Singapur: Diktatura, kde by chtěl žít každý

Obrovské fronty nejsou v Singapuru nijak obvyklé. Koncem března se ale téměř nekonečný zástup lidí v tropickém vedru táhl kilometry od historické budovy místního parlamentu. Singapuřané totiž přicházeli vzdát hold svému „otci zakladateli“ Lee Kuan Yewovi (Li Kuang-jao – přečtěte si také recenzi ČESKÉ POZICE na knihu Li Kuang-jao. Názory velkého mistra na Čínu, USA a svět), který zemřel v úctyhodném věku 91 let.

Lee Kuan Yew na titulní straně magazínu Time.

„Místní familiárně zkracují jeho jméno na iniciály LKY a jsou na jeho odkaz opravdu hrdí. Když zemřel, zavládla tu opravdová hysterie. Aby se mohli s prvním premiérem rozloučit, stáli frontu třeba šest hodin. Řada mých místních známých včetně těch, kteří jsou mladí a studovali v zahraničí, mu šla vzdát čest,“ popisuje atmosféru Lenka Kulhavá, která v Singapuru dva roky pracuje jako oblastní marketingová manažerka kartové společnosti Visa. „Celé noviny, ale doslova celé, od začátku až do konce, byly jen o LKY,“ dodává.

Právě Lee Kuan Yew, absolvent prestižních London School of Economics a Cambridgeské univerzity, je strůjcem úspěchu Singapuru. Letos slaví městský stát v těsném sousedství Malajsie a Indonésie 50 let své samostatnosti. Nejprve jako ostrov v roce 1959 získal správní nezávislost na Británii, o tři roky později se připojil k Malajsii a další tři roky poté se zcela osamostatnil.

Stačila jedna generace...

LKY v oficiálně demokratickém zřízení zastával úřad prvního předsedy vlády celých 31 let a za jeho vlády se vystřídalo pět prezidentů. Ze země třetího světa vybudoval jednu z nejvyspělejších ekonomik, což se během jedné generace nepovedlo snad nikde jinde na světě. Ještě na začátku 19. století byl Singapur řídce osídlený ostrov, poté na něm Britové začali pěstovat kaučukovník a z místní rybářské osady vybudovali klíčový přístav pro celý region.

Dnes se moře v jeho okolí hemží loděmi a jen cesta trajektem na blízké indonéské ostrovy Batam a Bintan je zážitek. Relativně malý člun pro sto cestujících se proplétá mezi obřími tankery a zaoceánskými kontejnerovými loděmi, které odsud míří do celého světa. Jen těžko si lze představit, jak tuhle záplavu námořních obrů někdo organizuje tak, aby šlo v přístavu vše jako na drátkách.

Jenže vše funguje a ne nadarmo je tak Singapur po čínské Šanghaji celosvětově druhým největším přístavem z hlediska množství přepravených kontejnerů. Pouze menší část zboží ovšem skončí přímo ve městě a přístav je tak s přehledem největším světovým překladištěm. Velmi důležité je i místní letiště Changi, které je výchozím bodem pro řadu cest po celé Jihovýchodní Asii a ročně odbaví přes 50 milionů pasažérů. Dokonce na ostrově samotném funguje i průmysl, který vyrábí především zboží s vysokou přidanou hodnotou.

Zaměření na rozvoj ekonomiky v posledním půlstoletí a koncentrace mezinárodních firem, jejichž zaměstnancům nabídl podmínky pro komfortní, byť nákladný život, udělaly ze Singapuru obchodní centrum světa. Kromě jedné z nejdůležitějších světových obchodních křižovatek je také finanční metropolí Jihovýchodní Asie. A také neuvěřitelnou směsicí kultur.

Bezproblémový život...

Klíčem k prosperitě Singapuru je především politická stabilita, o jaké si sousední Malajsie, Indonésie nebo nedaleké Thajsko, Vietnam a další jihoasijské státy mohou nechat jen zdát. V politických převratech se tam odráží temperament místních národů, který je v Singapuru výrazně potlačen. Možná i proto, že etnicky tvoří drtivou většinu Číňané, v podstatě ti, kterým se podařilo kdysi dostat z komunistické Číny, jejíž vliv až sem k rovníku nesahá tak silně. I proto je Singapur jakousi protiváhou dalšího významného obchodního střediska – Hongkongu.

