Soudce se musí umět oprostit od veřejného zájmu

Soudce Nejvyššího soudu Antonín Draštík v rozhovoru říká: „Z hlediska spravedlivého procesu je zásadní, aby se obviněný či jeho obhájce mohli vyjadřovat ke svědeckým výpovědím a klást svědkům otázky. Což lze zajistit jen před soudem, při sepsání úředního záznamu na policejní služebně tam nikdo další už není. Jen v některých zákonem stanovených případech u toho musí být advokát. Celá tato oblast by si zasloužila přehodnocení a zcela novou zákonnou úpravu, která by problémy vyjasnila.“

LIDOVÉ NOVINY: Jak se za 20 let, co působíte na Nejvyšším soudu, proměnila vaše práce?

DRAŠTÍK: Velmi výrazně. Když jsem sem v roce 1996 přišel z Krajského soudu v Brně, Nejvyšší soud v podstatě rozhodoval jen o stížnostech pro porušení zákona. Teprve velká novela trestního řádu z roku 2001 vytvořila dovolání jako druhý mimořádný opravný prostředek, o kterém rozhoduje Nejvyšší soud.

To byla zcela zásadní kompetence, která nám přibyla a dnes tvoří velkou většinu naší práce. Změnila se i naše práce ve vztahu k rozhodování o vazbě, zákonnosti nařízených odposlechů nebo právnímu styku s cizinou. Tyto změny pro práci Nejvyššího soudu ale nejsou takřka ničím proti tomu, jak neustálé novely proměnily přípravné řízení a řízení před nižšími soudy.

LIDOVÉ NOVINY: Je to s trochou nadsázky úplně jiné řízení?

DRAŠTÍK: Všemi těmi novelami bylo nakročeno k tomu, aby byl přijat úplně nový trestní řád, v nejlepším případě souběžně s novým trestním zákoníkem z roku 2009. To bylo žádoucí a bylo by to namístě, ale zkrátka se to nepovedlo a stále postupujeme podle trestního řádu starého téměř 60 let.

On ten proces podle něj probíhá dobře a neřešitelné situace nenastávají, ale bylo by dobré vytvořit nový kodex, aby se odstranily některé nejasnosti vzniklé novelami, které nejsou vždy provázané, a někdy to dře. Pro orgány činné v trestním řízení je složité vyznat se ve stále se měnící právní úpravě.

LIDOVÉ NOVINY: Spolu s ústavním soudcem Jaroslavem Fenykem jste vedli autorský kolektiv nového komentáře k trestnímu řádu, který nedávno vyšel. Ukázalo se při jeho psaní hodně nejasností a komplikací dnešního kodexu?

DRAŠTÍK: My jsme původně chtěli napsat jen stručný jednosvazkový komentář, protože jsme čekali, že bude brzy přijat nový trestní řád a ten současný už není třeba rozebírat do detailů. Jenže v průběhu prací jsme s dalšími kolegy z rekodifikační komise zjistili, že aktuálně chybí ochota a vůle nový trestní řád v dohledné době vytvořit. Takže jsme začali komentovat hlouběji a komentář má nakonec dva svazky. Psalo jej 27 lidí z různých profesí a bylo obrovské úsilí to zkoordinovat.

Je příznačné, že během dvou let přípravy komentáře nastaly poměrně zásadní legislativní změny, na které se muselo reagovat. Těsně před publikací jsme zapracovávali ještě novely účinné od letošního roku, které významně zasáhly například pasáže o konfiskaci majetku. Stáří současného kodexu je ale i určitou výhodou, protože existuje takřka 60letá judikatura Nejvyššího soudu, která se sice v návaznosti na novely vyvíjí, ale je to kvalitní základ, o který se lze opřít.

LIDOVÉ NOVINY: Měla by se v novém zákoně ujasnit filozofie celého trestního řízení?

DRAŠTÍK: V některých věcech pořád tápeme, zejména ve vztahu přípravného řízení a řízení před soudem. Zejména po roce 1989 se v teorii razí teze, že těžištěm je část před soudem, jenže realizovat to v praxi je obtížné.Nový trestní řád by měl hlavně ujasnit, jaký rozsah důkazních prostředků se má v přípravném řízení opatřovat a nakolik pak jsou použitelné v řízení před soudem.

LIDOVÉ NOVINY: Narážíte na to, že dnes je omezená třeba použitelnost výpovědí svědků a podezřelých před policisty v následném řízení před soudem, kde se musí opakovat a ti lidé často vypovídají něco jiného?

DRAŠTÍK: To je rovněž jádro problému. Není sporu, že když je na ulici nalezena mrtvola, ohledání místa činu a těla se musí provést okamžitě, musí být provedena pitva a podobně. Ale už není tak jasné, jak lze vyslechnout osoby, které se v okolí pohybovaly, a jak zjistit, co viděly a slyšely. Zásadní přitom je, nakolik lze tyto výpovědi použít v dalších stádiích trestního řízení.

