Egypt je země zmatená změnami. Čert aby se vyznal, co se to tam vlastně děje. Třeba ministryně zahraničí Hillary Clintonová z USA egyptský vývoj noblesně nazývá „úplné předání moci demokraticky zvolené civilní vládě“. I při jen letmém pohledu zvenčí se však situace v Egyptě nejeví z hlediska demokracie právě růžově. Spíše by se dalo říct, že se obloukem od diktatury přes revoluci, vojenský režim, pokusy o hru na demokracii koketující s právem šaría a pokračující vojenský režim s prvky diktatury vrací k čisté diktatuře. Za křiku malé části obyvatelstva a netečného přihlížení mlčící většiny.
Evidujeme pozvolné krůčky, a podle mnohých pečlivě připravovaný plán, jak předat moc nikoli demokraticky zvolené vládě, ale naopak ji vrátit přívržencům bývalého režimu, který tak slavně loni svrhávali revolucionáři nejen na náměstí Tahrír. Kde se stala základní chyba? Nejspíš to tak loni v únoru nebylo zamýšleno, ale v Egyptě po svržení Husního Mubaraka převzala moc armáda, respektive přechodná Nejvyšší rada vojenských sil, jež od té doby řídí zemi a čistě teoreticky by se měla vzdát do 30. června moci, a tím konečně přikročit k systémové změně.
Pomineme-li totiž armádu, pak se v Egyptě stále vše řídí podle staré Ústavy a o legitimnosti možná i demokraticky zvoleného parlamentu rozhoduje Ústavní soud obsazený ještě za Mubaraka. Jediná nově navolená instituce – parlament – se podle čtvrtečního rozhodnutí soudu musí rozpustit. A přestává platit zákon schválený jeho dolní komorou, dle nějž v prezidentských volbách nemůžou kandidovat lidé, kteří se „namočili“ za bývalého režimu. Padá i snaha o vytvoření nové Ústavy, která by předefinovala pravomoci parlamentu a prezidenta.
Egypťané jsou postaveni před „demokratickou“ volbu, z níž nejspíš vzejde vítěz z řad starých struktur, proti kterým vedli revoluci
Jako jemná nuance se pak jeví rozhodnutí vládnoucí vojenské rady, že druhé kolo prezidentských voleb se o víkendu konat bude, přestože to odporuje doplňku Ústavy, který tato rada schválila – že má být nejprve parlament (který teď už není) a až pak prezidentské volby. V nich pravděpodobně zvítězí Ahmad Šafík, voják, bývalý letec, ministr a nakonec poslední premiér za prezidentování Husního Mubaraka.
To už je taková ozdoba na dortu chaosu, jenž v Egyptě momentálně panuje. Jeho obyvatelé jsou postaveni před „demokratickou“ volbu, z níž nejspíš vzejde vítěz z řad starých struktur, proti kterým vedli revoluci. Pokud se plán naplní. Alternativou, pro mnohé také nepřijatelnou, se kterou se však už příliš nepočítá, je vítězství islamistického kandidáta Muslimského bratrstva Muhammada Mursího.
Herečka Hillary a nová demokracie
Na dění v Egyptě se ovšem dá pohlížet i z druhé strany. Kdo vlastně chce v této severoafrické zemi demokracii? Netouží po ní jen nicotná část obyvatel? Šafík skončil v prvním kole voleb druhý za Mursím, dohromady získali téměř polovinu hlasů. Ani jeden nepřipomíná demokrata, a už vůbec ne zpoza Atlantiku. Navzdory tomu tehdy naivové, jako je bývalý americký prezident Jimmy Carter, označili volby za „povzbuzující“.
Možný je i třetí náhled, tentokrát z hlediska USA, který ovšem oficiálně neprezentují. Paní Hillary, hlavní reprezentantku americké zahraniční politiky, představuje v tom nejlepším hereckém světle. Američané nejsou v Egyptě zrovna populární, ale jak se ukazuje, bez jejich vlivu tam nic nefunguje. Clintonová či sám prezident Barack Obama se sice zaštiťují řečmi o demokracii v Egyptě a nejlépe všude na světě, ale dobře vědí, že tahle vize určitě neklapne. S Mubarakem se donedávna spolupracovalo dobře a dlouhodobě a s bývalým prominentem Šafíkem a vojenskou vládou to půjde taktéž...
Ale to jsou jen úvahy. A napadá mě ještě jedna. Než svrhli Mubaraka, bylo příjemné jet do Egypta na dovolenou. Diktatura se jevila jako bezpečná destinace, což také asi i byla – plavky nikomu nevadily, prostě paráda. Teď nás špióni ze CIA, respektive ministerstvo z Černínského paláce varují, že na Sinaji hrozí únosy: Raději tam nejezděte, holečkové! Nebude nám pod egyptským sluncem lépe s americko-egyptsko-vojenským dohledem, který na první pohled ani nezahlédneme? A nemělo by se už konečně přestat s nucením Egypta a dalších zemí, aby se pouštěly do předem ztracených projektů zvaných „nová demokracie“?