Severoatlantická aliance je pro bezpečnost Evropy nepostradatelná

Princip evropského uspořádání po druhé světové válce je jednoduchý – nejsilnější západní velmoc USA zajišťuje bezpečnost Evropy, respektive toho, co z ní po sovětském záboru zbylo, tedy její západní části. Západní Evropa považuje USA za supervelmoc a participuje ekonomicky na Pax Americana, čímž brzdí globálního rivala Sovětský svaz.

Přenesení hlavní obranné síly západní Evropy na liberální zámořskou velmoc je jedním z nejúspěšnějších bezpečnostních projektů v dějinách, protože přineslo 70 let míru a bezprecedentní ekonomické prosperity a zachovalo národům suverenitu a svobodu. Ztělesněním této evropské bezpečnostní konstrukce je Severoamerická aliance – NATO – založená 4. dubna 1949.

NATO je úspěšné ze tří důvodů. Za prvé proto, že jeho členem je supervelmoc USA; za druhé proto, že USA Alianci dominují; a za třetí proto, že USA spolu s aliančními partnery mají nejefektivnější ekonomický systém – liberální ekonomiku. Kdyby součástí NATO nebyla jedna ze dvou supervelmocí za studené války – USA –, z Aliance by se stal lokální vojenský spolek, který by v globálním střetu se Sovětským svazem neobstál.

Koncert velmocí

Evropa se v minulosti podobala helénským městským státům v 5. století před naším letopočtem, které sice byly mimořádně rozvinuté a měly společnou kulturou, ale neustále se svářily a v důsledku této nejednotnosti se dostávaly do područí vnějších mocností. Od raného středověku se pak Evropa vyznačovala velkým potenciálem a rozdrobeností. Otázkou je, zda tato rozdrobenost byla příčinou evropského pokroku a bohatství, nebo jeho brzdou, faktem však je, že žádnému evropskému státu se nepodařilo trvale ovládnout celý kontinent.

Soupeření zemí, vytváření aliancí a války jsou součástí historie Evropy. V moderní historii se ji první pokusila vojensky podmanit Napoleonova Francie. Po neúspěchu této snahy a Vídeňském kongresu v roce 1815 nastalo sto let relativního klidu nazývaného Koncert velmocí, přičemž základ tohoto systému tvořila politická rovnováha evropských mocností, aby žádná nemohla dominovat.

Právě tento Koncert velmocí vyzvedají stoupenci multipolárního systému, protože zachoval státní suverenitu a současně mír díky uzavírání koalic a vyvažování mezinárodní moci. Ani tento systém však nezabránil válkám, například Krymské (1853–1856), prusko-rakouské (1866), a především prusko-francouzské (1870–1871), která po pruském vítězství předcházela sjednocení Německa, což změnilo evropské mocenské poměry.

Evropské země se vyčerpávaly boji mezi sebou, přičemž sjednocené Německo se v průběhu industriální revoluce stalo jednou z průmyslově a vojensky největších mocností, která vyvolala dvě světové války ve 20. století, které zasáhly téměř celý svět. Koncert velmocí tedy přinesl jen zdánlivý mír. Multipolární systém, který jej měl zajišťovat, nebyl stabilní a v roce 1914 zavedl Evropu do horší doby, než z níž vznikl.

Německá snaha

Doba před i po Koncertu velmocí se vyznačuje snahou o sjednocení Evropy jedním mocenským centrem – Napoleonovou Francií před rokem 1815 a sjednoceným Německem po roce 1914. Oba tyto pokusy byly vojenské, vyvolaly obrannou koalici zbytku Evropy a skončily fiaskem. A přinesly draze zaplacenou zkušenost, že Evropu násilím sjednotit nelze – žádná evropská mocnost není dost silná, aby to dokázala.

Tato zkušenost je klíčová pro pochopení evropského uspořádání po roce 1945. Na troskách Německa, s Rudou armádou v Berlíně a sovětskou vojenskou mašinérií na svém prahu hledala rozvrácená západní Evropa bezpečnostní strukturu, která by neopakovala chyby uplynulých století, přinesla bezpečí a mír a zachovala svobodu národů.

Po německé snaze ovládnout Evropu si západoevropské země uvědomily, že není reálné podřízení se jedné z nich, ani že rozdrobená Evropa v mírové době dosáhne jednoty, jíž je třeba k vybudování spojených ozbrojených sil, aby odradily od agrese Sovětský svaz. Jediným, téměř geniálním řešením tohoto evropského dilematu bylo to, co Evropa nikdy v minulosti nezkusila – přenesení své bezpečnosti za vlastní hranice.

