Lidovky.cz

Soudce může kvalitně rozhodovat, je-li v dané oblasti odborníkem

  15:15
„Mnoho lidí mimo justici si myslí, že soudce byl podplacený nebo proti nim zaujatý, přičemž v 99 procentech případů je příčinou nepřesvědčivého rozhodování neznalost nebo nezkušenost s agendou,“ říká v rozhovoru šéf středočeské justice Ljubomír Drápal.

Ljubomír Drápal, předseda Krajského soudu v Praze. foto:  Dan Materna, MAFRA

Předseda Krajského soudu v Praze Ljubomír Drápal v rozhovoru mimo jiné říká: „Výkon soudnictví není projevem osobní libůstky, ale státní moci. Během něj je třeba postupovat zodpovědně. Judikatura je tu především od toho, aby se obdobné případy rozhodovaly obdobně. Kdo chce soudit, musí znát judikaturu vyšších soudů. Nemusí se jí vždy řídit; pokud s ní nesouhlasí, může se od ní odchýlit, ale musí to přesvědčivě odůvodnit. K tomu ji ale musí znát, to je základ.“

LIDOVÉ NOVINY: Soudcem jste od konce sedmdesátých let. Nakolik se za tu dobu proměnilo postavení soudce ve společnosti?

DRÁPAL: Začal jsem soudit ve věku 26 let. Postavení soudce se proměnilo k nepoznání. V té době to bylo považováno za podřadnou práci, jednu z nejhůře placených mezi právnickými profesemi. Soudcovské povolání často vyhledávaly ženy, které se staraly o manžela a o rodinu, jako nenáročné zaměstnání s dostatkem „volného“ času.

Hodně se toho změnilo, dnes je soudce jedním z nejlépe placených právnických povolání, což láká rovněž právníky, kteří by jinak o justici ani nezavadili, a vidí v tom jen dobrý výdělek a možnost dělat si, co se jim zlíbí. To je negativní aspekt.

Vybírali si je ovšem také lidé, kteří měli o tuto práci skutečný zájem, chtěli ji dělat z přesvědčení přispět k naplňování spravedlnosti. Hodně se toho změnilo, dnes je to jedno z nejlépe placených právnických povolání, což láká rovněž právníky, kteří by jinak o justici ani nezavadili, a vidí v tom jen dobrý výdělek a možnost dělat si, co se jim zlíbí. To je negativní aspekt.

LIDOVÉ NOVINY: Chápou nezávislost soudce jako možnost svévolného rozhodování?

DRÁPAL: U řady soudců je zřetelné vnitřní přesvědčení, že věc mohou rozhodnout, jak sami považují za správné.Jenže každá pravomoc je spojena s odpovědností. Pokud chci něco rozhodovat, musím to umět; když to neumím, jsem závislý na svých neznalostech, popřípadě radách od kolegů nebo i jiných právníků.

Takové rozhodování není vnímáno jako nezávislé, ale jako nekompetentní či dokonce svévolné. Řada lidí mimo justici si pak třeba myslí, že soudce byl podplacený nebo proti nim zaujatý, přitom v 99 procent případů je skutečnou příčinou nepřesvědčivého rozhodování neznalost nebo nezkušenost s danou agendou.

LIDOVÉ NOVINY: Dlouhé roky jste strávil na Nejvyšším soudu, kde jste vytvářel judikaturu zejména v pracovních věcech. Nakolik je podle vás znalost judikatury důležitá pro rozhodování soudců?

Pokud chci něco rozhodovat, musím to umět; když to neumím, jsem závislý na svých neznalostech, popřípadě radách od kolegů nebo i jiných právníků

DRÁPAL: Judikaturu ve věcech pracovních jsem tvořil od roku 1991, kdy jsem přišel ještě za federace na český Nejvyšší soud. Z Brna jsem pak odešel až na začátku letošního roku, strávil jsem prací soudce dovolacího soudu více než 25 let. To se na mých názorech přirozeně zrcadlí.

Výkon soudnictví není projevem osobní libůstky, ale státní moci. Během něj je třeba postupovat zodpovědně. Judikatura je tu – velmi stručně řečeno – především od toho, aby se obdobné případy rozhodovaly obdobně. Je nepřijatelné, aby se rozhodovalo jinak na každém soudu nebo dokonce mezi soudci téhož soudu.

