Lidovky.cz

Současný světový řád nejvíce ohrožuje zadržování demokracie

USA

  9:20
Z geopolitického hlediska se v roce 2015 odehrává konfrontace USA a EU na jedné straně s Ruskem a Čínou na druhé, zatím v omezeném geografickém prostoru.

Nový světový řád (ilustrační obrázek).. foto: Česká pozice

Na bezpečnostní konferenci na konci května v Praze představil bývalý polský prezident Alexander Kwaśniewski vlastní vizi světového řádu. Ta však zneklidňuje – z desetiletí chaosu vzejde multilaterální svět, jejž bude „ovládat“ pět velmocí – nadále USA, staronově Rusko a v podstatě i Čína, nově pak Indie a Evropská unie.

Ve stejné době předpověděl směřování světa na Brettonwoodském výboru ve Washingtonu americký finančník maďarského původu George Soros. Podle jeho hlavní teze se role USA ve světě snižuje a čínský jüan začne konkurovat americkému dolaru. Papež František pak v Sarajevu varoval, že se svět už nachází ve třetí světové válce.

Faktem je, že v roce 2015 se odehrává tvrdá konfrontace USA a EU na jedné straně s Ruskem a Čínou na druhé, zatím však v omezeném geografickém prostoru. A také lokální a regionální konflikty, v jejichž důsledku podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) narostl v roce 2014 počet uprchlíků a osob vysídlených uvnitř zemí na maximálních 38 milionů.

Potenciální změna

Kwaśniewského a Sorosova vize budoucího světa vycházejí z unipolární teorie cyklů velmocenského postavení zesnulého amerického profesora politických věd George Modelského (1926–2014). Dle ní zhruba každých sto let nastává konflikt supervelmocí dané doby s novou supervelmocí, jež usiluje o změnu světového řádu. V jeho důsledku se uskuteční takzvané makrorozhodnutí, na jehož základě vznikne hegemon, který může být původní, nový či nějaký „třetí skrytý v pozadí“.

Podle Kwaśniewského i Sorose spočívá potenciální změna světového řádu v tradičních zdrojích moci – například ve velikosti teritoria, populaci, nerostném bohatství či v ekonomické síle

Podle Kwaśniewského i Sorose spočívá potenciální změna světového řádu v tradičních zdrojích moci – například ve velikosti teritoria, populaci (a jejím růstu), nerostném bohatství či v ekonomické síle. A domnívají se, že se zejména Čína po několika desetiletích příprav pokusí proměnit svůj, zejména ekonomický potenciál v celosvětový nárůst politické a vojenské moci, což v podstatě činí už dnes na regionální úrovni – snaha Pekingu uplatňovat politický a vojenský vliv je evidentní. Mocenský vzestup Indie bude podobný, ale disponuje výrazně nižším lidským kapitálem.

Podle Kwaśniewského spočívá síla EU především v ekonomice, protože je jak největším obchodním uskupením na světě, tak má nejvyšší HDP – o trochu vyšší než USA. Rusko vděčí za zařazení mezi supervelmoci své největší rozloze na světě, obrovskému jadernému potenciálu a strategickým nerostným surovinám. Američtí geopolitičtí experti Saul Cohen a George Friedman by ke Kwaśniewského velmocím pravděpodobně zařadili i Japonsko. To se podle Friedmana pokusí násilím zpochybnit světovou dominanci USA, ale až za poměrně dlouho dobu.

Pocit viny a zodpovědnosti

Meze velmocenského postavení EU vyplývají z „genetiky“ tohoto uskupení, které v první řadě vzniklo kvůli udržení míru v Evropě. Tento cíl však poprvé po 450 letech její nadvlády nad světem závisí na rozhodnutích mimo evropské metropole – bezpečnost demokratické Evropy pak od konce studené války na USA.

Idealistické pojetí světa, které posílila dekolonizace, zanechává v evropském myšlení trvalý pocit viny a zodpovědnosti

Idealistické pojetí světa, které posílila dekolonizace, zanechává v evropském myšlení trvalý pocit viny a zodpovědnosti. V kombinaci se složitými rozhodovacími procesy, nekonečnými politickými vyjednáváními a neochotou platit za vlastní bezpečnost činí z Evropy „papírovou“ supervelmoc, přestože Velká Británie a Francie disponují jadernými zbraněmi, stálými křesly v Radě bezpečnosti OSN (RB OSN) a evropská armáda patří mezi ty, jež mají více než milion příslušníků.

Mocenské ambice Evropy však narážejí na realitu – války na Balkáně, v Gruzii a na Ukrajině a neschopnost svrhnout Kaddáfího režim v Libyi bez americké pomoci odhalily slabiny evropské hard power (tvrdé moci).