Dominance USA

Ve druhé polovině 20. století Velká Británie přestala vládnout mořím a Evropa ztrácela jednu kolonii za druhou. Svět se změnil, Evropa po dvou vyčerpávajících válkách přišla o světovou dominanci a stala se regionální mocností. Vládu nad moři převzaly USA, a tím i roli supervelmoci. Pokud NATO mělo globálně obstát, musela být jeho členem globální supervelmoc. Dominance USA v Alianci byla nutná, protože každá efektivní vojenská síla musí mít jedno akceschopné politické velení a zadání – jedno mocenské centrum, které ovládá, živí a vyzbrojuje armádu.

V minulosti byl z tohoto důvodu vladař i vrchním velitelem vojska, což dodnes přetrvává – prezident bývá formálním vrchním velitelem ozbrojených sil, přestože reálnou moc často má předseda vlády a velitelem vojska je náčelník generálního štábu. Sloučení politického a vojenského velení je stále velmi důležité. Armáda je technickou složkou moci, která ví, „jak“ nějaké zadání provést, politická složka moci určuje „co“ a „proč“.

Armáda bez politického vedení by buď prováděla nesystémové akce, nebo by byla pasivní a nezasahovala v pravý čas, což se stává, je-li politické velení armády nejednotné, rozhádané nebo v rozkladu. Vrcholným orgánem NATO je Severoatlantická rada, v níž má každá členská země jednoho zástupce s právem veta. Tomuto politickému orgánu je podřízen Vojenský výbor, v němž má každá členská země rovněž jednoho zástupce, vojáka, a všichni členové si jsou formálně rovní.

V průběhu studené války se NATO nechovalo jako spolek hašteřících se zemí a bylo relativně jednotné, protože navzdory formální rovnosti jeho členských zemí neformálně Alianci vládly USA, a to díky své vojenské a technologické převaze a schopnosti inovovat a investovat – kryjí více než 70 procent nákladů NATO. Tato neformální dominance USA zajišťuje NATO jednotu a akceschopnost. Malé členské země i eventuální soupeři vědí, že v případě nejednoty jsou USA schopné zasáhnout samy.

Zaostávání Varšavské smlouvy

USA jsou centralizovaným státem v čele s prezidentem a jejich dominance v NATO neformálně nahrazuje politickou jednotu a činí ho akceschopným. Za studené války neodstrašily Sovětský svaz od postupu do západní Evropy francouzské jednotky ani britské jaderné zbraně, ale americké mezikontinentální jaderné rakety, letadlové lodě a základny v Německu a Itálii se stovkami odpalovacích ramp pro rakety středního doletu.

To, že centralizovaná politická moc je předpokladem efektivní armády, ukazují například Modré přilby, vojenské jednotky podléhající OSN, jejichž politické zadání je průsečíkem vlivu desítek vlád a názorů. Jejich mandát je však většinou natolik slabý, že jsou pouhými statisty v konfliktech, přestože za nimi stojí nejsilnější světová organizace.

Politická jednota a odhodlanost převažují nad vojenskými silami protivníka, což umožňuje efektivně manévrovat mnohem slabším, ale politicky jednotným zemím proti silnějším, avšak politicky rozděleným koalicím. V případě současného soupeření Ruské federace a NATO je srovnávání počtu tanků a letadel téměř irelevantní, pokud jde o jejich nasazení v možném konfliktu. Přitom autoritativní režimy jsou často vojensky efektivnější a flexibilnější, protože mají jednotný a centralizovaný politický aparát, díky němuž jsou „silnější“, než by jim měly umožnit jejich ekonomiky a armády.

Ani politická centralizace však nevysvětluje úspěch NATO ve studené válce. Varšavská smlouva byla ještě pod centralizovanějším vedením Kremlu, navzdory tomu neobstála. Severoamerická aliance socialistické země „utahala“ liberálním systémem, který vytvořil více bohatství a technologického pokroku, jež se neprojevují krátkodobě, ale z dlouhodobého hlediska několika desetiletí jsou klíčové.

Liberální systém politických svobod a volného trhu poskytl NATO morální převahu, bohatství na nákup zbraní, loajalitu občanů a tvůrčí potenciál k vývoji technologií. To vše si konkurenční Varšavská smlouva založená na méně efektivní, centrálně řízené socialistické ekonomice nemohla dovolit, a proto začala časem zaostávat.

