Lidovky.cz

Skončí volby „fifty-fifty“?

  7:55

Kdyby „patový“ výsledek voleb přispěl alespoň ke kultivaci politických mravů, k něčemu užitečnému by přece jen byly, píše Petr Nováček.

foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Přesně týden před zahájením voleb zveřejnily výsledky svých nejčerstvějších výzkumů agentury Median a STEM. Použily sice odlišných metodik a v procentech volebních preferencí té či oné strany se trochu liší, leč resumé výsledků je shodné. Pokud se během následujících pár dní nestane nic přelomového, je velmi pravděpodobná remíza a ani levice, ani pravice nebude s to sestavit vládu podle svých představ. V takovém případě se bohužel nepohneme z místa, poněvadž funkčních kompromisů a dosahování změn postupnými kroky není drtivá většina zdejších politiků schopná.

Ve volbách by měla zvítězit sociální demokracie, která ale postupně oslabuje. U Medianu od posledního šetření (červenec – srpen) ztratila 6,5 procentního bohu na současných 25,5 procenta, u STEM ve třech průzkumech, provedených od začátku září do poloviny října, přišla o 4,1 procentního bodu (30,0 – 28,0 – 25,9). Její stranické jádro je přitom poměrně slabé, čili ČSSD nemá v případě malé volební účasti kdo zachránit. Získá-li ČSSD za týden jen plus minus 25 procent hlasů, nebude jí to pravděpodobně stačit na menšinovou vládu.

Podle STEM by totiž nyní KSČM obdržela jen 13,3 procenta hlasů, zatímco v první zářijové dekádě vykázala 15 procent, a ve třetí dokonce 17. Vyjádřeno počtem mandátů, k 67 ČSSD by komunisté přidali 33 a výsledkem by byla přesně polovina křesel v Poslanecké sněmovně, tedy málo na stabilní podporu „oranžové“ vlády a jejího levicového kurzu.

S 16procentní KSČM by i jen 25procentní ČSSD asi dala parlamentní většinu dohromady, jenomže Vojtěch Filip by pak měl Bohuslava Sobotku na vodítkuZ čísel STEM se zdá, že část radikálů „nabalených“ na KSČM přeběhla k levicově populistickému Úsvitu Tomia Okamury, jehož voličské zázemí ze zářijových 2,5 procenta „přibralo“ v posledních třech týdnech na 5,9 procenta. Pravda, Medianu se drží KSČM na 16 procentech, což ale může být tím, že „střední bod“ jeho čtyřtýdenního dotazování byl 1. října, zatímco STEM pracoval v terénu o deset dní později.

Uvidíme, jak vyjdou komunisté dalším agenturám, které se jistě předvedou v pondělí, anžto tři kalendářní dny před prvním dnem voleb už zákon nedovoluje volební preference uveřejňovat. S 16procentní KSČM by i jen 25procentní ČSSD asi dala parlamentní většinu dohromady, jenomže Vojtěch Filip by pak měl Bohuslava Sobotku na vodítku.

Pravice to bude mít ve sněmovně těžké

Stále na vzestupu, zdá se, je hnutí ANO 2011 Andreje Babiše. Podle Medianu má 13 procent (v letním průzkumu ho agentura nezachytila), podle STEM dokonce 16,1 procenta. Ve dvou předešlých zářijových šetřeních to bylo 7,5 a posléze deset procent, což znamená, že hnutí nabírá příznivce prudkým tempem. V posledních dnech se sice stalo cílem poměrně silné negativní kampaně, nicméně ANO má šanci skončit ve volbách na druhém až třetím místě. Nyní by hnutí Ano připadlo ve Sněmovně 41 mandátů a s tím už se dá něco dělat.

V nové sněmovně to naopak bude mít těžké naše pravice. V zrcadle výsledků Medianu je ODS na osmi procentech, když od předešlého výzkumu ztratila 5,5 procentního bodu. O maličko více, 8,6 procenta, jí vykázal STEM, nicméně v září měla ještě 11, a pak dokonce 12,5 procenta. Straně patrně zůstává věrná už jen část jejího „jádra“ a příznivci jí dále ubývají. Lídryni Miroslavu Němcovou doporučují volební plakáty ODS občanům jako premiérku, ale tou zcela jistě nebude.