Ruská armáda

Ruská federace si schopnosti svého zbrojního programu vyzkoušela již v roce 2008 v Gruzii. Cílem jeho agrese nebylo potrestat tehdejšího gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho za jeho prozápadní kurz, ale spíše omezit vliv USA na Kavkaze a zastavit geografické „rozpínání“ Západu – tedy NATO a EU.

Ruský prezident Vladimir Putin si dobře uvědomuje, že se musí opírat o fungující, v dnešní době částečně modernizovanou armádu, u níž však mocenský potenciál Ruska končí

Po deseti letech geopolitického ponížení, ztráty mezinárodní prestiže a regionální sféry vlivu přešel Kreml od slov k činům, paradoxně s odkazem na doktrínu Responsibility to Protect (odpovědnost chránit), kterou v RB OSN prosadil Západ navzdory výhradám Číny a Ruska. Jeho tehdejší prezident Dmitrij Medveděv poukazoval na údajnou genocidu místních obyvatel, přičemž tuto strategii v modifikované a rozšířené verzi později aplikoval Kreml na Krymu.

Saakašvili tehdy marně varoval, že nejde pouze o bezpečnost Gruzie, ale celé Evropy. EU i NATO se zmohly jen na slovní protesty, což umožnilo krizi na Ukrajině neboli obnovení regionální sféry vlivu dle principů coercive regionalism (regionálního nátlaku). Tehdejší ruský premiér a dnes opět prezident Vladimir Putin si dobře uvědomuje, že se musí opírat o fungující, v dnešní době částečně modernizovanou armádu, u níž však mocenský potenciál Ruska končí. Zisky z těžby nerostných surovin, které této zemi přinesly deset let bezprecedentního ekonomického růstu, se ukázaly značně rizikové.

Čínský tlak

Ruská elita promarnila šanci restrukturalizovat ekonomiku a nastartovat solidní růst. Ta dnes stagnuje, navíc se v důsledku sankcí, jejichž součástí jsou investice do průzkumu nových ložisek i západní technologie, které Moskva nedokáže nahradit, ani nerozvíjí páteř ruské ekonomiky – těžba nerostných surovin. Navzdory tomu lze souhlasit s Kwaśniewským, že do konce tohoto desetiletí se Rusko stane velmocí.

Vylidňování Sibiře povede k růstu demografického tlaku z Číny, přičemž není tajemstvím, že čínská populace ruský Dálný východ postupně osidluje

Z dlouhodobého hlediska se projeví přirozený pokles počtu ruských obyvatel kombinovaný s vysokou emigrací až stovek tisíc ročně a rozložením populace – Rusko má pouze dvě města, Moskvu a Sankt Petěrburg, s více než dvěma miliony lidí (obě v západní části země). Vylidňování Sibiře povede k růstu demografického tlaku z Číny, přičemž není tajemstvím, že čínská populace ruský Dálný východ postupně osidluje.

Vladivostok bude obtížně plnit historickou roli hlavního města východního Ruska, jíž je zadržování tlaku z Číny, která má ambici stát se dominantní zemí Heartlandu. Z tohoto hlediska je taktika prezidenta Putina založená na spojenectví s Čínou více než riskantní. K tomu se přidává špatná ekonomická situace. Podle internetového časopisu The Diplomat ruské výdaje na zbrojení činily v prvním čtvrtletí 2015 devět procent HDP, proto nepřekvapuje, že současný ruský premiér Medveděv oznámil jejich snížení.

Hrozba odstavení od světových trhů

Ekonomické problémy Ruska jsou v protikladu k Číně, jejíž výdaje na zbrojení neustále rostou, aby mohla zajistit své ekonomické zájmy – zejména dovoz ropy a zemního plynu. Z vojenského hlediska se Čína snaží USA zabránit, aby kontrolovaly klíčové strategické oblasti, jako je západní Pacifik či Malacký průliv, protože v případě konfliktu jí hrozí odstavení od světových trhů.

Čína se orientuje i na oblast Indického oceánu, z níž se podle amerického geopolitického experta Roberta D. Kaplana v 21. století stane centrum globální geopolitiky, přičemž pouze ve státech na pobřeží Bengálského záliv žije zhruba 25 procent světové populace.

Z vojenského hlediska se Čína snaží USA zabránit, aby kontrolovaly klíčové strategické oblasti, jako je západní Pacifik či Malacký průliv, protože v případě konfliktu jí hrozí odstavení od světových trhů

Indický oceán má také zásadní význam pro čínský import ropy a zemního plynu z Perského zálivu, Súdánu či v budoucnosti z Mosambického průlivu, a tudíž představuje pro Peking další neuralgický prostor. Proto buduje síť přístavů s názvem String of Pearls (Řetěz perel) – Hongkong, Chaj-nan, Čattagrám v Bangladéši, Hambantotu na Srí Lance, Gvádár v Pákistánu a Port Sudan – i se nedávno snažil získat na svou stranu barmskou opozici, jejíž postoj k Číně může být pro Peking zanedlouho klíčový.