Když se přijímala velká novela trestního řádu v roce 2001, bylo jasně řečeno, že úřední záznamy o vyjádření těchto osob nejsou důkazním prostředkem, že slouží toliko k orientaci policie a před soudem platí jen to, co je před soudem vypovězeno. Praxe se s tím ale příliš nesžila. Ze strany politiků cítím tendenci brát tyto poznatky jako stěžejní důkazní prostředek, protože přece kdo vypovídá bezprostředně po činu, přece mluví pravdu a není důležité, co pak říká před soudem, to si už nepamatuje nebo mohl být ovlivněn.

Přitom z hlediska spravedlivého procesu je zásadní, aby se obviněný či jeho obhájce mohli vyjadřovat ke svědeckým výpovědím a klást svědkům otázky. Což lze zajistit jen před soudem, při sepsání úředního záznamu na policejní služebně tam nikdo další už není. Jen v některých zákonem stanovených případech u toho musí být advokát. Celá tato oblast by si zasloužila přehodnocení a zcela novou zákonnou úpravu, která by problémy vyjasnila.

LIDOVÉ NOVINY: Při rekodifikaci trestního řádu se také řešila možnost, že by se zvýšila odpovědnost státního zástupce za výsledek řízení. Bylo by namístě posílit kontradiktornost řízení, udělat z něj souboj obžaloby s obhajobou?

DRAŠTÍK: Dnes nese důkazní břemeno v posledku soud, který odpovídá za zjištění skutkového stavu v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Objevily se názory, že by měla být posílena role státního zástupce. Nejsem si jist, zda se má ve střední Evropě jít cestou angloamerického striktně kontradiktorního procesu – obžaloba versus obhajoba, kdy je soudce v zásadě pasivní a jen vyhodnocuje materiály přednesené oběma stranami. To by u nás veřejnost asi neskousla, aby se takto u nás soudilo.

V důsledku by to totiž znamenalo, že v případě nečinnosti nebo neschopnosti státního zástupce by soud nemohl dokazování doplnit a musel by obviněného zprostit obvinění. Vyžádalo by si to i změny v soustavě státního zastupitelství, protože pokud by byl konkrétní státní zástupce odpovědný za výsledek procesu, pak by jej musel dovést od dozoru nad přípravným řízením až k soudu, kde by musel osobně hájit obžalobu. Už dnes je tato snaha patrná, ale v případě posílení kontradiktornosti by muselo být pravidlem, že věc celou dobu řeší jeden konkrétní státní zástupce.

LIDOVÉ NOVINY: Vaši kolegové v květnu rozhodovali třaskavou korupční kauzu bývalého středočeského hejtmana Davida Ratha, kde posvětili použitelnost odposlechů na základě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti. Rath tento institut kritizoval jako ovlivňování justice ze strany výkonné moci. Vnímáte to tak?

DRAŠTÍK: Ten institut se proměňoval, dříve mohl stížnost pro porušení zákona podat i generální prokurátor nebo předseda Nejvyššího soudu, dnes už má tuto pravomoc jen ministr. V žádném případě to není ovlivňování, ministr může podat stížnost, a není-li důvodná, soud ji zkrátka zamítne.

LIDOVÉ NOVINY: Nestává se ale Nejvyšší soud součástí politické hry? Když je třeba ministr spravedlnosti vyzýván, aby podal stížnost v mediálně sledované věci?

DRAŠTÍK: Každý ministr k této své pravomoci přistupuje jinak. Někdo s ní může zacházet tak, že z podání stížnosti pro porušení zákona ve sledované kauze může mít politické body. Ale pokud jde o soud, ten není v tomto směru na ministerstvu závislý a nesmí se zabývat motivací ministra nebo politickým pozadím kauzy. My prostě řešíme otázku, zda zákon porušen byl, nebo nebyl.

LIDOVÉ NOVINY: Myslíte si, že stížnost pro porušení zákona má v našem právním řádu místo?

DRAŠTÍK: Obecně bych řekl, že opravných prostředků je v trestním řízení přespříliš. Lze je podávat v podstatě proti všem rozhodnutím, což by se mělo podle mého mínění výrazně redukovat. Týká se to i mimořádných opravných prostředků. Sporná je možnost ministra spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného. Zatím to možné je a je otázkou, zda politici někdy seberou odvahu vzdát se této pravomoci napadnout v podstatě kterékoli trestní rozhodnutí a věc dostat rychle a přímo k Nejvyššímu soudu.

LIDOVÉ NOVINY: Jak často se vám děje, že zpochybníte použitelnost důkazů až při mimořádném opravném prostředku, tedy řadu let po jejich opatření?