Volná konfederace

Legitimní otázkou je, zda lze NATO v evropské bezpečnosti nahradit, existují-li k němu alternativy. Jako první se naskýtá nyní často zmiňovaná evropská armáda. Po celou svou historii nesjednocená a v podstatě nesjednotitelná Evropa dokázala v uplynulých desetiletích nepředstavitelné – po druhé světové válce se pod bezpečnostním patronátem USA nesjednotila vojenskou silou „shora“, ale dobrovolně „zdola“. Postupným ekonomickým „zahušťováním“ dospěla k volné konfederaci, jíž je Evropská unie.

Ta byla zpočátku ekonomickým spolkem, který postupně získával politické rysy, dosud však nemá centrální vládu. Skutečnou moc a právo veta mají národní vlády, a vláda EU je tedy rozdrobena do 28 míst. K tomu, aby se z volné konfederace stala federace, Spojené státy evropské na způsob Spojených států amerických, by bylo třeba nejen zcela změnit evropský mocenský systém, ale především souhlasu občanů EU, což je v současnosti iluze. Možná za 50 či 100 let, nikoli však v příštím desetiletí.

Případné efektivní evropské vojenské síle chybí to nejdůležitější – jedna politická základna, centralizovaná moc, která by určila „co“ a „proč“. Co kdyby USA přestala Evropa zajímat a EU musela čelit ruským raketám středního doletu v evropské části Ruska, jejichž cílem by byla evropská města, či jeho mezikontinentálním balistickým raketám mířícím na evropská průmyslová centra ze Sibiře za Uralem?

Aby EU mohla začít jednat s Ruskem o odzbrojení, musela by nejprve vybudovat nejen vlastní odstrašující jaderné kapacity, ale i konvenční zbraně, aby Kreml měl motivaci zasednout k jednacímu stolu. Na tyto jaderné kapacity je však třeba vybudovat raketový průmysl, strategické letectvo a výzkumná centra, tedy investovat miliardy eur na úkor důchodů a sociálních programů, zkrátka velké oběti. A dojde-li na ně, některé evropské státy nebudou ochotné seškrtat své rozpočty, jiné kvůli zadlužení nebudou moci, další uspořádají referendum, které vše vetuje, a vyzve k nereálnému řešení.

Politická jednota a vojenská akceschopnost

Předpokládejme, že by EU disponovala mnoha tisíci tanků a moderních stíhaček, a Rusko začalo obsazovat Suvalský průsmyk na hranicích Polska a Litvy, který spojuje Bělorusko a Kaliningradskou oblast. A s postupem jeho jednotek by se odehrávala propaganda o litevsko-polských provokacích a o ruském nároku mít s jedinou odloučenou enklávou spojení po zemi.

EU by měla několik hodin na rozhodnutí, zda okupaci vojensky zastavit, čímž by konflikt eskaloval do války, nebo nereagovat, přičemž pravděpodobným důsledkem odříznutí pozemního spojení s baltskými státy by byla ztráta těchto tří evropských spojenců. Diskuse 28 členských zemí EU o reakci by přinesla řadu názorů – těch nejohroženějších, tedy baltských států a Polska, jež by nekompromisně vyzývaly k obraně, i těch, jež by v důsledku dezinformační kampaně přemítaly, zda ruské požadavky nejsou oprávněné a vyvolané polskými provokacemi.

V NATO by politické rozhodnutí zajistila dominance USA, v EU však žádná členská země podobné postavení nemá, což by se odrazilo v neakceschopnosti evropských sil. EU může postavit několik špičkově vybavených zásahových jednotek, které budou plnit lokální úkoly, jako je pozorovací mise v Kosovu, ale strategické síly srovnatelné s těmi americkými v NATO a schopnými ubránit Evropu v globální válce, v blízké budoucnosti vybudovat nedokáže.

Evropa má impozantní ekonomickou moc i vyspělou vojenskou techniku, ale k efektivnímu použití vojenské síly je třeba politická jednota, jíž v současnosti nedisponuje. Další možností by byl evropský vojenský pakt, jenž by nebyl založen na bázi EU, ale na jedné silné zemi, která by převzala roli USA, a okolo níž by se seskupily ostatní členské země. Jedna dominantní evropská země by zajistila politickou jednotu a vojenskou akceschopnost. Velká Británie nepřichází v úvahu, neboť je podobně silná jako Francie a mnohem menší než dosud pacifistické Německo, proto by neměla autoritu, jež by zajistila politickou jednotu.