Tyto mnohamiliardové investice však jsou v rozporu s geografickým determinismem, protože centrální pozice Indie a americká základna Diego Garcia uprostřed Indického oceánu činí tento řetěz zranitelný. Pekingu ani neprospívá americká základna Camp Lemonier v Džibutsku či spojenectví USA s Ománem, Malajsií, Indonésií a Filipínami.

Z geopolitického hlediska je proto pro Peking bezpečnější strategií diverzifikace a zkrácení dopravních cest přes Pákistán a ze Střední Asie, kde soupeří o vliv s Moskvou, a přesun logistických tras na pevninu, například přes Barmu, než zatlačení Indie k Indickému oceánu a její obklopení státy spřátelenými s Čínou.

Historická nedůvěra

Peking sice podobně jako Moskva investuje obrovské finanční částky do armády, ale výsledky nejsou oslnivé. Řečeno jinak, Čína nemá potenciál stát se velmocí. Odklon od smiling diplomacy (usměvavé diplomacie) a historická nedůvěra vede státy ve Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN) k protičínské politice a spolupráci s USA. To platí i pro Austrálii, která je sice prvním významným státem, jenž s Pekingem podepsal dohodu o volném obchodu, ale podle jejího premiéra Tonyho Abbotta jsou USA nejdůležitějším partnerem jeho země.

Historická nedůvěra vede státy ve Sdružení národů jihovýchodní Asie k protičínské politice a spolupráci s USA. To platí i pro Austrálii.

Peking proto v tomto regionu čelí rovnováze moci, což je mnohem nevýhodnější geopolitická pozice než Washingtonu. Obrovské finanční částky, které Čína investuje – například projekt New Silk Road (Nová hedvábná stezka) –, považují země, jichž se týká, za pozitivní. Snaha Pekingu propojit Eurasii ekonomicky vysokorychlostními tratěmi od Madridu po Šanghaj pak vychází z předpokladu britského geopolitika Halforda Mackindera (1861–1947), že jejich rozvojem se námořní geopolitická moc opět posune k pevninské.

V bezpečnostní oblasti však státy v tomto regionu dávají přednost spolupráci s USA před asertivní Čínou, což je pro Peking nejhorší varianta. Washington má navíc podle amerického historika Alfreda McCoye podél celého Heartlandu základny dronů – od Sicílie, přes Turecko, Katar, Seychely, Filipíny, Afghánistán až po Guam.

Vztah k Tchaj-wanu

Vážnějším problémem Číny je, že její armáda hraje spíše roli vnitřních bezpečnostních sil chránících stabilitu režimu a námořnictvo se stále učí, jak uplatnit vojenskou moc ve vzdálených oblastech. V současné době by čínská armáda pravděpodobně nebyla schopná si vojensky podmanit Tchaj-wan, proto Čína usiluje o posilování ekonomických vazeb s Tchajpejí včetně přímých leteckých spojení či investic.

V současné době by čínská armáda pravděpodobně nebyla schopná si vojensky podmanit Tchaj-wan, proto Čína usiluje o posilování ekonomických vazeb s Tchajpejí

Po volbách na začátku roku 2016, které na Tchaj-wanu zřejmě změní poměr sil současné vládní a opoziční strany, však lze očekávat zvýšení napětí mezi Pekingem a Tchajpejí. A to za situace, kdy i ostatní státy v regionu modernizují své armády. Například Vietnam nakoupil ponorky, stíhací letouny a další vojenskou techniku od čínského „spojence“ Ruska.

Navíc deficit čínského rozpočtu je podle Mezinárodního měnového fondu mnohem vyšší (nejvyšší mezi důležitými státy), než uvádějí oficiální údaje. Peking se možná blíží době, kdy budou vojenské výdaje nad čínské možnosti, a to za situaci, kdy vojenský rozpočet Washingtonu je několikanásobně vyšší.

Pokles ekonomického významu G7

Mocenské meze Ruska, Číny a EU však neznamenají, že se v politickém prostoru neodehrávají žádné posuny v poloze mocenského centra. Nedávný summit nevyspělejším států světa – G7 – opět vyvolal diskusi o vlivu těchto zemí na světové události. Zatímco po roce 1945 USA vytvářely polovinu světového HDP, státy G7 dnes o trochu více než 45 procent (státy G20 téměř 85 procent), přičemž v roce 1990 téměř 65 procent.