Odkazem zakladatele Lee Kuan Yewa a receptem na místní prosperitu je soubor přísných pravidel v kombinaci s velkou ekonomickou svobodou. Trest smrti za držení drog nebo vysoké pokuty za odhazování odpadků na ulici, přecházení na červenou a další pro nás relativně drobné prohřešky, jsou příkladem až nečekané represe. Jenže skutečná přísnost tkví hlavně v tvrdém vynucování všech norem, a to včetně těch, které pro nás mohou být až absurdní.

Pověstný je například vztah ke žvýkačkám, které byly do roku 2004 zcela zakázány a nyní jsou k dostání jen v lékárnách po předložení dokladu totožnosti. Omezení platí i pro turisty. „Měl jsem nakoupených asi deset balíčků žvýkaček z Malajsie a při přejezdu do Singapuru se mě celník zeptal, jak dlouho v zemi budu. Když jsem odpověděl, že tři dny, slušně a s úsměvem mi sedm balíčků sebral,“ popisuje své překvapení Jan Matura, vedoucí redaktor Mobil.iDNES.cz.

Podobně platí přísná pravidla pro dovoz cigaret. I za jediný, klidně otevřený, balíček je nutné zaplatit clo. Nevěřícně turisté koukají u vstupu do kasina, kde se musí návštěvník prokázat pasem, ale místní stojí ve zvláštní frontě. Na rozdíl od cizinců si totiž musí zakoupit speciální povolenku, která jim dovolí hrát.

Turistu v Singapuru překvapí i množství taxíků na ulicích. Vlastnictví auta je totiž v Singapuru velmi drahé a komplikované. Podobně jako pro vstup do kasina je potřeba speciální licence, která může být dokonce dražší než samotný automobil. Navíc platí jen deset let, pak je potřeba vysoký poplatek zaplatit znovu. Cílem je nezahltit ulice automobily, které jinak dusí ostatní rušné asijské metropole nekonečnými zácpami.

Jako výsledek je život v Singapuru velmi jednoduchý a bezproblémový i pro cizince. Nízká kriminalita a minimální míra korupce jsou chloubou městského státu, který je podle mnohých asi nejcivilizovanějším místem pro život v Asii. Rozdíly vyniknou především v porovnání s pevninskou Čínou, která často působí neupraveně, je špinavá, zahlcená provozem a davy lidí. „Singapur je země, kde se dá snadno přizpůsobit, město je čisté a vše perfektně funguje,“ popisuje další Češka, Lucie Chmelíková, která tu pracovala jako manažerka v resortu Marina Bay Sands, sestávajícím ze tří navrchu spojených věží, dominanty Singapuru.

... ve zlaté asijské kleci

Pozlátko bezpečného a pohodlného města ovšem skrývá i mnohem kontroverznější nařízení. Singapurská vláda kontroluje skrze národní podnik Temasek největší média, v podstatě tu funguje cenzura. Zakázány jsou veřejné protesty bez zvláštního povolení a vládnoucí strana PAP často využívá soudní procesy k potlačení opozice. Volby jsou sice demokratické a voliči nemají povinnost se k nim dostavit, na druhou stranu je vládnoucí garnitura obviňována z manipulace s volebními okrsky tak, aby opozice neměla šanci získat větší převahu.

„Každé čtyři roky jsme museli obnovovat svůj mandát ve volbách. Mohu si dovolit být autoritativní, lidé jsou se mnou,“ obhajoval svůj postoj v roce 2000 první premiér Lee Kuan Yew v rozhovoru s americkým novinářem Charliem Rosem. Jeho pozici ilustruje i to, že se poté, co v roce 1990 skončil ve funkci premiéra, stal „seniorním ministrem“. V roce 2004 přešel do funkce „ministra mentora“ a stejně postupoval i jeho nástupce, druhý z teprve tří předsedů vlád Singapuru.

Vláda zákonů a přísná kontrola politického prostředí byly podle Lee Kuan Yewa prostě nutné k dosažení stability tak potřebné pro ekonomický růst. Jasně nastavená pravidla, kterými se všichni řídí a nehledají v nich kličky, jsou opravdu jedním z motorů ekonomiky, tím druhým jsou ovšem také jednoduše a nízko nastavené daně. Firmy a korporace platí plošně ze zisku daň ve výši jen 17 procent, navíc příjmy z kapitálu se nedaní. Obdoba naší DPH má sazbu jen sedm procent a jednoduché jsou daně i pro zaměstnance. Daň z příjmu je jen desetiprocentní a každý ji buď může zaplatit jednorázově každý rok, nebo splácet po měsících.

