Šéfka islandských pirátů: Náš politický systém je v troskách

Před pěti lety byl Island středem světové pozornosti. Islandské banky, zprivatizované v roce 2003, pomohly nafouknout bublinu, která po prasknutí zanechala obrovský dluh – většinou zahraničním věřitelům. Po krachu a následovném znárodnění bank Islanďané dvou referendech odmítli tento dluh vzít na sebe a zaplatit 5,5 miliardy eur Velké Británii a Holandsku. V důsledku protestních demonstrací padla vláda a hlavní viníci z řad bankéřů byli potrestáni.

Island si vybral jinou cestu, než mu předepisoval Mezinárodní měnový fond (MMF), a vývoj v uplynulých letech nasvědčuje, že byla správná. Paul Krugman, nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2008, tomu říká „udělat Island“ a vidí recept v následujících bodech:

• nechte nemocné banky zkrachovat;
• devalvujte měnu;
• zaveďte kontrolu kapitálu;
• a snažte se vyhnout splácení zahraničních dluhů.

Dnes je Island zpět v černých číslech, nezaměstnanost se pohybuje okolo pěti procent a začal splácet svoje závazky. Jednou ze stran, které se poprvé dostaly do místního parlamentu (Althingu) v předčasných volbách na jaře 2009, byla Pirátská strana Islandu. Její zakladatelka a předsedkyně Birgitta Jónsdóttirová přijela letos v lednu do Prahy na pozvání Centra moderního umění DOX, kde měla projev, po němž následovala panelová diskuse.

Při této příležitosti Jónsdóttirová poskytla rozhovor ČESKÉ POZICE, v němž mimo jiné říká: „Těšíme se na další krizi, protože opravdové změny ve společnosti přicházejí, až když lidé nemají co ztratit.“

ČESKÁ POZICE: Před pár lety mnozí od Islandu očekávali, že ukáže novou cestu. Podařilo se mu to?

JÓNSDÓTTIROVÁ: Ne zcela. Některé zásadní věci se ale změnily. Evoluce se neodehrává plynule, ale velkými skoky i stagnací. Mám pocit, že jsme teď ve stadiu larvy. Máme navrženou novou ústavu, kterou národ chce. Po příštích volbách ji bude muset ratifikovat nová vláda. Islanďané si začínají uvědomovat, že bylo zásadní chybou, že se nevzbouřili, když současná vláda novou ústavu neratifikovala.

Ústavu musejí schválit obě komory parlamentu – musí být nad politickými uskupeními. Ústavní výbor nyní pracuje na dvou důležitých článcích – o vypsání referenda a o přírodních zdrojích a jejich vlastnictví. Doufáme, že ústava půjde do parlamentu ještě letos. Nejsem si ale jistá, zda koaliční vláda – Nezávislá strana a Pokroková strana – tento rok přežije. Nyní má jen malou důvěru, zejména pro natolik důležitý krok, jako je ratifikace ústavy. Těšíme se však na další krizi, protože opravdové změny ve společnosti přicházejí, až když lidé nemají co ztratit.

ČESKÁ POZICE: Jaká je situace v islandském parlamentu?

JÓNSDÓTTIROVÁ: Pokroková strana hraje na národní – protimuslimské, patriotické – pocity. Nezávislá strana je pravicová. Kromě nich máme ještě čtyři parlamentní strany: sociální demokraty, kteří nejsou úplně vlevo, levicové zelené, já jim říkám melounová strana, zelení jen navenek, Jasnou budoucnost, trochu napravo od sociální demokracie, a Piráty, kteří jsou napravo i nalevo, případ od případu.

Pirátská strana Islandu je konzervativní – lidé by se měli rozhodovat sami za sebe, nevěříme ve stát „chůvu“ –, ale zároveň ve věcech, do nichž občané odvádějí daně, jako je zdravotnictví a podobně, chce transparentnost. A má své speciality 21. století – soukromí, ochrana databází, sdílení, autorská práva. Je těžké definovat, kam Piráti patří, někteří jsou víc doprava, jiní doleva. Já jsem anarchistka.

ČESKÁ POZICE: Jak se dívá pirátská strana a jak vy sama na vstup Islandu do Evropské unie?

JÓNSDÓTTIROVÁ: Můj postoj i mé strany jsou shodné v tom, že se rozhodneme, až uvidíme, co je na stole. Stále se nediskutovalo o dvou nejdůležitějších tématech – zemědělství a rybolovu –, proto je těžké říct ano, nebo ne. Podle mne se Evropská unie rozpadá. Evropská komise má mnoho pravomocí a vše je založené na dvou ideologiích – obchodu a míru. Mnoho lidí se natolik obětovalo udržení míru, že má sklon přimhouřit oko, jde-li o korupci. Navíc je malý zájem o volby do Evropského parlamentu.

