Halu v Řeporyjích přetvořil Čestmír Suška na svůj ateliér, který se pod značkou Bubec má stát centrem kulturního střediska evropského formátu. Druhou, Depo 2015, jež vzniklo v rámci projektu Plzeň-Evropské hlavní město kultury, otevřel svojí výstavou s příznačným názvem Restart.
ČESKÁ POZICE: Když se zeptáte malého chlapce, čím by chtěl být, většinou vám odpoví, že hasičem nebo policistou. Čím jste chtěl být vy a jak jste se nakonec stal sochařem?
SUŠKA: Chtěl jsem být strojvůdcem, lákalo mě řídit železného oře. Odmalička jsem ale rád kreslil, chodil do různých výtvarných kurzů.
Detail sochy Čestmíra Sušky.
Když jsem byl v pubertě, přijel k nám domů na návštěvu bratranec Jirka. To byla vždycky velká událost, protože jezdil na zaoceánských lodích. Za komunismu jsme mohli tak do NDR nebo do Bulharska, on přijížděl ze Singapuru. Přivážel obrovské žvýkačky, které jsme tady nikdy neviděli. Zvlášť pro dítě to bylo něco, jako kdyby přiletěl mimozemšťan. Jirka mi vyprávěl, že úplně nejlépe jsou na tom umělci, protože nemusejí chodit do práce (tenkrát byly píchačky v továrnách), jsou svobodní a dělají si, co chtějí. Všude, i na vojně, mají nějakou zajímavou práci. To mě tak zaujalo, že jsem se rozhodl, že budu umělcem.
ČESKÁ POZICE: V dosavadním životě jste si vyzkoušel práci s řadou materiálů – se dřevem, kovem i sklem. Je pro vás materiál jen médium, které slouží ke ztvárnění vaší ideje, nebo ovlivňuje proces tvorby a výslednou podobu díla?
SUŠKA: Je to prostředek, který mě ovlivňuje. Nejen že jsem prošel různými obdobími a pracoval s různými materiály, ale jeden čas jsem třeba dělal divadlo. Všechno jako práci s prostorem, ten je tím, co mě vždy nejvíc zajímalo. Po studiu na vysoké škole jsem skoro úplně přestal vyrábět sochy, protože jsem si v té době vůbec nedokázal představit, jak mám svoje představy realizovat. Tenkrát mohli v lepších výstavních síních vystavovat jen umělci, kteří byli minimálně čekatelé na komunisty nebo komunisty.
Příprava soch na výstavu restart v Bubci.
Začal jsem svoje představy uskutečňovat jako performance. Ty ale také nebylo kde dělat, protože když jste s tím začali někde v parku, přiběhli a zmlátili vás obuškem. Takže jsem je dělal v divadle. Jakoby divadlo, ale nikdy klasické, vždycky to byly výtvarné performance.
ČESKÁ POZICE: V posledních letech vyrábíte zejména rozměrné sochy a plastiky. Je vám příjemnější, když jsou umístěny v galerii, nebo zasazené do venkovního prostoru?
SUŠKA: Samozřejmě, když jsou venku. To je jasné. Byl jsem iniciátorem projektů jako Malostranské dvorky, v nichž umělci právě chtěli, aby jejich objekty byly mezi lidmi.
ČESKÁ POZICE: Některé vaše objekty, například rozhledny, jsou přímo určené k tomu, aby se v nich nebo po nich chodilo. Líbí se vám, když třeba děti lezou i po jiných vašich plastikách?
SUŠKA: Pokud to neničí, tak mě to těší. Pokud je to objekt zkoumání a hry, tak je to v naprostém pořádku.
ČESKÁ POZICE: Na vašich dílech je na první pohled vidět, že nejsou vůbec jednoduchá na výrobu. Míváte při jejich realizaci často řemeslné potíže?
Příprava soch na výstavu restart. Vpravo Čestmír Suška.
SUŠKA: Já bych dokonce řekl, že čím je výroba složitější, tím je to pro mě zajímavější a větší výzva. Nebaví mě vymyslet si něco, co jednoduše smontuji. Jdu do projektů, které se zdají nemožné nebo nerealizovatelné. To je pro mě něco, co mě zajímá.
