Generální stávka, která se ve čtvrtek 29. března uskutečnila ve Španělsku, překvapila mnoho evropských politiků. Vůbec v ní však nešlo o tradiční požadavky „odborového hnutí“ – o „vyšší platy“ a ochranu dělnictva před vykořisťovateli. Představovala, stručně řečeno, boj zaměstnaných proti nezaměstnaným a současně „starých“ proti „mladým“.
Tuto generální stávku nevedly odbory kvůli vyššímu počtu pracovních míst. Dobře totiž vědí, že nemají sílu vysokou nezaměstnanost ve Španělsku rychle změnit. Totéž platí i o španělské vládě. Pracovní systém eurozóny, dluhy, vzdělanost a sociální návyky Španělů neskýtají mnoho možností.
Hlavní heslem odborářů sice byl boj „proti vysoké nezaměstnanosti“, ale šlo jen o zastírací manévr. Především ji vedli „proti snadnějšímu propouštění“: aby „staré“ a zaměstnané nemohli nahradit „mladí“ nezaměstnaní. „Staří“ mají výhodná a různými smlouvami a zákony chráněná pracovní místa prakticky na doživotí, zatímco „mladí“ a vzdělanější stojí „před branami“ firem a pobírají podporu v nezaměstnanosti.
Reforma pracovního trhu
Odstupné a další výhody pro zaměstnance nabyly ve Španělsku obludných rozměrů. Dle zákona má každý právo na dovolenou alespoň 30 kalendářních dnů, přičemž nevybrané dny nelze kompenzovat finančně. Dovolená však ve skutečnosti trvá šest týdnů. Navíc je nesmírně obtížné zaměstnance propustit.
Mimo jiné proto, že při propuštění z „objektivních důvodů“, například zastavení výroby kvůli nedostatku zakázek, zaměstnavatel vyplácí zaměstnanci minimální odstupné ve výši jednoho měsíčního platu a maximální za dvanáct měsíců. Při propuštění z „jiného důvodu“, který odbory často uplatňují, náleží zaměstnanci minimální odstupné ve výši platu za dva měsíce a maximální za 42 měsíců.
Reforma pracovního trhu zjednodušuje a zlevňuje španělským firmám najímání a propouštění zaměstnanců a lépe chrání nové pracovníky
Loni na konci listopadu v předčasných volbách zvítězila konzervativní Lidová strana a vláda jejího šéfa Mariana Rajoye letos v únoru uvolnila podmínky, za nichž mohou zaměstnavatelé propouštět pracovníky a výrazně snížit odstupné. Reforma pracovního trhu zjednodušuje a zlevňuje španělským firmám najímání a propouštění zaměstnanců a lépe chrání nové pracovníky. Na začátku března ji schválil parlament a vláda nyní chystá další úsporná opatření. Běžní Španělé to však stejně jako Řekové „nechápou“.
Na protest proti této reformě pracovního trhu ohlásily generální stávku nejsilnější španělské odborové svazy. A oznámily, že nevyhoví-li vláda jejich požadavkům, poškodí 1. května španělskou ekonomiku ještě masivnější demonstrace. Přitom ještě nedávno odborářští funkcionáři tvrdili, že hlavní odborové svazy podporují vládní řešení krize španělské ekonomiky.
Problémem je soukromý dluh
Španělsko sice letos na začátku března podepsalo smlouvu Evropské unie o rozpočtové odpovědnosti, ale bylo to od něj pouhé politické gesto. Španělé totiž věděli, že ji nemůžou splnit. Deficit státního rozpočtu za rok 2011 byl 8,5 procenta HDP a požadavek snížit jej letos na 4,4 procenta je pro ně nesplnitelný. Proto si vyjednali dohodu, že v roce 2012 dosáhne 5,3 procenta. Finančníci to však považují spíše za přání než za reálnou možnost. Španělská vláda musí začít šetřit, což se odborům nelíbí.
Španělsko nemá sice stejně vysoký veřejný dluh jako Itálie – na konci loňského roku činil 68,5 procenta HDP oproti italskému 120,1 procenta –, ale jeho hlavním problémem není státní, nýbrž soukromý dluh. Ten dosahuje zhruba 180 procent HDP a je po Irsku (dvě stě procent) druhý nejvyšší v eurozóně. Celkový dluh Španělska (soukromý plus veřejný) činí 230 procent HDP. A stále roste.
