Lidovky.cz

Soudy si musejí získat důvěryhodnost svou rozhodovací činností

  9:54
Iva Brožová, jež byla letos uvedena do právnické síně slávy, v rozhovoru říká: „Žádný soud nesmí rezignovat na ochranu jednotlivce jen proto, že je přetížen. Tendence chránit systém před zablokováním nesmí převážit nad ochranou práv jednotlivce. Základním principem demokratického právního státu musí zůstat primát občana nad státem.“

Iva Brožová, bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu. foto: Marie Stránská, MAFRA

Iva Brožová, bývalá soudkyně Ústavního sou a expředsedkyně Nejvyššího soudu, v rozhovoru líčí, jak byla v devadesátých letech v „právnickém nebíčku“ a jak se poté stala předsedkyní Nejvyššího soudu. Jako „cizorodý element“ bojovala jak s jeho soudci, tak s vrcholnými politiky.

A mimo jiné říká: „Právem může být jen to právo, které je v souladu s hodnotovým řádem společnosti, a že si při rozhodování nevystačíte jen s textem zákona, ale že každé rozhodnutí musí být poměřováno ideálem spravedlnosti. Rozhodnutí, která jsou sice v souladu s právem, ale zjevně nespravedlivá, nemají v demokratickém právním státě co dělat.“

LIDOVÉ NOVINY: Za socialismu jste sice působila v justici, ale převážnou dobu jste vyřizovala platební rozkazy, tedy spíše administrativní než soudcovskou agendu. Byla tedy vaše zkušenost jiná než u lidí, kteří normálně soudili?

BROŽOVÁ: Nevím, jestli byla výrazně jiná. V tom prostředí jsem zkrátka žila. Byť jsem byla přeřazena na agendu platebních rozkazů, neznamená to, že jsem se otázkám práva nevěnovala. Byla jsem opravdu dychtivá zůstat odborníkem. Fakultu jsem skončila jako šprtka s červeným diplomem a díky tomu, že po normalizaci nebyli učitelé, jsem rovnou mohla začít učit.

Nároky totalitní justice svým způsobem přispěly k vyprofilování některých osobností, které nesdílely a nebyly ochotny respektovat třídní výklad práva, ani plnit přání tehdejší politické garnitury

Když se začalo jednat, že by se má rigorózní práce stala předmětem jednání o vědeckou aspiranturu, objevil se problém, že jsem odmítla vstoupit do KSČ. Kvůli tomu jsem musela odejít z akademické půdy, která přitom měla podmínky zůstat ostrůvkem svobody. Oproti tomu v socialistické justici, která byla prodlouženou rukou režimu, jsem přežila, byť na podřadné agendě.

LIDOVÉ NOVINY: Co jste si z té zkušenosti odnesla?

BROŽOVÁ: Silný pocit, že i v totalitní justici byli slušní lidé. Nároky totalitní justice svým způsobem přispěly k vyprofilování některých osobností, které nesdílely a nebyly ochotny respektovat třídní výklad práva, ani plnit přání tehdejší politické garnitury. To není jen můj příběh, ale i jiných soudců Ústavního soudu – Evy Zarembové a Miloše Holečka.

LIDOVÉ NOVINY: Při svém příchodu na Ústavní soud jste tedy přesně věděla, v čem byla socialistická justice a její pohled na právo pokřivené a co by nemělo přetrvat v demokratických poměrech?

BROŽOVÁ: Nemohu říci, že bych přesně věděla, v čem všem byla socialistická justice pokřivená, ale byla jsem otevřená jinému nazírání na právo vzhledem k impulzům, které jsem vstřebávala v rodině (otec – letec RAF, dědeček – vězeň koncentračního tábora, strýc – odsouzen za účast na protikomunistické demonstraci), na fakultě před nástupem normalizace, než byli odejiti profesoři slavné prvorepublikové brněnské právnické fakulty Kubeš, Bulín a profesor Klokočka, který studentům stihl vysvětlit pojem demokratického právního státu a konečně od profesora Vladimíra Čermáka, s nímž jsem se sblížila ještě v době jeho odcházení z Krajského soudu, respektive Státního notářství v Brně.