Ekonomicky nejsilnější je Německo, jež by mohlo svou průmyslovou sílu proměnit ve vojenskou. Pokud by se vyzbrojilo jadernými zbraněmi a letadlovými loděmi, mohlo by se stát evropským hegemonem, který by nejen odstrašoval Rusko, ale i hrál aktivní roli třeba v severní Africe. Jaderné Německo, byť demokratické a liberální, však nevyvolává v evropském kontextu kvůli jeho neblahé historii nadšení. Malé země i Británie by kladly odpor, což tuto možnost dělá nejvíce hypotetickou.

Obrana neevropskou zemí

Vznik evropského superstátu, evropské federace, s jedním politickým a velícím centrem se vzhledem k aktuálnímu euroskepticismu nezdá reálný, ale ani jiné velké federace nevznikly ze dne na den. Federace USA se vytvářela přibližně dvě stě let, indický subkontinent se sjednocoval několik století a totéž platí o severu Eurasie a ruském státu.

Všechna tato sjednocování se odehrávala v jinou dobu a v jiných souvislostech, ale jedno mají společné – trvala dlouho. Z tohoto hlediska je současné sjednocování evropského kontinentu rychlé – EU existuje necelých 30 let. Mohou se objevit různé euroskeptické projevy a důsledkem některého z nich dokonce náhrada EU jiným projektem, ale dlouhodobý trend je nepřehlédnutelný – postupná integrace Evropy, nikoli její drobení, k čemuž ji nutí globální vývoj.

Dokud byl zbytek světa oproti Evropě zaostalý, mohla si rozdrobení dovolit – světové války vznikaly jen v ní kvůli sporům jejích zemí. Studená válka byla prvním globálním konfliktem, který Evropa – alespoň její západní část – přestála díky obraně neevropskou zemí. A tento proces pokračuje. Evropa je stále nejbohatší, ale jak i ostatní regiony bohatnou, dostává se do konkurenčního postavení. A nutnost obstát v této celosvětové soutěži je neviditelná, ale mocná síla, která působí ve prospěch evropské integrace. A prospěšné se nakonec dříve, či později prosadí.

Společné centrum

Je tedy pravděpodobné, že za několik desetiletí bude Evropa politicky integrovanější, než je dnes. Pokud by integrace dosáhla úrovně, kdy národní státy svěří klíčové politické, ekonomické a bezpečnostní kompetence společnému centru jako v případě USA, nastanou podmínky k vytvoření efektivní evropské vojenské síly. Tento scénář však vyžaduje mnoho času, v blízké budoucnosti reálný není. Odehrávat se pravděpodobně bude několik desetiletí, a to se změnou pohledu příštích generací na Evropu a domov.

Z uvedených možností je zřejmé, že NATO je pro evropskou bezpečnost zatím nepostradatelné. Nemá ani smysl úvaha, že by mohlo existovat bez dominance USA, a s nadsázkou ho lze přejmenovat na spolek pro americkou obranu Evropy.

Vystoupení Francie z vojenské účasti v NATO v roce 1966 nebylo významné, zato současný výrok amerického prezidenta Donalda Trumpa, že nebude poskytnuta pomoc zemím, které nepřispějí dvěma procenty hrubého domácího produktu na vojenské výdaje, či hrozba vystoupení USA z NATO jsou mnohem vážnější. Nikdo je sice nebere vážně, pokud by však vážně míněny byly, zasáhly by necitlivější místo Aliance – její smysl.

Žádný globální lídr

V současnosti existují tři systémy světového řádu – unipolární, bipolární a multipolární. Bipolární je známý ze studené války, kdy si dvě supervelmoci rozdělily svět na zóny vlivu. Unipolární vznikl na krátkou dobu po zhroucení jedné ze dvou supervelmocí – Sovětského svazu – v roce 1989. USA se staly nejen mocenským, ale i morálním vítězem studené války a jako jediná supervelmoc určovaly světový řád a byly i do jisté míry zodpovědné za jeho dodržování.

V multipolárním systému neexistuje žádný globální lídr – svět se rozpadá do zón, které ovládají regionální mocnosti, o což dnes usilují například Rusko nebo Čína. Tento systém je nejnebezpečnější – linie mocenských zlomů se táhne okolo každé lokální mocnosti, jež soupeří se sousedními o vliv a čeká na její oslabení, aby ji nahradila nebo vytvořila vlastní zónu. V tomto systému je nejvíce lokálních konfliktů, neboť neexistuje síla, která by podpořila jednu či druhou stranu a spor jednoznačně rozhodla nebo prosadila globální řád, který by řešil tyto spory, a tím jim předcházel.

