu oddělujícímu Ceutu od Maroka, ale byli zadrženi marockými policisty. Dva lidé zemřeli při pokusu obeplavat zátarasy.

Španělsko v uplynulých 20 letech zažilo mnoho uprchlických vln, kdy se obdobným způsobem jako Syřané a Afghánci dostávali na člunech k břehům Iberského poloostrova lidé ze západní Afriky

Všechny čtyři úspěšné parlamentní strany mají otevřený a racionální prouprchlický program, který se liší jen v důrazu na řešení. Lidovci (PP) stejně jako socialisté a Ciudadanos považují za nutnou společnou politiku EU, dále prosazují posílení role Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a spolupráci se zeměmi původu uprchlíků.

Pravice pak prosazuje takzvané „vyhoštění zatepla“, tedy že policie může uprchlíka okamžitě předat orgánům země, z níž přišel. To se týkalo především lidí, kteří přelézali plot z marockého území do španělských měst na severu Afriky – Ceuty a Melilly.

Možnost „vyhoštění zatepla“, tedy bez možnosti přezkoumání soudem či azylovými orgány, napadli ve své analýze přední španělští právníci a nyní ho chtějí zrušit jak Ciudadanos, tak PSOE. Levicoví Podemos mají ale ještě více prouprchlický program. Navrhují zrušit uprchlické tábory, zřídit legální přístupové cesty, volební právo pro cizince a předem garantované právo na azyl.

Cizinci

Ve Španělsku žije v současnosti trvale asi 4,7 milionu cizinců – téměř dvanáct procent obyvatel země. Je to ale o milion méně než v roce 2011, kdy se ukázalo, že konec hospodářské krize je v nedohlednu a cizinci začali odcházet.

Ve Španělsku žije v současnosti trvale asi 4,7 milionu cizinců – téměř dvanáct procent obyvatel země. Je to ale o milion méně než v roce 2011, kdy se ukázalo, že konec hospodářské krize je v nedohlednu a cizinci začali odcházet.

Polovinu všech cizinců ve Španělsku tvoří Evropané. Podle odhadů zde pracuje například 700 tisíc Rumunů. Dále na území španělského království žije milion Latinoameričanů, především Bolivijců, Ekvádorců a Kolumbijců. Z 800 tisíc přistěhovalců z afrických zemí jsou dvě třetiny Maročané. Jen asi 340 tisíc lidí přišlo žít do Španělska z Asie, přičemž polovinu z nich tvoří drobní obchodníci z Číny.

Syrská a afghánská uprchlická vlna se Španělů zatím téměř nedotkla. Mediálně známým syrským uprchlíkem se stal pouze Usáma Abdul Mohsen, kterému údajně podrazila nohy v Maďarsku „kameramanka“ Petra Lászloová. Z iniciativy španělské Asociace fotbalových trenérů dostal bývalý syrský trenér místo v klubu Villaverde Boetticher v Getafe, obci na jižním okraji Madridu. Od 3. ledna dostal on a jeho syn ve Španělsku povolení k pobytu, stále ale čeká na povolení pro svou ženu a další dvě děti, které jsou zatím v Turecku.

Ekonomické reformy

Ve Španělsku platí, že když naprší, rychle uschne. V roce 2017 třeba zas vyrazí do ulic měst stále katolického a tradičního Španělska králové Reyes magos, a opravdový král Felipe VI. situaci zvládne uklidnit a zajistit stabilitu v rámci možností.

Ekonomické reformy, které pomalu ale jistě zlepšují situaci, třeba socialisté úplně nezruší

Pablo Iglesias nakonec může podmiňovat koalici se socialisty referendem o samostatnosti Katalánska, jak chce. Bez třípětinové většiny stejně ústavu nezmění.

Ekonomické reformy, které pomalu ale jistě zlepšují situaci, třeba socialisté úplně nezruší. Naopak protikorupční snaha nese své plody. Ani předčasné volby by nakonec nebyly úplnou katastrofou.