Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Sedm hříchů moderního člověka

  11:07
Opájíme se alkoholem a drogami, z nudné reality všedního dne unikáme prostřednictvím obrazovky tabletů a počítačů. Jsme poživační a neznáme míru, ať už jde o jídlo, sex, luxus, nebo peníze. Hřešíme. a je to pěkný byznys. Vybrali jsme sedm největších hříchů, kterých se dopouští moderní lidstvo.
Narkoman

Narkoman foto: Reuters

Pojďme prozkoumat, jaká je moderní sada hříchů, a také to, jak jsou rozšířené.

SEX

V San Francisku je hodinová sazba v průměru 360 dolarů, v Praze o třetinu nižší, v Kyjevě zaplatíte 70 dolarů, v syrských uprchlických táborech sedm dolarů a rok zpátky by totéž udělala děvčata v Řecku, sužovaném ekonomickou krizí, za trochu jídla. Řeč je o prostituci, nejstarším řemesle světa. Ať už ale prodá žena své tělo na hodinu za pakatel, nebo částku, z níž by miliarda lidí vyžila celý rok, platí, že jde o celosvětový fenomén. Podle odhadů vlád a zdravotnických organizací se prostitucí živí na naší planetě okolo čtrnácti milionů žen. V Česku je podle neziskové organizace Rozkoš bez rizika až třináct tisíc prostitutek. Všechny tyto ženy i jejich zákazníci se dle katolické tradice dopouštějí jednoho ze sedmi hlavních hříchů: smilstva.

Jenže ženy prodávají své tělo od pradávna a muži za ně stejně tak dlouho platí. Myšlenky na vymýcení prostituce jsou bláhové, zvláště v dnešní době, jejímž měřítkem není morálka, ale peníze. A prodej vlastního těla generuje peněz hodně. Podle serveru Havoscope.com, který shromažďuje statistiky z celého světa, utratí lidé každoročně za sexuální služby 186 miliard dolarů, což je suma dosahující zhruba odhadované výše letošního HDP v Česku.

Myšlenky na vymýcení prostituce jsou bláhové, zvláště v dnešní době, jejímž měřítkem není morálka, ale peníze.

Přes všechna rizika a hrozby, které prostituce představuje, možná ale vůbec není pro současný svět takovým nebezpečím jako jiný byznys spjatý se sexem – pornoprůmysl. I ten je, stejně jako prostituce, dlouholetým souputníkem lidského rodu. Jenže zatímco v minulých stoletích byly sbírky pornografických zobrazení doménou spíše vybrané skupiny dobře situovaných mužů, vynález internetu udělal z porna snadno přístupný celosvětový fenomén.

Podle vědců je sledují v podstatě všichni muži a odhadem až kolem poloviny žen, statistiky jednoho z největších světových pornowebů Pornhub.com zase uvádějí, že ženy představují zhruba čtvrtinu jeho návštěvníků. Porno ostatně tvoří odhadem asi třetinu obsahu internetu.

Někteří psychologové, včetně slavného Philipa Zimbarda, tvrdí, že na mladou generaci to má devastující vliv. Podle jedné australské studie si na základě sledování porna své první představy o sexu utvářejí takřka dvě třetiny mladých lidí. Není pak divu, že se lékaři setkávají se zmatenými dívkami, jež se ptají, zda mohou mít sex, i když nejsou dokonale vyholené, či s chlapci, kteří se diví, že se jejich přítelkyním nelíbí, když jim při milování nadávají do kurev...

Takové příklady jen dokládají Zimbardovo tvrzení, že mladí muži mají kvůli pornu hodně pomatené představy o intimitě, netuší, jak jednat s dívkami, a nemají ani představu, co je to flirtování. Místo mužů, kteří jsou na sebe ochotni vzít zodpovědnost a tvrdě pracovat, nyní podle něj kvůli pornu - a také závislosti na počítačových hrách - vyrůstá generace maminčiných mazánků. Mazánků, kteří dokonce ztrácejí zájem o sex. Proč by měli ostatně riskovat odmítnutí od reálné dívky, když je na internetu k mání záplava všeho myslitelného (i nemyslitelného) sexuálního obsahu? V Japonsku už dokonce pro takovéto muže mají vlastní označení: sóšoku danši (býložravci). Možná se takovými býložravci stanou v budoucnosti všichni muži. Místo reálného sexu jim postačí styk s robotem nebo obrazovka počítače. A to by byl věru hřích.

