Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Sněmovna ještě není zcela ochromená

  10:57

Parlamentním stranám zbývá k dispozici značný manévrovací prostor.

foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu, foto ČTK, Isifa/Lidové noviny/VIKTOR CHLADČeská pozice

Nejprve shrnutí události: Pokus o rozpuštění Poslanecké sněmovny ve středu 17. července sociální demokracii nevyšel. Ze 188 přítomných hlasovalo pro jen 96 zákonodárců, zatímco 92 proti. Přítomni přitom byli všichni poslanci ČSSD, KSČM a Věcí veřejných (VV), k nimž se připojili bývalí „véčkaři“ Kristýna Kočí a Josef Dobeš, dále Jiří Paroubek a exčlenové ODS Radim Fiala a Michal Doktor. Ten přitom nedávno jako 101. poslanec podepsal podporu ODS, TOP 09 a Starostů a LIDEM sestavení vlády staronové koalice v čele s Miroslavou Němcovou.

Dopředu bylo jasné, že ústavní většinu minimálně 120 hlasů ČSSD ani zdaleka nedá dohromady. Takže devět absentujících poslanců pravicového bloku plus rovněž na schůzi nepřítomný Petr Benda (ČSSD) výsledek fakticky neovlivnili. Mimochodem docela těsně neprošel procedurální návrh poslanců KSČM, aby se hlasovalo po jménech, jako tomu bývá při hlasování o nedůvěře vládě. Poslanecká sněmovna zvolená v květnu 2010 tedy existuje dál, prezident Miloš Zeman ji nyní rozpustit nemůže a předčasné volby hned po prázdninách nebudou. Situaci analyzuje Petr Nováček.

Obecná rozprava, která předcházela hlasování o rozpuštění Poslanecké sněmovny, trvala sice zhruba čtyři hodiny, ale nic zásadně nového v ní nezaznělo. Oba hlavní tábory – „rozpouštěcí“ a „protirozpouštěcí“ – a oba jejich hlavní mluvčí – předseda ČSSD Bohuslav Sobotka a první místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek – precizovaly svá stanoviska shodně ve třech bodech.

Argumenty Bohuslava Sobotky

Podle Sobotky současnou politickou krizi nezpůsobil přímo volený prezident ani opozice, nýbrž zavlekl nás do ní pád pravicové koalice, která nebyla schopná dobře spravovat zemi a nakonec se rozložila vlastními skandály. Potvrdil, že ČSSD namísto jakýchkoli dalších pokusů o sestavování vlády na půdě „staré“ sněmovny upřednostňuje její rozpuštění a nové volby. A to ze tří důvodů:

  • Za prvé, nové volby jsou ústavně nesporným a zcela čistým řešením, ve kterém svobodně rozhodnou přímo sami občané-voliči. „Nebude zde žádná diskuse o politické legitimitě. Bude tady jasné rozhodnutí občanů, které dá mandát nové sněmovně, a tato nová sněmovna dá mandát nové české vládě,“ prohlásil Sobotka.
  • Podle Sobotky současnou politickou krizi nezpůsobil přímo volený prezident ani opozice, nýbrž pád pravicové koaliceZa druhé, pokračoval, ČSSD je přesvědčena, že jedině nové volby dávají největší šanci na vyvedení země ze současné dlouhodobé a hluboké, ekonomické, společenské a politické krize. Proč? Poněvadž prý pouze nové volby mohou dát příští vládě potřebnou dynamiku nezbytnou pro to, aby mohla prosadit strategická koncepční řešení právě pomocí dostatečné většiny sněmovny. Nouzová řešení ve formě pokusu o sestavování vlády na půdě této „staré“ sněmovny takovou dynamiku a silnou podporu nové vládě rozhodně zajistit nemohou.
  • Navíc podle Sobotky – a to byl jeho třetí argument – není možný návrat ke stojedničce, poněvadž „není možná cesta časem“. ČSSD má za to, že pravicová koalice promarnila šanci, kterou dostala po volbách před třemi lety, a „v naší zemi si návrat vlády Petra Nečase bez Petra Nečase, návrat minulého způsobu vládnutí téměř nikdo nepřeje“. Sobotka varoval, že nepodaří-li se rozpustit Poslaneckou sněmovnu a v září uskutečnit volby, čeká nás další období nestability. „To období může být v krajním případě spojeno až se střídáním tří vlád. To vše bude doprovázeno rostoucími politickými konflikty a další polarizací společnosti“.
Argumenty Miroslava Kalouska

