Podle slibů ministra životního prostředí Tomáše Chalupy měl být návrh zákona o Národním parku Šumava připraven do Vánoc. Kde je mu však konec. Bez základního ustanovení, že v národním parku má ochrana přírody přednost před všemi ostatními aktivitami, by však stejně neměl smysl.
Priorita přírody přitom v několikrát upravovaném návrhu ministerstva stále chybí. Zřejmě není ta správná doba pro přípravu zákona, když se ministerští úředníci v čele s ministrem samotným bojí dřevařské lobby, kterou si pod dohledem prezidenta republiky sami usadili do čela správy národního parku.
Podraz na přírodu
Největší spor se rozhořel o zóny ochrany přírody. První zóny by ze své podstaty měly být bezzásahové, management druhých zón by měl směřovat k budoucímu přirozenému charakteru zvolených enkláv a ve třetích zónách se předpokládá přírodě blízké hospodaření. Všichni se shodnou, že dosavadní rozdrobené první zóny jsou nepřijatelné a neudržitelné. Tím ovšem shoda končí. Vědci mají velké výhrady k návrhu ministerstva, především proto, že je k prvním zónám příliš skoupé. Nejvíc ovšem dráždí potlačení první zóny na Smrčině.
Proč je pás prvních zón v návrhu ministerstva přerušen koridorem právě v místě jedné z nejzachovalejších šumavských oblastí v masivu Smrčiny?
Proč je pás prvních zón v návrhu ministerstva přerušen koridorem právě v místě jedné z nejzachovalejších šumavských oblastí v masivu Smrčiny? Je tu přece nejrozsáhlejší horský smíšený les na celé Šumavě, v němž je zachován vyšší podíl buku a jedle proti jiným, převážně smrkovým částem šumavské přírody. Je to unikum, které si zaslouží nejvyšší stupeň ochrany.
Jenže do této vzácné oblasti je naplánovaná lanovka o olbřímí kapacitě 1540 až 2700 osob za hodinu. Stavba má rozsáhlou politickou podporu od obcí až po kraj. A ministerstvo uhýbá, protože už ztratilo veškeré odborné renomé a nedokáže (nebo nesmí?) se těmto snahám postavit. Současnému ministrovi Tomáši Chalupovi nepochybně udělá větší radost, umožní-li Václavu Klausovi provokativní sjezd z Hraničníku do Klápy, na který se prezident už těší, než aby toužil po zadostiučinění, že se mu podařilo zabránit barbarskému projektu.
Právě lanovka je příkladem stavby, která nejenže sama velmi negativně ovlivní zdejší přírodu, ale zničí výjimečný genius loci celé oblasti. Původně sem byl dokonce plánován velký lyžařský areál s několika lanovkami a sjezdovkami, v němž by se zrcadlila sportovní enkláva Hochficht na rakouské straně Šumavy. To naštěstí neprošlo.
Ale i to, co z areálu zbylo v zásadách územního rozvoje Jihočeského kraje, představuje pro lesy na Hraničníku a Smrčině zjevný úpadek. Jsou navrženy čtyři varianty, každá si vyžaduje velký zásah do zdejších pralesovitých porostů.
Sjezdovce se pro jistotu říká „evakuační“, ale i taková má být uměle zasněžována. I ta varianta, která nepočítá s tím, že by pasažéry bylo třeba evakuovat, aby se mohli svézt po sjezdovce, se nevzdává vyhlídkové restaurace na vrcholu Hraničníku.
Lanovkářský salám
„Aby se mohlo nahoře stavět, musela by být na vrchol vybudována silnice. A jestliže bychom ustoupili a přikývli pouhé lanovce, za pár let by se požadavky stejně stupňovaly a byly by jak sjezdovky, tak restaurace. Odstrašujícím příkladem budiž lanovka na Lysou horu v Krkonoších. Tlak na její vrchol se neustále stupňuje a už teď je z hlediska ochrany přírody těžko snesitelný. Odstartování této salámové metody nemůžeme připustit,“ komentuje plány s lanovkou Jakub Hruška, předseda stínové vědecké rady, která se zformovala z bývalé vědecké rady národního parku.