Cizinci bez trvalého pobytu navíc neplatí místní formu sociálního pojištění, jež spočívá v odvodech až 20 procent z platu do zvláštního fondu. Ten vede stát a každý z něj čerpá peníze na starobní důchod nebo podporu v nezaměstnanosti. Finance lze využít i ke koupi bydlení ve státem zřízených domech či na školné.

Rozdělená společnost

Přehledné daňové a právní prostředí i lákavé platy přivedly do země už desítky tisíc zahraničních zaměstnanců. Jenže pro další zájemce připravila vloni místní vláda další omezení. Zisk takzvaného employment pass, fakticky pracovního víza, je nyní složitější. „Firmy mají na většinu pozic do určité výše příjmů limity na počty cizinců. Jsou na to složité rovnice, do kterých se promítá například i obor, ve kterém působí. Nejprve musí pracovní místo nabídnout místním, teprve pokud se nepodaří nalézt vhodného kandidáta, povolí úřady zaměstnat někoho ze zahraničí,“ vysvětluje nová a přísnější pravidla Lenka Kulhavá. „Bylo to trochu populistické gesto, především menší firmy si na to velmi stěžují, protože jim to znesnadňuje růst,“ dodává.

Špičkových odborníků s vlastním singapurským občanstvím je totiž překvapivě málo, a to navzdory tomu, že řada Singapuřanů studuje na prestižních zahraničních univerzitách a do země se vrací. „Představovala jsem si, jak se bude v Singapuru lehce pracovat, ale trochu jsem narazila,“ hovoří Lucie Chmelíková o svém pracovním vystřízlivění. „Lidé jsou tu zhýčkaní, chybí konkurence mladých profesionálů jako třeba v Číně. O práci tu není nouze, platy bývají velkorysé. Manažeři po pěti letech praxe mají přes osm tisíc singapurských dolarů měsíčně,“ popisuje situaci mezi místními, které nic netlačí, aby se snažili zlepšovat, protože mají malou konkurenci. Oficiální čísla nezaměstnanosti to potvrzují, lidí bez práce je tu sotva něco přes dvě procenta.

„Navíc i když mají lidé vzdělání ze špičkových místních či zahraničních škol, jsou svázaní a nepříliš kreativní. Na vše vyžadují standardní postupy,“ popisuje každodenní realitu Češka, která řídila tým devíti lidí. Štědré ohodnocení dokazuje i medián příjmů místních, který činil v loňském roce 3770 singapurských dolarů.

Špičkoví manažeři ovšem samozřejmě berou výrazně víc a místní si toho stále častěji všímají. Singapurská ekonomika ale na zahraničních odbornících a jejich imigraci v podstatě stojí. V zemi, kde žije celkem 5,5 milionu obyvatel, jsou jen necelé 3,4 milionu z nich opravdovými občany Singapuru. Jen asi půl milionu ze zbývajících má trvalý pobyt, ostatní jen studentská, pracovní či jiná dlouhodobá víza.

Z dvou milionů cizinců ovšem tvoří manažeři s vysokými platy jen malou část. Druhou, mnohem početnější skupinou jsou lidé, kteří zde pracují na dělnických a jiných nižších pozicích, o které typicky nemají místní ani zájem. Nejčastěji jde o dělníky na stavbách nebo služebné v domácnostech, které vydělávají i jen 600 singapurských dolarů měsíčně. Za prací na stavbách sem míří především Indové, jako služebné pracují nejčastěji Filipínky.

„S některými menšinami se ovšem místní v podstatě nebaví. V práci mám kolegu, jehož rodiče jsou Indové, on se ovšem narodil a vyrostl v USA, je Američan. I přesto, že má dobrou práci, si však nemůže najít přítelkyni. Asijská dívka s ním prostě na rande nepůjde, zatímco po Evropanovi skočí hned,“ popisuje singapurské rozdělení Lenka Kulhavá. Navíc je zde i dělení náboženské. V poklidu tu vedle sebe žijí komunity buddhistů, muslimů, hinduistů, křesťanů i dalších náboženství. I ty jsou ovšem relativně uzavřené.

