Španělé po půlroce bez vlády volili 26. června znovu parlament. Oproti prosincovým volbám uspěly tradiční strany – lidovci a socialisté. Lídři i sympatizanti ambiciózní radikálně levicové koalice Unidos Podemos tvrdí, že se voliči nechali ovládnout strachem. Otázkou zůstává z čeho, zlepšuje-li se španělská ekonomika.
V červnu rekordně poklesla nezaměstnanost – více než sto tisíc Španělů dosud hlášených na úřadu práce získalo zaměstnání. Z rekordních pěti milionů lidí bez práce v roce 2013 jich zbývá „jen“ 3,7 milionu, což je sice nadále hrozivé číslo, už ale kleslo pod deset procent z celkového počtu obyvatel Španělska.
Posílení lidovců
Pyrenejský poloostrov navíc zažívá mimořádně úspěšnou letní turistickou sezónu. Evropané se bojí na dovolenou do tradičních destinací – Tuniska, Egypta, Turecka i do Řecka –, a proto hotely, zejména na španělském pobřeží, praskají ve švech. Španělský HDP roste, v letošním prvním čtvrtletí meziročně téměř o procento. Uprchlická krize se Pyrenejského poloostrova takřka nedotkla.
Oproti prosincovým volbám lidovci posílili téměř o pět procent a se současnými 33 procenty jsou výrazně nejsilnější stranou před socialisty (PSOE) s necelými 23 procenty |
Podle příznivců neúspěšné extrémně levicové koalice Unidos Podemos se voliči bojí „opravdové změny“, kterou podle nich nabízí jen toto uskupení. Unidos Podemos tvrdí, že politici Lidové strany (PP) španělské občany dlouhodobě okrádají, ale ti se bojí dát jim červenou kartu.
Ještě několik dnů před volbami to podle průzkumů agentur vypadalo, že Unidos Podemos, předvolební koalice Podemos Pabla Iglesiase s komunisty ze strany Izquierda Unida Alberta Garzóna, budou po lidovcích druhou nejsilnější stranou a mohli by sestavit vládu s oslabenými socialisty a s podporou menších regionálních stran. V tom případě by byl kandidátem na premiéra Iglesias.
To se však nestalo a oproti prosincovým volbám lidovci posílili téměř o pět procent a se současnými 33 procenty jsou výrazně nejsilnější stranou před socialisty (PSOE) s necelými 23 procenty. Odpovědí na otázku, proč se voliči v zemi, o které se často hovoří v souvislosti s politickou a ekonomickou krizí, korupcí a nestabilitou, nadále kloní k tradičním stranám a nevolí alternativní Podemos, nebude jen strach.
Žádná nabídka
Jedním z důvodů může být, že marketingový projekt Unidos Podemos s radikálně levicovou rétorikou nenabízí kromě boje proti korupci a ideologických výstřelků vůbec nic. Přitom již více než rok ovládá radnice tří největších španělských měst – Madridu, Barcelony a Valencie –, takže jeho vliv na politické prostředí není zanedbatelný a až do červnových voleb zažíval vzestup.
Marketingový projekt Unidos Podemos s radikálně levicovou rétorikou nenabízí kromě boje proti korupci a ideologických výstřelků vůbec nic |
Za jediný rok se Podemos stačil převléknout z radikálně marxistického do sociálně demokratického hávu, což mu ale nebránilo jít do červnových voleb společně se stranou Izquierda Unida, jejíž předseda Alberto Garzón i velká část členské základy se otevřeně hlásí ke komunismu.
Chytré hlavy v Podemos, například Juan Carlos Monedero, přemítají, zda nebylo lepší ponechat si radikální program, protože ten současný je k nerozeznání od konkurenčních socialistů. Rozumují také, zda bylo moudré spojovat se s komunisty, když jejich voliči nejsou natolik radikální, jak to zpočátku vypadalo. Jediné, co jim tedy kromě ideologických veletočů zbylo, je boj proti korupci a rozkrádání veřejných peněz, jimiž jsou postižené obě velké strany a nějaké vážné varování od voličů by si i zasloužily.
Nejistá nová vláda
Lidová strana vládne pět let a moci se ujala na vrcholu ekonomické krize, která naplno propukla za socialistů. Vládě se postupně dařilo krizi mírnit, i když ne tempem, jež by si Španělé představovali. Opravdovým problémem je ale počet politiků Lidové strany stíhaných pro podezření z korupce a rozkrádání veřejných fondů – v současnosti jich je vyšetřováno a stíháno okolo pěti set na všech úrovních státní správy a samosprávy.
