Lidovky.cz

Severní Korea a Írán: Dvojí metr Západu

USA

  21:31

Teherán je denně pranýřován za své snahy o energetickou soběstačnost, zatímco poslední jaderný test Pchjongjangu vyvolal jen slovní kritiku.

Diktátorský režim severokorejského vůdce Kim Čong-una směřuje zemi do „klubu“ těch, co disponují jadernými zbraněmi. Írán v čele s prezidentem Mahmúdem Ahmadínežádem tvrdí, že jeho jaderný program slouží k mírovým účelům. foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu, foto ReutersČeská pozice

KOMENTÁŘ Jana Schneidera / Severní Korea provedla třetí jaderný test. Íránští duchovní vůdci naopak vydali na vývoj, výrobu a držení jaderných zbraní zákaz a obohacený uran země používá jako palivo do elektráren. Přesto jsou reakce západních velmocí na tyto státy diametrálně odlišné, dokonce by se dalo říci v nepřímé úměře.

Dobře to ilustruje uplatňování dvojího metru, zhoubnou taktiku, kterou „zbytek světa“ Západu vyčítá. Zkusme se na tento problém podívat bez ohledu na to, zda jsou nám pojednávané státy sympatické, či nikoliv.

Severokorejská suverenita

Severní Korea začala s jadernými testy v roce 2006. Tehdy byl výbuch poměrně slabý a nechával prostor spekulacím, zda nešlo pouze o test markýrovaný (odpálení mohutné konvenční nálože a rozptýlení radioaktivního materiálu do ovzduší kvůli zdání věrohodnosti). Nicméně po druhém, silnějším testu v roce 2009 se už pochybnosti o vstupu Severní Koreje do „jaderného klubu“ neobjevily. Nedávný jaderný test byl silnější druhého, nicméně ani tak nedosahoval síly jaderné bomby svržené na Hirošimu.

Podle odhadů odborníků však Severní Korea disponuje jaderným materiálem na dalších šest až osm hlavic, a současně již úspěšně odzkoušela i dalekonosnou raketu. Je tedy teoreticky schopna jadernou zbraní zasáhnout Spojené státy.

KLDR nedbá na „moudré“ rady zemí, které jsou již členy samozvaného „jaderného klubu“, aby se dobrovolně zřekla jaderného vyzbrojování

Severní Korea postupovala naprosto logicky. Nic nedbala na „moudré“ rady zemí, které jsou již členy samozvaného „jaderného klubu“, aby se dobrovolně zřekla jaderného vyzbrojování. Ony země totiž vyjadřují starost o šťastnou budoucnost lidstva, za kterýmžto účelem si samy pořídily jaderné pumy. Jiným státům, vedeny údajně toutéž starostí, však totéž zakazují. Jakým právem či z jakého titulu, není známo a nebývá diskutováno. Tato situace svou úrovní a užitou logikou připomíná pubertální hádky, přičemž hlavním argumentem bývá prosté „přesdržkudání“.

Severní Korea byla za svůj poslední jaderný test podrobena mediální i diplomatické kritice. To bylo asi vše, co se biče týče. Pokud jde o cukřík, byla jí vloni nabídnuta potravinová pomoc, „bude-li hodná“. Severní Korea však poté vystřelila raketu, což měla „zakázáno“, a o potravinovou pomoc přišla. Takto „mohutně“ Západ bránil rozšíření jaderného klubu. A když k němu došlo, Spojené státy pouze vyhlásily, že posílí svou protiraketovou obranu.

Jak to lze vysvětlit? Že by šlo jen o výsledek lobbování amerických zbrojařů, aby měly Spojené státy alespoň nějakého jaderného nepřítelíčka, který by nadělal trochu povyku, čímž by zabránil redukci amerických zbrojních rozpočtů? Nebo že by naopak Severní Korea byla strategicky absolutně nevýznamná? Vždyť se hovoří o tendenci sloučit oba korejské státy, a to vzhledem k velikosti jihokorejské ekonomiky není bezvýznamná informace. Nebo je to už domluveno tak, že se vlastně té sjednocené Koreji mlčky dovolí jaderné vyzbrojení, takže se jí vlastně ty severokorejské arzenály budou hodit? Aby vznikla jakási možnost protihry vůči Číně, s níž budou ještě moc a moc velké córesy?

Roli jaderných zbraní jako odstrašující síly lze výstižně připomenout výrokem generála Andrého Beaufra, jak jej cituje Hannah Arendtová, že totiž válka je možná pouze v těch částech světa, které se nenalézají v pásmu jaderného odstrašování.

Západním stratégům by se válka na Dálném východě nelíbila, protože by s největší pravděpodobností ohrozila jejich spojenceA jak to tak vypadá, západním stratégům by se válka na Dálném východě nelíbila, protože by s největší pravděpodobností ohrozila jejich spojence. Zato ale na Středním východě si tento důsledek jaderného odstrašení nepřejí, protože je ve hře ještě uhlovodíky překypující kaspický bazén (a cesty k němu), a také snaha zabránit vzestupu Íránu coby regionálního hegemona (který by mohl také třeba chtít ropu obchodovat ne za dolary, ale za euro, či dokonce přímo jüany, což by mělo hrůzné následky).

Írán ve stopách Iráku?

Írán je ve srovnání se Severní Koreou téměř v diametrálně odlišné situaci. Na rozdíl od Severní Koreje, jejíž akvizice jaderného materiálu jsou nejasné, je Írán pod silnou zpravodajskou kontrolou. Pakliže západní „intelligence“ za něco stojí, pak má Írán jaderného materiálu spíše jen na jednu než na dvě hlavice. Pravdě se podobá, že kdyby si nakrásně Íránci vyrobili jadernou pumu, a zkušebně by ji odpálili, neměli by pak zase nic.