Formálně jménem poslaneckého klubu TOP 09 a Starostů, fakticky jako ideový mluvčí pravicového „protirozpouštěcího“ bloku vystoupil na mimořádné schůzi první místopředseda „topky“ Miroslav Kalousek. Z prestižních důvodů by něco podobného ODS donedávna nepřipustila ani náhodou. Jenomže Kalousek je zdatný rétor, a o to šlo ve středu ve sněmovně především. Zbyněk Stanjura, exministr dopravy a předtím exšéf poslanců ODS, svou retrospektivní analýzou toho, co nazval levicovým pokrytectvím, zaujal spíše vyznavače vážnějších dramatických forem.

Kalousek prohlásil, že klub TOP 09 a Starostů (rozuměj „stojednička“) nebude hlasovat pro rozpuštění sněmovny ze tří důvodů:

  • Tím prvním je přesvědčení, že zkrácení mandátu, který je z Ústavy čtyřletý, se má odehrát pouze v tom jediném případě, kdy sněmovna není schopná složit většinu pro podporu funkční vlády. „To ale není tento případ. V této sněmovně, jakkoli k ní někdo může cítit sympatie, či antipatie…, je většina připravená podpořit vládu a schválit jí rozpočet.“ Kalousek potvrdil, že všech 41 poslanců TOP 09 a Starostů je připraveno hlasovat pro podporu takové vlády v čele s premiérkou Miroslavou Němcovou a všech 41 že jich nedá důvěru vládě Jiřího Rusnoka.
  • Druhým Kalouskem formulovaným argumentem proti rozpuštění sněmovny je faktické chování prezidenta republikyDruhým Kalouskem formulovaným argumentem proti rozpuštění sněmovny je faktické chování prezidenta republiky.
    „Jestliže pan prezident vnímá svoji pozici tak, že bez ohledu na funkční většinu v Poslanecké sněmovně a bez ohledu na názory jednotlivých politických frakcí postaví stejně vládu podle svého uvážení, můžeme si myslet, že úplně stejně tak se bude chovat po jakýchkoli příštích předčasných volbách, pokud se toto jednání stane akceptovatelným a pokud mu to projde… A i kdyby, vážení kolegové ze sociální demokracie, pověřil sestavením vlády v případě, že byste zvítězili ve volbách, někoho s vás, opravdu se domníváte, že by podpořil toho, kdo zvítězil v demokratických volbách na vašem sjezdu?“ rýpnul si Kalousek do Bohuslava Sobotky, jenž opravdu nepatří k Zemanovým favoritům.
    Proto, pokračoval, „předčasné volby nejsou v tuto chvíli řešením. Řešením je důsledné uplatnění pravomocí Poslanecké sněmovny vůči prezidentovi republiky i vůči jeho vládě, uplatnění natolik důsledné, aby panu prezidentovi bylo zřejmé, že takovýto experiment nemá šanci, že opakovat ho by bylo jenom opakováním blamáže…“
  • Kalouskovo květnaté přirovnání Rusnokových ministrů k Zemanovým pokusným králíkům přeskočíme a konečně jsme u jeho třetího argumentu proti rozpuštění sněmovny. Spočívá v její kontrolní funkci. Kdyby byla rozpuštěna, Rusnokova vláda se nezodpovídá žádné politické straně či frakci, a proto ji nelze ponechat tři měsíce do předčasných voleb a ustavení nové sněmovny bez kontroly.
    „Argumenty, které vyzývají k okamžitému rozpuštění sněmovny, když to zobecníte, tak je musíte považovat za mírně poraženecké. Jako argumenty, které předpokládají, že tato sněmovna neubrání své pravomoci a svoji důstojnou roli v ústavním systému proti asertivnímu prezidentovi republiky a že to musí udělat až ta sněmovna nová,“ pravil Kalousek.
Věci veřejné a LIDEM

Linie byly vytyčeny. Z té Sobotkovy se kultivovaně ozval například Lubomír Zaorálek, zatímco Vít Bárta sice potvrdil, že Věci veřejné budou hlasovat pro rozpuštění sněmovny, ale podstatnou část svého dlouhého projevu věnoval přibíjení Miroslava Kalouska na pranýř.