V Řecku sice zvítězila SYRIZA, ale situace v něm je velmi nebezpečná. Je důležité, aby fašisté, extrémní pravice, dostali jasný signál, že jejich směrem se Řecko nevydá. Jak je možné, že jsme dovolili, aby situace v Řecku zašla natolik daleko? Značně to vypovídá o EU. Řecko má zkorumpované politiky a špatnou infrastrukturu. Řekové nevěří svým politikům, že použijí peníze z daní pro jejich dobro.

ČESKÁ POZICE: Účty by se ale platit měly.

JÓNSDÓTTIROVÁ: Místo nucení Řecka k úsporným opatřením, čehož důsledkem jsou extrémistické reakce, mělo dostat novou šanci. Především však je třeba zjistit, kdo je zodpovědný za to, že dostalo euro. Proč zavřela EU obě oči, přestože věděla, že Řekové nejsou schopní splnit všechny podmínky pro vstup do eurozóny? Proč to udělali, a proč za to nikdo nenese odpovědnost?

Krvácejí obyčejní lidé, nikoli politici. Střední třída upadá. A to se děje v EU. Byla jsem na mnoha setkáních se zástupci EU, kteří o unii mluvili jako o velké rodině. Ale co je to za rodinu, která dovolí, aby se jejímu členu – Řecku – něco takového stalo? Do takové rodiny nechci patřit!

ČESKÁ POZICE: Je podle vás iluze, že si lidé mohou vládnout sami?

JÓNSDÓTTIROVÁ: Lidé nejsou hloupí. Když jim dáte informaci, která jim pomůže dobře rozhodnout, pak to udělají, nejsou snadno manipulovatelní. Měli bychom si uvědomit, že volby jsou vlastně referendum. Proč politici v tomto případě lidem věří? Proč neukážou diktátorskou tvář a přestanou předstírat, že je demokracie? Pokud nevěří, že si lidé dokážou vládnout sami, jak jim mohou věřit v případě volby vlády?

Viděla jsem mnoho zemí, ve kterých si lidé dokážou vládnout sami. Pokud jsou Češi natolik hloupí, že nejsou schopní udělat informované rozhodnutí, pak s takovými jsem se nesetkala. Nevím, kde ti hloupí Češi jsou. Možná v parlamentu, akademii nebo v parlamentních výborech.

Ústava by měly být jako Desatero velmi jednoduchá, aby člověk mohl podle přikázání žít, i když není křesťan. Náš systém jsme natolik zkomplikovali, že už mu nikdo nerozumí. Nevíme, kdy porušujeme zákon. Já to činím velmi často a jen náhodou mě nikdo nechytil. Stále žiju ve strachu, že porušuji právo.

Chtěla bych národ, který by měl odvahu zahodit všechny zákony a systémy, které nefungují. Proč jsou lidé natolik nespokojení, proč tak málo věří systému? Protože mnoho lidí sociálně strádá. A nikoho to nezajímá. Z toho vyplývá, že musíme sami vzít odpovědnost. Jako jednotlivci jsme odmítli odpovědnost, a svěřili ji několika lidem, kteří to mají napravit, což je směšné! Loď se potápí, a my očekáváme, že kapitán sám vyčerpá všechnu vodu. To se však nestane. Jako společnost musíme na sebe klást více nároků. Demokracie nespočívá v odevzdání zodpovědnosti a moci. Vláda lidu znamená vládu lidu.

ČESKÁ POZICE: To ale znamená aktivní zapojení lidí do demokratického procesu. Musejí investovat čas. Jak je chcete motivovat?

JÓNSDÓTTIROVÁ: Lidé se musejí zeptat sami sebe: Jsem spokojený s tím, jak věci fungují? Pokud nikoli, pak se musejí zeptat: Jak to mohou zlepšit? Lidé jsou chytří. Vymyslí, co funguje, když chtějí být angažovanější. Je důležité se zapojit ve vlastní komunitě. Znáte jméno svého souseda? Pozvali jste ho na kávu, nebo požádali, aby vám o dovolené zalil květiny? Nedůvěřujeme naší nejbližší komunitě. Máme stále víc zámků na dveřích, protože nevíme, kdo bydlí vedle. To je bláznivé. Bez otevřenosti nelze vybudovat společnost. Je třeba začít jejím vytvářením kolem sebe.

ČESKÁ POZICE: Není to jednodušší ve společnosti, jako je ta islandská, která má 350 tisíc lidí?

JÓNSDÓTTIROVÁ: Nemyslím. Ale všechno má svou „kritickou hmotnost“. První krok je třeba udělat v malé i velké společnosti. Složitost vytvářejí ti, kdo chtějí zůstat u moci. Chtějí, abychom uvěřili, že nikdo jiný neví, jak systém funguje, a že nelze přimět velký počet lidí, aby věci změnili.