Íránský uran je však zatím obohacený pouze na palivovou úroveň, a i s nově pořízenými íránskými odstředivkami by jeho obohacení na zbrojní úroveň trvalo ještě dost dlouho. Zpravodajské kruhy tyto doby uvádějí v rocích, politická hysterie to redukuje na měsíce. A kontrolu svých jaderných instalací Íránci odmítají, což může být situace vyhovující oběma stranám. Rezistence vůči nim je pro jednu stranu určitou projekcí suverenity a pocitu vlastní důstojnosti – a na druhou stranu lze o nezkontrolovaných íránských jaderných kapacitách tvrdit zveličené nesmysly.

Írán nadto nemá žádný vyzkoušený nosič jaderné zbraně, na rozdíl od Severní Koreje. (A to vůbec v celém tomto srovnávání nemluvíme o Pákistánu, nestabilním sousedním státě s nemalým jaderným potenciálem, včetně nosičů.)

A koruna všeho, na rozdíl od severokorejského vůdce Kima ohlašujícího další kroky v jaderném zbrojení, íránští duchovní již před mnoha lety vyhlásili (a nedávno opět důrazně připomněli) náboženský zákaz, co se týče vývoje, výroby a držení jaderných zbraní. Mnoho přičinlivých poznámek již padlo a bude ještě učiněno za účelem nějak zdiskreditovat sílu tohoto stanoviska. Neberou však v úvahu podstatnou věc, totiž tu, že tento zákaz (fatva) je opřen o autoritu, na níž spočívá postavení oněch duchovních vůdců. Takže oblíbený západní „dvojí metr“ by byl v jejich případě řezáním si větve pod vlastním posedem.

Íránští duchovní již před mnoha lety vyhlásili fatvu na vývoj, výrobu a držení jaderných zbraní. Tento zákaz je opřen o autoritu, na níž spočívá postavení oněch duchovních vůdců.

A tak je paradoxně Severní Korea coby „zločinný stát“ v mnohem větším klidu než Írán. Na něj, nikoliv na Severní Koreu, byly uvaleny kvůli jadernému zbrojení hospodářské sankce. Írán je denně pranýřován za své snahy o energetickou soběstačnost (asi i proto, aby nemohl dostatečně rozvinout své rafinérie, a jako producent ropy byl nucen dovážet benzín). Írán je permanentně vystavován výhrůžkám izraelských jestřábů, jejichž stanovisku se dá pouze věřit, protože argumenty nemají. (Těmi naopak disponují bývalí ředitelé izraelských zpravodajských služeb, kteří tento „jestřábí“ přístup k „řešení“ íránského problému veřejně kritizují.)

Ono těch argumentů proti Íránu je opravdu žalostně málo. Celá situace se začíná podobat mediální přípravě na americkou agresi do Iráku po teroristických útocích na USA 11. září 2001, kdy američtí politici lačně pozřeli několik umně naaranžovaných návnad. Jejich hodnota se sice rychle v prach obrátila, ale v tu chvíli posloužily jako zdůvodnění vojenského vpádu do Iráku. Pro zpravodajské kruhy to je však noční můra, slovy Roberta Baera „zničení Iráku bylo největším strategickým přešlapem Spojených států v dějinách“.

Rádoby protiíránskou indicii poskytuje vyšetřování sebevražedného útoku na izraelské turisty v bulharském Burgasu. Po půl roce šetření je neustále předkládáno k věření, že v pozadí útoku je Hizballáh, přestože celý incident dodnes není ani v naprosto zásadních rysech objasněn.

A ve stejné době se objevuje už trochu ošuntělý Mehmet Ali Agca, který spáchal v roce 1981 atentát na papeže Jana Pavla II. Po letech věznění se najednou rozpovídal. Prý žádná KGB nebyla v pozadí atentátu, neplatí ani „bulharská stopa“. Samotný ajatolláh Chomejní ho prý přímo v Teheránu instruoval.

Dvakrát měř

Staré dobré pořekadlo by mělo být řádně ošoupané. Ono je ale téměř zánovní, protože dlouhodobě není používané. Leží ve stejném odkladišti jako zdravý rozum, střízlivost, uměřenost a důstojnost. Přesto – anebo právě proto – by stálo za to se k těmto a podobným starým moudrostem vrátit. A přidat ke všemu světa poznávání a střemhlavým aktivismům také hodně skepse. Sovětský svaz kdysi vyvážel revoluci, Spojené státy nyní vyvážejí lidská práva. Obojí je to ale podobný šunt, který – tak si to myslí v mnoha zemích světa, o jejichž „blaho“ tyto velmoci tak „nezištně“ pečují – kdyby za něco stál, určitě by si ho zavedli nejdřív doma.

A tak bychom měli být ve svých zahraničních angažmá velmi ostražití, a opustit mladické svazácké revoluční nadšení o tom, jak změníme svět. A začít s těmi změnami nejdřív u sebe doma. A pokud možno ušetřit cizí země od aplikace našich čerstvých nápadů, jak by oni tam měli žít. On je totiž respekt k jiným (lidem, národům, civilizacím) mnohem důstojnějším přístupem, který nese ovoce trvalejší než jen momentální přízeň mocných. Je-li naše civilizace opravdu postavená na oněch prastarých hodnotách, jak stále vytrubujeme, měli bychom to dávno vědět.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.