ČESKÁ POZICE: Některé vaše sochy dávají tušit, že není snadné je realizovat ani z finančního hlediska. Potřebujete pro výrobu mecenáše, kteří by se nadchli pro stejnou vizi jako vy?
SUŠKA: Úžasné na mé práci je to, že sponzory vlastně nepotřebuji. Tedy, potřebuji, ale když nejsou, není to pro mě úplně zničující. Dokážu svoje věci realizovat i svými vlastními prostředky. Sponzoři jsou potřeba, když je něco tak veliké nebo náročné, že bych to musel financovat hrozně dlouho nebo by výroba trvala několik let. Například vysoká rozhledna, co je nyní v Plzni (pod názvem Háčkovaná věž – pozn. red.) se vyráběla jako jediná v továrně. Všechno ostatní dělám ve svém studiu.
Jsem vlastně svobodný, daleko svobodnější než třeba filmaři nebo herci. I když dnes je situace s rozvojem technologií také jiná – jsou filmy, které lidi natočili třeba na telefon. Taky už je to jinak, než to bylo dříve.
ČESKÁ POZICE: Jakým způsobem získáváte například staré cisterny, ze kterých vyrábíte některé své sochy?
Háčkovaná věž.
SUŠKA: Vždycky je to tak, že něco objevím a docela náročně to sháním. Potom hotové sochy vystavím a lidé je vidí. Od té doby mi píší a telefonují a nabízejí mi materiál, cisterny. Předtím, když jsem dělal se dřevem, mi nabízeli stromy. Potom už vše dostane samospád.
ČESKÁ POZICE: Svoje sochařské studio Bubec jste vybudoval v Řeporyjích. Jak jej místní lidé přijímají? Funguje vaše soužití s téměř venkovskou komunitou?
SUŠKA: Vždy jsou lidé, kteří vám přejí a kteří vám nepřejí. To je normální. Musím říct, že jsme tady zpočátku působili trochu jako návštěva z Marsu. Řeporyje jsou dnes už součástí Prahy, ale jak se říká: pod lampou je tma. V prstenci vesnic na okraji Prahy je prostředí hodně konzervativní a metropole si toho bohužel moc nevšímá.
ČESKÁ POZICE: Váš projekt na vybudování sochařského studia, který vzniká od roku 2000, by se ale zřejmě nedal realizovat bez podpory místního zastupitelstva...
Z plzeňské výstavy Čestmíra Sušky Restart.
SUŠKA: Měl jsem tady od počátku podporu pro své vize díky tomu, že jsem zde zakládal Občanské fórum s několika dalšími, kteří se pak stali starostou a zastupiteli. Postupně se to zlepšuje a po letošním masopustu si myslím, že se prolomily ledy (studio Bubec pořádalo letos v Řeporyjích masopustní průvod spojený s uměleckým workshopem a divadelním představením – pozn. red.).
ČESKÁ POZICE: V současné době se snažíte projekt sochařského studia výrazně rozšířit. Máte v plánu revitalizovat celý rozsáhlý pozemek poblíž trati, vybudovat v Bubci ateliéry pro umělce, kulturní a dětské centrum, sochařský park i ubytovací kapacity pro hostující tvůrce. Jaká je momentálně největší výzva, které čelíte?
SUŠKA: Největší výzva je to dokončit, aby to nezůstalo na půl cesty. Je hezké mít odvahu a možnosti se do něčeho pustit. Je ale dobré dojít až na konec a vyhrát celou bitvu.
ČESKÁ POZICE: Závisí váš úspěch zejména na financích?
SUŠKA: Hodně na financích, potom samozřejmě také na tom, jak budou vstřícné úřady. Jak se říká – s jídlem roste chuť a naše vize jsou čím dál odvážnější. Řeporyje jsou pro to, co chceme, ideální místo.
Háčkovaná věž na výstavě Restart v Plzeňském Depu 2015.
