Lidovky.cz

Skeptické úvahy na téma: Jak trestat politiky?

  14:10

Soudní proces s politikem pro způsobenou škodu by se nevyhnutelně v kterékoli zemi zvrhl v kauzu politickou.

foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Aktuální vnitropolitická realita činí některá témata, která by za jiných okolností mohla být pro většinu lidí nezáživná, velmi atraktivními. Každý z nás se pomalu stává odborníkem na ústavní pravomoci prezidenta, neexistuje snad člověk, který by nedovedl zasvěceně diskutovat o rozsahu poslanecké imunity…

Jak je to ale vlastně s odpovědností politiků? Nesou vůbec poslanci, senátoři, či ministři nějakou právní odpovědnost za škodu, kterou případně způsobí porušením „pracovních povinností“ při výkonu své funkce.? Co jim reálně hrozí, když rozhodnou špatně?

Odpovědnost za legislativní zmetky

Z právního hlediska je nejjednodušší situace u poslanců a senátorů. S trochou nadsázky lze říci, že ti prakticky nemají co porušit. Samozřejmě se mohou dopustit trestného činu, zde ale narážíme na rozsah jejich imunity. A nežli se pouštět do hlubokomyslných úvah, bude lepší počkat si na další díly úspěšného seriálu o souboji mezi státními zástupci a soudci Nejvyšššího soudu.

S výjimkou trestného činu by poslanec či senátor musel být velmi vynalézavý, aby porušil své pracovní povinnostiS výjimkou trestného činu by však poslanec či senátor musel být velmi vynalézavý, aby porušil své pracovní povinnosti. Jeho „pracovní povinností“ je totiž dodržet poslanecký slib, v němž se kromě věrnosti České republice zavazuje zachovávat její Ústavu a zákony a také „vykonávat svůj mandát v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“. Vědomí a svědomí jsou samozřejmě individuální a subjektivní, prokázat jejich porušení je v praxi téměř nemožné; ještě diskutabilnější by bylo porušení zájmu všeho lidu.

Na rozdíl od zaměstnance odvádějícího nekvalitní práci, ani takový zákonodárce, který by navrhoval jeden protiústavní zákon za druhým a jeho výtvory by byly následně rušeny Ústavním soudem pro rozpor s Ústavou, neponese za toto své jednání odpovědnost v právním smyslu. I nekvalitní zákonodárné návrhy totiž mohou být plně v souladu s jeho nejlepším vědomím, o svědomí nemluvě.

Stejně tak nebudou nijak postiženi ani ti, kteří pro protiústavní zákon zvedli ruku, i kdyby o protiústavnosti předem věděli. Jediný negativní důsledek mohou z nekvalitní práce poslance vyvodit voliči v příštích volbách, tedy onen „všechen lid“. Platí zde ústavní princip, podle kterého „pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nelze poslance ani senátora postihnout.“

Musíme respektovat, že ani voliči se často neshodnou a poslanecké návrhy, které jedni považují za obzvláště zavrženíhodné, budou jiní velebit a oslavovat.

Neexistuje autorita, která by mohla posoudit, zda poslanec vykonává svou funkci správně, či nikoliAčkoli mně mnohdy nad poslaneckými návrhy hrůzou vstávají vlasy na hlavě, jiné řešení skutečně neexistuje. Alespoň ne takové, které by nebylo snadno zneužitelné. Neexistuje autorita, která by mohla posoudit, zda poslanec vykonává svou funkci správně, či nikoli. Takovou autoritou není ani zmiňovaný Ústavní soud ČR.

A ani prvky přímé demokracie nejsou řešením – při přijímání zákonů jsou nepoužitelné. Referendum by v legislativním procesu bylo možné použít maximálně k přijetí, či odmítnutí nějakého návrhu jako celku, ne už ovšem k jeho úpravám, a už vůbec ne u většího množství norem. Zda by bylo prospěšné omezit volnost zákonodárce normou jako je navržená „finanční ústava“, tedy ústavní zákon o rozpočtové odpovědnosti, již asi zůstane na akademické diskuse, příslušný vládní návrh není po rozpuštění Poslanecké sněmovny relevantní.

Politik-manažer

Protiústavní či „jen“ špatné poslanecké návrhy mohou bezpochyby způsobit značné škody. Ovšem ministři a jiní politici ve „výkonných“ veřejných funkcích mohou svou nekompetentností způsobit škody zcela nedozírné, včetně faktického státního bankrotu. Aktuální problémy některých zemí eurozóny ostatně ukazují, že nejde o plané fantazírování. V případě „řízení státu“ či „jen“ kraje nebo města nejde primárně o jednání politické, jako je tomu u poslanců, ale fakticky o „správu cizího majetku“. Jaká je vlastně faktická odpovědnost premiéra, ministra či jiného vrcholného státního představitele za případná špatná rozhodnutí při takovéto správě majetku?

Neškodné trestné činy?