Ústavní soud dostal do vínku kompetenci rušit rozhodnutí soudů, včetně Nejvyššího soudu. To chtělo určitou odvahu.

Hlavním impulzem bylo složení takzvaného prvního Ústavního soudu, které bylo hvězdné. Takže lze říci, že jsem se učila za pochodu. Komise, kterou ustanovil prezident Havel pro výběr soudců Ústavního soudu, se mne ptala, co mohu nabídnout. Odpověděla jsem, že jsem snad i v totalitní justici zůstala slušným člověkem. To nebylo nepodstatné.

Ústavní soud dostal do vínku kompetenci rušit rozhodnutí soudů, včetně Nejvyššího soudu. To chtělo určitou odvahu. Brala jsem to tak, že po 40 letech porušování základních lidských práv je budována instituce, která má zajistit jejich ochranu. To pro mě bylo ohromně motivující a naplňující. Dodnes mám pocit, že to byla nejsmysluplnější práce, kterou jsem v životě dělala.

LIDOVÉ NOVINY: Ústavní soud musel naučit aplikovat základní práva soudce, kteří zůstali z dob socialismu. Byl to ten hlavní úkol?

BROŽOVÁ: Po revoluci byl obrovský problém, že obecnou justici, zejména Nejvyšší soud, reprezentovali soudci totalitního režimu. Ochranu lidských práv šlo těžko svěřit těmto soudcům, proto byl Ústavní soud vybaven kompetencí rušit rozhodnutí obecné soustavy soudů, a to včetně Nejvyššího soudu. Nešlo přitom o to, že by nebyli odborníky, ale chyběla jim otevřenost ke změně a ochota brát na sebe odpovědnost.

Zákony jsou vždy nedokonalé, protože jsou výsledkem činnosti parlamentu coby kolektivního mozku. Obecně zákony musejí vždy vykazovat určitou míru abstraktnosti a musejí se vztahovat na neurčitou množinu případů.

Tak se stalo, že vázly rehabilitace, že restituce zůstávaly na papíře a soudci „ukazovali prstem“ na parlament a špatné zákony. Platilo lex dura sed lex = tvrdý zákon, ale zákon. Jenže zákony jsou vždy nedokonalé, protože jsou výsledkem činnosti parlamentu coby kolektivního mozku. Obecně zákony musejí vždy vykazovat určitou míru abstraktnosti a musejí se vztahovat na neurčitou množinu případů. Soudce pak naopak vždy rozhoduje v konkrétní věci a pro ni musí právo dotvořit. Na tuto funkci nikdy nesmí rezignovat.

Navíc si obecné soudy jen obtížně a pomalu osvojovaly klíčový nález Ústavního soudu již z 21. prosince 1993 zdůrazňující, že i při kontinuitě se starým právem je nutné v demokratickém právním státě vycházet z hodnotové diskontinuity se starým režimem.
LIDOVÉ NOVINY: Sedm let, kdy jste byla ústavní soudkyní, tedy považujete za nejdůležitější část své kariéry?

BROŽOVÁ: Tam jsem byla v takovém právnickém nebíčku. (smích) Atmosféra na soudu byla prodchnutá porevolučním étosem, kdy se vzepjaly veškeré pozitivní síly ve společnosti. Všichni lidé tam byli vybaveni určitou zkušeností s totalitním režimem a byli pevně rozhodnuti nastavit základy demokratického právního státu.

