Aktualizováno. Ve středu 16. května padl verdikt. Skupina senátorů neuspěla se stížností k Ústavnímu soudu proti speciálnímu odvodu ve výši 26 procent na elektřinu vyrobenou v solárních elektrárnách. Odvod (označovaný také jako solární daň) byl uzákoněn na podzim 2010, týká se však zpětně elektráren, které byly připojeny do sítě v letech 2009 a 2010. Tím se de facto pro jeden z obnovitelných zdrojů snížila státní podpora, jež vedla mimo jiné k takzvanému solárnímu boomu. Odvod se má platit do konce roku 2013.
Stížnost senátorů se opírala o narušení základní důvěry v jednání státu a v jeho rozhodovací a legislativní činnost. Soudci dospěli k závěru, že zákonodárci jednali ve veřejném zájmu. Zpravodajka Ivana Janů uvedla: „Úprava vedla k naplnění významného veřejného zájmu, a to k zachování stability cen energií a nezvyšování veřejného dluhu.“ Zákonodárci na to měli podle soudců právo.
Tuto zprávu jsme přinesli krátce po rozhodnutí Ústavního soudu, nyní se pokusíme o bližší pohled alespoň z jedné dotčené strany.
Česká anomálie
Úvodem komentář: Snižování podpory je nezbytné, protože jen málokteré odvětví prochází tak bouřlivým rozvojem, náklady na solární technologie klesají před očima. Jenže Česká republika je jediným státem, který změnil parametry podpory pro jeden z obnovitelných zdrojů zpětně.
V ostatních státech poskytujících podpory probíhají úpravy garantovaných cen průběžně a systémově. Výše podpory se mění předem u chystaných projektů, a to po pečlivých analýzách trhu i konzultaci se zástupci daného sektoru.
„Přehřátí fotovoltaiky“ bylo vinou státu, který nedbal tohoto vzoru vyspělých zemí, neměnil podmínky průběžně a včas, aby odpovídaly investičním nákladům v dané době. Strnulostí výchozích podmínek Energetický regulační úřad a ministerstvo průmyslu a obchodu vytvořily z fotovoltaiky investiční dálnici, která vedle podnikatelů investujících do pokroku přilákala i nejrůznější spekulanty, protože uložit peníze do české fotovoltaiky bylo několikrát výhodnější a jistější než jiné druhy investic.
Posléze se stát, aniž kdokoli z jeho činitelů přiznal vlastní chybu, začal tvářit jako přísný arbitr a trestá všechny investory z let 2009 a 2010 rovným dílem.
ČESKÁ POZICE sledovala spor o „solární odvod“ v sérii článků.
Výkonný ředitel Aliance pro energetickou soběstačnost Martin Sedlák shrnul základní problematické rysy zpětné změny podmínek pro podnikání:
- Řešení situace v Česku se dramaticky liší v porovnání s ostatními členskými státy EU. Uvalení daně narušilo stabilitu celého průmyslového sektoru i dalších zahraničních investic do obnovitelných zdrojů.
- Státy EU naopak mění podporu pro čisté zdroje především u budoucích projektů, a to s dostatečným předstihem. Udržují tím růst moderního odvětví.
- Důvody pro uvalení speciálního odvodu pro solární elektrárny spuštěné v letech 2009 a 2010 vycházely ze strachu ze zdražení ceny elektřiny. Přitom jiné regulované složky, které mají vyšší podíl na ceně elektřiny pro koncové zákazníky, vláda daní nezatížila.
- Zpětná změna podmínek pro podnikání nemá podporu u veřejnosti – 60 procent občanů je proti.
- Zavedení „solární daně“ může významným způsobem narušit další investice (nejen) do obnovitelných zdrojů.
Drobní solární investoři jsou v úzkých
Nyní však pohled z jedné dotčené strany. Šestadvacetiprocentní odvod z elektřiny vyrobené v solárních elektrárnách za státem garantované ceny je zhusta prezentován jako satisfakce za snadné zisky takzvaných solárních baronů. Jenže scéna je poněkud pestřejší. Velkoinvestoři, z nichž největší je polostátní ČEZ, si s tříletou ztrátou výnosů nepochybně umějí poradit. V dalších letech si to ostatně investoři vynahradí. Jenže v krátkodobém horizontu opatření zasáhlo i menší solární elektrárny, které si mnozí malí podnikatelé, důvěřující serióznosti státní legislativy, pořídili za veškeré životní úspory. A ti se většinou ocitli v bezvýchodné situaci. Odvod se naštěstí netýká malých elektráren do 30 kilowattů, instalovaných povětšinou na rodinných domcích.