Kdo chce soudit, musí znát judikaturu vyšších soudů. Nemusí se jí vždy řídit; pokud s ní nesouhlasí, může se od ní odchýlit, ale musí to přesvědčivě odůvodnit. K tomu ji ale musí znát, to je základ. Změna judikatury musí být vědomý a cílený proces, nikoliv projev nevědomosti nebo důsledek nahodilosti.

LIDOVÉ NOVINY: Ročně vám na Nejvyšším soudu prošlo rukama zhruba 900 spisů. Nakolik se lišil přístup soudců?

Změna judikatury musí být vědomý a cílený proces, nikoliv projev nevědomosti nebo důsledek nahodilosti

DRÁPAL: Vždy jsem řešil agendu, která není v rozhodování soudů příliš početná – pracovní právo, dědictví, zástavní práva. Nikdy jsem neměl agendu, kterou by řešilo mnoho soudců na každém soudu. V agendách, v nichž jsem působil, bylo velmi znát, do jaké míry soudce do oboru pronikl. U soudů, u nichž působily specializované senáty, bylo rozhodnutí o třídu lepší než u těch ostatních. Rozhodoval-li věc soudce nespecializovaný, na úrovni rozhodnutí to bylo znát, leckdy rozhodnutí mělo i elementární chyby.

Na druhou stranu se tomu nelze divit. Soudce okresního soudu na civilním úseku má ohromně široký záběr – od péče o děti přes pracovní věci až třeba po autorské právo. Kdyby jeden člověk toto všechno měl obsáhnout, musel by mít hlavu jako pátrací balón. Kvalita rozhodování u soudů se odvíjí od toho, zda soudce dostane možnost se specializovat. Pracovní věci jsou povinná specializace podle ministerské vyhlášky, ale málokterý soud to dodržuje.

LIDOVÉ NOVINY: Spravedlivé rozhodování tedy podle vás závisí zejména na odborných znalostech soudce?

U soudů, u nichž působily specializované senáty, bylo rozhodnutí o třídu lepší než u těch ostatních. Rozhodoval-li věc soudce nespecializovaný, na úrovni rozhodnutí to bylo znát, leckdy rozhodnutí mělo i elementární chyby.

DRÁPAL: Spravedlivé může být jen rozhodnutí soudce, který zná zákony, literaturu a judikaturu a zároveň má schopnost to promítnout do rozhodování v konkrétních případech. Jen takové rozhodnutí může být spravedlivé. Zákon musí být vyložen vždy tak, aby v poměrech stran i obecně působil spravedlivě.

Už profesor Hora říkával, že civilní řízení se vyznačuje tím, že jedna strana je vždy nespokojena a často obě. Platilo to za Rakouska a platí to i dnes. Nemáte-li znalosti, tak nemáte při rozhodování co aplikovat. Začínáte-li práci nad spisem tím, že zkoumáte, jaký zákon řešenou věc upravuje a jak zní, žádného odpovídajícího výsledku se nedočkáte, protože obor tuto věc upravující za tak krátkou dobu, kterou k tomu máte k dispozici, nenastudujete.

Spravedlnost má ještě jednu dimenzi. Soudce musí umět při dokazování co nejlépe zjistit skutkový stav věci. Lidské poznání je omezené a často za řízení nevyjde najevo, co vše se ve věci se odehrálo. Třeba proto, že účastníci neříkají pravdu, svědci vypovídají křivě, znalec vyhotovil nekvalitní posudek.

Kvalita rozhodování u soudů se odvíjí od toho, zda soudce dostane možnost se specializovat. Pracovní věci jsou povinná specializace podle ministerské vyhlášky, ale málokterý soud to dodržuje.

Pak soud rozhoduje a musí rozhodovat na základě sice procesně regulérně zjištěného, ale ve skutečnosti zkresleného skutkového stavu. Rozhodnutí pak nepůsobí spravedlivě pro člověka, který ví, jak to bylo. V tom jsou nejhorší rozvody a majetkové vypořádání rozvedených manželů, časté je to ale i v jiných agendách.

LIDOVÉ NOVINY: Na získání potřebných znalostí člověk potřebuje prostor pro specializaci a studium. Jak ale zajistíte, aby soudce uměl rozhodovat a znalosti aplikovat?

DRÁPAL: To už se týká zkušeností. V době, v níž jsem začínal soudit, působil jako soudce JUDr. Josef Rubeš. V té době už to byl „starší pán“, byl to autor renomovaných komentářů, ale režimem nebyl příliš oblíben a soudil také na prvním stupni na Praze. 