Všichni soudci takzvaného prvního Ústavního soudu byli bytostně demokraté a bylo neuvěřitelné, s jakou samozřejmostí uváděli v život hodnotový řád platný v demokratické společnosti

Panu prezidentu Havlovi se povedlo těch 15 soudců vybrat vpravdě geniálně. Třetinu tvořili akademici, čili lidé opravdu vzdělaní, a to nejen v totalitním právu. Druhá třetina byli lidé, kteří byli konfrontováni s totalitní praxí – advokáti či političtí vězní. A třetí skupina, to jsme tedy byli my – soudci, kteří jsme měli profesionálně cvičenou schopnost rozhodovat a v totalitní justici jsme se nezpronevěřili.

Úžasné bylo, že mezi námi panovala vzájemná úcta a respekt. Přestože jsem se s profesory Čermákem, Klokočkou či Ceplem mohla cítit „kulhavá“, nikdy to tak nebylo – vždy mi pozorně naslouchali. Ti lidé byli esencí toho, na čem jsou založena lidská práva, a sice že každá lidská existence má jedinečný význam. Všichni soudci takzvaného prvního Ústavního soudu byli bytostně demokraté a bylo neuvěřitelné, s jakou samozřejmostí uváděli v život hodnotový řád platný v demokratické společnosti.

LIDOVÉ NOVINY: V devadesátých letech plénum Ústavního soudu rozhodlo řadu politických kauz i případů, kde se řešilo vyrovnání s minulostí. Nebyly ale možná ještě důležitější stovky nálezů jednotlivých senátů, které rušily rozhodnutí konkrétních soudů a soudců pro rozpor se základními právy?

BROŽOVÁ: Nedá se říci, že to bylo důležitější. Řešili jsme vypořádání s naší nacistickou i komunistickou minulostí, vydali jsme klíčové nálezy ve věcech politických stran nebo volebního práva. Ale velmi správně zmiňujete, že agenda ústavních stížností proti rozhodnutím obecných soudů byla klíčová v tom, aby se základní lidská práva začala chránit u obecných soudů. Aby nebyla jen na papíře a aby jejich ochrana nezačínala až na Ústavním soudu. Udělali jsme všechno proto, aby existenci Listiny základních práv a svobod zaznamenali i prvostupňoví soudci.

V poslední době sleduji nárůst šablonovitých odmítavých usnesení Nejvyššího soudu a tendenci Ústavního soudu čelit lavině ústavních stížností jejich stále častějším odmítáním pouhou floskulí, že není součástí soustavy obecných soudů

V poslední době však bohužel sleduji nárůst šablonovitých odmítavých usnesení Nejvyššího soudu a tendenci Ústavního soudu čelit lavině ústavních stížností jejich stále častějším odmítáním pouhou floskulí, že není součástí soustavy obecných soudů. Žádný soud nesmí nikdy rezignovat na ochranu jednotlivce jen proto, že je přetížen. Tendence chránit systém před zablokováním nesmí nikdy převážit nad ochranou práv jednotlivce. Základním principem demokratického právního státu musí zůstat, a to reálně, primát občana nad státem.

LIDOVÉ NOVINY: Na druhou stranu, nevede to potom k tomu, že lidé nemají respekt vůči prvostupňovým rozhodnutím a podávají další a další opravné prostředky?

BROŽOVÁ: Jenže za to si mohou soudy samy, protože jejich rozhodnutí jsou nepředvídatelná, nebo chcete-li proto, že u soudu je dnes takříkajíc možné všechno. Kdyby v právnické veřejnosti bylo vžité pravidlo, že v obdobné věci bude rozhodnuto obdobně, pak by mnohem více rozhodnutí nabývalo právní moci už v první instanci. Jinak řečeno, důvěryhodnost si soudy musejí získat vlastní rozhodovací činností.

LIDOVÉ NOVINY: Ale co s tím, když dle řady právních teoretiků není judikatura pramenem práva? Jak to jde jinak, než když řadoví soudci budou znát a respektovat judikaturu vysokých soudů?