Bipolární studenoválečný systém měl také linie zlomu, které vedly všemi kontinenty, ale jednak jich bylo mnohem méně, jednak zástupné konflikty na třecích plochách byly mnohem přehlednější, protože i regionální mocnosti víceméně patřily do tábora jedné ze dvou supervelmocí.

Sovětský svaz a Čína

Nejpřehlednější a nejklidnější je unipolární systém, jemuž vládne jediná supervelmoc. Má však dvě rizika. Tím prvním je, že supervelmoc nebude schopná a mít zájem hrát roli garanta světové bezpečnosti – v devadesátých letech 20. století byly USA často kritizované, že nemají kapacitu zasahovat na celém světě či že zasahují selektivně.

Druhým rizikem je „kvalita“ supervelmoci – kdo jí je a jaký světový řád prosazuje. Kdyby ve studené válce zvítězil Sovětský svaz a rozšířil svou zónu vlivu na celý svět, některé lokální války by skončily, ale tento socialistický klid by asi pro mnoho národů nebyl tím, po čem toužili. Podobně si lze „kvalitu“ světového řádu představit dnes, kdyby se vítěznou supervelmocí stala Čína nebo nějaká islámská země.

V nenovější historii existovala pouze jedna supervelmoc, která vytvořila světový řád podobný unipolárnímu systému – v devadesátých letech USA, liberální demokratická obchodní mocnost, jež podporovala konkurenci a vytváření bohatství. Navíc je pragmatická, minimálně ideologická a její politický liberalismus víceméně vychází z ekonomického. Stručně řečeno, USA jsou pragmatickým obchodním impériem.

Nemáme sice zkušenost s jinými unipolárními supervelmocemi, ale americký světový řád je třeba srovnat s jinými, které by mohly vzniknout. A navzdory vší nedokonalosti je řád liberálního pragmatického obchodního impéria pro drtivou většinu malých zemí, zejména exportních, jako je Česká republika, nejlepší. Lepší než v minulosti sovětský systém direktivního socialistického internacionalismu či v současnosti státně korporativistický, neliberální čínský systém, popřípadě nábožensky nepragmatický islámský systém.

Vystavení mocenskému vlivu

Proč svět musí mít pól? Proč by nemohl existovat bez zón mocenského vlivu? Protože moc je neodstranitelnou realitou. Do mocenského prostředí se rodíme, žijeme v něm a umíráme. Jakýkoli lidský čin přímo, či nepřímo, vědomě, či nevědomě ovlivňuje život druhého člověka. Jakýkoli čin jedné země, či pouhá její existence, ovlivňuje jiné. Některé země dokážou ovlivňovat jiné země více než obráceně, například Německo Českou republiku, a to i za přátelského, bezkonfliktního soužití.

Mocenské vyzařování je přirozené. Některé země se ho snaží posílit, protože z mocenského vlivu mají prospěch. Zaleží však na tom, kdo ho prosazuje. Existují zóny vlivu, z nichž má prospěch pouze silná agresivní mocnost, která provádí vojenské výboje na úkor svých sousedů. Pravidla některých mocnosti v jejich zóně vlivu jsou však výhodná nejen pro ně, ale i pro malé země – například Evropské unie nebo světový námořní a obchodní systém s nadvládou USA.

Česká republika s deseti miliony obyvatel, obklopená státy střední Evropy, nemůže šířit svou moc, a proto bude vždy vystavena mocenskému vlivu velkých zemí – v současnosti Německa integrovaného a omezovaného strukturami EU na západě a Ruské federace na východě. Česko je tedy malá země na zlomu dvou regionálních mocností. Z jednoho ani druhého vlivu nemá šanci se vymanit, neutralita je sněním, může však ovlivnit svůj výběr. A to je více, než může udělat mnoho jiných zemí zaklesnutých do mocenských zón, například Kazachstán, Čečensko, Gruzie nebo Tibet.

Pro Českou republiku, relativně malou exportní zemi, je nejvýhodnější unipolární systém, pokud jej vede liberální obchodní supervelmoc USA. Nikoli proto, že by byl bez chyb, ale protože jakýkoli jiný by byl pro naši zemi horší. Totéž platí i o české účasti v NATO. Je-li Severoatlantická aliance jedinou reálnou možností, jak zajistit bezpečnost Evropy, pokud by ČR nebyla jejím členem, ocitla by se mimo tuto americkou obranu Evropy. Ukrajina, Gruzie, Bělorusko a Moldávie ukazují, co to znamená.