Spravedlivé může být jen rozhodnutí soudce, který zná zákony, literaturu a judikaturu a zároveň má schopnost to promítnout do rozhodování v konkrétních případech. Jen takové rozhodnutí může být spravedlivé.

Jako čekatelé a začínající soudci jsme se chodili dívat, jak dělá výslech a jak vede celé řízení. Bylo úžasné, jak vycítil, co člověk může vědět a jak se na to zeptat. Od té doby vím, že čím je soudce méně oficiózní, tím svědka či účastníka lépe, jak my říkáme, „vytěží“.

LIDOVÉ NOVINY: Jste zastáncem zrušení věkové hranice 30 let pro soudce. Jak to jde dohromady s důrazem na zkušenost?

DRÁPAL: Soudit od „přírody“ nikdo neumí, je to svým způsobem „řemeslo“ a vědomosti a zkušenosti musíte získat. Nefunguje to tak, že vezmete dobrého právníka, obléknete ho do taláru a okamžitě z něho bude dobrý soudce. Od toho je čekatelská přípravná služba, v níž kandidáti soudcovského povolání sledují, jak to dělají ostatní, již zkušení soudci, a získávají tím první vlastní zkušenosti.

Nejvíce se však naučíte, až když sám začnete soudit. A čím později začnete, tím později se to naučíte. Když začnete ve čtyřiceti, často se to nenaučíte vůbec. Kdybych měl teď začít dělat notáře, byl bych na rozpacích. S dědickým řízením bych si snad poradil, ale notáři dělají ještě desítky dalších věcí, které bych dobře nezvládl, protože jsem je nikdy nedělal.

Soudit od „přírody“ nikdo neumí, je to svým způsobem „řemeslo“ a vědomosti a zkušenosti musíte získat. Nefunguje to tak, že vezmete dobrého právníka, obléknete ho do taláru a okamžitě z něho bude dobrý soudce. Od toho je čekatelská přípravná služba.

Dělat advokáta bych si vůbec nedovedl představit, netroufal bych si otevřít advokátní kancelář a někoho zastupovat, zodpovědně, abych svému klientu neublížil, bych to dělat nemohl. Věková hranice se tedy může snížit, důležité ale je, že by soudce ve svých začátcích měl být pověřován rozhodováním v méně náročných agendách.

LIDOVÉ NOVINY: Pochopil jsem správně, že specializace soudců je jedním z hlavních cílů, které chcete prosazovat jako šéf středočeské justice v křesle předsedy Krajského soudu v Praze?

DRÁPAL: Specializace u soudů je projevem dělby práce. Stejně jako neexistuje dělník, který by sám vyrobil celý automobil, ani žádný soudce nemůže znát celý právní řád. Dělba práce se uplatňuje ve výrobě, rovněž ve zdravotnictví a musí být i v justici. Představte si, že byste přišel na polikliniku s bolavým okem a tam by losovali, kdo vás ošetří, a byl by vylosován třeba onkolog nebo zubař.

Poněkud to zlehčuji, ale jak už jsem říkal, soudce může kvalitně rozhodovat, je-li v dané oblasti odborníkem. Proto také u soudců oceňuji publikační činnost, účast na školeních a přednáškách a jinou pedagogickou činnost.

LIDOVÉ NOVINY: Z vašich vyjádření po odchodu z Nejvyššího soudu bylo zřejmé, že jste se dostal do konfliktu s jeho novým předsedou Pavlem Šámalem. Jak vážné to bylo?

Specializace u soudů je projevem dělby práce. Stejně jako neexistuje dělník, který by sám vyrobil celý automobil, ani žádný soudce nemůže znát celý právní řád. Dělba práce se uplatňuje ve výrobě, rovněž ve zdravotnictví a musí být i v justici.

DRÁPAL: K otevřenému konfliktu nedošlo. Ale došlo k projednávání řady otázek, při němž prezentoval názory, se kterými jsem se nemohl ztotožnit. Otevřeně jsem mu řekl, že jeho prováděné či zamýšlené zásahy do organizace a chodu civilního kolegia jsou pro mne nepřijatelné. Zprvu se třeba mluvilo o odbourávání specializace, která je přitom základem práce na Nejvyšším soudu.