BROŽOVÁ: Funkčnost soudní soustavy zajišťuje pravidlo o vázanosti právním názorem soudu vyššího stupně. Nejvyšší soud navíc vydává takzvanou zelenou sbírku, v níž jsou uveřejňována vybraná rozhodnutí, určená ke sjednocování judikatury soudů nižších stupňů. Mimochodem sjednocování judikatury byl jeden z dodatečných důvodů, proč jsem čelila odvolání z funkce. Jde o to, že Nejvyšší soud plní kromě rozhodovací funkce i funkci sjednocování judikatury.

Kdyby v právnické veřejnosti bylo vžité pravidlo, že v obdobné věci bude rozhodnuto obdobně, pak by mnohem více rozhodnutí nabývalo právní moci už v první instanci

Soudci Nejvyššího soudu, stejně jako moc výkonná, chápali tuto funkci kontinuálně před i po revoluci, pracovně řečeno, v rovině plošné, zglajchšaltované spravedlnosti. A já do toho vstoupila s jiným pojetím, které jsem si přinesla z Ústavního soudu. Zdůrazňovala jsem, že právo na individuální posouzení věci Ústava garantuje každému, zatímco předvídatelnost a právní jistota jsou chráněny pouze zprostředkovaně přes princip rovnosti před zákonem.

Vycházela jsem z názoru, že sjednocování judikatury vždy musí mít na paměti nutnost zohlednit jedinečnost každého jednotlivého případu. Nebyla pravda, že jsem nerespektovala sjednocující funkci Nejvyššího soudu. Já ji respektovala, ale v nových podmínkách, v podmínkách primátu občana nad státem a názorové plurality.

LIDOVÉ NOVINY: Když zmiňujete pluralitu názorů, proč se vám nepovedlo rozbourat úzkou specializaci senátů, která zejména v civilní části Nejvyššího soudu dlouhodobě panuje?

BROŽOVÁ: Vycházela jsem z toho, že názorová pluralita je sice důležitou hodnotou, ale musí přicházet i zvenčí. To u nás velmi chybí. Právnické fakulty nejdou do konfrontace s judikaturou vysokých soudů a chybí jejich komentáře ke klíčovým zákonům. Moje situace byla taková, že jsem byla permanentně pod tlakem délky řízení a množství nevyřízených věcí. To u mě převážilo.

Funkčnost soudní soustavy zajišťuje pravidlo o vázanosti právním názorem soudu vyššího stupně

Řekla jsem si, že specializaci senátů raději ponechám, protože to je zárukou nejen odbornosti v rozhodování, ale také rychlosti řízení. Plně ale akceptuji názor, že specializace vede k určité myšlenkové monopolizaci.

LIDOVÉ NOVINY: Z právnického nebe jste přišla na Nejvyšší soud. Bylo to hodně jiné prostředí?

BROŽOVÁ: Byla jsem cizorodý prvek, což jsem cítila na každém kroku. Na soudu je dodnes většina lidí, kteří jsou zahledění do minulosti. Jsou pevně zabydlení v pozitivismu a v představě, že text zákona brání jeho zneužití a proto nelze jít nad jeho rámec. Tvrdě jsem narazila s názorem, že právem může být jen to právo, které je v souladu s hodnotovým řádem společnosti, a že si při rozhodování nevystačíte jen s textem zákona, ale že každé rozhodnutí musí být poměřováno ideálem spravedlnosti. Rozhodnutí, která jsou sice v souladu s právem, ale zjevně nespravedlivá, nemají v demokratickém právním státě co dělat.

LIDOVÉ NOVINY: Dá se říct, že jste celou dobu bojovala se svým soudem?

Názorová pluralita je sice důležitou hodnotou, ale musí přicházet i zvenčí. To u nás velmi chybí.

BROŽOVÁ: Nebyl to otevřený konflikt, ale nevole i odstředivost byla patrná. Vždyť jedna třetina soudců se veřejně podepsala pod petici, že mám přijmout rozhodnutí prezidenta Klause o mém odvolání, které nebylo nijak odůvodněno, a bylo zřejmé, že jde o zásah do nezávislosti justice ze strany exekutivy.

