Ministr financí Andrej Babiš (ANO 2011) nedávno v pořadu „Partie“ na TV Prima hořekoval nad společnostmi s vlastnickým podílem státu. Zmínil přitom též špatnou činnost státem delegovaných členů v orgánech těchto firem. Poslouchalo by se to lépe, kdyby toto lamentování současně znamenalo i začátek systematického přezkoumání, zda byly zájmy státu v orgánech těchto firem hájeny loajálně a s péčí řádných hospodářů.
To by mohlo být i příznakem přechodu naší společnosti do civilizovanější fáze kapitalismu, v níž má místo nejen odpovědnost, ale i dobrovolné respektování regulace, dobrých mravů a nepsaných zákonů. V neposlední řadě by to pak mohl být i počátek konce pokleslé praxe takzvaných trafik, tedy privilegovanými lidmi nezodpovědně zastávaných postů v orgánech společností s vlastnickým podílem státu. Konec trafik důsledným naplněním původního role těchto orgánů.
Co v neděli 15. května řekl ministr Babiš„Když se podívám například na firmu PRISCO, kde vlastně ani jsem nevěděl, že jsme se soudili, anebo soudíme se o 18 let s Volkswagenem, teda absurdní, a živili jsme tam nějaké právníky v podstatě tak dlouho a ještě nakonec prohrajeme spor o 310 milionů. A když na Státní tiskárně cenin tam rozdávali ty zlaté cihličky na potkání a nebyly řízené, nebyly řízené ani státní firmy, státní firmy fungovaly tak, že management, co řekl, tak to dozorčí rada, kde byli politici, tam šli na ten chlebíček, kafe a nějakou apanáž, tak ti to zbaštili a já chci teďka řídit aktivně státní firmy. Vezměme si příklad České exportní banky. To je typický případ, jak Topolánek a Kalousek vlastně řídili státní banku, jo, dneska je tam 16 miliard vlastně nedobytných úvěrů, dalších 15 je ohrožených, je to dopad přímo do rozpočtu, ano.“ |
Žádná kontrola a odpovědnost
Chceme-li charakterizovat ono pokleslé pojetí odpovědnosti členů orgánů firem s majetkovou účastí státu, je snad lépe začít vtipem, aby člověk již jen ze závanu reality nedostal záchvat chandry.
To takhle jednou Švestka půjčil Veselému stovku, ale ten se k vracení ne a neměl. Docela to pustil z hlavy, a tak se jednou stalo, že neprozřetelně prošel kolem Švestkova kvelbu. Ten za ním hned vyslal příručího, aby tu stovku urgoval. Příručí se vrátil celý schlíplý. „No tak, co na to Veselý?“ doloval z něj Švestka odpověď. „No, prej mu maj‘ vlízt na hrb,“ soukal ze sebe příručí.
Po čase potkal Švestka Veselého direktně. „Poslouchaj, Veselý, co voni to jsou za člověka? Stovku mi nevracej, a ještě mi vzkážou, že jim mám vlízt na hrb!“ Veselý konejšivě odvětil: „Nic si z toho nedělaj, Švestka, to všechno jsou jen takový řeči. Voni mi na hrb nevlezou – a já jim tu stovku nevrátím.“
Zákony – to jsou jen takové řeči. Proto mohly vzniknout trafiky. Pěkné odměny, ale žádná kontrola a žádná odpovědnost. |
Tak nějak byla dosud pojímána odpovědnost členů orgánů společností se státní účastí. Zákony – to jsou jen takové řeči. Proto mohly vzniknout ty trafiky. Pěkné odměny (o ty je však nutno se podělit s tou kterou rodnou stranou), ale žádná kontrola a žádná odpovědnost.
Odvozeně od toho mohly vzniknout i nápady, že státní úředníci, delegovaní do takových orgánů, za tuto činnost nebudou honorováni, přestože podle zákona za ni odpovídají až do výše svých majetků! Jediným možným vysvětlením je právě ona reálně kapitalistická koncepce „žádné odměny, žádná kontrola, žádná odpovědnost – vždyť to jsou všecko jenom takové řeči“. Absurdita specificky českého budování kapitalismu!
Reálný kapitalismus
Pojem reálný socialismus se začal objevovat zhruba po čtvrt století budování socialismu – v době, kdy již bylo těžko zakrývat rozpory mezi deklarovaným a dosaženým. Byl to verbální pokus spojit to, co jsme tu holt měli, s tím, co jsme tu chtěli mít. Poměrně pikantní ovšem je, že po čtvrt století budování kapitalismu jsme na tom velmi podobně. Je tedy třeba se podívat na realitu tentokrát pozorně a bez příkras, abychom měli šanci najít cestu ven.
Kritizovaný jev lze jinými slovy popsat jako zásadu „socialisticky pracovat, kapitalisticky žít“, jazykem ekonomických šíbrů pak jako princip „privatizace zisků, socializace odpovědnosti“. Rehabilitace prestiže státu i podnikatelského prostředí je tedy podmíněna reálným, důsledným a důstojným uplatňováním dosud jen nominální odpovědnosti těchto (dosud jen velmi dobře honorovaných) osob, a to až do výše jejich osobních majetků.
Ledacos se pohne, až přijde o majetek první státem delegovaný člen orgánu nějaké významné společnosti |
Jsou tací, kteří věří, že se ledacos pohne až poté, co přijde o svůj majetek první státem delegovaný člen orgánu nějaké významné společnosti – až ho dostihne odpovědnost. Na tento okamžik však čekáme již čtvrt století. Není to poněkud dlouho?