OBŽERSTVÍ

Jeden známý má zvláštní zálibu. Ze zbytků nesnědeného jídla na večírcích vytváří podivná a někdy trochu nechutná „umělecká díla“. Není umělec, dělá to pro zábavu, pro pobavení ostatních, tak trochu tím provokuje. Že tak jen zbytečně plýtvá jídlem? Ruku na srdce – pochutiny, které celý večer zdobí raut, už často v závěru nevypadají vábně a po „zapomenutých“ talířcích se válí spousta zbytků, které rozhodně už nikdo konzumovat nebude.

To provokativní „umění“ tak spíš svým způsobem upozorňuje na to, jak lidé o jídle smýšlejí. Často ho berou jako samozřejmost, které si neváží, nebo ho naopak adorují až příliš – stačí se podívat na záplavy anonymních talířů na sociálních sítích, jež postrádají hlubšího smyslu. Mnozí ho vlastně nevnímají ani jako jídlo, tedy něco, co pro život potřebujeme a co nám zároveň může poskytovat trochu té radosti a uspokojení. „Jím prostě proto, že musím,“ zní častý argument naprostého nezájmu o jídlo.

Jídlo některé zdržuje, jiní jakékoli chutě opravdu neřeší. To problém není, ale někteří takoví lidé se pak stravují zcela nevhodně. Končí v náručích fast foodů nebo konzumují potraviny, o jejichž složení ani výživovou hodnotu se vůbec nestarají. Na problém je tak zaděláno. Právě řetězce rychlého občerstvení jsou vlastně důkazem toho, že obžerství jako tradiční smrtelný hřích sice dnes možná trochu pozbylo svého významu, ale je potřeba ho stále připomínat. Ostatně podle údajů Červeného kříže z roku 2013 je obezita globálně větším problémem než podvýživa: zatímco nebezpečnou nadváhou bylo ohroženo 1,5 miliardy lidí, podvýživou asi 925 milionů.

Podle údajů Evropské komise se v EU každoročně vyhodí asi 90 milionů tun potravin, tedy zhruba 180 kilogramů na obyvatele.

Mnozí zase jídlem bezostyšně plýtvají a zbytky po nějakém tom rautu jsou oproti jejich jídelnímu odpadu jen kapkou v moři. Podle údajů Evropské komise se v EU každoročně vyhodí asi 90 milionů tun potravin, tedy zhruba 180 kilogramů na obyvatele. Celosvětově se podle OSN proplýtvá asi 1,3 miliardy tun potravin ročně, což je až třetina produkce. V Česku plýtvání ve velkém donedávna podporovala i legislativa, která se teprve nedávno změnila tak, aby přebytečné jídlo mohlo putovat za výhodných podmínek na charitativní účely.

Lidé se jednoduše k jídlu začali chovat neuctivě a zapomněli, jak důležité vlastně je. A jak bylo v mnohých dobách neuvěřitelně problematické sehnat ho pro svou rodinu dostatek. Ne dostatek na to, abychom se pohodlně najedli, ale abychom vůbec přežili. Jistě, na vlastní kůži se dnes v našem světě s hladomorem nesetkáme, i když i mezi námi jsou tací, pro něž se sehnat alespoň něco do žaludku stává doslova otázkou života a smrti. A dodnes existují části světa, kde je hladomor obrovský problém. Přesto se pro většinu stalo jídlo spíše objektem, něčím, co tu prostě je.

Řešením není humanitární pomoc ani snad zákaz pompézních, drahých restaurací. Obojí je svým způsobem jen taková manifestace určitého postoje. Řešením je úcta k jídlu. Úcta k tomu, co jíme a proč, uvědomění si celého řetězce činností, díky nimž se jídlo nakonec dostane na náš stůl. Nevážit si jídla je po zásluze jedním z novodobých hříchů.

CHAMTIVOST

„Chamtivost je dobrá. Chci, abyste to věděli. Chamtivost je zdravá. Můžete být chamtiví a nemít výčitky svědomí,“ řekl v květnu 1986 při příležitosti předávání diplomů absolventům Kalifornské univerzity v Berkeley americký burzovní obchodník Ivan Boesky. Máloco dokáže lépe vystihnout mentalitu značné části populace dnešního světa než jeho slova. Na jejich přitažlivosti nic nezměnilo ani to, že byl Boesky nedlouho poté odsouzen k zaplacení pokuty 100 milionů dolarů a třem a půl roku vězení za insider trading.