Na druhé straně je pravda, že jsem měl v úmyslu ještě před jeho nástupem do funkce odejít, nechtěl jsem v Brně zůstat až do sedmdesáti. Věčné dojíždění, často po nocích, z Prahy do Brna mě již zmáhalo. Je to jiné ve čtyřiceti a v šedesáti. 

A motivem bylo i to, že se uvolnilo místo předsedy Krajského soudu v Praze, k čemuž dojde „jednou za sedm let“. Nemohl jsem si říct, že třeba počkám ještě dva roky. To byl další impuls; přál jsem se vrátit se na tento soud, jemuž vděčím za svou justiční kariéru.

LIDOVÉ NOVINY: Specializace nefunguje na všech krajských soudech, třeba na Městském soudu v Praze specializaci odbourávají a snaží se, aby soudci byli co nejuniverzálnější. Jak můžou existovat takto rozdílné přístupy?

Největším strašákem byla rozhodnutí vydaná nedostatečně kvalifikovanými soudci

DRÁPAL: Dívám se na to jako člověk, který skoro celou kariéru přezkoumával rozhodnutí nižších soudů. Největším strašákem byla rozhodnutí vydaná nedostatečně kvalifikovanými soudci. Také si nemyslím, že by bylo dobré, kdyby se na poliklinice odbourala specializace lékařů a kdyby se třeba zubař stal nejuniverzálnějším lékařem.

Proto tolik bazíruji na kvalitě rozhodování a hledám metody, jak ji zajistit. Ale jsou předsedové krajských soudů, kteří za sebou tuto zkušenost nemají, jsou to celoživotní justiční manažeři. Podle nich je nejlepší, když budou mít všichni soudci stejně. S Liborem Vávrou se lišíme v řadě věcí, i ve výběru soudců.

LIDOVÉ NOVINY: Jak ve středních Čechách specializace fungovala doposud? Vaše předchůdkyně ve funkci Ivana Švehlová je celoživotní justiční manažerka.

Druhý problém je v tom, že se zavádí institut kandidáta na soudce formou ministerské instrukce, bez opory v zákoně a dokonce proti jeho znění. A tam jsme s kolegy zajedno, že natolik zásadní věci nelze měnit bez novely zákona.

DRÁPAL: Specializace byly na Krajském soudu v Praze zavedeny a osvědčily se i za působení Ivany Švehlové. Nyní zavádíme opatrovnickou specializaci, možná od nového roku zavedeme i další. Ivanu Švehlovou znám od poloviny osmdesátých let; je sice dlouholetou justiční manažerkou, ale na tuto věc jsme měli a máme stejný pohled – základem rozvrhu práce má být specializace jednotlivých soudních oddělení.

LIDOVÉ NOVINY: Zmínil jste, že se s předsedy krajských soudů neshodnete na způsobu výběru nových soudců. Ale v srpnu jste se shodli, že odmítáte reformu ministra spravedlnosti Roberta Pelikána. Co byl hlavní důvod?

DRÁPAL: Ministerstvo, řečeno poněkud zjednodušeně, navrhuje, aby justiční čekatelé byli v dosavadní podobě zrušeni a aby soudní čekatelé v novém pojetí dělali z 90 procent práci dosavadních asistentů soudce a aby se z deseti procent vzdělávali na akcích pořádaných krajským soudem a Justiční akademií. Takový čekatel bude přivázán k jednomu soudci a bude limitován tím, čím se tento soudce zabývá a co ho nechá dělat.

Ministr, potažmo vláda mohou navrhnout ke jmenování soudcem, koho chtějí, na doporučeních předsedů krajských soudů nejsou závislí

V našem kraji dnes čekatelé absolvují poctivé kolečko, vystřídají všechny úseky na okresním i krajském soudu, narazí na zhruba 15 soudců, kteří působí při jeho vzdělávání a pak hodnotí jeho práci. To je první změna k horšímu. Druhý problém je v tom, že se zavádí institut kandidáta na soudce formou ministerské instrukce, bez opory v zákoně a dokonce proti jeho znění. A tam jsme s kolegy zajedno, že natolik zásadní věci nelze měnit bez novely zákona.

LIDOVÉ NOVINY: Na první pohled to ale vypadá, že odmítáte změnu, která by vám vzala klíčovou kompetenci. Jsou to totiž předsedové krajských soudů, kteří rozhodují, kdo se stane soudcem.

DRÁPAL: O to vůbec nejde. Předseda krajského soudu podává jen podněty ke jmenování soudcem. Ministr, potažmo vláda mohou navrhnout ke jmenování soudcem, koho chtějí, na doporučeních předsedů krajských soudů nejsou závislí.

