Lidovky.cz

Skotský textilní vzor vládne módě aneb Tartan dobývá svět

  9:12
Oděv je kulturní metaforou těla. Vypovídá, kdo jsme nebo kým bychom chtěli být. Skotská vlněná textilie s károvaným vzorem zvaným tartan je toho důkazem. Je symbolem národní hrdosti a vzorem, který trvale inspiruje návrháře.

Skotský tartan. foto: Wikimedia CommonsČeská pozice

Irský dramatik a módní švihák, božský Oscar Wilde, na sklonku 19. století prohlásil: „Žijeme v době, jejíž společnost ví vše o penězích a nic o hodnotě.“ Časy se v tomto ohledu příliš nezměnily. Móda na počátku našeho tisíciletí, v téměř globalizovaném světě, dost zvlčila, hospodářská krize v roce 2008, však mnohé změnila. Ukázalo se, že v oblasti módy obstály jen značky, které měly tradici a úctu k řemeslu. Vnější estetismus bez hlubšího základu musel ustoupit.

Znovu začalo platit, že duší šatů, jejich vnitřním řádem, je funkčnost, zatímco estetika je pouze obalem. Současné trendy se na nás obracejí s otázkou, zda víme, co nosíme a proč to nosíme. S tartanem, oknem do skotských dějin, ale i textilním vzorem, který jim dominuje, je spojena legendární firma Barbour založená na sklonku 19. století v městečku South Shields na řece Tyne, která tvoří hranici mezi Skotskem a Anglií.

Tyto trendy jsou vrstevnaté – vypovídají o vědeckém experimentování, nových technologiích či o zkoumání digitálních možností. Zamýšlejí se nad pozicí módního návrháře, který musí být v této futuristické oblasti zdatným počítačovým expertem a technologem. Smazávají se však i hranice mezi uměním a návrhářstvím. Umění bylo katapultováno do módy v osmdesátých letech 20. století, kdy znovu ožily surrealistické náměty představené ve třicátých letech italskou návrhářkou Elsou Schiaparelli.

Ztráta paměti

Umělci a návrháři nyní opět pomáhají zkoumat otázky našeho působení ve světě. Prchavost a pomíjivost našeho bytí je ztělesněna v módě roztřepenými okraji šatů, uvolněnými švy, niťovými efekty a řídkými, nesoudržnými vazbami tkanin, které jsou potištěny kaligrafií s poetickým laděním. Výrazným příkladem inspirujícím módu je umělec Luke Brooks, který používá frotáž z nápisů prastarých náhrobních kamenů, aby oslavil život.

Touha nosit věci, o kterých něco víme, je cílem těch, kteří si uvědomují nebezpečnou nemoc, syndrom „skloněných hlav“. V osmdesátých letech se svět obával odcizení mladých, kteří se potáceli po ulicích se sluchátky na uších, nyní hrozí nebezpečí mnohem horší – ztráta paměti.

Další současný trend drsné individuality s nádechem vintage vychází z excentrického propojení nápadů ulice. Móda a muzika, tyto spojené nádoby charakterizovaly subkultury jazzových fanoušků, rocku, popu, techna či acid jazzu. Tyto styly, jimiž oficiální módní svět původně opovrhoval, se v době globalizace staly součástí návrhářského slovníku.

Nelze ani opomenout silný trend gendrově neutrálního oblečení, jehož cílem je zpomalit konzumerismus, a stejně jako architekti se snaží prosadit více zeleně, stromů a vegetace ve městech – jeho příznivci preferují výrobu respektující životní prostředí. Jejich oblíbené textilie jsou denimy a teplákoviny. Existuje i trend po sebevyjádření v bezduchém chaosu. A tak se intenzivně pročesávají dějiny, aby tam člověk objevil své kořeny, své geny. Hledáme svůj příběh v příběhu někoho jiného.

Touha nosit věci, o kterých něco víme, je cílem těch, kteří si uvědomují nebezpečnou nemoc, syndrom „skloněných hlav“. V osmdesátých letech se svět obával odcizení mladých, kteří se potáceli po ulicích se sluchátky na uších, nyní hrozí nebezpečí mnohem horší – ztráta paměti. Již ji nemusíme cvičit. Naše paměť není naše. Stačí neztratit mobil.

Stěžejní estetika

Tartanové vzory, jež se v minulosti ukrývaly v podšívkách, dnes hrdě vystupují na povrch a tvoří stěžejní estetiku. Letošní florentský veletrh pánské módy Pitti Imagine Uomo byl dokladem, jak britské desény, tartany, glenčeky, tatrsaly a tvídy ovládly módu. Nesvědčily o tom pouze kolekce vystavovatelů, ale i návštěvníci veletrhu, nákupčí, blogeři a v ulicích Florencie italští bonviváni nevelkého vzrůstu. Hrdě se nesli v oblecích s velkoraportními káry a obřími vzory kohoutích stop, ve kterých se jejich drobná těla přímo ztrácela.