DRAŠTÍK: Občas se to stane, ale bývají to výjimečné případy. Bezvýhradně ctíme, že rozhodnutí nesmí být založeno na důkazu, který byl opatřen v rozporu se zákonem. Pokud zjistíme, že třeba domovní prohlídku nenařídil soud, ale byla provedena svévolně a nešlo o ohledání místa činu, nebo že odposlech nebyl povolen soudem, pak to přece nemůžeme nechat bez povšimnutí.

LIDOVÉ NOVINY: Předseda pražského městského soudu Libor Vávra by se přimlouval za určitou hranici, od které by už nebylo možné zpochybňovat použitelnost důkazů. Jak byste se k tomu stavěl?

DRAŠTÍK: Negativně. Ať už by se ta hranice nastavila jakkoliv, bylo by to v rozporu s principy spravedlivého procesu. Jeho součástí je i to, že důkazy musejí být opatřeny v souladu se zákonem. I za tu cenu, že se někdy zpochybní důkazy až po několika letech v dovolacím řízení.

LIDOVÉ NOVINY: Vy osobně jste se dvakrát dostal do situace, kdy na rozhodnutí vašeho senátu čekala veřejnost. V roce 2005 jste umožnili vydání katarského prince Hámida bin Abdal Sáního ke stíhání do Kataru a v roce 2012 jste rozhodli o částečném vynětí poslance Víta Bárty z trestního řízení kvůli údajné nabídce úplatků na poslaneckém klubu strany Věci veřejné. Jak je složité se oprostit od zájmu veřejnosti?

DRAŠTÍK: Soudce se od toho prostě musí umět oprostit. Byť je to třeba mediálně sledované, je to věc jako každá jiná. Pokud podlehne tíze okamžiku, je to špatně. Soudce všechny mediální komentáře prostě musí pominout.

LIDOVÉ NOVINY: V kauze katarského prince jste rozhodli, že není třeba souhlas soudu s rozhodnutím ministra spravedlnosti o předání trestního stíhání do ciziny. Vaše rozhodnutí bylo kritizované a iniciovalo změnu zákona. Jak se na to zpětně díváte?

DRAŠTÍK: Naše rozhodnutí odpovídalo tehdejší právní úpravě. Ostatně bylo rozesláno všem odborným připomínkovým místům, protože bylo navrženo k publikaci ve sbírce soudních rozhodnutí. Nikdo, vyjma Nejvyššího státního zastupitelství, k němu nevznesl žádnou připomínku – ani krajské soudy, ani vrchní soudy, ani ministerstvo.

Ovšem na kolegiu jsme o tom pak nehlasovali, protože byl příslušný paragraf trestního řádu napaden před Ústavním soudem a posléze došlo i ke změně zákona, kdy dnes už souhlas soudu nutný je. Nebyla to jednoduchá věc, ale podle mě jsme se s tím poctivě vypořádali a zpětně s tím nemám problém.

LIDOVÉ NOVINY: Váš názor v případě Víta Bárty, že poslanecký klub je orgánem Poslanecké sněmovny, zase v roce 2015 překonal Ústavní soud ve věci Otto Chaloupky. Jak ten vývoj hodnotíte?

DRAŠTÍK: My jsme tehdy rozhodli, že projevy na poslaneckém klubu jsou kryty poslaneckou indemnitou. Sice to bylo proti většinovému názoru literatury, ale zdálo se nám, že poslanecké kluby mají v jednacím řádu velmi významnou pozici.

Pan doktor Bárta ale nebyl stíhán jen za poskytnutí půjčky na poslaneckém klubu, ale i za předávání těch peněz na různých místech. A tomu jsme se v rozhodnutí vůbec nevěnovali. Není tedy pravda, že my jsme zhatili trestní stíhání Víta Bárty. Ústavní soud poté poslanecký klub v seznamu orgánů Poslanecké sněmovny výslovně nevyjmenoval. Jeho rozhodnutí je obšírné a kvalitní, respektuji ho.

LIDOVÉ NOVINY: Nejvyšší soud obvykle rozhoduje v neveřejných zasedáních a veřejnost tedy dlouho nezná důvody, proč jste rozhodli určitým způsobem. Jak by měl soudce v těchto případech rozhodnutí vysvětlovat veřejnosti?

DRAŠTÍK: Podle mne je rozdíl v tom, zda je věc projednávána ve veřejném nebo neveřejném zasedání. Pokud je vše veřejné, tedy jednání i vyhlášení rozhodnutí a celou dobu jsou přítomna média, nevidím potřebu se k věci znovu dále vyjadřovat nad rámec ústního odůvodnění. To zásadní by si z rozhodnutí měli vybrat sami novináři.

Je-li věc projednávána v neveřejném zasedání, je to složitější, protože rozhodnutí je dostupné až po určité době a ve sledovaných věcech je veřejnost zvědavá, proč soud takto rozhodl. V těchto případech dává smysl, aby to soudce zdůvodnil, aby veřejnosti stručně vysvětlil nosné důvody svého rozhodnutí. To sice ještě není písemně vyhotovené, ale soudci samozřejmě vědí, jak a proč rozhodli.