Podíl USA na světovém HDP se od roku 1945 snížil z 50 na zhruba 20 procent a dlouhodobě klesá i podíl dalších států G7, pouze Kanady nepatrně roste

Podíl USA na světovém HDP se od roku 1945 snížil z 50 na zhruba 20 procent a dlouhodobě klesá i podíl dalších států G7 – například Japonska pod deset procent či Velké Británie na zhruba 3,5 procenta –, pouze Kanady nepatrně roste. Naopak podíl států BRICS (Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jihoafrické republiky) na světovém HDP roste.

V roce 1750 Čína vytvářela 33 procent světové produkce, Indie okolo 23 a stejně Evropa. Podíl asijských států se začal snižovat v důsledku průmyslové revoluce v Evropě – v roce 1900 v případě Indie klesl na pouhá dvě a Číny na sedm procent, přičemž Evropy narostl na 60 a USA na 20 procent. Podíl Číny na světovém HDP byl však vyšší díky nárůstu populace a v posledním desetiletí 19. století dosáhl deseti až patnácti procent, zatímco Evropy přesáhl 40 procent.

Nepřitažlivá představa

Posun ekonomického centra není rovnoměrný, HDP států subsaharské Afriky byl podle Světové banky v roce 2013 1,643 bilionu dolarů, méně než Kanady, jedenácté největší ekonomiky světa. Investiční společnosti i finanční instituce předpovídají, že se Čína stane světovou jedničky, respektive vrátí se do roku 1750, v letech 2014 až 2040. Nepochybně půjde o významný zlom, není však jisté, že nastane.

Představa Číny jako světového lídra nepřitahuje nejen mnoho států v jihovýchodní Asii, ale ani na světě

Ekonomická moc je nutnou, nikoliv však dostatečnou podmínkou pro uplatnění globální moci. Potenciální nástup Číny bude narážet na meze soft power (měkké moci). Představa Číny jako světového lídra nepřitahuje nejen mnoho států v jihovýchodní Asii, ale ani na světě. Podle průzkumu Gallupova ústavu má vůdčí postavení Číny nejvyšší podporu v Africe, nejvíce v Mali, pět států, které ho podporují nejméně, je evropských.

Nedávno zesnulý expremiér Singapuru Li Kuang jao (1924–2015) v roce 2013 na summitu Asijsko-pacifického hospodářského sdružení (APEC) varoval, že USA musejí zůstat v jihovýchodní Asii aktivní a zabránit jakémukoliv státu či supervelmoci, tedy Číně, aby jejich pozici v tomto regionu nahradily. Zároveň vyslovil naději, že zůstanou hegemonem přinejmenším dalších 20 let.

Mnoho různých hrozeb

Podobné nervózní reakce vyvolává sbližování Ruska s Čínou v důsledku ukrajinského konfliktu. Například jihokorejské vedení se obává vychýlení rovnováhy v Heartlandu ve prospěch Číny a ohrožení bezpečnosti své země. Napětí působí i posilování Číny v subsaharské Africe – „čínská“ otázka se například stala hlavním tématem prezidentských voleb v Zambii.

Američtí geopolitičtí experti, jako je Zbigniew Brzezinski, Joseph Nye, Robert D. Kaplan nebo George Friedman, identifikují mnoho globálních i lokálních hrozeb, státních i nestátních, pro dominanci USA ve světě, například jaderný Írán, kolaps Mexika či Afghánistánu, environmentální krize, šíření zbraní hromadného ničení či prolínání radikálního politického islámu se zhroucenými státy. Některé z těchto hrozeb jsou lokální, jiné představují pro současný světový řád spíše jen riziko.

Američtí geopolitičtí experti, jako je Zbigniew Brzezinski nebo George Friedman, identifikují mnoho globálních i lokálních hrozeb pro dominanci USA ve světě, například prolínání radikálního politického islámu se zhroucenými státy

Poslední uvedenou hrozbu však lze označit za Axis of Upheaval 2 (Osu změny 2) neboli nový typ zhroucených států. Ty fakticky kontrolují nestátní teritoriální hráči, jako je Islámský stát na pomezí Sýrie a Iráku nebo Boko Haram v Nigérii, které jsou antiglobalistické a anticivilizační a spolupracují na změně světového řádu násilím.

Tito nestátní teritoriální hráči mají podle anglického politologa Charlieho Walkera s ruskou či čínskou hrozbou společné to, že usilují o containment (zadržování) demokracie. A tato doktrína, jež za studené války sloužila k zadržování totalitárních, dnes však demokratických režimů, nejvíce ohrožuje současný světový řád.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.