Tartanové vzory, jež se v minulosti ukrývaly v podšívkách, dnes hrdě vystupují na povrch a tvoří stěžejní estetiku. Letošní florentský veletrh pánské módy Pitti Imagine Uomo byl dokladem, jak britské desény, tartany, glenčeky, tatrsaly a tvídy ovládly módu.

Z minulosti je známo, že britský styl Američané obdivují, Francouzi o něm vtipkují a Italové se jím inspirují. Britové zamilovaní do svých venkovských sídel měli jiné požadavky na oblékání než Francouzi, kteří dávali přednost životu ve městě. Britské pojetí módy, vyplývající z tamní mentality, inklinuje k praktičnosti a tvořilo protipól francouzské rafinovanosti a kreativnosti.

Italové, kteří o módě věděli mnohé, přesto dokázali ocenit vkus přicházejících do jejich země. Florencie, renesanční město nad Arnem, centrum módy, zažilo již od 18. století invazi britských nepraktických básníků, ješitných podnikatelů, nedůtklivých politiků, talentovaných malířů i mazalů a znuděných dam hledajících veselého italského šviháka, aby ho vyměnily, někdy jen na čas, za britského suchého gentlemana.

Florencie se především v 19. století zdála britská. Tartany a tvídy, nepromokavé pláště byly k dostání v anglických obchodech, na pultech knihkupectví se objevily britské romány. Anýzové koláčky se servírovaly v čajovnách. Právě tady v sedmdesátých letech 18. století pobýval nějakou dobu muž, který je úzce spjat se skotským tartanem – Karel Eduard Stuart, syn samozvaného britského krále Jakuba III.

První záznamy

Oděv je kulturní metafora těla. Vypovídá, kdo jsme nebo kým bychom chtěli být. Je prostředkem neverbální komunikace a jak ukázala historie, může být i nebezpečnou politickou zbraní. Skotská vlněná textilie s károvaným vzorem zvaným tartan je toho důkazem. Je symbolem národní hrdosti, dlouholeté tradice, vzorem, který se stal trvalou inspirací návrhářů.

Písemná zpráva o existenci tartanů pochází ze začátku našeho letopočtu. S pojmenováním tartan se setkáváme až v záznamu o výdajích skotského krále z rodu Stuartovců Jakuba V. v roce 1538.

Nejstarší objevený tartan byl nalezen hluboko v zemi, tvořil zátku hliněné nádoby. Dnes je tartan i na nebi. Na Měsíc jej dopravil kosmonaut skotského původu Alan Bean. Není zcela jisté, zda název pro tkaninu s tímto vzorem je odvozen z irského slova tarsna, což znamená křížit nebo z galského tarsuinn. Odborníci se přiklánějí spíše k názoru, že pojmenování vzniklo z francouzského slova tiretaine, kterým byla označována barevná vlněná tkanina.

Písemná zpráva o existenci tartanů pochází ze začátku našeho letopočtu – zmiňují se o nich v souvislosti s oblečením Keltů Římané, kteří stavěli val proti severním Piktům za časů císaře Hadriána. S pojmenováním tartan se setkáváme až v záznamu o výdajích skotského krále z rodu Stuartovců Jakuba V. v roce 1538.

Jeho mladičká druhá žena Marie de Guise ze slavného francouzského rodu, matka Marie Stuartovny, nebyla příliš nadšená, že musí opustit renesanční pařížský dvůr krále Františka I. plný umělců, slunce a vína a vydat se do drsné krajiny Skotska. Jakub jí však chtěl ukázat, že i jeho země má své hodnoty a zakoupil pro ni několik úžasných tartanových plédů, které ovšem v sychravém skotském počasí náležitě ocenila, stejně jako dudáky, kteří ji v novém prostředí přivítali.

Přírodní barviva

Vlněné tartany spolu s tvídy byly základní oděvní materiály obyvatel Skotska i přilehlých ostrovů. Tkalci zhotovující materiál na ručních stavech používali přírodní barviva dostupná v místní krajině. U moře vévodily řasy, ve vnitrozemí vřes. Borůvky, jalovec, stromová kůra, lekníny z malých jezírek, to vše přispělo k barevným tónům tartanů a prozrazovalo oblast, z níž pochází jejich nositel. Bohatí šlechtici si mohli dovolit dovážet výrazný karmín a indigo z ciziny, čímž se jejich oblečení lišilo od běžných horalů a lidí ze skotské nížiny.