Je to součást Prahy, ale trochu separovaná. Má výhodu, že sem jezdí městská doprava i vlak. Jsme na konci úžasného Dalejského a Prokopského údolí. Opravdu si myslím, že Řeporyje jsou jako stvořené, aby se staly i z evropského hlediska významným kulturním centrem, kde můžou umělci tvořit, lidé podporovat umění a užívat si ho. Místo, kde se budou moci vzdělávat. Chtěli bychom, aby naše aktivity expandovaly do obce, ale i do Prokopského údolí, kde už se nám podařilo umístit tři sochařské realizace. Chtěli bychom v tom pokračovat. Úplně ideální by bylo, kdyby se naše studio skrz údolí prostřednictvím uměleckých děl propojilo s centrem.
ČESKÁ POZICE: Ve vašem díle i zásazích do veřejného prostoru silně rezonují ideje znovuzrození, ekologie, umělecké recyklace. Jak důležité jsou pro vás tyto myšlenky?
SUŠKA: Myšlenka znovuzrození je pro mě zásadní, protože jsem se v roce 2006 znovu narodil. Uvěřil jsem v poselství Ježíše Krista. Znovuzrození je pro mě aktuální z tohoto pohledu, ale samozřejmě i recyklace a obnova všeho starého, co má nějakou hodnotu, je pro mě důležitá. Ve své práci, zvlášť nyní s cisternami, je jejím smyslem to, že používám vysloužilé nádoby, které by šly do „zatracení“, ale dostávají nový život. Podobné to ale bylo i s kmeny. Ty nebyly kácené proto, že bych je potřeboval. Využil jsem kmeny, které vyvrátil vítr, kmeny nemocné.
ČESKÁ POZICE: Restart se jmenuje také vaše výstava, která nyní probíhá v Plzni na dvoře objektu Depo 2015. Jak se vám líbí prostor bývalé trolejbusové vozovny, který byl letos přeměněn na galerii?
Z plzeňské výstavy Čestmíra Sušky Restart.
SUŠKA: Je úžasný. Mám z něj hroznou radost. Výstavě jsme dali její název proto, že se vztahuje nejen k mojí práci, ale právě i k depu, které dostalo novou šanci. Když jsem tam přišel poprvé a bylo čerstvě po odstěhování trolejbusů, vypadalo to tam trochu jako ve věznici. Všude byly natahané ostnaté dráty, bylo to tam opuštěné. Samotný objekt je ale krásný a velmi rozlehlý, proto jsem výstavu pojal tak velkoryse, někdo by si mohl myslet i megalomansky. Já jsem jen chtěl, aby byla adekvátní k prostoru, aby nebyla malá v koutě, ale aby tam doopravdy vznikl důstojný kontakt mezi instalací ve dvoře, který je obrovský, a mezi budovou, která je veliká. Proto je tam objektů docela dost.
ČESKÁ POZICE: Vaše studio Bubec také vzniklo z vysloužilé stavby, bývalého skladu. Kde jste se při jeho zakládání inspiroval?
SUŠKA: Na mnoha místech. Poprvé jsem tenhle princip viděl ještě v 80. letech, kdy se mi povedlo dostat do Hamburku. Tam jsem viděl zrod kulturního centra Fabrik, které vzniklo z bývalé továrny. To byla první inspirace. Poslední inspiraci jsem našel v roce 1999 ve Spojených státech amerických ve městě Utica. V centru, které se jmenuje Sculpture Space. Tam jsem byl na rezidenčním pobytu a viděl, jak se bývalá továrna, kde se vyráběly obrněné transportéry, s nimiž se Američané vylodili v Normandii, přeměnila na umělecký prostor.
V té době jsem měl studio ve sklepě a velké věci dělal u nás na zahradě v Řeporyjích, kde už jsme tehdy bydleli. Když už mi zahrada nestačila, šel jsem přes ulici na pole. Právě v Utice jsem si řekl, že už jsem dost starý na to, abych měl pořádné studio a ne někde kutal na cizím poli. Poté se mi povedlo objevit právě tuhle bývalou skladovou halu a získat ji. To bylo v roce 2000, tehdy jsem se tam přestěhoval.
ČESKÁ POZICE: Zmínil jste se o pobytu ve Spojených státech. Byl jste tam opakovaně, máte pocit, že tam vašemu dílu výjimečně rozumějí?
Háčkovaná věž na výstavě Restart v Plzeňském Depu 2015.
