Socialismem zocelená „Mutti“ národa

Žena, kterou ve světě plném nebezpečných mužů potřebujeme, zdůvodnil prestižní britský konzervativní deník The Times svou volbu německé kancléřky Angely Merkelové osobností roku 2014. Rozhodnutí listu signalizuje obavy Evropy vytržené ze svého obvyklého klidu v důsledku zvýšeného napětí na tomto kontinentu.

Evropa u nohou

Na německé politické scéně dnes nemá Angela Merkelová konkurenci. Popularita někdejší „šedé myšky“ a kvůli svému příšernému stylu oblékání často vysmívané německé kancléřky dosahuje 75 procent a během deseti let u moci doslova rozkvetla. „Mutti“ národa, jež ve voličích vyvolává dojem, že přesahuje malicherné stranické zájmy. Ve skutečnosti už však překonala i tradiční pojetí politiky, neboť dokáže hrát z not jak křesťanských demokratů, tak sociálních demokratů i liberálů.

Nesleduje jednu ideologii, nikdy se k ničemu předčasně nezavazuje, ale vždy pružně vyčká na příhodný okamžik a až potom jedná. U nohou jí leží také celá Evropa. Je výmluvné, že při loňských oslavách 70. výročí vylodění v Normandii nebyli středem pozornosti čelní reprezentanti vítězných zemí, ale právě Merkelová, představitelka někdejší poražené mocnosti. Každý chtěl jednat s ní.

Její zahraniční popularitu lze vysvětlit v neposlední řadě tím, že svou skromností a vystupováním „jsem jednou z vás“ dokáže Merkelová rozptýlit dodnes existující obavy ze znovuzrozeného Německa, jež dostalo druhou šanci. Při tom všem je však také mimořádně ctižádostivá, dokáže ukázat sílu, a jak vidíme, opět se potvrzuje moudrost přísloví „tichá voda břehy mele“.

Kvůli této její schopnosti se pokoušejí jak doma, tak v zahraničí rozluštit její hádanku. „Kvůli jejímu vystupování a uzavřenosti je těžké ji pochopit a právě v této tajuplnosti se skrývá tajemství jejího úspěchu,“ prohlašuje o ní jeden z jejích spolubojovníků.

S muži si ví rady

Z hlediska tradic její vlasti se celá politická kariéra Merkelové jeví poněkud absurdně. Počínaje tím, že až do jejího nástupu německou politiku jednoznačně ovládali muži. A jako by pro tradiční konzervatismus německých dějin nebylo dost velkou ránou, že jde o ženu, je navíc rozvedená, znovu vdaná a nemá děti.

Nikoli náhodou zdobí stěnu její pracovny portrét ruské carevny pruského původu Kateřiny Veliké ve stříbrném rámu. Jeho poselství vysvětluje bývalý americký velvyslanec v Berlíně John Kornblum v rozhovoru s Georgem Packerem v týdeníku The New Yorker nepokrytě tak, že každý, kdo jí zkříží cestu, je mrtvý. „Není v ní žádná lehkost, žádný půvab. Řada alfa samců měla za to, že se jí lehce zbaví, a zatím jsou už všichni dávno na periferii politického života,“ prohlašuje bez okolků.

Německý konzervativní politik Michael Glos vidí tajemství jejích úspěchů především v tom, že si umí poradit se samolibými muži. „Moc dobře ví, že tetřeva lze nejlíp skolit, když se natřásá před svou družkou. A Merkelová si přímo s andělskou trpělivostí dokáže na takový okamžik počkat,“ upozorňoval Glos již před deseti lety, když poukazoval, jak účinnou zbraní může občas být i skromnost. Stejně nelze zapomínat, jak byla Merkelové na její cestě vzhůru ku pomoci „normalizace“ německé společnosti, v jejímž rámci viditelně klesla poptávka po postavě despotického otce. Podmínkou úspěchu také bylo, že na rozdíl od těžkých vah německé politiky dokázala vycítit změnu nálady.

Precizní směs vědy a politiky

Poměrně nezvyklé také je, že Merkelová přesedlala na politiku z kariéry vědkyně. Typická premiantka – zástupce šéfredaktora týdeníku Die Zeit Bernd Ulrich ji nazývá studijním strojem –, která navzdory svému zájmu o empirické vědy dokázala vyhrát studentskou olympiádu v ruštině, po získání diplomu začala pracovat ve fyzikálně chemickém výzkumném ústavu akademie věd a udělala si doktorát z kvantové chemie.