Vlněné tartany spolu s tvídy byly základní oděvní materiály obyvatel Skotska i přilehlých ostrovů. Tkalci zhotovující materiál na ručních stavech používali přírodní barviva dostupná v místní krajině.

Do historie tartanů se významně zapsala bitva u Culloden Moore v roce 1746. Princ Karel Eduard Stuart, vnuk krále Jakuba II., kterého ze země vyhnala revoluce, se pokusil v 26 letech znovu získat britský trůn a zorganizoval poslední povstání jakobitů, přívrženců stuartovského rodu proti vládnoucímu rodu hannoverských Welfů. Vojsko Karla Eduarda bojovalo samozřejmě v tradičním tartanovém stejnokroji. Bylo poraženo.

Karel Eduard se se svými druhy musel dlouho skrývat na Hebridských ostrovech, až mu k útěku z Britanie pomohla mladičká jakobitská hrdinka Flora McDonald, která hrdě nosila tartan. Karel Eduard se stal pro mnohé Skoty národním hrdinou, říkají mu Bonnie princ Charles a dodnes oslavují.

Oživený zájem

Po prohrané bitvě u Cullodenu se situace vyostřila. Mnoho Skotů, kteří prince Charlese podporovali, byli stíháni. Pod hrozbou vězení bylo zakázáno nosit tartan až do roku 1782. Skotové emigrovali ze země, kde byla neúrodná půda, hlad, ale i náboženské spory mezi katolíky a protestanty, již v 17. století. Jejich odchod se znásobil po prohrané bitvě, kdy došlo téměř ke genocidě obyvatelstva.

V 19. století se velmi oživil zájem o tartany, o což se především zasloužil sir William Wilson, který v roce 1819 zdokumentoval více než 200 tartanových vzorů

V současnosti žije mimo území Skotska více než 31 milionů obyvatel, především v USA, Kanadě a Austrálii. To vysvětluje, proč katalog Barbour zasílaný od roku 1908 i do světa měl takovou odezvu. Každý Skot chtěl mít v daleké cizině kousek domova, třeba v podobě pláště s tartanovou podšívkou. V 19. století se totiž velmi oživil zájem o tartany, o což se především zasloužil sir William Wilson, který v roce 1819 zdokumentoval více než 200 tartanových vzorů.

Královna Viktorie, která nastoupila na trůn v roce 1837, milovala své skotské sídlo Balmoral, kde si nechala tartanem nejen vyčalounit nábytek, ale i vytapetovat stěny. Její manžel, princ Albert, navrhl tartan zvaný Balmoral, který se stal královským odznakem. Jeho základ tvoří šedá půda překárovaná červenými a černými nitěmi. Šaty s tímto vzorem se dnes mohou nosit jen se svolením královny Alžběty II. Pouze její dudák o svolení žádat nemusí.

Inspirace pro světové návrháře

Podíváme-li se do nedaleké historie, pak žádný významný britský návrhář si tartan nedovolil opomenout. Tartan se stal výzvou i pro subkulturní styl punkerů. Johnny Rotten jej nosil na znamení protestu, Vivienne Westwood jej zařadila do řady kolekcí, připomeňme takzvanou Anglomanii, neobešel se bez něj ani Malcom McLaren, chlápek s bystrým okem pro módu. Neminul Alexandra McQueena a ani dnes neslavně proslulého Johna Galliana.

Tartanem se inspirovali i mnozí světoví návrháři – Japonci, jako je Rei Kawakuba, Američané Ralf Laurent i Gianni Versace či Moschino

Tartanem se inspirovali i mnozí světoví návrháři – Japonci, jako je Rei Kawakuba, Američané Ralf Laurent i Gianni Versace či Moschino. Tento tkaný vzor, který je původně spojen s vlněným materiálem, se nyní objevuje v tištěné podobě i na syntetických, či netkaných textiliích. Našel široké uplatnění, ale i rozmělnění v kosmopolitním světě. Pokud chceme znát jeho hodnotu, je třeba učinit ponor do historie. Jen tak objevíme jeho skutečnou sílu.

Příběh značky Barbour

První katalog firmy Babour vyšel v roce 1908 s reklamou, na kterém byl obrázek muže v dlouhém nepromokavém plášti s kloboukem proti dešti. Text pod ním hlásal: „Je to plášť lehký, vhodný pro yaching, rybaření, projížďky na lodi, pro lov i procházky.“

Tento kabát s unikátní voskovo-olejovou úpravou, chránil dokonale před povětrnostními vlivy. Materiál takto upravený byl důstojným nástupcem tradiční hedvábné látky dykyta, která svou nepromokavost získávala zpracováním ve vroucí vodě a chránila mořské vlky v minulosti. Do obchodu s praktickým oblečením pana Johna Barboura, Skota z kraje farmářů Galloway, přicházeli rybáři, námořníci, rejdaři, farmáři, ale i ti, kteří pracovali v loděnicích a v těžkém průmyslu v nedalekém New Castlu.