Velká koalice lidovců, socialistů a Ciudadanos se současným premiérem Marianem Rajoyem v čele se zatím jeví nejistá |
Kauzy bývalého pokladníka lidovců Luise Bárcenase, senátora Franciska Granados, Institutu Nóos, který pravděpodobně s pomocí lokálních lidoveckých bossů vytuneloval švagr krále Felipeho VI., bývalý házenkář Iñaki Urdangarin, nebo z obohacování z veřejných prostředků podezřelá bývalá šéfka valencijské vlády Rita Barberáová, jsou jen nejviditelnější.
Sestavit opět vládu nebude pro lidovce snadné. Po opakovaných volbách nebude možné postavit koalici napravo, protože s liberály ze strany Ciudadanos nemají parlamentní většinu, což však platí i pro koalici socialistů s Unidos Podemos. Velká koalice lidovců, socialistů a Ciudadanos se současným premiérem Marianem Rajoyem v čele se zatím jeví nejistá.
Regionální šéfové socialistů na společném jednání dva týdny po volbách odmítli Rajoye podpořit. Více než jisté však je, že se Španělsku vyhne řecký scénář extrémního zadlužení a konfrontace s evropskými institucemi. Podemos, který se před rokem hrdě hlásil k Tsiprasově Syrize, ztratil oproti hlasování v prosinci více než milion voličů.
Klidná a konsolidační síla
Roli v příklonu k tradičním stranám mohlo u španělských voličů hrát i britské referendum o vystoupení z Evropské unie pouhé tři dny před volbami. Premiér Rajoy prohlašoval, že při složité situaci EU je třeba držet jasnou a pevnou linii. Ve Španělsku však není žádná výrazně protievropská strana, a ani Podemos dnes nemají takový program, přestože před rokem a půl za řecké krize přirovnávali chování finančních institucí EU k chování nacistů.
Premiér Marian Rajoy se po brexitu snaží na evropské scéně hrát roli klidné a konsolidační síly, neodpustil si však dva kuriózní a protichůdné kroky |
Rajoy se po brexitu snaží na evropské scéně hrát roli klidné a konsolidační síly, neodpustil si však dva kuriózní a protichůdné kroky. V Bruselu vyjádřil nespokojenost, že se vrcholní unijní politici sešli v souvislosti s brexitem se skotskou premiérkou Nicole Sturgeonovou. „Skotsko nemá žádné právo zasahovat do procesu rozchodu Velké Británie a EU,“ prohlásil Rajoy.
To sice vypadá jako proevropský krok, ale ve skutečnosti je za tím španělská tuzemská politika. Ze separátního jednání šéfů EU se skotskou premiérkou se radovali stoupenci katalánské nezávislosti. Jejich lídr Carles Puigdemont například prohlásil, že postoj unie k emancipačním procesům ve Skotsku a Katalánsku se jednáním se Sturgeonovou „radikálně a rychle proměnil“. Proto lze Rajoyův probritský postoj vykládat jen jako jeho boj proti katalánským stranám a jejich přístupu na jednání se zástupci EU.
Nebezpečí referenda
Ve stejné době ale Rajoyův ministr zahraničí José Manuel García-Margallo kuriózně navrhl, aby se Gibraltar vyčlenil z jednání EU s Velkou Británií. Londýnské vládě by pak Madrid nabídl k jednání o Gibraltaru takzvanou společnou suverenitu, kdy by zůstal v EU, jeho obyvatelé by si mohli ponechat britské občanství a vlastní daňový systém, ale o jeho správu by se na omezenou dobu staralo Španělsko, než by k němu byla „skála“ zcela připojena.
Brexit mohl španělským voličům ukázat nebezpečí, která s sebou nesou referenda a další lidová hlasování. I to mohlo být příčinou neúspěchu Unidos Podemos, který se k přímé demokracii hlásí. |
Tuto, podle Garcíi-Margalla velkorysou nabídku okamžitě odmítl gibraltarský představitel Fabian Picardo: „Pan Margallo nerozumí mechanismům EU ani není demokrat, když se snaží vyloučit Gibraltar z jednání se sedmadvacítkou.“ García-Margallo mu odpověděl, že jsme o něco blíž době, kdy nad Gibraltarem bude vlát španělská vlajka. Strategicky důležitá „skála“ patří Británii od začátku 18. století, kdy ji dobyli ve válkách o španělské dědictví a toto území si udrželi dodnes.
Picardo dále uvedl, že García-Margallo svou posedlostí Gibraltarem ohrožuje pracovní místa devíti tisíc Španělů zaměstnaných na „skále“, kteří na ni denně dojíždějí za prací z okolních měst. Španělé tedy na jedné straně (premiér Rajoy) hájí svrchovanost Velké Británie a na druhé se jim snaží odloudit Gibraltar. Politická strategie jak za válek o španělské dědictví.