Naprosto jasná se zdá být situace u politiků, kteří se dopustili trestného činu. Je nabíledni, že by měli být zodpovědní za škodu, kterou svou trestnou činností způsobili. Léta praxe mne však naučila rozlišovat mezi právním hodnocením situace a realitou. Ukázkovým příkladem je kauza bývalého středočeského hejtmana Davida Ratha. I v případě, že bude trestním soudem uznán vinným, žádnou škodu Středním Čechám nezpůsobil. Tedy minimálně podle právního posudku, který si nechal zpracovat současný hejtman Josef Řihák, nebyl Středočeský kraj poškozen.

Někteří právníci mají na věc jiný názor, obávám se však, že to na výsledku již sotva co změní.

Lze „politickou škodu“ prokázat?

Složitější je to u politiků, kteří údajně způsobili škodu, žádný trestný čin se jim však neprokázal. Můžeme vést teoretické diskuse, zda by odpovědnost politiků měla být neomezená (jako u členů statutárních orgánů akciových společností), či zda se „spokojíme“ s limitem čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku, jak jej stanoví zákoník práce pro škodu způsobenou zaměstnancem z nedbalosti. Mimochodem, se stejným limitem čtyřapůlnásobku počítá i služební zákon, tedy zákon o službě státních zaměstnanců. Byl schválen již v roce 2002, jeho účinnost však (snad) nastane až od roku 2015.

Skutečný problém však nejspíš spočívá jinde. Důkazní situace je obtížná u většiny škod a prokázat, kdo škodu způsobil, není zpravidla jednoduché. U „politických“ škod se však navíc přidává nejistota, zda škoda vůbec vznikla. Je například škodou schodek státního rozpočtu? Či snad nárůst veřejného dluhu? Striktně z právního hlediska stěží.

Byl by soud oprávněn odsoudit politika k náhradě škody, když by valná část voličů byla přesvědčena, že žádnou škodu nezpůsobil?Jednoznačnější situace by snad nastala až v případě státního bankrotu, i zde se však vždy bude nabízet řada velmi logických omluv a výmluv. Ministři a jiní politici ve výkonných funkcích o řadě zásadních kroků nerozhodují sami. Státní rozpočet jim schvaluje parlament, který ostatně také může vládě vyslovit nedůvěru. Pokud je mi známo, parlament se však zatím neshodl ani na tom, kdy je správné mít rozpočet schodkový a kdy přebytkový. Vládní garnitura by se nejspíš vždy hájila tím, že negativní jevy naopak způsobila svou nekonstruktivní politikou opozice, která zabránila včasnému přijetí řady prospěšných opatření.

Přestože tedy dle mého názoru jednání ministra či podobně vysoce postaveného politika není primárně jednáním politickým, jeho ryze právní posouzení lze stěží odtrhnout od hodnocení politického. Byl by snad soud oprávněn odsoudit politika k náhradě škody, když by valná část voličů byla přesvědčena, že žádnou škodu nezpůsobil?

Umějí to jinde lépe?

Abych však nezůstal v rovině akademických úvah a právních teorií, či se snad dokonce na závěr neuchýlil k patetické, až kýčovité výzvě voličům, nechť důkladně zváží svůj hlas ve volební urně… Užitečnější bude poohlédnout se v zahraničí, zejména v již zmiňovaných zemích eurozóny. V řadě z nich přece nové politické reprezentace jistě musely zvažovat, zda jejich zemi do současné nelehké situace nezavlekli minulí vrcholní politici. Máloco je navíc tak lákavé jako možnost kopnout si do politického protivníka, zvláště je-li již „bývalý“.

Překvapivě však jediným mně známým pokusem dovodit právní odpovědnost vrcholného politika za to, jakým způsobem řídil zemi, je případ bývalého islandského premiéra.

Geir Haarde čelil v souvislosti s finanční krizí Islandu celkem šesti obviněním, vloni byl však pěti z nich zproštěn a uznán vinným jen z toho, že nesvolal krizová jednání vlády v době kolapsu islandských bank. Soud jej navíc odmítl jakkoli potrestat.

V žádné z ostatních zemí, které se ocitly v ekonomických problémech, jsem podobný pokus nezaznamenal. Ostatně za celkovou krizi eurozóny není také nikdo právně odpovědný, ani na úrovni Evropské komise ani Evropské centrální banky, prostě „se přihodila“. Byť tím možná mnohé zklamu, myslím si, že hon na politické čarodějnice by ani v případě tak zřejmém, jako je finanční krize, nejspíš stejně nepřinesl nic pozitivního, natož aby něco vyřešil, bohužel.

Pokud by nešlo o ryze trestní kauzu, troufám si říci, že soudní proces s politikem pro způsobenou škodu by se nevyhnutelně v jakékoli zemi zvrhl v kauzu politickou. Může si snad někdo myslet, že by tomu bylo jinak v naší stále nedospělé společnosti, v níž každá politická garnitura předem hlasitě proklamuje, že až se dostane k moci, zruší vše, co schválila garnitura předchozí?

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.