Tři velmi schopné ženy

Díky katalogům společnost prosperovala, neboť vešla ve známost i v daleké cizině – v Chile, Jižní Africe nebo v Singapuru a Hongkongu. Samozřejmě i tam, kde žila řada Skotů, kteří toužili mít u sebe kousek starého domova, zejména když šlo o funkční záležitost. Jeden z nejstarších plášťů pojmenovaný familiárně Uncle Harry byl dvouřadový, s malým límečkem v odlišné barevnosti a s patkovými kapsami.

Nastavitelné manžety, vodotěsné kapsy, větrací otvory, to vše charakterizovalo sortiment bund, které nabízela již druhá generace firmy v čele s Malcomem Barbourem, synem zakladatele Johna. Malcomův syn Duncan se do dějin zapsal ve třicátých letech motorkářskou kombinézou, jež se za druhé světové války, rozdělená na bundu a kalhoty, stala výzbrojí britských vojáků sloužících na ponorce Ursula.

O tom, jak funkční oblečení přechází z oděvní do vojenské sféry, svědčí i další vodovzdorná bunda firmy Barbour nazvaná Gamefair, která, upravena pro vojenské účely, sloužila vojákům v roce 1982 v krátké válce o Falklandské ostrovy. Na první pohled svádějí ikonické oděvy Babour k představě, že firmu vedli silní muži. Zdání klame. Za značkou se skrývají i tři velmi schopné ženy.

Za druhé světové války, kdy v Duncan Barbour bojoval, pomáhala s řízením společnosti jeho žena Nancy. Poté, co v roce 1957 zemřel, vedla společnost se svých tchánem Malcomen a synem Johnem. V roce 1968 tragicky umírá i John a zanechává po sobě dvouletou dceru Helen a manželku Margaretu. Ta se svým týmem zavedla nové výrobní a provozní systémy a v sedmdesátých letech, která se vyznačovala hospodářskou krizí, stávkami, nezaměstnaností a pumovými atentáty, překvapivě dokázala zvýšit prodej.

Královské dekrety kvality

V roce 1974 získala společnost první královský dekret zaručující kvalitu – od prince Philipa. V osmdesátých letech byla uvedena na trh krátká odlehčená jezdecká bunda Bedale. (Bedale je městečko v severním Yorkshiru, kdysi plné šibenic, na kterých končil život skotských pašeráků. Dnes je tu slavné golfové hřiště.)

Protože bunda byla navržena v době společenské elity yuppies, kdy sporty jako golf, tenis a jogging měly podporovat to, co pro ně bylo nade vším, dokonalé tělo, název Bedale nesouvisí s pašeráky. Je to bunda nejen pro jezdecké šviháky, ale i mladé, sportovně založené ženy a vyrábí se i v dětských velikostech.

Další v řadě, bunda Beaufort (slavný skotský rod, z nějž pocházela skotská královna Joan Beaufortová, manželka Stuarta Jakuba II., krále Skotska), byla oblíbená mezi studenty i dámami z vyšší společnosti. Práce s detailem, tartanová podšívka, funkční kapsy a perfektní vypracování charakterizovalo i bundu Border.

Olivová bunda Moorland byla určena na procházky (evokuje pustou krajinu plnou vřesovišť). Bunda lovecká, McKinnon, měla v podšívce prehistorický tartan Northumbria, který byl objeven při vykopávkách římského osídlení na hranicích Anglie a Skotska. Osmdesátá léta přinesla firmě Barbour další dekrety tentokrát přímo od královny – v roce 1982 a o pět let později od prince Charlese.

V souvislosti se současnými kolekcemi firmy Barbour je třeba říci něco o zásluze třetí ženy ze společnosti – Helen. V devadesátých letech se tato pravnučka zakladatele firmy rozhodla patentovat některé tartany, aby je jiné firmy nemohly používat a aby zajistila jejich jedinečnost a symboliku.

Kontaktovala renomovanou společnost Kinloch Anderson, která se zabývá výzkumem historických tartanů. Za základ pro barbourský tartan byl použit vzor z kraje Ayrshire na západním poběží Skotska, neboť při pátrání vyšlo najevo, že jméno Barbour má kořeny právě zde. Helen zaregistrovala sedm tartanových vzorů.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.