LIDOVÉ NOVINY: To se však neděje.

Dosavadní model není jedině možný a může být nahrazen jiným. Vždy ale musí být zajištěno, že to nebude výběr na základě politických kritérií a že bude garantována odborná a ostatní způsobilost kandidáta na funkci soudce.

DRÁPAL: Nedělo se to dosud, protože bylo respektováno, že výchova justičních čekatelů probíhá v režii krajských soudů a že předsedové krajských soudů garantují, že jimi navržení kandidáti prošli předem stanoveným způsobem výběru a splňují všechny předpoklady pro práci soudce prvního stupně. Nutno vzít v úvahu, že, stane-li se soudcem někdo, kdo není schopný tuto funkci vykonávat, a i takoví se o funkci soudce ucházejí, je velmi obtížné až nemožné dosáhnout, že z justice odejdou.

Dosavadní model není jedině možný a může být nahrazen jiným. Vždy ale musí být zajištěno, že to nebude výběr na základě politických kritérií a že bude garantována odborná a ostatní způsobilost kandidáta na funkci soudce. A k tomu nemůže stačit hodinový pohovor před pětičlennou komisí, kterou jmenuje ministr. Nově navrhované výběrové řízení navíc nemůže být funkční.

Řečeno příkladně. Kdybych chtěl vypsat výběrové řízení na post soudce, na jehož základě by mělo být vybráno 40 uchazečů, pak na pohovor před ministrem jmenovanou komisi jich má jít alespoň trojnásobek, tedy sto dvacet. Kolik pohovorů udělá komise za den – osm?

Kdybych chtěl vypsat výběrové řízení na post soudce, na jehož základě by mělo být vybráno 40 uchazečů, pak na pohovor před ministrem jmenovanou komisi jich má jít alespoň trojnásobek, tedy sto dvacet

A nutno se ptát: Jak udrží jednotné měřítko, a kolik komisí bude, aby se to „stihlo“? Výběr nebude objektivní, bude také záležet na tom, zda se uchazeč dostane před benevolentní nebo přísnou komisi. To jako předsedové krajských soudů nemůžeme akceptovat.

LIDOVÉ NOVINY: Hlavní ideou Pelikánovy reformy bylo, aby se sjednotila praxe v jednotlivých krajích. Třeba v jižních Čechách žádné čekatele nemají, soudce jmenuje předseda z řad asistentů, nejsou tam žádná výběrová řízení. Nebylo by správné, aby to bylo všude stejné?

DRÁPAL: Je pravda, že praxe je rozdílná, ale je to také důsledkem benevolence ministerstva. Zákon i vyhláška mluví jasně o „čekatelském systému“ a nechápu, proč ministerstvo nevyžaduje jeho uplatňování ve všech krajích. Většina soudců je dnes jmenována z řad uchazečů, kteří neprošli čekatelskou praxí. To je nepochopitelné.

V ojedinělých případech se může stát, že některému asistentovi nebo někomu jinému udělím výjimku, zejména když v určité agendě nelze jinak najít vhodného uchazeče, ale to musí být výjimka, nemůže to být systém

V ojedinělých případech se může stát, že některému asistentovi nebo někomu jinému udělím výjimku, zejména když v určité agendě nelze jinak najít vhodného uchazeče, ale to musí být výjimka, nemůže to být systém.

LIDOVÉ NOVINY: Takže by to všichni měli dělat jako Krajský soud v Praze?

DRÁPAL: Nejsme jediní, čekatelský systém uplatňují i v Hradci Králové a v Ostravě. Podle nás to odpovídá platnému zákonu. Některé krajské soudy to sice nepopírají, ale berou v úvahu, že je pro ně čekatelský systém „drahý“. Justiční čekatel je placen z peněz, které jinak mohou být použity na odměňování soudní administrativy. Čekatel tak vlastně „ujídá“ z peněz pro administrativu, která je podle tabulek ukrutně špatně placená.

Ostatně, v administrativě všechny soudy, zejména soudy ve větších městech, bojují s nedostatkem zaměstnanců a s jejich obrovskou fluktuací, zajistit kvalitní personál je u soudů stále obtížnější.