Jeho slova o chamtivosti se stala dokonce inspirací pro film Wall Street, kde je přednesl Gordon Gekko v podání Michaela Douglase. Režisér Oliver Stone chtěl vytvořit odstrašující příběh o úpadku lidské morálky; místo toho paradoxně přiměl tisíce mladých mužů, aby zkusili pohádkově zbohatnout jako burzovní makléři. Touha nahromadit víc než ostatní vládne světu. Možná byli takoví lidé vždycky, snad nikdy ale nebyla chamtivost tak tolerovaná, či dokonce vychvalovaná jako v posledních desetiletích. V dobách středověku byla zařazena mezi sedm hlavních hříchů a hromadění majetku bylo odsuzováno.

Jako zlom ve vnímání chamtivosti je často označován text nizozemského filozofa a politického ekonoma Bernarda Mandevilla, který v roce 1705 publikoval svoji Bajku o včelách. Mandeville v ní vyslovil názor, že hnacím motorem pokroku není nic jiného než touha jedince po osobním prospěchu.

Při poslední finanční krizi chamtivost bankéřů a finančních společností málem přinesla globální katastrofu. Hříchy několika málo extrémně bohatých jedinců tak zaplatili daňoví poplatníci.

S podobnou chválou chamtivosti pak přišel i slavný skotský filozof a zakladatel moderní ekonomie Adam Smith. Dle něho přece každý jedinec, který sleduje své osobní zájmy, zároveň podporuje pokrok a blahobyt celé společnosti. Jistě, chamtivost může být skutečně zčásti tím, co pohání motor ekonomiky. Zároveň jej ale může stejně tak snadno zadřít.

Při poslední finanční krizi chamtivost bankéřů a finančních společností málem přinesla globální katastrofu. Obří bankovní společnosti padaly do propasti bankrotu a zachránit je nakonec musela až masivní státní pomoc. Hříchy několika málo extrémně bohatých jedinců tak zaplatili daňoví poplatníci.

Chamtivost moderní společnosti se ale zdaleka netýká jen peněz. Projevuje se v obří spotřebě čehokoli, od jídla až po energie. Heslem je nahrabat si co nejvíc teď hned, bez ohledu na to, jaký to bude mít v budoucnosti efekt pro naše potomky. Pomáhá tomu i reklama, která lidi svádí. „Dokud nakupuješ, žiješ,“ lákají slogany. A lidé utrácejí. Utrácejí za věci, které nepotřebují, peníze, které často nemají. A tak se zadlužují, čímž k hříchu chamtivosti přidávají i hřích nepřiměřenosti. Činí si nárok na věci, na něž nárok nemají. Možná doufají, že tak uspokojí své potřeby, avšak to je omyl.

Moderní společnost nezná uspokojení. Dostatek neexistuje, je třeba mít stále víc. A tak se ženeme v závodě za dalšími penězi a doufáme, že budeme mít víc než ostatní. Jenže tento závod nemá cíle. Je nekonečný, mění se jen závodníci, jejichž život nekonečný není. V takovém závodě nakonec není vítězů, jen poražených.

DROGY

Každý čtvrtý občan Evropské unie v aktivním věku někdy spáchal jeden z nových smrtelných hříchů: vzal si nelegální drogu. S pravděpodobností hraničící s jistotou to bylo konopí (94 procent ze všech lidí v EU, kteří někdy vyzkoušeli drogy, kouřilo „trávu“), případně kokain (vyzkoušelo ho 19 procent uživatelů drog) nebo extázi (mělo ji necelých 15 procent uživatelů drog). Podle církve se oněch zhruba 88 milionů lidí může smažit v ohni pekelném, neb požili látky, jež „oslabují mysl a zatemňují inteligenci“.

Česko je z tohoto pohledu přímo „rájem“ hříšníků se zatemněným mozkem. V celosvětovém průzkumu indexu neřesti sestaveném před čtyřmi lety jsme se v kategorii celkové spotřeby drog mezi dospělými umístili na krásném druhém místě za Spojenými státy. Pro chudší je tu pervitin, pro bohatší kokain, který pořídíte za 3000 korun za gram.

Jak hříšná a nebezpečná pro člověka i společnost může konzumace drog být, je otázkou míry a také osobnosti člověka. Znám úspěšného byznysmena, který pravidelně kouří trávu a nemůže si její účinky na svou mysl vynachválit. Znám také slušného mládence, který z ničeho nic spadl do drogové závislosti a začal okrádat vlastní rodinu.