Problém? Náklady na bydlení.

Zvláštnosti singapurského života potvrzuje i Martha Soemantri, která zde dva roky studovala umění a kulturní management. „Měla jsem možnost putovat z komunity do komunity a lépe poznat jejich život. Kultura je velice živá, ale zůstává uzavřena uvnitř jednotlivých skupin. Hudba, tanec i další aktivity jsou navíc často propojeny s náboženskými tradicemi,“ vysvětluje. I když je tak Singapur podle ní velmi moderní a svým způsobem západní země, v srdci si drží spoustu asijských kulturních tradic.

Proto se občas zahraniční zaměstnanci v zemi cítí trochu odstrčení. „Party si tu musíte zorganizovat sami. Jsou tu sice kluby, ale osazenstvo v nich se moc nebaví. Všichni jen sedí, snaží se vypadat co nejlépe a zapůsobit na své okolí,“ popisuje Lenka Kulhavá. Větším problémem jsou však velké náklady na bydlení, dané vysokou hustotou obyvatel na malé ploše. „Dvoupokojový byt o rozloze zhruba 60 až 70 metrů čtverečních tu při koupi vyjde zhruba na dva miliony singapurských dolarů. Občané a lidé s trvalým pobytem si ale mohou kupovat státem zřízené bydlení, které stojí asi čtvrtinu. Jenže to si kupují jen na 99 let,“ popisuje Chmelíková. Jeden singapurský dolar je dnes přibližně 19 korun a donedávna se tedy pro nás kurzem blížil americkému dolaru.

Nájmy jsou v Singapuru také vysoké. Především pro zahraniční zaměstnance, kteří si smí pronajmout pouze bydlení v osobním vlastnictví. Středně velký byt na dobrém místě stojí měsíčně asi čtyři tisíce singapurských dolarů. Uzavření nájmu je jednoduché, ovšem ochrana majitelů poměrně vysoká. Používají se standardizované smlouvy podepisované na dva roky, výpovědní lhůta je dvouměsíční a smlouvu nelze v podstatě vypovědět dříve než po roce. „Za bydlení tu platím o něco víc než v Londýně, kde jsem předtím žila devět let. Ale rozdíl není nijak zásadní. Přitom za své peníze dostanu mnohem víc. V Londýně jsem dojížděla hodinu, tady bydlím deset minut od práce i centra a máme k dispozici bazén a posilovnu,“ chválí si Lenka Kulhavá tradiční služby v nájemních bytech.

I cestování je v Singapuru hračka. Doprava je tu vyřešena perfektně, město má hustou síť metra i autobusových linek a velmi výhodné jsou i taxíky. „Expresním autobusem mi to do práce trvá asi čtvrt hodiny a stojí to čtyři a půl dolaru. Když jedu taxíkem, tak trvá stejná cesta právě jen deset minut a platím zhruba deset singapurských dolarů,“ vysvětluje Kulhavá. I taxíky jsou přísně regulované, na druhou stranu většinou mají přednost, a tedy volnou cestu. V roce 1975 totiž Singapur jako první město na světě zavedl systém mýtného, od roku 1998 je pak mýto plně elektronické a ceny jsou progresivní podle aktuální intenzity dopravy. Díky rozsáhlé síti metra a autobusových linek má ostrov také jeden z nejpropracovanějších systémů městské hromadné dopravy na světě.

Boj o písek...

I přes nedostatek místa ovšem Singapur neroste tak do výšky, jak by se dalo čekat. Marné je tu hledat některou z nejvyšších budov světa, výškové budovy ve městě samozřejmě jsou a je jich hodně, stavitelé se však neženou za extrémy. Vidět je to i na Orchard Road, místní nákupní třídě, jejíž 2,2 kilometru délky je lemováno desítkami obřích nákupních center, luxusními hotely a kancelářskými budovami. Rok co rok tu nějaká nová stavba nahradí starou nevyhovující. Ulice si i přesto zachovává charakter velkého bulváru se spoustou zeleně a návštěvník se tu necítí nijak stísněně. Stejné je to v Singapuru všude, zeleň a parky jsou tu překvapivě vlastně všudypřítomné.