Unikátní příležitost
Může se zdát, že podnikatelské prostředí tu mohlo být nastaveno na lepší úroveň mnohem dříve. Nicméně, ruku na srdce, kdo zná všechna úskalí současné právní úpravy odpovědnosti členů orgánů „obchodních korporací“? Kdo zná systémy a zkušenosti zahraniční? Jistěže tu takoví lidé jsou, ale kde? Je jim nasloucháno?
Kdo například má bezchybný přehled, kolik je podniků se státní účastí? A které to jsou? A kteří členové orgánů těchto podniků byli státem delegováni? A která ministerstva tyto posty v různých dobách obsazovala? A kdo ví, jaké jsou hospodářské výsledky těchto firem? A kdo se zajímá o výskyt excesů podobných oněm Babišem citovaným zlatým cihličkám? Kdo vyhodnocuje, zda státem delegovaní členové orgánů těchto společností vykonávají své funkce s péčí dobrého hospodáře a loajálně vůči státu?
Česko má nyní poměrně unikátní příležitost, že tuto problematiku prozkoumá někdo, jehož podnikatelské oko není potaženo byrokratickým šlemem. Členové orgánů společností s majetkovou účastí státu jsou z výkonu své funkce odpovědní společnosti. Formálně se to děje na valné hromadě, která prezentuje zájmy vlastníků.
Kdo vyhodnocuje, zda státem delegovaní členové orgánů těchto společností vykonávají své funkce s péčí dobrého hospodáře a loajálně vůči státu? |
Je-li vlastník jeden, tedy například stát, pak funkci valné hromady vykonává zmocněná osoba, jejíž kontakt s orgány společnosti může být velmi pružný. To poskytuje státu všechny předpoklady, aby byl bezchybně zpraven, co se ve společnosti děje. Povinností členů orgánů společností, respektive obchodních korporací, je jednat s péčí řádného hospodáře, což ovšem platilo i dosud.
V novém občanském zákoníku je tato péče vysvětlena pojmy nezbytná loajalita, potřebné znalosti a pečlivost. Ve sporných případech platilo a platit bude nadále, že důkazní břemeno k prokázání péče řádného hospodáře je nikoliv na společnosti (obchodní korporaci), ale na každém jednotlivém členu jejího příslušného orgánu.
Málo využívané možnosti
Je nad moje možnosti i rozsah článku pojednat o všech úskalích, která měla právní úprava této problematiky, nota bene když se i výklady odborníků různí. Účelem článku je upozornit na oblast, kde jsou zájmy státu hájeny málo, či dokonce hanebně. A že je zde několik zřejmě málo využívaných možností, jak situaci zlepšit.
Podle staré právní úpravy (§ 66 starého obchodního zákoníku) navíc byly odlišné právní důsledky pro členy orgánů podniků se státní účastí v případě, že byli poslanci, senátoři, lidé z pozemkového fondu, ministerstev, správních a samosprávných úřadů. Byli-li tam vysláni jako zástupci státu či samosprávy, hradí jimi způsobené škody stát (!).
Po přijetí nového obchodního zákoníku nastanou mnohé další nejasnosti, a možná i spory |
Ten je pak může po nich vymáhat v regresním řízení, ale zlaté oči: nejvýše v rozsahu, ve kterém tyto osoby podle zákoníku práce odpovídají za škodu způsobenou zaviněným porušením povinnosti. Takže způsobí-li osoba zastupující stát nějakou škodu státu, stát to za ni „zatáhne“, a nemá možnost se nějak zvlášť na této osobě „zahojit“. To pak skutečně není divu, že státní majetek se rozplývá jak pára nad hrncem.
Z vysoké odpovědnosti členů orgánů obchodních korporací (do výše jejich osobního majetku) též vyplývá nezbytnost sledovat, zda kandidát na členství v orgánu společnosti deklaroval svůj „nenulový“ majetek a zda jej nepřevádí na jiné osoby. Ale i v případech, kdy majetek takto v minulosti unikl, zbývají ještě případné aspekty trestněprávní.
Nářek nestačí
Projevovat odpovědnost nářkem je sice pěkné, ale je to málo. Obzvlášť, když jde o ministra financí, který má mnoho unikátních možností. Vidí škody, ale sám s tím nic nenadělá. Musí tedy hledat, kdo má odpovědnost za ty škody, ať naříká on.
Nevíme, jestli se tím ty škody alespoň trochu sníží, ale aspoň vznikne naděje, že si ty dopady nedbalé činnosti či nečinnosti na své osobní majetky postižení členové představenstev a dozorčích rad, či po novu statutárních orgánů popovídají, a ti současní a budoucí si dají alespoň trochu větší pozor, a nám se bude trochu lépe spát.
Projevovat odpovědnost nářkem je sice pěkné, ale je to málo |
Stejně jako Roubíčkovi, když se celou noc převaloval, a k ránu to ta jeho Sára nevydržela a ptá se: „Co je s tebou, Alfons, celou noc sebou meleš, ani oka nezamhouříš?“ Roubíček nerad, ale povídá: „Ále, zítra, vlastně dnes mám vrátit Kolomajskýmu, tomu šizuňkovi odnaproti, deset tisíc, které nemám. Jak mohu spát?“
Sára na to, že to je snadná pomoc, otevřela okno a přes celou ulici zavřeštěla: „Kolomajský, ty šizuňku, můj starej ti má vrátit deset tisíc, ale nevrátí ti je!“ Zavřela okno, zalehla k Roubíčkovi, přitulila se a povídá: „A teď nebude spát zase Kolomajský.“