Španělsko sice letos na začátku března podepsalo smlouvu Evropské unie o rozpočtové odpovědnosti, ale bylo to od něj pouhé politické gesto
„Staří“ zaměstnanci se proto ze strachu drží svých míst, zatímco mládež nemá perspektivu. Od roku 2010 se nezaměstnanost ve Španělsku udržuje nad 20 procenty a vytváření nových pracovních míst brzdí stagnující ekonomika a především složité a nepružné kolektivní dohody, předpisy o odstupném a smlouvy o práci na dobu určitou. Ve čtvrtém čtvrtletí 2011 byla bez práce téměř čtvrtina obyvatel (24 procent), přičemž ve třetím „pouze“ 21,5 procenta.
Nejvyšší nezaměstnanost v EU
V roce 2010 byla v EU nejvyšší nezaměstnanost mladých ve Španělsku – 42,4 procenta. Od té doby se neustále zvyšuje a dnes dosahuje oficiálně 49,9 procenta. Ve skutečnosti je však ještě vyšší. Španělští podnikatelů odhadují počet „mladých“ nezaměstnaných na víc než 60 procent. Mnoho z těch, které oficiální údaje zahrnují mezi „zaměstnané“, totiž mají krátkodobé pracovní úvazky a část z nich pracuje jen během turistické sezony, případně načerno.
Oficiální údaje EU však zastírají problém, že ve Španělsku žijí lidé ve věku od 25 do 45 let, tedy nikoli „mladí“, kteří nikdy nebyli trvale zaměstnaní. Nemohli tedy získat správné pracovní návyky ani zkušenosti, a proto je nečeká žádná profesní kariéra. Tato bezvýchodná situace začíná na mladou a střední generaci Španělů tvrdě dopadat. Důvodů velké a nezvladatelné nezaměstnanosti „mladých“ Španělů je několik.
Jedním z nich je rychlé a velké zbohatnutí Španělska. Dalším pak změna vzdělávacího systému. Do roku 1959, kdy začal ekonomický rozvoj, bylo Španělsko za vlády diktátora Franciska Franka mimořádně chudým státem se značně zaostalým školstvím. (Demokraticky se transformovalo v parlamentní konstituční monarchii až po jeho smrti v roce 1975.) Španělský vzdělávací systém se řídil „školským zákonem“ z roku 1857.
Dějinami zformovaný katolík
Školní docházka byla sice teoreticky povinná, ale mnoho chudých vesnických škol neposkytovalo ani základní vzdělání. Většina venkovských dětí a žen navštěvovala jen tři, respektive čtyři třídy. Ještě v osmdesátých letech si ženy běžně „doplňovaly“ vzdělání na večerních školách učivem z páté, šesté a sedmé třídy! Vzdělávací systém změnil v roce 1970 zákon o školství, který zavedl „povinné vzdělávání populace ve věku od šesti do čtrnácti let“.
Oficiální údaje EU zastírají problém, že ve Španělsku žijí lidé ve věku od 25 do 45 let, tedy nikoli „mladí“, kteří nikdy nebyli trvale zaměstnaní
První velký růst ekonomiky (1959–1973), takzvaný „španělský zázrak“ (desarrollo), umožnil nejen mimořádný ekonomický rozkvět země, ale i změny ve školství. V té době se Španělům výrazně zvýšily příjmy, vzniklo mnoho rozvinutých oblastí a byly zavedeny základní školy, na něž navazovalo další vyšší vzdělávání, v důsledku čehož se mohla vyvinout silná střední třída. Po vstupu Španělska do EU v roce 1986 a po obrovských dotacích od ní však v kombinaci s obrovským nárůstem počtu vysokých škol a univerzit začala krize vzdělávání a brzy poté i problémy s nezaměstnaností, a to nejen mládeže.