ČESKÁ POZICE: Je náboženství cestou k empatii?

JÓNSDÓTTIROVÁ: Nikoli. Je trochu jako droga. Z náboženství však můžete získat dobré etické zásady. To jsem udělala já a snažím se náboženské principy aplikovat ve své každodenním životě. Samotné náboženství nás však oslabuje. Každý si musí uvědomit, že jedině on je zodpovědný za svou existenci. A je prokázáno, že když se cítíte špatně, nejlepší je pomoci někomu druhému. My jsme naše vztahy s ostatními. Jsou-li ve společnosti všichni idioti, je to odraz toho, kdo jsme my.

ČESKÁ POZICE: Říkáte, že si nejste jistá, zda ještě žijeme v demokracii, že se vám zdá, že je to diktatura s mnoha hlavami na korporátním těle.

JÓNSDÓTTIROVÁ: Mám tu metaforu ráda. Je tak jasná. Je to jako medúza, nebo něco podobného.

ČESKÁ POZICE: Je tomu tak na Islandu?

JÓNSDÓTTIROVÁ: Ano, ale není to jednoduché vidět. Musíte někoho znát, abyste dostali práci, být „v rodině” a podobně. Nikdy jsem do systému nepatřila, ale většina lidí ano. Většinou je to velmi nezdravé manželství, mezi korporacemi a státem. Když se podíváte do oka té bestie, je to velmi odzbrojující, strašidelné, a lidé mají pocit, že se nedá nic dělat.

Poté, co jsem se dostala do systému, a poznala lidi v něm, a to, čím se řídí jejich životy, například stranickými procesy, uvědomila jsem si, že tu práci – být voleným zástupcem – může dělat kdokoli. Tito lidé nejsou super chytří ani výjimečně empatičtí, ale mají odvahu jít a mluvit veřejně, přičemž někteří jsou na to trénovaní.

Chtěla bych udělat experiment na Islandu nebo v kterékoli jiné zemi a náhodně vybrat lidi do parlamentu. Nějakým způsobem totiž musíme vzít moc politickým stranám. Ty největší dostávají mnoho peněz z rozpočtu, což je špatně. Nové strany se proto nikdy nestanou velkými. To, co se děje v Řecku a Španělsku je unikátní. Bude to ale těžké, protože velké strany mají mnoho peněz.

ČESKÁ POZICE: Pro informovaná rozhodnutí lidí je třeba, aby měli přístup k informacím. Jak to vyřešit v dnešním světě, ve kterém jsou média často pod vlivem zájmových skupin nebo politických stran?

JÓNSDÓTTIROVÁ: V situaci, kdy velmi málo, ale mocných lidí kontroluje většinu médií, musíme mít jasná pravidla pro referendum. Vláda musí zajistit s pomocí instituce, která není spojená s politickými stranami, možná kancelář ombudsmana, znění otázek a připravit materiály podložené fakty pro a proti. Potom musí stanovit strop na výdaje za propagaci, jako jsou otevřená setkání a diskuse pro občany.

ČESKÁ POZICE: Není demokracie překonaná? Není lepší mít osvíceného lídra, kterému na blahu země záleží víc než na vlastním?

JÓNSDÓTTIROVÁ: Takový člověk neexistuje. Naše politické systémy – demokracie, republika, diktatura – jsou v troskách. Je jedno, koho do nich dáte. Jsou jako sudy se shnilou bramborou. Dáte do něj nové brambory, ale všechny se nakazí od shnilé. Proto se snažím povzbudit myslící lidi, kteří chtějí věci změnit, aby si představili budoucnost – v jakém systému chceme žít. Ví to vůbec někdo?

Musíme vidět nejen současný systém, ale postavit nový a dát do něj nový software – nové zdravotnictví a penzijní zajištění. Je normální, že všichni pracují od devíti do pěti? Je normální, že domestikujeme své děti stejně jako zvířata? Já s tím nejsem příliš smířená. Se zpěvačkou Bjork máme společné, že jsme nedokončily vysokou školu. Proto jsme schopné myslet mimo „krabici“. Nebyly jsme totiž trénované a drezurované v omezeném způsobu myšlení. Jsem velmi smutná, když potkám lidi zamrzlé v akademickém způsobu myšlení a se zničeným uvažováním.

Jsme na křižovatce, v době zlomu, a můžeme to buď úplně pohnojit, nebo začít pracovat, přemýšlet a hovořit o tom, co bychom chtěli být v budoucnu v malých i velkých komunitách. Tato diskuse se musí odehrát, protože jinak se vše podělá. Když ji nepovedeme, nebudeme vědět, kam jdeme, tedy nepůjdeme nikam.