Dokonce si myslím, že v té době chybělo vědomí skutečného významu soudcovské nezávislosti. Na druhé straně tam byli samozřejmě i úžasní lidé. Což bylo o to cennější, oč hlasitější byli ti, kterým jsem říkala „majitelé pravd“.

LIDOVÉ NOVINY: Ukázalo se, že předseda soudu není příliš silný v reformě soudu, pokud si nemůže vybrat své spolupracovníky, jako je Josef Baxa, na Nejvyšším soudu? Nemůže totiž soudce ovlivňovat v rozhodovací činnosti.

BROŽOVÁ: Problémem Nejvyššího soudu bylo setrvávání ve stereotypech chápání funkce soudce Nejvyššího soudu. Dělala jsem, co bylo v mých silách. Pokud mi to dovolovaly ostatní povinnosti, snažila jsem se připravovat na každé zasedání kolegia, kde jsem napřed slovně a později i písemně prezentovala svoje názory, respektive připomínky k rozhodnutím.

Na Nejvyšším soudu je dodnes většina lidí, kteří jsou zahledění do minulosti. Jsou pevně zabydlení v pozitivismu a v představě, že text zákona brání jeho zneužití a proto nelze jít nad jeho rámec.

Bylo to ale těžké. I u mě platilo, že doma není nikdo prorokem, protože na evropské úrovni jsem byla evidentně přijímána. Zasloužila jsem se například o jmenování Andráse Baky čestným předsedou Asociace nejvyšších soudů Evropské unie poté, co byl nástupem Orbánovy vlády neústavně zbaven funkce předsedy Nejvyššího soudu Maďarska.

LIDOVÉ NOVINY: Atmosféra na soudu tedy zjevně nebyla dobrá.

BROŽOVÁ: Z mého úhlu pohledu a ve srovnání s Ústavním soudem opravdu ne.

LIDOVÉ NOVINY: Jakou roli v tom sehrál místopředseda soudu Pavel Kučera?

BROŽOVÁ: On se domníval, že jsem prostě blondýna, se vším všudy. Jednal přesně podle toho, jakou měl přezdívku. Říkalo se mu kardinál Richelieu. Cítil se jako ryba ve vodě v „chodbové kultuře“, a to nejen na soudu, ale i v parlamentu, na vládě a na Hradě. To je styl, kdy věci ze zákulisí posunujete za pomoci polopravd či nepravd a nenesete žádnou odpovědnost. Bylo jeho velkým dílem, že kolem mě vytvořil atmosféru „blondýny“.

Marně jsem se snažila vysvětlit politické scéně, že Nejvyšší soud není žádný podnik, kde by soudci byli jeho zaměstnanci ve služebním poměru, ovladatelní principem nadřízenosti a podřízenosti

Formálně jsem pak dostala nálepku manažerské neschopnosti. Marně jsem se snažila vysvětlit politické scéně, že Nejvyšší soud není žádný podnik, kde by soudci byli jeho zaměstnanci ve služebním poměru, ovladatelní principem nadřízenosti a podřízenosti. Vycházela jsem také z názoru, že budu-li se sama chovat k soudcům, nota bene Nejvyššího soudu, jako k plnohodnotným garantům právního státu, skutečně jimi budou, zatímco v opačném případě budou „služebním plemenem“.

LIDOVÉ NOVINY: Nakolik justici uškodilo Kučerovo angažmá v kauze tehdejšího vicepremiéra Jiřího Čunka, kdy se spolu s Pavlem Němcem snažili ovlivňovat ostravskou krajskou žalobkyni Zlatuší Andělovou?

BROŽOVÁ: Nejhorší byl jeho slavný výrok, že když hrozí pád vlády, nezávislost justice musí jít stranou. Pan doktor Kučera tehdy už ztratil veškeré zábrany, byl opilý mocí. A je dobře, že zmiňujete doktorku Andělovou.