Pro vědce je projekt lanovky na Hraničník nepřijatelný. Ostře nesouhlasí s omezenou rozlohou prvních a druhých zón. Navrhují, aby se od projektu lanovky ustoupilo a řešení zón aby se přesunulo do takzvané podzákonné normy, vládního usnesení nebo ministerské vyhlášky. Jinak hrozí, že se na zákonu ministerstvo a vědci nikdy nedohodnou. Nebo snad v Česku vyhlásíme zákon na ochranu přírody v národním parku Šumava bez vědců, kteří se tou přírodou odborně zabývají?
„Návrh zákona se ubírá směrem, který bude ohrožovat samu podstatu poslání národního parku, a u toho nemůžeme asistovat,“ potvrdil ČESKÉ POZICI svůj starší výrok Jakub Hruška. Pro své postoje nachází stínová rada pochopení u mnoha vědeckých institucí, včetně několika ústavů Akademie věd a přírodovědeckých fakult, podporuje ji i osm odborných společností.
Ministr Chalupa radu při jednáních o novém zákonu respektuje, ale její požadavky ignoruje. Takže to vychází nastejno. Jedná se v zákulisí, vědecké oponenty Chalupa zavazuje mlčením. Nic však nenasvědčuje tomu, že by se jednání o novém zákonu posouvala k normálu. Tedy k prioritám pro přírodu.
Velet musí příroda. Jinak prohrají všichni.
Národní park bez uzákoněné přednosti ochrany přírody a krajiny dává stejný smysl jako dům bez základů, integrální rovnice bez čísel nebo člověk bez srdceUstanovení o přednosti ochrany přírody a krajiny před ostatními aktivitami, které jsou možné jen tehdy, nekolidují-li s touto ochranou, jsou přitom standardem všech zakládajících listin národních parků. A to včetně dosud platného vládního nařízení, kterým byl v roce 1991 zřízen Národní park Šumava. Priorita ochrany přírody je samozřejmostí i u nejstaršího Krkonošského národního parku ustanoveného v roce 1963 za tvrdého socialismu.
Totalitní režim se do dějin Krkonoš zapsal řadou obludných staveb, proti nimž byli ochranáři krátcí. Nicméně na základní preambuli se soudruzi sáhnout neodvážili. Bude to nejspíš tím, že park v roce 1963 vydupali ze země lidé, kteří věděli, co unikátní příroda Krkonoš potřebuje a co se mocipáni neodvážili zpochybnit.
V tomto čase a ve svobodné společnosti zpochybňuje přírodovědný význam Šumavy kdekdo. Postupně zesílilo přesvědčení, že do zákona o národním parku na Šumavě může mluvit každý. Na co se tedy řídit názory přírodovědců? Pak ovšem instituce národního parku ztrácí smysl.
Srovnejme si dvě situace: Když se kdokoli dostane do finanční tísně a rozhodne se prodat rodinný šperk, běží si ho nejdřív ocenit k odborníkovi. Nejlépe ke dvěma. O Šumavě, která je mnohonásobně cennějším „šperkem“, je většina ochotna rozhodovat od stolu a žádného odborníka-přírodovědce k tomu nepotřebuje. Příprava zákona o Šumavě tudíž naznačuje, že se nehledá ten nejdokonalejší způsob, jak zachovat přírodní dědictví dalším generacím, což je smyslem národního parku. Hledá se politický konsenzus, který umožní užívat si Šumavy dle libosti každému, kdo má při vyjednávání dostatečně silné lokty.
Špatný zákon ne!
Demokratickým způsobem lze leda zpochybnit sám smysl národního parku. Jestliže však společnost jeho existenci akceptuje, pak se musí jednoznačně řídit jeho přírodními prioritami a vědecky prokázanými hodnotami. Zázračného způsobu vypočítávání daně ze superhrubé mzdy se může týž ministr financí, který ho protlačil, za tři roky stejnou parlamentní cestou zbavit. A nic podstatného se nezmění. Umožní-li špatný zákon o národním parku postavit uprostřed přírodní rezervace nějakou stavbu, nikdy nikdo to už nazpět nevrátí. A přírodní rezervace bude na desetiletí, možná staletí znehodnocena celá, nejen na půdorysu staveniště.
Základní koncept národního parku obsažený v zákoně musí nutně stát na přírodovědecké bázi. Když to bylo možné v Krkonoších za totality, proč to není možné nyní?
