„Okamžik pravdy“ v politice pro Silvia Berlusconiho dosud nenadešel, věštba v podobě palcového titulku na první straně levicového deníku La Repubblica se nevyplnila. Pravdu měl spíš list Corriera della Sera, který si na úterní den „D“ zvolil opatrnější titulek: Vláda tančí nad propastí. Toto heslo platí hlavně do budoucna: Berlusconiho strana Lid svobody podporovaná Ligou severu přežila hlasování o důvěře v římské Poslanecké sněmovně o pouhé tři hlasy.
Berlusconi: „Italové mě mají rádi, protože jsem mladý, krásný a dobrý, a navíc velkorysý, upřímný a loajální.“
Někdejší neofašista Gianfranco Fini, z něhož se stal premiérův úhlavní nepřítel a jehož odchod z Berlusconiho strany celou „patálii“ způsobil, zhodnotil tento „úspěch“ jako jistou předzvěst budoucí porážky. Něco je však přece jenom minulostí: šestnáct let zajišťovalo v italském politickém životě nadvládu pravice spojení Berlusconi–Fini, jenže toto „manželství“ je nyní v troskách. Podle mnohých pozorovatelů představuje úterní hlasování počátek konce Silvia Berlusconiho.
Proč mu Italové věří
Prezident Giorgio Napolitano nemusí čekat na termín řádných parlamentních voleb v roce 2013, ale může je vypsat mnohem dříve. Avšak i hlava státu má zájem na tom, aby v zemi vládla stabilita, obzvláště vezmeme-li v potaz, že na ni doléhá čím dál děsivější hrozba v podobě krize eura. Opozice je rozdrobená, ani Finiho strana by v případných předčasných volbách nebyla schopná získat více než sedm až osm procent hlasů. Stabilní koalici by nedokázaly vytvořit ani strany středu, a tak se znovu vynořuje obraz takřka neovladatelné Itálie, který je dobře znám z osmdesátých a devadesátých let.
Jakou stabilitu však představuje – podle mnohých koupená –Berlusconiho vládní většina? Několik vlivných členů jeho vlastní strany, mimo jiné ministr zahraničí Franco Frattini, se premiéra snaží přesvědčit, aby vládní většinu rozšířil i o křesťanské demokraty, kteří se dosud nacházejí v opozici. Překoná-li tuto alternativu vzájemná nevraživost, pak ať jsou raději vypsány předčasné volby.
Jenže kolikrát už Berlusconimu nedávali naději, a přesto dokázal vždy znovu jako fénix povstat z popela. Miluje výzvy, a to nejen v obchodním, ale i v politickém životě. Během hlasování o důvěře ovšem působil spíše dojmem unaveného člověka, obličej často skrýval v rukách, měl ustaraný výraz, jako by jeho samolibý úsměv patřil už nadobro minulosti.
Jisté je, že většina politiků by neustála ani pranýřování, jemuž byl vystaven kvůli svým věčným záletům. Rok a půl přinášejí nejrůznější listy den co den ty nejpikantnější detaily. A on se při svých vystoupeních na veřejnosti jen usmívá. Jak to, že takovýhle skandál nezamával mnohem výrazněji s jeho klesající popularitou? I tohle má své vysvětlení. Pouhých dvacet procent Italů má za to, že je to důležitá otázka. Ostatní se skandálními odhaleními dobře baví a mnozí je prostě považují za lživé.
Nepomáhá ani mediální kampaň, jež se šíří celou Evropou a která se Berlusconiho snaží vylíčit jako stárnoucího svůdce žen a nejapného satyra, jemuž je každý týden nabídnuta jedna panna. V Itálii je to marné. „Jsem stejný jako vy, mám rád hezké dívky, fotbal a rád se cítím dobře,“ učinil Berlusconi pobaveně svoje „doznání“.
Každé ráno si zavolá svého jasnovidce, aby se dozvěděl, s čím může ten den počítat
Sedmdesát procent Italů získává informace pouze prostřednictvím televize. Berlusconiho mediální impérium Mediaset vlastní tři celostátní televizní kanály. Díky obsazení klíčových postů, o němž rozhodl z pozice premiéra, má plnou kontrolu také nad dvěma ze tří veřejnoprávních televizí. „Dospěli jsme do takové fáze demokracie, v níž se občan mění v diváka, namísto účasti se dostává komunikace, funkci výzkumů veřejného mínění přebírají údaje o sledovanosti a z nabídky se stává pouhý tah průzkumu trhu,“ poznamenal nedávno v italském týdeníku L’Espresso profesor politologie Ilvo Diamanti.
