Šejkové sní o svém dolaru

Khaleeji, neboli dolar Perského zálivu. I představitelé bohatých ropných království by chtěli mít vlastní měnu.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, foto ReutersČeská pozice

Myšlenka na zavedení jednotné měny pro šest států sdružujících se v Radě pro spolupráci arabských států v Perském zálivu (GCC) a zahrnujících Bahrajn, Kuvajt, Katar, Saúdskou Arábii, Spojené arabské emiráty a Omán koluje mezi šejky už skoro 20 let. Ačkoli stále jde spíše o zbožný plán, frekvence, s níž se v poslední době začaly množit spekulace o oživení perské měnové unie, nutí k zamyšlení, co by to znamenalo. Naposledy tomu bylo v minulých týdnech, kdy první čtyři uvedené státy opět připustily vznik možné společné měny – khaleeji, volně přeloženo jako „dolar Zálivu“.

Naposledy se spekulace o oživení perské měnové unie znovu objevily před několika týdnyAmerický dolar a ropa patří neodmyslitelně k sobě. Nejenže jsou USA největší ekonomikou s historicky bezprecedentní spotřebou ropy, ale americký dolar hraje klíčovou roli i v samotném měnovém systému států Perského zálivu. Všechny měny zemí GCC jsou fixované na jinou měnu. Nejsou to tedy suverénní měny, neboť z hlediska monetární politiky jejich hodnota není určena nezávislou monetární politikou státu. Naopak, tyto země monetární politiku importují ze zemí, na které je jejich měna fixovaná – stejně jako ostatní země importují jejich ropu.

Krok první: Společná měna

Nikoho nepřekvapí, že monetární systém zemí Perského zálivu je plně dolarizovaný. Měny jsou fixovány vzhledem k americkému dolaru pevným směnným kurzem. Výjimku tvoří kuvajtský dinár, který je fixovaný na koš měn, v němž dolar hraje podstatnou roli. Technicky vzato, jsou některé z měn – například bahrajnský dinár – fixované na rezervní měnu Mezinárodního měnového fondu, prakticky ale jde o fixování na dolar. Můžeme proto říct, že hlavní centrální banka uskupení neleží v Perském zálivu, ale spíše ve Washingtonu. Mimochodem, nyní ji vede žena a zástupcem bude bývalý šéf izraelské centrální banky.

Zavedení společného „dolaru Zálivu“ by tedy vlastně znamenalo vytvořit nové bankovky, jež by v každé zemi vypadaly stejně a měly stejný směnný kurz. Jen v případě Kuvajtu by byla třeba podstatnější změna. Tím se může zdát, že zavedení společné měny je především kosmetické a poměrně jednoduché. Společná měna bude mít především symbolickou roli značící politické sjednocení a hlubší strategickou spolupráci.

Zavedení společné měny by ale ve skutečnosti vyžadovalo od všech států mnohem hlubší integraciZavedení společné měny by ale ve skutečnosti vyžadovalo od všech států mnohem hlubší integraci. Stanovení pevného směnného kurzu je založeno na závazku dané centrální banky nakupovat či prodávat svou měnu za danou hodnotu, nehledě na tržní tlaky či vývoj obchodní bilance.

Pokud například obchodní bilance tlačí měnu nahoru, centrální banka musí intervenovat proti, uvolňovat do oběhu svou měnu a hromadit zahraniční, především dolarové rezervy. Centrální banky čtyř zúčastněných zemí by proto musely společně držet hodnotu měny na stejné výši. Pokud by se obchodní dynamika obchodní bilance mezi nimi výrazně lišila, nastaly by v první řadě monetární transfery. Ty by pak otestovaly hloubku a pevnost spojenectví GCC.

Dolar, či euro?

Historicky bylo fixování vůči dolaru odůvodněno tím, že dolar sloužil jako hlavní světová měna a ropné kontrakty byly všechny denominované vůči dolaru, neboť USA si tím držely roli světové velmoci. Použití dolaru jako ropné měny pak přirozeně vyústilo v to, že fixovaly svou měnu právě k němu, neboť centrální banky, potažmo vlády, měly snadný přístup k dostatečnému množství cizích rezerv. Dnes je ale situace jiná.