S ohledem na to, jak se u nás parlamentní strany k sobě chovají, by 48 hlasů pro pravici ztěží postačovalo k provozování důstojné opoziční politiky„Topka“ je u Medianu na 13 procentech, přičemž od léta ztratila dva procentní body, zatímco STEM jí postupně naměřil 12, 11 a aktuálních 11,5 procenta a považuje její podporu za stabilizovanou. Přepočítáno na mandáty, je to ale pro pravici 28 (TOP 09 a STAN) plus 20 (0DS), čili dohromady méně než čtvrtina míst v Poslanecké sněmovně. S ohledem na to, jak se u nás parlamentní strany k sobě navzájem chovají, by to ztěží postačovalo k provozování důstojné opoziční politiky, což je momentální meta například Karla Schwarzenberga.

Autor se laskavému čtenáři omlouvá za přemíru čísel; pouhým slohovým cvičením na téma volby by si ale nedovolil urazit! Těch čísel nebude už ale mnoho.

Přičteme-li k 48 mandátům pravice a „pravice“ (pan Schwarzenberg totiž pro Týden.cz prohlásil, že „topka“ není pravicová strana!) 41 mandát Babišova hnutí ANO a 11 mandátů Okamurova Úsvitu přímé demokracie, dopočítáme se téhož čísla 100, což je podle „aktuální momentky“ STEM součet mandátů ČSSD a KSČM. V sobotu 26. října tomu může být na „cílové fotografii“ samozřejmě i jinak, leč poměr sil „fifty-fifty“ mezi levicí a všemi ostatními nastat může. KDU-ČSL totiž stále tančí nad mimoparlamentním propadlištěm. Median jí sice naměřil šest procent, ale podle STEM je na 4,5 procenta, čili oproti dvěma předchozím šetřením o jeden procentní bod oslabila.

Potenciál zelených a svobodných

Nedobře to vypadá se Stranou práv občanů – zemanovci, jíž Median přiřknul pět procent, avšak podle STEM se v uplynulých šesti týdnech pohybovala po jasně sestupné trajektorii 7,5 – 5,5 a aktuálně 2,6 procenta. Zlom by odpovídal explozi vnitrostranických konfliktů a poněkud neomaleným móresům, jimiž se SPOZ (někdy včetně svého gurua) prezentuje před veřejností.

Pokud se ale dnes středově flexibilní lidovci dostanou do sněmovny, z „fifty-fifty“ by alespoň teoreticky mohla být, byť nevýrazná, většina versus menšina. Totéž by platilo pro SPOZ, pokud by se přestala „vypařovat“, dostala se do sněmovny a posílila v ní levici. Nad SPOZ ale visí opravdu veliký otazník!

Tři a více procent hlasů získaných ve volbách jsou poukázkou na pravidelný finanční příspěvek od státu, s jehož pomocí lze i ministranu udržet při životěPiráti a Machova Strana svobodných občanů (SSO) se sice pohybují ve volebním modelu jen kolem tří procent, nicméně jejich volební potenciál (podobně jako podle jiných agentur Strany zelených) je nad pěti procenty. Kdyby ho některá z těchto stran dokázala jaksepatří zmobilizovat, nebyl by vyloučen ani její průnik do poslaneckých lavic. Každopádně tři a více procent hlasů získaných ve volbách jsou poukázkou na pravidelný finanční příspěvek od státu, s jehož pomocí lze i ministranu udržet při životě.

Jak už bylo řečeno, je velmi pravděpodobné, že nejen pravice, nýbrž ani favorizovaná levice nebudou s to vytvořit v příští sněmovně pevnou a spolehlivou většinu. Vládu však republika potřebovat bude a neměla by být prezidentská, nýbrž vzešlá ze sněmovny zvolené občany. Kdekterý z politiků se nyní zapřísahá, s kým že do příští vlády zaručeně nepůjde a s kým by to možná šlo.

  • Bohuslav Sobotka by akceptoval pomoc komunistů a spolupráci s lidovci, avšak všechny ostatní varianty de facto odmítl.
  • Lidovci ovšem nepůjdou do ničeho společně s komunisty.
  • S Okamurou prý Sobotka nepůjde nikdy, s pravicí také ne, s Babišem jakbysmet…
  • ČSSD naopak nemůže jít do spolku s pravicí, která „zničila zemi“ a má zcela odlišný program, pravice odmítá, pochopitelně, že z programových důvodů, koalici se sociální demokracií, o komunistech ani nemluvě.
  • Babiš by bral lidovce, jinak je to pro něj stejná banda neumětelů napravo jako nalevo.

Jeden se diví, k čemu jsou tak silácká slova dobrá, když se už příští sobotu večer mohou politikům vymstít. Říká se tomu povolební matematika. Kdo s kým bude jednat, o tom rozhodne konečné skóre mandátů a možné kombinace jejich součtů.

