Koncem června zvítězil americký prezident Barack Obama v nejdůležitější „bitvě“ nynějšího volebního období. Jeho zdravotnickou reformu, na které postavil svůj volební program před čtyřmi lety a do níž vložil obrovské politické úsilí, posvětil Nejvyšší soud USA. Těsnou většinou 5 ku 4 hlasům rozhodl, že takzvaná „Obamacare“ je v souladu s ústavou. Rozsudek National Federation of Independent Business v. Sibelius se stal jedním z nejdůležitějších v posledních letech – už proto, že rozhodoval o klíčovém politickém cíli stávajícího prezidenta, navíc jen pět měsíců před volbami, v nichž Obama obhajuje svůj mandát.
Právník David Kosař zhruba měsíc po vydání rozsudku na upozornil na blogu Jiné právo na zajímavý „drb“. Američtí komentátoři brzy po přečtení komplikovaného rozhodnutí usoudili, že v této kauze něco nesedí. Vyšlo totiž najevo, že rozhodujícím hlasem (takzvaným swing vote) byl samotný předseda soudu John Roberts, od něhož se podpora Obamacare rozhodně nečekala.
Komentátoři také vypátrali, že podle všeho změnil názor až na poslední chvíli, což se promítlo v tom, že jeho rozepsané odmítavé stanovisko převzali jiní soudci a on se jal vypracovat nové, souhlasné. „John Roberts tedy napsal v jednom z nejvýznamnějších rozhodnutí Nejvyššího soudu USA posledních několik dekád jak většinové stanovisko, tak klíčový disent,“ uvádí David Kosař.
O zcela zásadním programovém bodu prezidenta Obamy nerozhodli jeho nadšení voliči, schopnosti jeho vlády ani KongresCitovaný článek pak připomíná zvláštní právnickou detektivku, kde se na základě různých stop (často falešných) zjišťuje, kdo, jak a proč rozhodl. Je s podivem, že o zcela zásadním programovém bodu prezidenta Obamy nerozhodli jeho nadšení voliči, schopnosti jeho vlády ani Kongres, nýbrž chvilkový rozmar předsedy Nejvyššího soudu. Pokud měl již rozepsané odmítavé stanovisko, nelze se nezeptat: „Co Robertse přimělo změnit názor?“
Přesně takovou otázku pokládá proslulý americký právní teoretik Ronald Dworkin, jenž nabízí několik možných vysvětlení. Zaprvé upozorňuje na fakt, že Roberts coby pevná součást konzervativního (tedy republikánskými prezidenty jmenovaného) křídla Nejvyššího soudu nikdy nehlasoval spolu s liberálními (tedy demokratickými prezidenty jmenovanými) soudci při rozhodnutí 5 ku 4. Takřka nikdo nevěří vysvětlení, které nabízí sám předseda Roberts, a sice že soudci by se měli zdráhat toho, aby zvrátili rozhodnutí volených zákonodárců. Historie jeho rozsudků přitom hovoří přesně proti této tezi.
Dworkin také zmiňuje průzkumy veřejného mínění, které ukázaly, že Američané jsou stále více přesvědčeni, že soustavné rozhodování v poměru 5 ku 4 ukazuje stabilní ideologickou dělící čáru mezi jednotlivými soudci, což z Nejvyššího soudu v zásadě činí jen další politickou instituci, či jak se občas říkává – „třetí komoru parlamentu“. John Roberts se tak možná rozhodl veřejné mínění jaksi ukonejšit.
Jak ovšem Dworkin dále poznamenává, je třeba Nejvyššímu soudu především zatleskat, jelikož nezvrátil rozhodnutí desítek milionů voličů, prezidenta a většiny Kongresu. Přesto přetrvává lehká pachuť, jakou moc vlastně drží v rukou jediný člověk a jak blízko bylo zamítnutí klíčového bodu politiky Baracka Obamy. Nabízí se tedy tradiční otázka: „Jakou moc vlastně drží v rukou (ústavní) soudy?“