To byla hrdinka, která odmítla podepsat, že na ni nebyl v kauze vicepremiéra Čunka činěn žádný nátlak, ani po ní nikdo nechtěl žádné nestandardní postupy, a naopak sepsala o schůzkách s Kučerou, exministrem spravedlnosti Pavlem Němcem a tehdejší nejvyšší státní zástupkyní Renatou Veseckou zápis a předala jej nadřízeným. Nebýt postoje Zlatuše Andělové, celá kauza zůstala pod kobercem. Vzala na sebe odpovědnost, zachovala se statečně a rozkryla pochybné pozadí celé kauzy.

LIDOVÉ NOVINY: O vašich bojích s exprezidentem Klausem, ministrem spravedlnosti Pospíšilem nebo ministrem financí Kalouskem již bylo řečeno mnohé. Máte pocit, že už by se dnes takové věci dít nemohly?

Nezávislost justice je věčné téma a jako setrvale bude mít moc výkonná tendence ovládnout moc soudní, tak setrvale budou uvnitř moci soudní lidé, kterým bude málo svěřená soudní moc a budou usilovat i o politickou moc

BROŽOVÁ: Ty boje se povedlo vyhrát a vymezit základní mantinely mezi mocí výkonnou a mocí soudní. Ale nemyslím si, že by tím bylo dobojováno. Nezávislost justice je věčné téma a jako setrvale bude mít moc výkonná tendence ovládnout moc soudní, tak setrvale budou uvnitř moci soudní lidé, kterým bude málo svěřená soudní moc a budou usilovat i o politickou moc.

LIDOVÉ NOVINY: Máte tedy o nezávislost a důvěryhodnost justice obavy?

BROŽOVÁ: Bylo již řečeno, že dobojováno není. Na galavečeru, kde jsem byla uvedena do síně slávy, byl odlehčeně pokárán ministr spravedlnosti (předsedou České advokátní komory Martinem Vychopněm a bývalou předsedkyní Krajského soudu v Praze Ivanou Švehlovou – pozn. red.) za pohovor, který měl ve věci soukromé schůzky předsedy Vrchního soudu v Praze (Jaroslavem Burešem – pozn. red.) s vlivným advokátem (Radkem Pokorným – pozn. red.). To se tedy nepovedlo. Přece si nelze pohrávat s důvěryhodností justice.

LIDOVÉ NOVINY: Je důležité diskutovat, s kým se má soudní funkcionář stýkat? Navíc v situaci, kdy má daný předseda soudu za sebou politickou kariéru?

BROŽOVÁ: Mám historickou paměť. Když jsem odmítala opakovaně přijmout doktora Bureše na Nejvyšší soud, vycházela jsem nejen ze skutečnosti, že se dobrovolně vzdal soudcovské funkce a poté zastával v souvislosti s různými změnami a potřebami politického dění různé významné funkce v exekutivě, (byl ministrem spravedlnosti v roce 2003, předsedou legislativní rady vlády, také kandidátem ČSSD na prezidenta – pozn. red.), ale také z celé řady neústavních kroků na straně exekutivy, vážící se k jeho osobě, s cílem dosadit ho do čela Nejvyššího soudu.

Jedna věc je deklarovat morální a mravní integritu a druhá věc je skutečnost. Navíc v tomto směru platí judikatura Evropského soudu pro lidská práva, že nezávislost a nestrannost nejenže musí být dána, ale musí se též jevit, že je dána.

Všechny tyto skutečnosti podle mého názoru přinášejí jeho zpochybnitelnost z pohledu jeho nezávislosti jako soudce, nota bene předsedy soudu.A tak marná sláva, pro mě navždy zůstane mužem politiky, který ale působí v justici.

LIDOVÉ NOVINY: Když má člověk politickou minulost, měl by být ještě obezřetnější?

