Mělo-li by NATO plnit širší bezpečností roli, jako tomu bylo v případě končící mise v Afghánistánu, musí být předmětem diskuse, přičemž neexistuje apriorně správná odpověď. Názory se budou lišit v závislosti na zájmech a hodnotách účastníků. Ti, kdo zastávají názor, že členské země NATO čelí hrozbám, jež jsou ve své povaze globální, nebo minimálně přesahují rámec severoatlantického regionu, budou určitě prosazovat expanzivnější pojetí bezpečnosti.
Takové stanovisko není triviální a zaslouží pozornost. Má-li však sloužit zachování bezpečnosti všech spojenců, je třeba dávat pozor, abychom nepřetáhli strunu. Ne každý posun ve světové politice se rovná padajícímu dominu. Klást si otázku, jaké má mít Aliance poslání, není nepatřičný přepych ani dokonce ztráta času.
Jde o zásadní úvahu, protože pouze na jejím základě lze obhájit jak trvající existenci spojeneckého svazku, tak náklady s ní spojené. V konečném důsledku pokračující význam NATO závisí na ochotě členských zemí nést cenu, nikoli zanedbatelnou, za kolektivní obranu. Ta se totiž odvíjí od připravenosti všech členů. Bez újmy na hrdlech a statcích hrozbám čelit nelze.
Akční plán připravenosti
Z bezprostředního hlediska bylo nejjednoznačnějším rozhodnutím summitu Severoatlantické aliance 4. a 5. září ve velšském Newportu přijetí Akčního plánu připravenosti. Ten má umožnit rychlou vojenskou reakci v případě ohrožení bezpečnosti kteréhokoli členského státu NATO. Ačkoli byl tento plán obhajován s poukazem na celkově změněnou bezpečnostní situaci jak v Evropě, tak v jejím širším okolí na Blízkém východě či v severní Africe, nikdo nemohl zůstat na pochybách o jeho hlavním hybateli.
Z bezprostředního hlediska bylo nejjednoznačnějším rozhodnutím summitu Severoatlantické aliance 4. a 5. září ve velšském Newportu přijetí Akčního plánu připravenosti |
Byla jím přetrvávající ruská snaha destabilizovat a rozložit Ukrajinu s cílem připoutat si alespoň její část. Ne nadarmo se hned ve druhé větě Prohlášení hlav států zveřejněného na závěr summitu říká: „Agresivní akce Ruska proti Ukrajině zásadně otřásají naší vizí spojené, svobodné a mírové Evropy.“ Fakt, že se takto museli vyjádřit účastníci prvního summitu NATO, který se od roku 1990 konal ve Velké Británii, nepostrádá určitou dávku hořké ironie.
Bylo to totiž setkání hlav států NATO v Londýně v červnu 1990, které tehdy v Londýnské deklaraci v důsledku končící studené války opatrně uvítalo možnou novou a slibnou éru v evropské bezpečnosti. Po takřka čtvrt století se situace jeví komplikovaněji. Navzdory tomu se ani zdaleka nenacházíme v bezpečnostní situaci, která by připomínala studenou válku. A navzdory tomu, že se v důsledku ruského rozmachu stalo populární prohlašovat definitivní konec údajného klidného období, malují si taková tvrzení uplynulých 20 let lepší a klidnější, než byla.
Hořká ironie a komičnost
Hořkou ironií, na niž by se nemělo zapomínat, také bylo, že možná šlo o poslední summit NATO, který Británie hostila ve své dnešní podobě. Blížící se skotské referendum, jež může vést k dlouho nepředstavitelnému rozpadu země, připomíná, že nacionalismus zůstává zásadní ideou, která potenciálně narušuje ideál spojené Evropy stejně jako ruský imperiální revizionismus.
Hořkou ironií, na niž by se nemělo zapomínat, také bylo, že možná šlo o poslední summit NATO, který Británie hostila ve své dnešní podobě |
Přesun z Londýna do Newportu proto vyjadřoval nejen bezpečnostní a logistické požadavky, které s sebou v dnešní době taková setkání nesou (summit střežilo 9,5 tisíce policistů), ale i snahu ukázat, že ne všechno důležité, co se v Británii děje, se musí odehrávat v imperiální metropoli.
Výběr místa v tomto směru nepostrádá dávku komičnosti. O vyhlášenosti luxusního resortu Celtic Manor, v němž se summit odehrával, netřeba pochybovat. V roce 2010 se zde například konal golfový Ryder Cup, ve kterém se každé dva roky střetávají družstva Evropy a USA složená z nejlepších hráčů.