Zavedla-li by se v současné době společná měna fixovaná na dolar, nemělo by to příliš velký mezinárodní dopad v měnovém prostoruPro země Perského zálivu je významným partnerem Evropská unie, především pak země eurozóny, tolik hladové po ropě a ropných produktech, dále Rusko a Čína, obě země strategicky nedůvěřivé vůči podporování síly dolaru. Z tohoto hlediska by proto bylo ekonomicky optimální, kdyby společná měna byla fixovaná spíše na koš měn či kombinaci amerického dolaru a eura. Jelikož se ale pokaždé, když se mluví o společné měně, uvažuje jen o dolaru, je zřejmé, že zde hrají podstatnou roli geopolitické faktory.

Zavedla-li by se tedy v současné době společná měna fixovaná na dolar, nemělo by to příliš velký mezinárodní dopad v měnovém prostoru. Fakticky by se jen utvrdila současná situace. Naopak, pokud by se země GCC rozhodly pro koš měn s eurem, mělo by to výrazný dopad. Jaký?

  • Prvně, dolar by dostal ránu, neboť by začal ztrácet své dominantní ropné postavení. Dalo by se následně očekávat, že například nejen Írán, ale i další země by tento krok přijaly jako záminku pro přechod od dolaru k jiným měnám, například k euru.
  • To by tak, za druhé, začalo nabírat na síle jako globální měna a mohlo by pomalu začít konkurovat dolaru v roli mezinárodní rezervní měny.

Jelikož je ale tato otázka především politická, nedá se očekávat výrazná otevřená lobby ani z jedné stran a vyjednávání by probíhalo pod pokličkou. Koneckonců zástupci EU ani otevřeně nepodporují zavedení takové měny.

Krok druhý: Plovoucí kurz

Pokaždé, když se hovoří o společné měně, se vyrojí otázky, proč neudělat měnovou reformu spíše směrem k plovoucím kurzům. Tím by se z dinárů, rialů a dirhamů staly suverénní měny plně obchodované na otevřených trzích. Tento krok by pak plně vyjádřil ekonomickou emancipaci zemí v Perském zálivu. Co kdybychom ale chtěli docílit plovoucí společné měny? Bylo by lepší zavést dříve společnou měnu a pak plovoucí kurz, nebo nechat měny volně unášet trhem a poté se je pokusit na volném moři svázat k sobě?

Spekulace o zavádění „dolaru Zálivu“ je pouze dalším snem bohatých šejků, kteří se snaží napodobit sebemenší výdobytek západní civilizaceZ lekce, kterou nyní naplno prožíváme v Evropě, se spíše jeví optimálnější první krok. V tomto případě si nejprve země vyzkoušejí svou společnou vůli udržet jeden směnný kurz. Otestuje se tím, že se při sebemenší obchodní nerovnováze nerozhoří mezi šejky válka.

Opuštění společné zafixované měny zpět do původního stavu by bylo poměrně jednoduché a lehce technicky proveditelné. Stačilo by k tomu doslova nedělní odpoledne a spousta razítek. Pokud by se proces podařil, společná měna by se pak dala poměrně snadno převést na plovoucí. Jak bylo argumentováno jinde, společná měnová unie by byla založena na vůli k vzájemným transferům, což by jako nezbytný prvek mohlo udržet celek pohromadě i v případě ekonomických nerovnováh.

Ve druhém případě by se tedy jednotlivé měny nejprve převedly na plovoucí. Ve druhém kroku by byl třeba poměrně dlouhý konvergenční proces, kdy by se musela tempa jednotlivých ekonomik ladit. Navíc, každý stát by se musel individuálně naučit vést vlastní měnovou politiku, což by zřejmě vytvořilo rozdíl mezi zeměmi i na čistě technické úrovni.

Pokud by se konvergenční proces nezdařil po zavedení společné měny, rozvod by byl technicky mnohem horší, nikoliv však nemožný. Kdyby se ale libovolným způsobem podařilo zavést společnou plovoucí měnu, opět by to oslabilo dolar a komparativně by posílilo svou pozici euro.

Spekulace o zavádění „dolaru Zálivu“ je však pouze dalším snem bohatých šejků, kteří se snaží napodobit sebemenší výdobytek západní civilizace, jen v mnohem větším měřítku. Monetární politika je v Perském zálivu přidruženým problémem, který bude sloužit spíše jako pomůcka pro geopolitické půtky a vyjednávání. Pokud se ale přece jen podaří státům v Perském zálivu jakkoli monetárně emancipovat, bude to příležitost pro euro nasbírat další body vůči dolaru jako globální měna.

  • Tento článek vznikl ve spolupráci České pozice a deníku Lidové noviny.

Počet příspěvků: 1, poslední 28.4.2014 12:55 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.