Šest osob, které čeká soud ve Švýcarsku kvůli privatizaci Mostecké uhelné společnosti, ve čtvrtek vydalo prostřednictvím Karolíny Zelenkové z právní firmy Společná advokátní kancelář tiskové prohlášení. Právníci je poslali médiím na základě pověření od Antonína Koláčka, Jiřího Diviše, Marka Čmejly, Petra Krause, Oldřicha Klimeckého a Luboše Měkoty.
Tiskové prohlášení v zásadě neobsahuje nic, co by se doposud v médiích neobjevilo na jejich obranu. Lidé, kteří se podíleli na privatizaci hnědouhelných dolů, všechna obvinění odmítají, tvrdí, že peníze zablokované ve Švýcarsku nepocházejí z majetku Mostecké uhelné společnosti ani státu. Podle obžalovaných se kauza otevřela na mediální a politickou objednávku a veškerá obvinění jsou připraveni vyvrátit u soudu. Tiskové prohlášení ČESKÁ POZICE zveřejňuje v plném znění.
Prohlášení ke kauze tzv. „divoké“ privatizace Mostecké uhelné společnosti, a.s.
V posledních týdnech se v médiích stále častěji objevují informace, které zpochybňují legálnost privatizace MUS a poškozují dobré jméno těch, kteří se na ní podíleli. Následkem této kampaně dochází ke zpolitizování přístupu orgánů státu, které se případem zabývají, což otřáslo naší důvěrou v nestrannost a objektivitu jejich dalšího postupu. Vzhledem k této situaci cítíme potřebu uvést některá fakta, která doposud nebyla zmíněna, nebo která jsou nyní značně dezinterpretována.
Pro pochopení tehdejších událostí je třeba si připomenout dobové reálie. Na počátku devadesátých let probíhala v Československu privatizace státních podniků. Jejím cílem nebyl finanční zisk pro stát, ale snaha opatřit podnikům co nejrychleji konkrétní vlastníky, kteří se postarají o jejich další existenci. Proto se majetek privatizoval ekonomicky velmi nestandardními metodami, k nimž mimo jiné patřila i kuponová privatizace, ve které stát rozdával majetek zdarma.
Ke specifikům oné doby patřila i nutnost restrukturalizace českého hospodářství, kde převládal energeticky náročný těžký průmysl. Požadavek na snížení významu tohoto sektoru měl za následek i snížení spotřeby hnědého uhlí. Dalším faktorem, který měl v budoucnu negativně ovlivnit těžbu uhlí, bylo též předpokládané spuštění JE Temelín. Těžba uhlí se v této době jevila jako nepříliš perspektivní odvětví, které bude, i s ohledem na nové ekologické požadavky a těžební limity, postupně zcela utlumeno, jak se tehdy stalo i v bývalé NDR. Tehdejší vláda v roce 1992 delimitovala do té doby centralizovaný hnědouhelný průmysl do tří akciových společností a majoritní vliv se rozhodla si ponechat pouze v Severočeských dolech s rozhodujícími zásobami uhlí. Zbylé dvě společnosti měly být postupně úplně privatizovány, protože nebyly považovány za strategické.
V roce 1993 proto byla MUS zařazena do druhé vlny kupónové privatizace, ve které stát rozdal drobným akcionářům a privatizačním fondům 45 procent jejích akcií. Dalších 9 procent rozdal severočeským městům a obcím. Tak se stalo, že státu z jeho vlastní vůle zbylo 46 procent akcií, čímž se zbavil majoritního podílu, a otevřel tak prostor komukoliv pro nákup většinového podílu společnosti. Zcela automaticky tím stát snížil i celkovou hodnotu svého drženého akciového podílu v MUS, neboť cena kontrolního (majoritního) balíku akcií je vždy zákonitě podstatně vyšší, než cena zbytkového (minoritního) akciového podílu.
Skupina Appian Group, ve které měli zastoupení i někteří tehdejší manažeři MUS, se v roce 1998 rozhodla prostřednictvím burzy cenných papírů a RM-systému vykoupit kontrolní balík akcií. Cílem bylo převzít odpovědnost za zachování a další rozvoj firmy a nastartovat potřebnou restrukturalizaci v co nejkratším možném čase. Roztříštěná struktura akcionářů, často s protichůdnými zájmy, by nic takového neumožnila.