Samotný Newport je však jednou z depresivnějších částí Walesu, kde se mísí zašlá sláva města, jehož přístavní doky kdysi sloužily k vývozu velšského uhlí pro potřeby britského impéria, s nepříliš úspěšnými snahami o revitalizaci. Silný pocit přináležitost k městu, jímž se vyznačují jeho obyvatelé, je známý v celém Walesu, a proslulé je jejich rčení: „Newport je díra, ale naše.“
Afghánský problém
Již od summitu NATO v Chicagu v květnu 2012 bylo zřejmé, že jedním z hlavních témat právě uplynulého setkání ve velšském Newportu bude situace v Afghánistánu. V Chicagu totiž Aliance potvrdila záměr stáhnout bojové jednotky a ukončit misi Mezinárodní síly bezpečnostní pomoci (ISAF) do konce roku 2014.
Na této misi se sice podílelo až 50 států, a nešlo tedy výlučně o akci NATO, ale Aliance v ní hrála klíčovou roli. Vzhledem k jejímu více než desetiletému trvání (NATO se ujalo velení ISAF v srpnu 2003) jde o největší a nejdelší akci, kterou kdy Aliance uskutečnila. V souvislosti s plánovaným postupem vyvstaly dvě bezprostřední otázky.
Na misi ISAF v Afghánistánu se sice podílelo až 50 států, a nešlo tedy výlučně o akci NATO, ale Aliance v ní hrála klíčovou roli |
První z nich byla, jak po konci mise ISAF zajistit, aby se bezpečnostní situace v Afghánistánu dále nezhoršila. V takovém případě, který může nastat, by oběti na životech (takřka 3,5 tisíce padlých, mezi nimi i deset vojáků Armády ČR) i masivní finanční výdaje vypadaly nejen zcela pošetile, ale zároveň by byl zpochybněn hlavní důvod mise. Její působení bylo zdůvodňováno nutností potlačit hrozby vyvstávající z neutěšené situace v Afghánistánu, což mělo posílit globální bezpečnost.
Již během prvního dne – ve čtvrtek 4. září – na tuto otázku podal summit očekávanou odpověď. Příslušná deklarace vytyčila tři pilíře budoucího angažmá v Afghánistánu. V rámci nové mise „Rozhodná podpora“ (Resolute Support) zůstanou v zemi jednotky NATO, které budou pomáhat s výcvikem a radit afghánským národním bezpečnostním silám. Než však bude tato mise moci začít, bude se muset dohodnout afghánská vláda s USA na oddělené dohodě o působení amerických sil a následně na podobné dohodě s NATO.
Druhým pilířem je finanční podpora afghánské armády, která přijde na podstatně více, než si země může dovolit. Summit se shodl na konkrétní podpoře do konce roku 2017, ale plánovaný výhled sahá až do roku 2024. Třetím pilířem, jednoznačně nejmlhavějším, je záměr budovat mezi Afghánistánem a NATO přetrvávající partnerství. Z daných kroků je zřejmé, že ačkoli se Aliance vymaňuje z jistého typu závazků (především působení bojových jednotek), Afghánistánu a s ním spojených starostí se hned nezbavíme.
Možnost prvotního poslání
Konec mise ISAF vyvolal ještě druhou otázku, nad niž se musí NATO zamyslet. Akce mimo území jeho členských států, ať již na Balkáně, v Afghánistánu nebo v Libyi vytvářely pro Alianci od devadesátých let 20. století smysl její existence, a to ve chvíli, kdy mnozí pochybovali o jejím dalším trvání. Žádná podobně rozsáhlá mise není na pořadu. (Na summitu se sice hodně diskutovalo o situaci v Iráku a co s ní, ale je zjevné, že k pozemní akci proti islámským fundamentalistům se NATO nechystá.)
Krize na Ukrajině a zhoršující se bezpečnostní situace v Evropě nabízejí jednu možnost – soustředit se na prvotní poslání Aliance, jímž je kolektivní obrana |
To vede některé pozorovatele k opětovným otázkám, zda a jak se NATO s touto novou realitou vyrovná. Na jedné straně, jak neopomněli účastníci summitu opakovaně zdůraznit, má NATO díky působení v Afghánistánu nejsehranější a nejpropojenější síly ve své historii, na druhé úplně netuší, co s nimi v budoucnu dělat.
Krize na Ukrajině a zhoršující se bezpečnostní situace v Evropě nabízejí jednu možnost – soustředit se na prvotní poslání Aliance, jímž je kolektivní obrana. Nakolik byla rozhodnutí o Afghánistánu vynikající ukázkou, jak velikou setrvačností se vyznačují bezpečnostní instituce a v jak dlouhodobém horizontu uvažují, pak Ukrajina umožnila nahlédnout na opačný konec spektra: jak reagovat na nečekané a nepříznivé události.