Bártova manželka, předsedkyně poslaneckého klubu VV Kateřina Klasnová, byla věcnější. Vládu Jiřího Rusnoka nepovažuje za ideální, nicméně za menší zlo než ta minulá. Ta se prý neudržela u moci díky prezidentu Zemanovi. Přeložme si to tak, že 7. nebo 8. srpna bude nejspíše jedenáct poslanců VV hlasovat pro vyslovení důvěry Rusnokově vládě.

Přeskočíme-li na opačnou stranu „bojové linie“, zbývá se zmínit o LIDEM. Předsedkyně liberálních demokratů Karolína Peake odmítla rozpuštění sněmovny a slíbila podporu vládě premiérky Němcové, pokud zahrne do svého programu přijetí zákona o úřednících a ještě dvou dalších právních norem z programu LIDEM, jež už nestihla prosadit Nečasova vláda. Byl to příkladný projev loajality, jenž byl ostatně ve „stojedničce“ jako demonstrace její jednoty předem domluven.

KSČM: Obžaloba parlamentní pravice

Nakonec sněmovního defilé jsme si nechali komunisty. Z úst dvou poslanců, v obou případech právníků – předsedy KSČM Vojtěcha Filipa a Stanislava Grospiče –, zazněla obžaloba parlamentní pravice.

Z úst dvou poslanců, v obou případech právníků – předsedy KSČM Vojtěcha Filipa a Stanislava Grospiče –, zazněla obžaloba parlamentní praviceParlamentní demokracii ohrožují „nikoli legitimní rozhodnutí prezidenta republiky, ale to, že nejsme schopni se sejít jako předsedové politických stran a předsedové poslaneckých klubů a říci, jak vůbec budeme pokračovat. Vždyť jste legitimitu (Poslanecké sněmovny – pozn. red.) od roku 2010 ponižovali každým svým krokem. Poměrné zastoupení vám v roce 2010 bylo něco nadbytečného. Nedodrželi jste ho, protože se vám to hodilo.“

Filip tím připomněl situaci, kdy povolební Nečasova koalice odmítla vzít do vedení sněmovny zástupce KSČM, ačkoli v předchozím funkčním období byl právě Filip jedním z místopředsedů dolní komory. „Vaším vlastním chováním jste snížili úlohu Parlamentu České republiky a dáváte šanci právě tím, že se nerozpustíte, prezidentu republiky, aby posiloval svou pravomoc… Jestli chcete obnovit důvěru v Poslaneckou sněmovnu, v Parlament a v parlamentní republiku, tak připusťte nové volby,“ burácel předseda Ústředního výboru KSČM.

Tábor příznivců komunistické strany je do té míry stabilní, že pro její volební výsledek je lhostejné, budou-li volby do sněmovny příští rok v květnu, anebo v předčasném termínu letos na podzim. Á propos – „starší soudruzi“ budou možná považovat Filipovu obranu „buržoazní“ parlamentní demokracie za taktickou fintu vedení strany, ale předseda jim to jistě rozmlouvat nebude.

Vázaný mandát

Kromě nových voleb navrhují však komunisté ještě jednu cestu k posílení legitimity Poslanecké sněmovny. „Tady nejsme sami za sebe…, ti, kteří odešli z politických stran, za které byli zvoleni…, tady přece nevykonávají svůj mandát osobně tak, že záleží jenom na jejich vůli. Stoprocentně každý z vás, který kandidoval v roce 2010 ve volbách, měl za sebou nějaký volební program té které politické strany, která ve volbách uspěla,“ upozornil Filip. Kam mířil?

Vysvětlil to jeho poslanecký kolega Grospič: „Legitimitu tato Poslanecká sněmovna ztratila v momentě, kdy vaše vládní koalice ODS, TOP 09, Věcí veřejných a posléze platformy LIDEM začala účelově přecházet, zahazovat své mandáty a začala porušovat to, že každý poslanec je sice svéprávný, ale je zvolen za určitou volební stranu, a s tou předstupuje před své voliče.“

Kromě nových voleb navrhují komunisté ještě jednu cestu k posílení legitimity Poslanecké sněmovny – zavedení vázaného mandátu