Někteří drobní podnikatelé musejí svoji solární elektrárnu každým rokem dotovat
Výkonná ředitelka České fotovolataické průmyslové asociace Zuzana Musilová uvádí, že solární odvod musí platit 2200 elektráren. Plných 35 procent z nich je menších než 100 kilowattů. Většinu z těch menších si drobní podnikatelé umístili tam, kam solární panely patří – na střechy stodol, menších výrobních hal či obchodů. „Fotovoltaika, která jim měla snížit výdaje, se však pro mnohé stala nyní noční můrou,“ upozorňuje Musilová. „Elektrárnu totiž musí každý rok dotovat až miliony korun.“
Rdousící efekt
Richard Kocina z Mříče u Křemže, který si založil s.r.o. Alpha Energie, aby mohl postavit solární elektrárnu s výkonem 108 kilowattů, je ochoten nechat nahlédnout do svých trablů. Aby zaplatil pozemek a postavil elektrárnu, prodal dva domky. S dodavatelem technologie se dohodl na společné investici, která se umoří až za třicet let. Po celou dobu se spolu měli dělit o zisk. Po zavedení odvodu je všechno jinak. „Šestadvacetiprocentní daň z výroby pro mne znamená stoprocentní daň ze zisku,“ popisuje Kocina. „Místo, aby mě elektrárna živila, musím já živit ji.“
Bývalý starosta nesehnal stálé zaměstnání, a tak chodí po brigádách. A to má Kocina široko daleko nejvýkonnější solární technologii! Kvůli dvěma naklápěcím osám panelů vykřeše ze slunce o 42 procent víc elektřiny, než by vyrobily běžné panely. Investiční náklady přitom byly větší jen o 19 procent. „Řídil jsem se radou: nespoléhejte na důchod, investujte! A díky tomu je teď i můj důchod velice nejistý.“
K případům, pro něž by solární odvod mohl být likvidační, není Ústavní soud netečný
Spravedlivě však konstatujme, že k takovýmto případům, pro něž by „solární daň“ mohla mít likvidační důsledky, Ústavní soud není netečný, jako byl parlament schválením zákona. Právník Pavel Doucha z advokátní kanceláře Šikola a partneři vyvozuje, že Ústavní soud je dále připraven zabývat se případy „rdousícího efektu“, což je podle Ústavního soudu kritérium pro posouzení, zda je takové legislativní opatření ústavně konformní či nikoliv.
„Tyto případy Ústavní soud nezkoumal, ale připustil, že pokud by se mu dostaly takzvaně ,na stůl´, musel by se jimi zabývat,“ vysvětluje Doucha. Ústavní soud totiž nad rámec věci samotné dodal, že „s ohledem na individuální rozměry každého případu nemůže vyloučit svůj eventuální zásah, kdyby v jednotlivém případě (například v případech malovýrobců, kteří provoz elektráren financovali z bankovních úvěrů a jsou zatíženi platbou relativně vysokých úroků) měla napadená právní úprava tzv. rdousící efekt, tedy zasáhla samotnou majetkovou podstatu výrobce elektřiny“.
Ústavní soud rovněž připustil možnosti řešení potíží těchto výrobců v případě neschopnosti dostát svým jinak průběžně plněným závazkům. To zní jako slovo do pranice pro ty malé, ohrožené. Jenže takový Kocina by byl schopen se jen k nějaké aktivitě přidat. Na přípravu takového procesu nemá čas ani peníze.
Prodloužení?
Někteří ministři, poslanci a zejména státní úředníci jsou ovšem při chuti a mluví o možnosti prodloužit platbu odvodu do dalších let. Byť Ústavní soud překvapivě rozhodl, že „retrodaň“ je platná, ve svém výroku konstatoval, že základním kritériem pro něj bylo zachování patnáctileté návratnosti vložené investice i po zavedení solárního odvodu. Právník Pavel Doucha z toho usoudil, že úvahy o prodloužení platnosti solárního odvodu i po roce 2013, které tu a tam zaznívají z úst vládních představitelů, jsou v přímém rozporu s dnešním nálezem, protože pak by už patnáctiletá návratnost zachována nebyla.
„Pokud by byl solární odvod prodloužen i po roce 2013, měl by Ústavní soud v souladu s tímto svým rozhodnutím takovou legislativní změnu zrušit,“ soudí Doucha.
Otevřenou otázkou pro Douchu zůstává, do jaké míry bude mít rozhodnutí Ústavního soudu o platnosti odvodu vliv na vnímání České republiky jako stabilního a transparentního podnikatelského prostředí. Přinejmenším podle něj nijak nesnížilo naděje zahraničních investorů na úspěch v arbitrážích s českým státem. Naopak posílilo jejich argumentaci, opírající se o bilaterální smlouvy o ochraně investic – české úřady ochranu investic nerespektují, a to ani Ústavní soud.