Brexit mohl španělským voličům ukázat nebezpečí, která s sebou nesou referenda a další lidová hlasování. I to mohlo být příčinou neúspěchu Unidos Podemos, který se k přímé demokracii hlásí, respektive pod různými ideologickými konstrukcemi odmítá legitimitu zastupitelské demokracie. Především ale účast ve vládě se socialisty a malými stranami podmiňoval kladným postojem PSOE ke katalánskému referendu o nezávislosti, jež je pro drtivou většinu španělských voličů napravo i nalevo zcela nepřípustné.
Inspirace venezuelskou diktaturou
Dalším důvodem ztráty podpory levých marxistů může být jednání jejich lidí ve vedení velkých měst – například starostek Madridu a Barcelony. Manuele Carmenaové, od června 2015 starostce Madridu zvolené za hnutí Ahora Madrid s podporou Podemos, se podařilo několik povedených kroků.
Inspirace madridské starostky Manuely Carmenaové venezuelskou diktaturou je zřejmá, přestože tvrdí, že podobně jsou městské čtvrti spravovány například v Austrálii |
Z nápadů, že by občané sami mohli uklízet město, děti povinně sbírat „vajgly“ na ulicích a rodiče se ve směnách starat o školní třídy místo profesionálů, sice sešlo, ale Carmenaová nadále „usiluje“ o socialismus. Aby ze společnosti vymýtila nezdravé zvyky, odebrala například dotaci katolickým bratrstvům a spolkům, které každý rok v Madridu pořádají oslavy Svatého velikonočního týdne a procesí, takzvaných romerías.
Částku zhruba 450 tisíc eur, kterou město na oslavy vydávalo, Carmenaová rozdělila na tři části, třetinu ponechala křesťanům, druhou prostřednictvím čínského velvyslanectví věnovala na oslavy čínského Nového roku a třetí dala muslimské komunitě na ramadán. Ve 3,5milionovém Madridu žije jen asi 30 tisíc Číňanů a o málo více než 20 tisíc Maročanů a Alžířanů, a proto je tento „fiskální“ krok jen Carmenaovou snahou oslabit katolické tradice. Velikonočního týdne a romerías se ale neúčastní jen věřící, má je v oblibě celá společnost.
Začátkem července Carmenaová představila novou „reformu místní správy“ – vytváření paralelních mocenských struktur podle vzoru Venezuely nebo Nikaraguy. V čele všech 120 madridských čtvrtí by měl vedle voleného starosty být i „správce čtvrti“ (gestor del barrio) jmenovaný přímo Carmenaovou.
Dále by měly být zřízeny „sousedské poroty“ (jurado vecinal), kterým by se delikventi zodpovídali z přestupků a jež by na jejich nápravě pracovaly mimo rámec soudní moci. Podemos se sice k venezuelskému režimu Nicoláse Madura, který jej zpočátku financoval, již sice nehlásí, ale inspirace madridské starostky touto jihoamerickou diktaturou je zřejmá, přestože tvrdí, že podobně jsou městské čtvrti spravovány například v Austrálii.
Vliv Sovětského svazu
Když se začalo mluvit o strachu voličů, připomněl internetový deník Ok Diario projev Pabla Iglesiase na toto téma před třemi lety. Lídr Unidos Podemos v něm nejprve mudruje, že strach je velmi důležitý pro jakékoliv změny, jen on nyní musí přeskočit na druhou stranu barikády.
Podle lídra Unidos Podemos Pabla Iglesiase ve druhé polovině 20. století v západní Evropě vznikl stát blahobytu, byla zkrácena pracovní doba a zavedena placená dovolená kvůli strachu bohatých a mocných ze Sovětského svazu a dělnického hnutí |
Tento vystudovaný politolog navíc říká, že ve druhé polovině 20. století v západní Evropě vznikl stát blahobytu, byla zkrácena pracovní doba a zavedena placená dovolená kvůli strachu bohatých a mocných ze Sovětského svazu a dělnického hnutí. „Navzdory hrůzám, které se ve jménu komunismu děly v SSSR, pád berlínské zdi byl špatnou zprávou, protože zbavil dominantní politické a ekonomické třídy strachu,“ prohlásil Iglesias.
V neděli 10. července se pak sešli vůdci opozičních stran – Pedro Sánchez, Albert Rivera a Pablo Iglesias – s prezidentem USA Barackem Obamou na vojenské základně v Andalusii. Zatímco debatovali, demonstrovali členové Izquierda Unida před americkým velvyslanectvím s transparenty Obama Go Home i s antisemitskými transparenty, na kterých se černoch v obleku (asi Obama) objímá s Židem v jarmulce a strká mu do kapsy dolary.
Zahraniční politika hypotetické španělské levicové vlády s účastí Unidos Podemos je vzhledem k uvedenému zřejmá. To je možná přijatelnější další půlrok bezvládí a třetí parlamentní volby. Jak se totiž ukázalo, ve Španělsku bez vlády se nic podstatného nestalo, a může tedy žít i bez ní.