SUŠKA: Mně to ve Spojených státech úplně učarovalo. Tamní prostředí je mi velmi blízké a myslím si, že tam i mým věcem rozumějí. Nebýt toho, že mám tady Bubec, asi bych se tam odstěhoval. Lidé jsou otevření a přátelští a mám pocit, že tolik nezávidějí jako tady v Evropě. Přejí druhému úspěch, zajímají se o to, co dělá. A když má úspěch, berou jej jako svůj – že ho znají, že jsou sousedi. Jsou tam velké prostory, sběratelé umění, velký trh s uměním. Měl bych tam pravděpodobně mnohem větší odbyt. Ale nemám tam tak úžasné studio. Proto jsem zůstal tady.
ČESKÁ POZICE: Vnímáte svoji výstavu v Plzni, která je blízko hranic, jako možnost, aby vaše dílo proniklo i do sousedního Německa?
SUŠKA: Doufám v to, v Americe jsem daleko známější než 200 kilometrů od Prahy, v Německu. Samozřejmě bych byl rád, kdyby se moje práce vystavovaly a byly známé i tam a jinde v Evropě.
ČESKÁ POZICE: Takže tam nemáte kontakty, nespolupracujete s německými galeriemi?
Čestmír Suška při vernisáži výstavy Restart v Plzeňském Depu 2015.
SUŠKA: Bohužel ne. Veškerou svou energii jsem dal do práce v Americe, kde jsem byl pravidelně každý rok. Na Evropu už jsem neměl sílu. Pobyty v Americe, myslím, měly vliv i na moji práci. Když jsem tam začal jezdit, trpěl jsem takovým tím evropským zaměřením na řemeslo, představou, že vše musí být estetické a řemeslně dotažené. Američané se s tím tolik nemažou. Původně jsem svoje nádrže například zbavoval nátěru, chtěl jsem, aby bylo vidět rezavé železo. Tam jsem pochopil, že je to nesmysl. Když adaptuji nádobu, musím ji vzít se vším všudy a ne ji vylepšovat. Přestal jsem to dělat a nechávám sochy v původním zbarvení. Mají různé šrámy, které jsou součástí jejich minulosti.
ČESKÁ POZICE: Součástí vaší plzeňské výstavy jsou i tři vyhlídkové věže. Víte už, kde budou trvale umístěné?
SUŠKA: Ta největší vznikla v továrně Kasper Kovo v Trutnově. S jejím majitelem panem Kasperem jsem se seznámil, když jsem měl výstavu v trutnovském Uffu. Vystavoval jsem tam sochy z expanzních nádrží, které se vyráběly v jeho provozu. Oslovil mě s tím, že by se mnou rád spolupracoval, a od té doby se nám povedlo zrealizovat několik společných projektů.
Háčkovaná věž na výstavě Restart v Plzeňském Depu 2015.
Má nejvyšší rozhledna je tím posledním z nich. Je jediná, která není recyklovaná, protože se nám nepovedlo najít vhodnou cisternu takových rozměrů. Věž je celá vyrobená z nově stáčených ocelových plátů. Pan Kasper její výrobu sponzoroval s tím, že chtěl, aby skončila v jeho areálu, stala se vizitkou, co všechno dokážou. Také aby se navázalo na tradici první republiky, kdy továrníci dbali na to, aby u jejich závodu bylo i sochařské dílo nebo fontána. Kdy se nestarali jen o výrobu, ale mysleli i na veřejné blaho. Pan Kasper mezi takové osvícené podnikatele patří.
Teď je to ale ve hře. Rozhledna se hodně lidem líbí, často říkají, že by měla stát někde s pěkným výhledem. Nevím, jak to dopadne. Je to otevřené, jsou i další zájemci.
ČESKÁ POZICE: Uvažujete o tom, že byste vyrobil repliku věže?
SUŠKA: Repliky nemám moc rád. Ale třeba by se dala využít nějaká nová nebo některá z těch vyrobených. Jsem v tomhle dost výjimka: pracuji samozřejmě na zakázku, když mě někdo požádá, ale i velké sochy dělám dost často jako volnou tvorbu. První rozhledna, kterou jsem vyrobil, skončila v pražské Botanické zahradě. Jsem pevně přesvědčen, že i ostatní najdou své trvalé umístění.
Čestmír Suška (*1952 v Praze) Sochař Čestmír Suška při vernisáži výstavy Restart.
|