A teď pozor! „Chtěl bych připomenout jednu věc,“ pokračoval Grospič, „KSČM navrhovala opakovaně v minulém volebním období, v tomto volebním období, právě onen vázaný mandát. V momentě, kdy se poslanec rozhodne, že nechce být členem určité politické strany, za níž byl zvolen do Poslanecké sněmovny, tak by měl mít možnost na návrh Nejvyššího správního soudu být zbaven tohoto mandátu, anebo tento mandát opustit. To je základ legitimity. V momentě, kdy tady byl popřen, tak ztratila legitimitu i vláda, která se opřela například o hlas poslance, který byl pravomocně odsouzen k trestnému činu, a prohlasovala restituce.“

Jeho kolega Filip dodal pro nedůvtipné: „Paní a pánové, to přece je zcela zřejmá debata o tom, jestli chcete nebo nechcete využívat přeběhlíky.“ Neopomněl přitom poznamenat, že návrh KSČM vychází z prvorepublikového vzoru. Vylepšuje jej prý tím, že stanoví, kdo je legitimní podat příslušnou žalobu a že soudní moc zasáhne do toho, zda inkriminovaný poslanec či senátor mandát bude, nebo nebude vykonávat.

Jak to bylo za první republiky

Plédovat pro zavedení vázaného mandátu si zatím troufli jen komunisté, i když v určitých situacích by jistě vyhovoval i jiným stranám. Kdyby totiž zkraje roku 2007 museli tehdejší poslanci Miloš Melčák a Michal Pohanka odevzdat svoje mandáty ČSSD, za kterou kandidovali a byli zvoleni, nebyla by vystavena do opozice, poněvadž pro pravicovou koaliční vládu by Topolánek nesehnal ve sněmovně dost hlasů.

A Věci veřejné by dnes nemusely mámit z odpadlíků sedmimilionové pokuty, neboť i kdyby odpadli, jejich mandáty by zůstaly „véčkám“. Je holou skutečností, že přeběhlictví, mor českého parlamentarismu od roku 1992, překresluje dodatečně výsledky voleb bez ohledu na vůli voličů.

První republika žádné přeběhlictví neznala, poněvadž mandáty patřily de facto politickým stranám. Pokud se poslanec „z důvodů nízkých a nečestných“ rozešel s programem politické strany, na jejíž kandidátní listině byl zvolen, Volební soud ho zbavil mandátu. Soud v pravém slova smyslu to ale nebyl. Předsedal mu sice místopředseda Nejvyššího správního soudu, čili osobnost vážená, ale jeho dalšími členy byli právníci nominovaní parlamentními stranami. Byl to tedy orgán politický, v němž si strany navzájem vyhověly.

I v případech, kdy se od programu strany neodchýlil poslanec, nýbrž například z taktických důvodů vedení strany, přišel o mandát. A jako sólista nikdo do Poslanecké sněmovny, stejně jako dnes, kandidovat nemohl, neboť první republika si po německém vzoru zavedla velmi přísný systém vázaných kandidátních listin, jež umožňovaly kandidovat pouze na volební listině některé politické strany.

Dnes pouze loajalita poslance

Až potud bylo ale vše v prvorepublikové Ústavě a ve volebních zákonech. Co tam nebylo, ale přesto se to široce praktikovalo, byly takzvané bianco reverzy. Než byl kdokoli zapsán na stranickou kandidátní listinu, zhusta musel vedení strany podepsat prohlášení, že se vzdává poslaneckého mandátu. V případě, že si později už jako poslanec dovolil odchýlit se od stranické linie, reverz byl vyňat ze sejfu, doplněno na něm datum a odeslán vedení sněmovny.

K politické straně váže poslance pouze loajalita, jež by měla být přirozená, ano, i věcí jeho charakteru

Další „štací“ byl Volební soud, pokud poslanec odmítal mandát složit. Koho by zajímaly podrobnosti, nalezne je například v Budování státu od Ferdinanda Peroutky, který byl velkým kritikem „státu stran“. Ano, „partajokracie“ byla jednou z hlavních příčin krize prvorepublikového parlamentarismu, která se začala ohlašovat už v polovině dvacátých let minulého století. Spravedlivě však dodejme, že o „tvůrčím uplatnění“ prvorepublikové zkušenosti s reverzy se naši komunisté zatím ani jen nezmínili.