Řada krajských soudů zrušila čekatele a raději pracují s asistenty soudců, kteří udělají pro soud víc práce než justiční čekatel, jenž se především připravuje na výkon soudcovské funkce a vlastní práce je až na druhém místě. Jenže pak se soudci stávají také lidé, kteří nesplňují předpoklady pro výkon soudcovské práce.

Řada krajských soudů zrušila čekatele a raději pracují s asistenty soudců, kteří udělají pro soud víc práce než justiční čekatel, jenž se především připravuje na výkon soudcovské funkce a vlastní práce je až na druhém místě. Jenže pak se soudci stávají také lidé, kteří nesplňují předpoklady pro výkon soudcovské práce.

LIDOVÉ NOVINY: Touto cestou se vydali třeba na Městském soudu v Praze. Čekatele zrušili, mají asistenty a nové soudce vybírají v široké právnické veřejnosti na základě otevřených výběrových řízení. Proč je to špatně?

DRÁPAL: Nelze zapomínat, že také v „čekatelském systému“ dochází k výběru na základě otevřených výběrových řízení v široké právnické veřejnosti, samozřejmě s tím, že se tímto způsobem vybírají čekatelé, a nikoliv soudci. V „čekatelském systému“ je navíc třeba, aby uchazeč úspěšně absolvoval přípravnou službu; do funkce soudce je tedy uchazeč vybírán na základě výsledků své práce v přípravné službě, a nikoliv jen podle výsledků výběrového řízení.

A v Praze se výsledky už dostavují, Liboru Vávrovi jsem to řekl i osobně, tak vám to můžu říct taky. S některými, již bývalými kolegy na Nejvyšším soudu jsme se jednoznačně shodili, že je naprosto zřetelný pokles odborné úrovně civilních soudců na pražských obvodních soudech. A může to být i tím, že se v Praze soudci vybírají takto.

Také v „čekatelském systému“ dochází k výběru na základě otevřených výběrových řízení v široké právnické veřejnosti, samozřejmě s tím, že se tímto způsobem vybírají čekatelé, a nikoliv soudci

Pokoušel jsem se domluvit s Městským soudem v Praze na společném systému vzdělávání našich čekatelů a jejich asistentů. Ale zatímco my tomu věnujeme pravidelné semináře, pro ně je vzdělávání asistentů jakýsi bonus jim poskytovaný v rozsahu dvou hodin za 14 dní. Takže to společně udělat nešlo. I z asistenta může být dobrý soudce, ale musí nejprve absolvovat čekatelské kolečko, aby si vše vyzkoušel a aby jeho kandidatura byla podložena znalostmi a výsledky práce u soudu.

Pokud někdo tři roky pracoval jako asistent na civilním úseku, pak z něho nemůže být dobrý soudce už proto, že nikdy neviděl trestní jednání, a nezná ani jinou agendu řešenou u soudů. Nikdo nemůže mít zaručeno, že bude jako soudce dělat to, co dělal jako asistent. A že udělal justiční zkoušku i z trestního práva? To je pak spíše benevolencí zkušební komise. Ostatně, justiční zkouška v poslední době výrazně ztratila na prestiži, bohužel.

LIDOVÉ NOVINY: V právnické branži jste považován za konzervativního člověka. Vnímáte se tak i sám?

Kdo vyžaduje dodržování zákona, byť se někomu může jevit poněkud zastaralým, je z povahy věci nepopulární a považovaný za konzervativce. Justice by neměla ve společnosti dělat revoluce.

DRÁPAL: Právník a soudce je asi vždy člověk s konzervativními názory, je to dáno povahou jeho práce, která nutně ovlivňuje jeho názory. Každý právní řád „trochu pokulhává“ za společenským vývojem. Není na soudci, zda s každým paragrafem souhlasí, od toho je legislativa, aby změnila, co zastaralo, nebo se neosvědčilo.

Kdo vyžaduje dodržování zákona, byť se někomu může jevit poněkud zastaralým, je z povahy věci nepopulární a považovaný za konzervativce. Justice by neměla ve společnosti dělat revoluce.

Ljubomír Drápal

  • Čtyřiašedesátiletý soudce se od února letošního roku na sedm let stal předsedou Krajského soudu v Praze. Ve funkci vystřídal Ivanu Švehlovou. Pod sebou má kromě středočeského krajského soudu i dvanáct okresních soudů.
  • Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, soudcem je od roku 1978. Od roku 1991 do svého odchodu z Nejvyššího soudu v roce 2017 soudil na nejvyšší úrovni především pracovněprávní věci.
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.