Mocenský kartel

V sousedním Německu si CDU/CSU také nepřála za vládní partnerku SPD a naopak, ale poněvadž volby skončily s určitým výsledkem a protože jde o zralé a zodpovědné politické strany, nakonec povedou Německo společně, byť na to u svých voličů možná v příštích volbách částečně doplatí. Případné budoucí změny budou asi pomalé, budou výsledkem oboustranně obtížně stravitelných kompromisů, případně nutné reformy se budou skládat po malých kouscích, ale země bude fungovat a stát bude sloužit občanům.

Plnohodnotná repetice levo-pravé velké koalice je dnes pro politiky z obou břehů obtížně představitelnáU nás po listopadu 1989 vládla velká koalice zatím jen skrytě za „opoziční smlouvy“. Nejenže to byl mocenský kartel, za jehož panování začalo nebezpečné prolínání politiky s byznysem, ale byla to i hrozba parlamentní demokracii. Smluvněopoziční novela Ústavy a volebního zákona měly „postavit do latě“ prezidenta Havla a faktickou změnou volebního systému vystrnadit postupně ze sněmovny ty politické strany, které se tehdy Klausově ODS a Zemanově ČSSD pletly pod nohama.

Ve jménu téměř „svatých cílů“ nevadilo ani to, že ODS byla pravicová „bez přívlastků“ a ČSSD pilířem levice. Normální koalice to nicméně nebyla. Zodpovědnost za řízení státu měla Zemanova ČSSD a ODS ji pouze „kontrolovala“, držela v patřičných mezích a hlavně si užívala prebend všeho druhu. ODS nicméně na toto svoje chytráctví doplatila, když následující volby na jaře 2002 s již tehdy Špidlovou ČSSD prohrála.

Nouze naučila i Dalibora housti

Plnohodnotná repetice levo-pravé velké koalice je dnes ale pro politiky z obou břehů obtížně představitelná. Příčiny nutno hledat už před dvaceti lety, kdy Václav Klaus odvedl většinu Občanského fóra do pro něj založené ODS, a ze zbytku OF vznikla Dienstbierova strana Občanské hnutí. Vztahy mezi ODS a OH byly od počátku napjaté jak z důvodu osobních rivalit až nevraživostí, tak jako následek jejich ideologizace, o kterou se vytrvale staral Václav Klaus.

Sklony ke kompromisům jevící liberálové v OH, kteří požívali srdečné podpory prezidenta Václava Havla, byli Klausem a jeho lidmi stavěni do role lidí málo zásadových, nepřátelských volnému trhu a falešně humanistických. „Óháci“ se samozřejmě snažili Klausovi a jeho přátelům revanšovat, ale moc jim to nešlo. Z české politiky mizela tehdy doslova před očima ochota ke kompromisu, jenž přestal být uznáván jako politická dovednost usnadňující dohodu a byl naopak vydáván za svého druhu bezcharakterní slabost.

Všeobjímající model „levice versus pravice“, této marxistické relikvie z konce 19. století, je pro politiky výhodnýZkraje roku 1993 převzal pak vedení ČSSD Miloš Zeman a ODS zjistila, že jí vyrůstá v sociální demokracii soupeř těžké váhy. Následovala levo-pravá polarizace politického spektra, která se stala až na „oposmluvní“ období 1998 – 2002 čímsi na způsob linie třídního boje. Všeobjímající model „levice versus pravice“, této marxistické relikvie z konce 19. století, a ničeho mezi tím, je totiž pro politiky výhodný. Obejdou se pak bez programových vizí, podnětných myšlenek a také bez věcných řešení skutečných problémů, poněvadž to všechno lze překrýt ideologickou mantrou o nekončícím boji pravice s levicí.

Prakticky toto vlastně dost primitivní pojetí politiky „zazářilo“ za takzvané nulové tolerance Špidlovy vlády, kterou praktikovala ODS po nástupu Topolánka do jejího čela. Ne dlouho, ale postupné zhoršování politických i mezilidských vztahů na parlamentní půdě nabralo díky „nulové toleranci“ na tempu. Stávají-li se však političtí protivníci de facto nepřáteli, těžko si představit, jak spolu usedají do pravo-levé koaliční vlády a s dobrou vůlí spolupracují pro blaho země.

Jistěže autor trochu přehání a že i v proklínané minulé sněmovně i jinde existovalo a existuje nemálo čestných výjimek. Naštěstí my, vlastenci, víme, že „nouze naučila i Dalibora housti“! Kdyby „patový“ výsledek nadcházejících voleb přispěl aspoň ke kultivaci zdejších politických mravů, „nevystřelili“ bychom asi vstříc prosperitě, ale k něčemu užitečnému by ty volby přece jen byly.

Autor je komentátorem Českého rozhlasu.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.