V okamžiku, kdy skupina Appian Group získala nadpoloviční podíl akcií, vznikla jí zákonná povinnost nabídnout minoritním akcionářům výkup jejich podílu. Za 46 procent akcií státu nabídla 650 milionů korun. Šlo o cenu ve výši zhruba 120 procent jejich tehdejší ceny na burze. V té době již bylo zcela jasné, že bude zastavena výplata dividend a veškeré zisky budou reinvestovány do restrukturalizace a modernizace MUS, takže akcie delší dobu nebudou nic vynášet. Vláda nabídnutou cenu bez vyjednávání nebo protinávrhu akceptovala a dostala také řádně zaplaceno.
Financování nákupu akcií proběhlo zcela legálním postupem, který zaručil, že ani v jediném okamžiku nedošlo ke snížení jmění či hodnoty společnosti a ostatní akcionáři, včetně státu, nebyli nijak poškozeni. Tuto skutečnost osvědčila řada auditů renomovaných firem vždy se závěrem, že nebyly zjištěny žádné nedostatky v hospodaření. Celá kauza byla rovněž několikrát prošetřována orgány činnými v trestním řízení, na jejichž základě bylo konstatováno, že k žádnému porušení zákona nedošlo, nikdo nebyl poškozen, a proto nebyl ani nikdy nikdo obviněn.
V roce 2007 švýcarská federální prokuratura zablokovala cca 12 miliard korun s odůvodněním, že se jedná o prostředky, o které byl při privatizaci okraden stát a nyní měly být „vyprány“ ve Švýcarsku. Celá obžaloba je hypotetickým konstruktem založeným na domněnkách, ničím nepodložených tvrzeních a především naprosté neznalosti českých reálií poloviny devadesátých let. České veřejnosti jsou pak prostřednictvím švýcarských orgánů podsouvány závěry, že se jedná o peníze českého státu, o které si Česká republika může říci pod podmínkou, že se uvede jako poškozená strana. Ve skutečnosti však jde o to, že ani švýcarská prokuratura totiž žádného poškozeného doposud nenašla a nutně jej potřebuje, protože bez škody a poškozeného nemůže být ani žádného zločinu.
Jsme připraveni doložit před soudem, že zablokované finanční prostředky v žádném případě nepocházejí z majetku MUS ani státu. Jedná se o platby za akcie MUS, jejichž prodej proběhl v roce 2005 a 2006, tedy po 6 - 7leté době od doprodeje státního akciového podílu a po stejně dlouhé intenzivní restrukturalizaci a stabilizaci firmy. Hodnota společnosti MUS byla vytvořena dlouhodobou prací managementu MUS, především tím, že MUS udržela svou konkurenceschopnost v těžkém boji o přežití a mnohonásobně zvýšila svou nákladovou rentabilitu, čímž se stala perspektivní a začala dosahovat zisků na úrovni 1,5 miliardy ročně. V závislosti na tomto vývoji se proto zvyšovala i hodnota jejích akcií.
V souvislosti se zablokovanými prostředky ve Švýcarsku se někdy též objevují spekulace, že se jedná o peníze určené na rekultivace. Ani tato informace není pravdivá. Veškeré prostředky, které byly v MUS určeny na rekultivace, byly na rekultivace také použity. Ani zde tedy státu nevznikla žádná škoda a nebyl spáchán žádný trestný čin.
Závěrem je dobré připomenout, že drtivá většina tehdejších socialistických podniků po privatizaci zanikla, ať už proto, že zkrachovala nebo byla vytunelována. MUS je naproti tomu prosperující společností, která zaměstnává řadu lidí a platí daně. Při převzetí kontroly nad MUS jsme se nedopustili ničeho nezákonného a jsme přesvědčeni o tom, že soud ve Švýcarsku to posoudí stejně. Respektujeme právo českých orgánů celou kauzu znovu prověřit, jsme však velmi znepokojení skutečností, že se tak děje zcela nepokrytě na základě politické a mediální objednávky s cílem získat peníze, které státu nepatří, a to prostřednictvím dodatečné kriminalizace našich osob.
Případ Mostecké uhelké společnosti podrobněji sledujeme v rubrice HOT TOP.