BROŽOVÁ: Ano. Jedna věc je deklarovat morální a mravní integritu a druhá věc je skutečnost. Navíc v tomto směru platí judikatura Evropského soudu pro lidská práva, že nezávislost a nestrannost nejenže musí být dána, ale musí se též jevit, že je dána.

LIDOVÉ NOVINY: Myslíte si, že politické a sledované kauzy ovlivňují důvěru v justici? Je v těchto kauzách třeba dávat o to větší pozor, aby měla společnost pocit, že je rozhodováno férově?

BROŽOVÁ: No jistě, protože lidé si neférová, nepřesvědčivá, nepředvídatelná, nesrozumitelná, nespravedlivá rozhodnutí, a to nejen ve sledovaných kauzách, mohou vyložit třeba tak, že spravedlnost je u nás jen pro někoho. Nelze zapomínat, že rozhodovací činnost má i preventivní funkci a utváří právní vědomí občanů.

LIDOVÉ NOVINY: Často bývá v souvislosti s nezávislostí justice zmiňována Nejvyšší rada soudnictví, která v Česku stále chybí. Jak na to teď nahlížíte, když už jste z justice dva roky pryč?

BROŽOVÁ: Ten koncept jsem velmi podporovala, protože jsem respektovala názor Ústavního soudu. Jenže toto jeho rozhodnutí pochází už z roku 2002 a od té doby máme řadu nových poznatků. Zkušenosti ze Slovenska i Maďarska ukazují, že ani Nejvyšší rada soudnictví nezávislost justice neochránila.

Lidé si neférová, nepřesvědčivá, nepředvídatelná, nesrozumitelná, nespravedlivá rozhodnutí, a to nejen ve sledovaných kauzách, mohou vyložit třeba tak, že spravedlnost je u nás jen pro někoho

Proto dnes více než dříve vidím rizika s Nejvyšší radou spojená. Jedním z nich je kolektivní rozhodování, které vždy rozmělňuje odpovědnost. Vzpomínám si, že když jsem byla odvolána z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu, tak se proti mně postavilo jak kolegium předsedů krajských soudů, tak Soudcovská unie slovy jejího předsedy (Jaromír Jirsa, nynější soudce Ústavního soudu – pozn. red.) Všechny kolektivní struktury složily zbraně před prezidentem republiky. Tématem pro ně nebyla nezávislost justice, ale „klid na práci“.

Když jsem studovala materiály Evropské unie o samosprávě justice, bylo tam doporučení, že předsedou takového orgánu by měl být jednotlivec se silnou institucionální autoritou – typicky předseda Nejvyššího soudu, nebo prezident, a s tím souhlasím. Takže se kloním k názoru, že ne systém, respektive kolektivní orgán, ale morálně a mravně integrovaný jednotlivec je lepší zárukou.

LIDOVÉ NOVINY: Po svém uvedení do právnické síně slávy jste uvedla, že pocity úspěchu u vás vyprchaly. Máte ale pocit, že ty boje stály za to?

BROŽOVÁ: Jednoznačně ano, z pohledu vymezení vztahu mezi mocí výkonnou a mocí soudní v posttotalitním státě. Navíc si myslím, že mé ocenění je informací pro všechny, že náročné postoje se vyplácejí a současně může být povzbuzením pro takové soudce, jako je doktor Ladislav Derka z Vrchního soudu v Praze, který v rozhovoru pro Lidové noviny odvážně pojmenoval, že vedení jeho soudu porušuje zákon, neboť nerespektuje zákaz opakovaného mandátu soudních funkcionářů.

Ne systém, respektive kolektivní orgán, ale morálně a mravně integrovaný jednotlivec je lepší zárukou

Snad bude přibývat takových soudců, kteří nebudou lhostejní k panujícím poměrům v justici a promluví o nich. Věřím v mladou generaci a mám nejlepší zkušenosti se svými asistenty na Nejvyšším soudě.

LIDOVÉ NOVINY: Potřebuje justice dodat odvahy jednotlivcům, že s tím mohou něco udělat?