S návrhem na zavedení vázaného mandátu přišla KSČM naposled loni v březnu. Jako tisk 604/0 je návrh příslušné ústavní novely k dispozici na webových stránkách Poslanecké sněmovny. Ta hned v prvním čtení tento ústavní zákon odmítla. Platí tedy dál to, co máme od 1. ledna 1993 v Ústavě – takzvaný volný mandát. V poslaneckém slibu (článek 23 Ústavy) je jasně zakotven:

„Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

K politické straně váže tedy poslance pouze loajalita, jež by měla být přirozená, ano, i věcí jeho charakteru. Poslanec však není vázán jakýmikoli pokyny kohokoli, stranu, za niž získal mandát, nevyjímajíc.

Zajímavé je, že KSČM zavedení vázaného mandátu navrhuje opakovaně. Že to její představitelé připomněli právě nyní, kdy díky přeběhlictví zbyla ze 118hlavé koaliční většiny v lepším případě jen „stojednička“, však jistě náhoda není. Zkouší, zda se ve stavu tísně a s ohledem na nutnost politický systém stabilizovat, nepřihlásí k vázanému mandátu i pravice.

Podpora Rusnokově vládě

Vraťme se však k uplynulé středě. Poté, co se na mimořádné schůzi sněmovny nepodařilo ČSSD prosadit rozpuštění dolní komory, se konala ještě jedna mimořádná schůze, v tomto případě svolaná na žádost ODS. Na ní bylo ve třetím čtení bez problémů schváleno víc než deset užitečných zákonů a novel pocházejících ještě z Nečasovy éry. Poslanecká sněmovna není tedy zcela ochromená, jak se možná jeví na první pohled. Otázkou je, co bude dál, konkrétně po hlasování o důvěře Rusnokově vádě.

Bude-li 7. nebo 8. srpna skutečně existovat pravicová „stojednička“, rozhodne o osudu Rusnokovy vlády ona svým očekávaným „Ne!“

S komunisty už premiér jednal a oni se prý rozhodnou podle toho, jaký program vláda předloží. Věci veřejné, jak naznačila poslankyně Klasnová, se asi zachovají podobně. Zatím je ale ve hvězdách, co učiní sociální demokracie. Část strany chce Rusnokovu vládu potopit, doufajíc v druhý pokus pro Bohuslava Sobotku. Část naopak doporučuje dát jí důvěru, pokud program Rusnokovy vlády bude blízký programovým postulátům ČSSD.

V každém případě by ale měli sociálnědemokratičtí poslanci hlasovat jednotně, poněvadž jinak strana potvrdí spekulace o vnitřním štěpení. Asi proto začali v Lidovém domě zvažovat i třetí, opatrnickou variantu – před hlasováním odejdou poslanci ČSSD ze sálu. Definitivní rozhodnutí prý učiní vedení strany až 6. srpna, tedy bezprostředně před schůzí sněmovny. Bude-li však v té době skutečně existovat pravicová „stojednička“, rozhodne o osudu Rusnokovy vlády ona svým očekávaným „Ne!“

Ve hře i prezident

To by znamenalo, že vláda padne a skončí ve stavu demise. Sociální demokraté by se pak asi znovu pokusili přesvědčit sněmovnu, aby se usnesla na svém rozpuštění. O situaci v České republice píší již nyní zahraniční média jako o velmi nestabilní. A pokud by se měla po 8. srpnu nestabilita ještě zvětšit, i pravicové strany by si možná položily otázku, zda s ohledem na mezinárodní pověst ČR nejsou předčasné volby přece jen holou nutností.

Mnohé se bude odvíjet od postupu, který zvolí prezident Miloš Zeman

Samozřejmě, že mnohé se bude odvíjet od postupu, který zvolí prezident Miloš Zeman. Ponechal-li by u moci delší dobu Rusnokovu vládu ve stavu demise, pravicový blok by ji ve sněmovně asi úplně „zazdil“. Pokud by ale prezident přešel bez otálení k druhému pokusu, mohl by jmenovat premiérem stejně tak dobře Bohuslava Sobotku, aby ho „historicky znemožnil“ a ČSSD ubral něco voličů ve prospěch SPOZ, ale stejně tak Miroslavu Němcovou, anebo ovšem někoho úplně jiného, například podruhé Jiřího Rusnoka.

Každá z těchto variant – a že jich má prezident Miloš Zeman v rukávu nepochybně víc! – představuje jiný scénář, podle nějž se politika anebo to, co z ní u nás zbylo, bude hrát.