Správný Španěl, není-li Katalánec či Basků, nevyznává takzvané „protestantské ctnosti“. Je to dějinami zformovaný katolík, byť by byl dle vlastního přesvědčení sebelevicovější radikál. Celoživotní usilovná práce a odříkání nepatří ke smyslu jeho života. Ví, že olivovníky, které vysázeli před dvěma tisíci let Římané a před 1500 lety Maurové, dosud rodí, krávy se mnoho století pasou v horách samy a shání se dolů jen na zimu, prasata a býci se zase volně pohybují v obrovských kamenných ohradách pod keři a že žně končí v květnu. A že zítra slunce opět vyjde.
Nekvalitní vzdělávací systém
Mladí Španělé si žili pohodlně, jezdili v autech“ od rodičů „starých“ čtyři roky, protože byly napsané na firmu a na leasing. Mladí lidé si společně pronajímali byty, jež byly běžně dostupné, a nemuseli příliš pracovat. Výhodné bylo studovat a požívat výhod studentů, jak dlouho se jim zachtělo. Studovali cokoli, na vše byly peníze. Obory s matematikou či fyzikou však měly stále méně studentů.
Vysokoškolské studium ve Španělsku se téměř výhradně odehrává na univerzitách, přičemž o kvalitě mnoha z nich lze pochybovat. Je rozděleno do tří na sebe navazujících cyklů, po jejichž absolvování student získá titul a může studium ukončit. Základní cyklus je tříletý a po jeho absolvování získává student titul dle své specializace.
Správný Španěl, není-li Katalánec či Basků, nevyznává takzvané „protestantské ctnosti“
Kvalita tohoto „vysokoškolského“ vzdělání je až na výjimky zhruba na úrovni našich středních průmyslových škol. Proto nejsou zaměstnavatelé příliš nadšeni výkony a znalostmi jejich absolventů a přesunují výrobu jinam. Například přesun výroby vozů Seat Toledo do České republiky je i důsledkem nepříliš vysoké kvality a výkonu ve Španělsku.
Frankisté a levičáci
Navíc současná španělská společnost navzdory své „eurofasádě“ převzala od minulého režimu zásady, jako je nacionalismus, slovní pacifismus a korporativismus. Ten je silnou zbraní starší generace a těch s trvalým zaměstnáním, tedy i odborů. Frankistické Španělsko se vyvíjelo společensky kontinuálně a profesní korporativismus – například odborové hnutí, které je pokračovatelem jediné, za Franka státem kontrolované odborové organizaci, cechy či sdružení – po modernizaci země začal brzdit ekonomiku.
Politické dělení společnosti na „frankisty“ a „levičáky“ ve Španělsku stále platí. Proto v podstatě nenajdete notáře (starý typ korporace), který by nebyl „frankistou“ (označení, jež používá levice), ani městského funkcionáře a vysokoškolského učitele (nový typ korporace), jenž by nebyl „komunistou“ (označení používané pravicí). Obě strany pak různými zákony a předpisy blokují pohyb pracovních sil na trhu ve prospěch svých členů.
Politické dělení společnosti na „frankisty“ a „levičáky“ ve Španělsku stále platí
Tato situace je daná. V jejím důsledku však stát ekonomicky a společensky upadá, a proto odbory pořádají mohutné stávky. Středo- a vysokoškoláci se nejsou schopní domluvit na společné akci a stále víc ze Španělska odcházejí. Finanční prostředky na snadný život bez práce pro většinu mladých sice dosud existují, ale postupně docházejí a až je EU přestane dodávat, lze se obávat společenského výbuchu.
Nezvladatelná masa
Pohodoví číšníci na mořském pobřeží, mladí lidé kouřící v „barech“ marihuanu, flákači od Granady se mohou rychle změnit v nezvladatelnou masu. A pustí-li se Španělé do boje, je to síla. Vyhnali Maury i Napoleona a v občanské válce ve třicátých letech byly na obou stranách takové masakry, že se dodnes neví, zda v konfliktu zahynulo 0,5 milionu, jak tvrdí frankisté, nebo 1,5 milionu Španělů, jak říká levice. Exhumace hromadných hrobů z občanské války je totiž zakázaná.
Ve Španělsku „staří“ zaměstnanci postupně ztrácejí klídek a nadosmrti zajištěnou práci. A vedle nich vyrůstá „mladá“ ztracená generace, jež nemá budoucnost, je špatně a nevhodně vzdělaná a má dluhy z minulosti. To je dost děsivý koktejl.