Stále více místa pro sílící ekonomiku získává Singapur tak, že zasypává moře. V současnosti je ostrov o 22 procent větší, než jakou měl stát rozlohu v roce 1965. Z 58 tisíc hektarů vyrostl na 71 tisíc hektarů a do roku 2030 by mělo být moři sebráno dalších pět a půl tisíce hektarů plochy. Ukazuje to například výhled z terasy hotelu Marina Bay Sands, který vyrostl v roce 2010 na místě, kde dříve bývalo moře. Ještě krátce po oficiálním otevření monumentálního hotelu byly při pohledu směrem na jihovýchod vidět nejen záplavy obřích lodí čekajících na zakotvení v přístavu, ale také stroje, které se věnovaly dalšímu rozvoji získaného území. Dnes spočine při stejném pohledu oko návštěvníka na obřím parku s jezerem a přilehlé zástavbě s novou sítí ulic a množstvím restaurací.

Rozšiřováním ale ostrov mění námořní hranice a to se sousedům samozřejmě nelíbí. I proto Indonésie a Malajsie zakázaly do Singapuru vyvážet písek, který k tomu využívá. Argumentují mimo jiné i ochranou svého vlastního životního prostředí. Singapur je největším dovozcem písku na světě a v přepočtu na obyvatele i jeho největším světovým spotřebitelem. Jen v roce 2008 dovezla země přes 14 milionů tun a kvůli embargu vytváří i jeho obrovské zásoby určené k dalšímu zasypávání.

Právě problém s pískem ukazuje velmi zvláštní vztahy se sousedy. Malajsie a Indonésie Singapur respektují jako nejvýznamnější ekonomické centrum Jihovýchodní Asie a čile s ním obchodují, v politické rovině však dochází k provokacím a nátlakům. Třeba i proto, že země má tradičně dobré vztahy s Izraelem. „Nedávno se například Indonésie rozhodla pojmenovat svou bitevní loď po dvou atentátnících, kteří v roce 1965 vyhodili do povětří budovu na Orchard Road,“ naznačuje provokace Martha Soemantri, původem Indonésanka. „V Indonésii jsou tito lidé považování za válečné hrdiny,“ vysvětluje, proč k pojmenování došlo. Nejlidnatější islámská země na světě se pak za svůj čin Singapuru omlouvala.

... i boj o vodu

Napjatá situace zhoršuje to, že Singapur celkově trpí nedostatkem přírodních zdrojů. Problematická je například i otázka zásob vody. Od počátku se základem vodohospodářství staly uměle vytvořené nádrže, které zadržují především dešťovou vodu. Asi 237 centimetrů srážek ročně znamená, že tyto zdroje vody mohou uspokojit zhruba 15 procent každodenní potřeby vody, které město denně spolkne asi 1,7 milionu krychlových metrů. Velkou část jí tak dodává potrubí umístěné v náspu vedoucím ze sousedního malajsijského sultanátu Johor.

V roce 2061 ovšem současná dohoda s výhodnou cenou vyprší a na nové se státy zatím nedohodly. Singapur tak hledá cestu k nezávislosti na dovozu životadárné tekutiny. Od roku 2001 proto recykluje odpadní vody, řada čističek je schopna vytvořit asi půl milionu kubíků denně. Tato voda většinou zásobuje průmyslové provozy, část pak jde zpět do sítě zadržovacích nádrží. Dalším pilířem jsou odsolovací stanice, které v současnosti pokryjí přes deset procent spotřeby, do roku 2060 by měly být schopny uspokojit čtvrtinu nároků.

Podobně je Singapur závislý na dovozu dalších surovin, například plynu a ropy. Podle amerického úřadu EIA byl v roce 2013 osmým největším dovozcem černého zlata na světě, denně do země proudilo téměř 1,25 milionu barelů. A to navzdory tomu, že je až 115. nejlidnatější zemí na světě, o příčku před Slovenskem.

I přes všechna omezení a nyní i bez svého otce zakladatele Singapur dál intenzivně roste, a to doslova před očima. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by jej mělo do budoucna něco výrazněji ohrozit. Dokud mu nedojde písek a voda, bude nejspíš i nadále patřit mezi pověstné asijské tygry. Ovšem možná jen do doby, než přijde tlak na změnu přísných pravidel a popření odkazu Lee Kuan Yewa.

• S přispěním Ondřeje Vyhnanovského.