Je příznačné, že setkání britského ministerského předsedy Davida Camerona s ukrajinským prezidentem Petrem Porošenkem zahrnovalo kromě něho už pouze vrcholné představitele USA, Francie, Německa a Itálie.
Situace na Ukrajině a obranné výdaje
Summit nepřinesl, a ani přinést nemohl, řešení situace na Ukrajině. Zdůraznil však společné stanovisko spojenců a vytyčil budoucí priority v této oblasti a co je pro ně třeba udělat. Shoda je důležitá, neboť se od ní odvíjí Akční plán přípravenosti a jeho stěžejní body – ujištění spojenců a strategická přítomnost vojenských sil ve východní části Aliance. Obojího by mělo být dosaženo rotací jednotek a zároveň posílením sil okamžité reakce.
Vzhledem k tomu, že Aliance nemá ve východní části trvalé základny, expediční zkušenosti nabyté v Afghánistánu přijdou vhod. Stojí za povšimnutí, že hned v sobotu 6. září po ukončení summitu se odehrálo poměrně rozsáhlé cvičení rychlého nasazení v Lotyšsku. Snaha vyslat jednoznačný signál jak v rámci Aliance, tak směrem ven byla nepřehlédnutelná. Umocnilo ji také rozhodnutí, že příští summit v roce 2016 se bude konat v Polsku.
Summit nepřinesl, a ani přinést nemohl, řešení situace na Ukrajině. Zdůraznil však společné stanovisko spojenců a vytyčil budoucí priority v této oblasti a co je pro ně třeba udělat. |
Uskutečnění těchto záměrů bude do značné míry záviset na ochotě navýšit obranné výdaje. Je dobře známo, že drtivá většina členských států NATO dlouhodobě ignoruje závazek vydávat dvě procenta HDP na obranu. Sliby, kterých bylo v tomto směru na summitu dosaženo, jsou, kulantně řečeno, měkké a odsouvají konkrétní cíle natolik daleko do budoucnosti, že se prakticky jeví bezvýznamné.
Potíže členských zemí dobře ukazuje i případ Británie. Ačkoli má po USA v rámci NATO druhý nejvyšší obranný rozpočet, Cameronovo prohlášení v průběhu summitu, že uvede do služby další moderní letadlovou loď, již chtěl ještě před čtyřmi lety nechat rozebrat, se okamžitě setkalo s pochybami, zda si to obranný rozpočet bude moci dovolit. Nevyřešená zůstává například otázka letadel, která budou na lodi sloužit. Cena zamýšlených stíhaček F-35 se bude pohybovat zřejmě okolo 100 milionů liber za kus, příčemž nezahrnuje další nezbytné náklady.
Potvrzení trendu
Hodnocení výsledků podobných setkání pochopitelně vždy závisí na tom, jaká jim předcházejí očekávání. V den zahájení summitu otiskl londýnský deník The Times společný článek Davida Camerona a Baracka Obamy. Cílů, které v něm načrtli, summit dosáhl. I proto mohl Cameron v pondělí 8. září předstoupit před britský parlament a pochválit se.
Pro ty, kdo měli širší požadavky, byl summit pravděpodobně zklamáním. Psal-li například Roman Joch, že pokud se NATO nerozhodne vyzbrojit Ukrajinu alespoň konvenčními zbraněmi, vydá se na cestu do bezvýznamnosti, jeho obavy se naplnily. Nedočkáme-li se však od něho brzy dalšího článku, v němž bude obhajovat vystoupení České republiky z NATO – proč by totiž dávalo smysl setrvávat v organizaci, která míří do bezvýznamnosti? –, budeme vědět, že přeháněl.
Setkání hlav států ve Walesu potvrdilo trend, na který se Aliance vydala na summitu ve Štrasburku/Kehlu v roce 2009, jenž znovuzdůrazňuje kolektivní obranu |
NATO ani zdaleka není bezvýznamné. Co jiného než spojenecká sounáležitost by například vedlo amerického prezidenta k návštěvě Estonska, jak cestou do Walesu učinil Barack Obama? Setkání hlav států ve Walesu potvrdilo trend, na který se Aliance vydala na summitu ve Štrasburku/Kehlu v roce 2009, jenž znovuzdůrazňuje kolektivní obranu. Jeho podstata není velkolepá, a neslibuje spektakulární globální mise, ale po letech ofenzivních bezpečnostních akcí, které nepřinesly mnoho užitku, se uměřenost jeví jako lepší bezpečnostní politika.