Mnozí přisuzují tajemství jejích politických úspěchů právě analytickému způsobu myšlení. Podle lidí z jejího blízkého okolí nejdříve každý problém přezkoumá z všemožných hledisek, zváží různé scénáře a rizikové faktory, vezme v úvahu možné reakce, poté se rozhodne, ale dále vyčkává a teprve potom jedná. „Staví se k politice jako vědec, nezúčastněně a bez emocí, přitom však všechno a všechny důkladně sleduje. A jelikož postupuje krok po krůčku, své konečné stanovisko už předkládá s nadřazeností těch, kteří jsou si jisti svou pravdou, takže je těžké stavět se jí na odpor,“ říká režisér Volker Schlöndorff, který ji dlouho zná.

Vědecká nezúčastněnost a opatrnost i vrozená uzavřenost mísící se s ženskou ironií jí otevřely cestu do mužského světa politiky, tyto vlastnosti jí však mohly být užitečné už v totalitním režimu někdejší NDR. Pokud chceme pokračovat ve výčtu absurdních rysů kariéry Angely Merkelové, pak nesmíme zapomínat ani na to, že je „ossi“ neboli východní Němka, přestože se narodila v Hamburku.

Tento fakt je natolik důležitý, že se všichni její životopisci shodují, že její kariéru i myšlení v zásadě určuje proces socializace v NDR. „Onu legendární tajuplnost – jak mlčí, vyčkává a je opatrná a zdrženlivá – lze přičíst 35 letům, která Frau Kasnerová/Merkelová prožila v někdejší NDR,“ vysvětluje Stefan Kornelius, vedoucí rubriky zahraniční politiky deníku Süddeutsche Zeitung a autor jedné z biografií Merkelové.

Vyčkávat a naslouchat

Někdejší opoziční duchovní Rainer Eppelmann popisuje „východoněmecký“ duševní stav velmi přiléhavě: „Tito lidé nikdy neříkali nahlas, co si myslí, co cítí nebo čeho se obávají, nanejvýš šeptem někde v kuchyni. Nedokážeme si vůbec představit, že aby si uchovali svoje sny, víru a naději, museli být 24 hodin denně hrdiny!“

Tyto útrapy jim mohly v demokratických podmínkách po roce 1989 pomoci, neboť každý, kdo byl vycvičen na takové podmínky, lépe překonával různé nástrahy. Extrémní podmínky diktatury dodaly nejen na obezřetnosti, ale i na síle východoněmecké Popelce Angele Merkelové. Zocelily ji natolik, že se jí nemohl rovnat žádný z jejích třebas politicky vyškolenějších vrstevníků ze Západu.

„,Šeptající‘ se nikam nehrne ani za nových podmínek. Dokáže vyčkat, pozorovat, všechno si promyslet a teprve pak se ozvat. ,Šeptající‘ totiž v sobě má hluboce zakořeněno, že si nesmí uškodit. Hrálo se totiž o přežití, dopustit se chyby mohlo být osudné,“ líčí Eppelmann.

Vlastnosti, jež si přinesla z NDR, si Merkelová uchovala až do dnešních dnů. Například umí mistrovsky mlčet. Během jednání trvá její projev maximálně 20 procent času, zbytek vyplňují její partneři. Mezitím pozoruje, hodnotí a dělá rozhodnutí. Mnozí také přičítají její uzavřené vystupování 35 letům stráveným v NDR. Merkelová, která je v debatách v soukromí veselá a otevřená, mohli bychom říct přímo vibrující, se na veřejnosti stáhne do sebe, jako by nechtěla ukázat svou pravou tvář.

Honeckerův stát sice dle sebe nikdy nepovažovala za svou vlast, ale ačkoliv se jedna zpráva tajné policie Stasi z roku 1984 zmiňuje o jejím kritickém postoji k NDR, systému se – i když nijak nadšeně – přizpůsobila. Její otec sice byl evangelickým duchovním, ale ona sama byla nejdříve pionýrkou a později aktivní členkou organizace mládeže FDJ (Freie Deutsche Jungen) a v zájmu kariéry ještě jako mladá badatelka také agitačně-propagační tajemnicí místní organizace, zároveň jí však bylo uděleno biřmování a své ano si s manželem řekli v kostele.