Dokumentární film s názvem Videocracy (Videokracie) představený na loňském filmovém festivalu v Benátkách poodhaluje právě proces, jak se pod vlivem brainwashingu uplatňovaného prostřednictvím Berlusconiho televizních stanic změnil názor významné části italské veřejnosti.
Nylonový Silvio
Italský tisk přemítá, zda se postdemokratický vývoj skutečně začal ubírat směrem k efektnímu politizování. Vycházíme-li při posuzování tohoto problému z příkladu Silvia Berlusconiho, pak si musíme odpovědět rozhodně kladně. Premiérovi je čtyřiasedmdesát let. Honosí se titulem nejbohatšího člověka Itálie (jeho majetek je odhadován na devět miliard eur) a největšího mediálního podnikatele v zemi. Funkci předsedy vlády zastává během uplynulých šestnácti let již potřetí.
Italové ho nejčastěji mají za bohatého, sportovně založeného majitele fotbalového klubu, který je fit a stále v dobrém rozmaru. Každá jeho vlastnost budí zdání, že být u moci je fajn. „Italové mě mají rádi, protože jsem mladý, krásný a dobrý, a navíc velkorysý, upřímný a loajální,“ charakterizuje premiér sám sebe se sympatickým úsměvem. Takový však Berlusconi opravdu není. Za každou cenu se snaží dodržovat jedno ze zlatých pravidel kultu hvězd: nikdy nebuď přirozený, jinak vyhoříš.
Sám dobře ví, že musí hrát to, co se od něj očekává: kultivovaného muže s velmi elegantním zjevem, jenž dokáže být i přes svůj věk stále atraktivní. Jak o něm prohlásil jeden z jeho důvěrných přátel, od dob Mussoliniho se žádný italský politik tolik nezabýval vlastním zjevem. Před každým větším televizním vystoupením si údajně potahuje obličej tenoulinkým nylonem, aby na obrazovce nevynikly jeho vrásky. Každé ráno si zavolá svého jasnovidce a zástupce firmy zabývající se výzkumem veřejného mínění, aby se dozvěděl, s čím může ten den počítat. „Berlusconi po odpovídající proměně prodává své tělo, způsob vyjadřování i myšlenky v zájmu dosažení jediného cíle: aby si ho veřejnost zamilovala,“ prohlásil v rozhovoru pro deník Le Monde římský profesor komunikace Vincenzo Susca.
Za uplynulých 16 let proti němu bylo zahájeno 26 občanských a trestních řízení: v osmnácti z nich byla žaloba shledána nedůvodnou, zatímco ve čtyřech případech je delikt promlčen. Zbývají čtyři, ve dvou se obvinění týká korupce. Ústavní soud vloni zrušil imunitu čtyřem nejvyšším veřejnoprávním činitelům. K obnovení procesů dojde s největší pravděpodobností na jaře a premiér v nich nemá příliš dobré vyhlídky.
Jsem tu pro vás, lidičky
Berlusconi je především obchodník, a nikoliv politik. Ve světě obchodu si lze za peníze koupit cokoliv, čemuž premiér ani v politice nedokáže odolat. Korupce, podvody, vyhýbání se daňové povinnosti, podvrhy, zpronevěra – ani v Itálii zkrátka není snadné shromáždit tak velký majetek. Pořád přitom existuje naděje, že advokáti dokážou procesy oddálit do doby, až Berlusconimu vyprší jeho mandát (a skončí imunita). Bohužel pak bude i nejeden z případů promlčen...
Berlusconi se za každou cenu snaží dodržovat jedno ze zlatých pravidel kultu hvězd: nikdy nebuď přirozený, jinak vyhoříš
Nemravný způsob života Silvia Berlusconiho je čím dál tím víc trnem v oku pro katolickou vrstvu obyvatel, která chodí pravidelně do kostela a je považována za hlavní část jeho sympatizantů a stálých voličů. Na ulicích se pořádají téměř každý víkend stotisícové demonstrace požadující odchod vlády. Nejistá je situace v parlamentu, kabinet kdykoliv může přijít o podporu.
Zadluženost Itálie momentálně činí 1500 miliard eur (!) a země je oním tajným kandidátem, který stáhne eurozónu ke dnu. Ale Berlusconi dokáže předstoupit před veřejnost a se šibalským úsměvem v koutku úst nenuceně zašvitořit: Nevěřte skutečnosti, jsem tady pro vás já!