BROŽOVÁ: Musejí najít odvahu. Jestliže si soudci troufají soudit druhé, musejí mít schopnost poukázat na poměry uvnitř justice, s nimiž nesouhlasí. A když nastane konflikt, nesmějí sehnout a musejí bojovat.

Dobře vím, že v justici dochází k tomu, že „zlobivý“ soudce je přeřazen na nepopulární agendu, kterou navíc třeba ani nikdy nedělal. Typicky jde o přetížené insolvenční úseky. Současně nemohu nezmínit soudcovskou aroganci, s níž nerespektují pravidlo vázanosti právním názorem soudu vyššího stupně, nebo pravidlo závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu.

LIDOVÉ NOVINY: Stálo za to by zavést pravidlo, že předseda soudu nemůže soudce převést na jinou agendu bez jeho souhlasu?

Snad bude přibývat takových soudců, kteří nebudou lhostejní k panujícím poměrům v justici a promluví o nich. Věřím v mladou generaci a mám nejlepší zkušenosti se svými asistenty na Nejvyšším soudě.

BROŽOVÁ: Je to nesmírně silný nástroj předsedů soudů. Předseda soudu má povinnost zajistit, aby byl dán průchod spravedlnosti v přiměřené době. K tomu musí mít určité nástroje, aby mohl podle potřeby posilovat agendy. Ty se totiž v čase mění, třeba spory z restitucí dnes oproti devadesátým letům téměř neexistují a specializovaní soudci se přesunuli na jinou agendu.

Ale přesouvání soudců musí vždy probíhat věrohodným způsobem. Nesmí to být v kontextu, že soudce se postaví proti vedení, pojmenuje problém a je odsunut na jinou agendu. To je přece nevěrohodné a každý si řekne, že to je odplata za jeho postoj. Jaké na tom soudu ale panují poměry? Nemohu nevzpomenout i na soudce Vojtěcha Cepla, který podrobně rozkryl vznik kauzy „justiční mafie“ a přiznal doktorce Benešové právo na politickou nadsázku.

Kauza mu ale byla následně odňata rozhodnutím vrchního soudu, které bylo zrušeno Ústavním soudem z důvodu porušení práva na zákonného soudce. Nicméně finálně byl doktor Cepl přeložen na insolvenční úsek (z Krajského soudu v Praze po několika letech odešel, dnes je soudcem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pozn. red.). Překládání soudců na jiné agendy musí probíhat tak, aby nevznikaly pochybnosti, že k tomu nejsou věcné důvody.

Zkrácená verze rozhovoru vyšla v Lidových novinách v pondělí 13. února 2017 v příloze Právo a justice.

Iva Brožová a její justiční kariéra

  • Brněnská rodačka, jejím otcem byl Milan Zapletal, důstojník RAF za druhé světové války.
  • V roce 1974 dokončila obnovenou brněnskou právnickou fakultu. Stala se nejmladší externí učitelkou na fakultě a byla jmenována justiční čekatelkou. v roce 1975 byla jmenována soudkyní Městského soudu v Brně.
  • Aby se stala kandidátkou věd, musela by se stát členkou KSČ. Brožová ale do strany vstoupit odmítla. Na fakultě proto musela skončit a na soudu byla přeřazena na agendu platebních rozkazů.
  • 15. března 1993 byla prezidentem Václavem Havlem jmenována soudkyní Ústavního soudu, kde působila až do prosince 1999.
  • V roce 2000 nastoupila na Nejvyšší soud, kde nejprve vedla občanskoprávní a obchodní kolegium a od 20. března 2002 byla jeho předsedkyní. Na svou funkci rezignovala začátkem roku 2015.
  • Během svého předsednictví čelila mimo jiné odvolání z funkce prezidentem Klausem, před kterým se ubránila u Ústavního soudu. Stejně tak i snaze dosadit Jaroslava Bureše na post místopředsedy.
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.