Dnes jako evangelička ze severu vede křesťanské demokraty, jejichž základnu tvoří především katolický jih. Podle jednoho z jejích životopisců zpravodaje týdeníku Der Spiegel Dirka Kurbjuweita je pro Merkelovou snad jedinou, každopádně nejdůležitější niternou hodnotou svoboda, po které tolik toužila prvních 35 let svého života. Odtud se do ní vpálil „americký sen“ i nedůvěra vůči Moskvě.

Vzestup k moci

Angela Dorothea Kasnerová se narodila 17. července 1954 v Hamburku, ale již měsíc nato se stává východní Němkou. Zatímco se totiž jen v daném roce vydává na cestu do západních částí země na 200 tisíc obyvatel východu, její otec, evangelický kněz, je poslán vykonávat službu do sboru v Braniborsku. Nejeden z jeho druhů, které nechal na západě, ho za jeho zády nazývá „rudým knězem“, východní režim mu však navzdory veškeré loajalitě nedůvěřuje a jeho žena, učitelka latiny a angličtiny, nemůže učit.

Angela s vynikajícími výsledky absolvuje základní i střední školu a nastupuje na Lipskou univerzitu, kde získává diplom z fyziky. Odtud jde do výzkumného centra v Berlíně. Ještě na vysoké škole si bere spolužáka Ulricha Merkela, ale po sedmi letech ho zničehonic opouští, přestože jeho jméno nosí dodnes. Zanedlouho se seznamuje s o deset let starším, ženatým Joachimem Sauerem, pocházejícím jako ona z východu. Manželství však uzavírají až v roce 1998.

Do politiky se Merkelová pouští v roce změny režimu a nedlouho poté se stává mluvčí reformního hnutí Demokratické probuzení a následně, po prvních (a jediných) svobodných volbách v NDR, druhou mluvčí vlády Lothara de Maizièra. K údivu mnoha ze svého okolí se později přidává k CDU, jež se ve spojení se svou velkou západní sestrou vydává závratnou rychlostí dobýt všechny vrcholy. Nové tváře si všimne i Helmut Kohl a nabízí jí nejprve post ministryně pro ženy a mládež a ve druhém volebním období resort životního prostředí. „Německý otec sjednotitel“ nazývá Merkelovou s absolutní prostotou jen jako svoji dceru. Koncem roku 1991 se stává místopředsedkyní CDU, do konce desetiletí generální tajemnicí a později předsedkyní.

Ještě předtím však v otevřeném dopise stranu vyzývá, aby se od Kohla, který se po volební porážce zapletl do skandálu okolo financování strany, distancovala. Nato se její uražený ochránce nechal slyšet, že si domů přivedl vlastního vraha, neboť prý má ráda pouze moc. V dalších volbách je však na kancléře nominován její hlavní rival, předseda sesterské bavorské strany Edmund Stoiber, který prohrává s Wolfgangem Schröderem.

Z Merkelové se stává předsedkyně poslaneckého klubu, a jakmile se kvůli bolestivým, ale nevyhnutelným sociálním reformám otřesou vládní posty, v předčasných volbách v roce 2005 už ji nemůže nic zastavit. A jak prohlásila o devět let dříve v rozhovoru, jednou zatlačí Schrödera, který se k ní tehdy choval s neuctivou povýšeností, do kouta. Počkala si na vhodný okamžik a od té doby vede Německo – nejdříve ve velké koalici se sociálními demokraty, poté se svobodnými demokraty a nyní znovu s SPD – jako kancléřka čím dál sebejistější rukou.

Z taktika stratég?

Německo se podle bývalého „zeleného“ ministra zahraničí Joschky Fischera vrátilo do období biedermeieru mezi napoleonskými válkami a vlnou revolucí v roce 1848, kdy v Evropě panoval klid a mír, a proto se střední třída mohla soustředit výhradně na růst blahobytu. Právě to očekávají od Merkelové její podporovatelé.

Jenže Evropou otřásla nejdřív krize eura a poté krize na Ukrajině, přičemž Německo může učinit velkým pouze silná Evropa. V souladu s tím Angela Merkelová důsledně podporuje jednotnost Evropské unie a výměnou za posílení své vedoucí evropské pozice i americkou představu o dohodě o transatlantické zóně volného obchodu a o urovnání ukrajinské krize.

Zamilovanost Merkelové do myšlenky volného obchodu však euro ještě více oslabila, navíc ho táhne ke dnu i nejnovější vývoj událostí. Tento trend, který pro Evropu i pro Německo nevěstí nic dobrého, se může obrátit nejspíš pouze tehdy, doroste-li Angela Merkelová z nadprůměrného taktika ve skutečného stratéga.