Příklad drog jasně ukazuje, že někdy boj proti hříchu páchá větší zlo než hřích samotný. Válka proti drogám, kterou svět vede, je totiž z podstaty věci marná, a dokonce škodlivá.

Drogy mají jistě v mnohém špatný vliv na zdraví a chování lidí, to však není to největší zlo, jež je s nimi spojeno. Příklad drog jasně ukazuje, že někdy boj proti hříchu páchá větší zlo než hřích samotný. Válka proti drogám, kterou svět vede, je totiž z podstaty věci marná, a dokonce škodlivá. Ztrácejí se v ní zbytečně miliardy dolarů a stovky tisíc životů. Jakmile totiž stát nabídku drog omezí, stoupne jejich cena a zároveň riziko jejich distribuce. To k drogám přirozeně přitáhne kastu nemorálních lidí, kteří se nebojí porušovat zákony a podstupovat riziko a zároveň touží po velkých penězích. A těch se v drogách točí opravdu hodně.

Střízlivé odhady maloobchodního objemu trhu s nelegálními drogami v EU hovoří o částce kolem 24 miliard eur ročně. Celosvětově pak jde o daleko více peněz: ročně odhadem o 435 miliard dolarů. Kvůli takovým penězům se mnoha lidem vyplatí páchat zločin a bojovat o to, aby si na drogovém trhu urvali co největší podíl. Mimochodem v Mexiku si jen od roku 2007 vyžádala válka drogových gangů na 164 tisíc mrtvých lidí.

Paradoxně nejlepším způsobem, jak vyhrát válku proti drogám, je ukončit ji okamžitým mírem. Drogy zlegalizovat. Drogové kartely to oslabí, stát získá kontrolu nad kvalitou drog, čímž zamezí zbytečným úmrtím, a konečně na tom vydělá i státní pokladna. Dobře to bylo vidět, když čtyři americké státy před lety zlegalizovaly prodej marihuany. Okamžitě klesl nelegální dovoz z Mexika – mexická armáda zabavila v roce 2014 o třetinu méně konopí než o rok dříve. Zároveň státy získaly nemalé příjmy ze zdanění prodeje legální marihuany. Colorado jej zlegalizovalo v roce 2014 a za první rok vydělalo na daních z prodeje kolem 76 milionů dolarů, loni dokonce 135 milionů dolarů. Někdy se zkrátka proti hříchu bojovat nevyplatí.

ÚNIK

Miliardář Elon Musk před časem prohlásil, že možná žijeme v počítačové simulaci. V simulaci nějaké jiné vyspělé inteligence. Vyvolal tím docela poprask. Těžko říci, jestli má pravdu. Upřímně: minimálně někteří do toho stavu nemají daleko ani v našem vlastním světě. Znají to mnozí kdysi mladí hráči počítačových her: nejedny prázdniny strávili v jejich „náruči“ a dnes, když pro samou práci není na nic jako hry čas, na herní zážitky alespoň vzpomínají.

V mládí má člověk času zdánlivě dost a právě počítačové hry se pro mladé každé generace staly velikým lákadlem. Většina z nich nakonec vyroste, přesto někteří skončí ve spárech závislosti. Přesné počty neznáme, jedna norská studie nicméně odhadla, že u dětí ve věku 12 až 18 let hrám nezdravě propadnou až tři procenta populace. Bulvárem občas proletí zpráva o nešťastníkovi, který se do počítačové hry zabral natolik, že zemřel na dehydrataci či vyčerpání organismu. To jsou ojedinělé případy. Skutečná závislost, která člověka vyčleňuje ze společnosti, je ale mnohem skrytější. Většina postižených se neléčí a samotná závislost na hrách nemá svou jasnou diagnózu. Už dnes ji však léčí některé specializované ústavy; ty nejlepší vytvářejí program nejen pro samotného postiženého, ale i pro jeho blízké, kteří mu pomáhají s návratem do běžné reality.

Jen na sociálních sítích stráví jejich aktivní čeští uživatelé podle nedávné studie AMI Digital a STEM/ MARK v průměru 159 minut denně.

Jenže odtrhnout se od monitoru, obrazovky či displeje je čím dál složitější, a to nejen kvůli sociálním sítím. Zábava, služby i celé vztahy, vše lze dnes řešit jen digitálně. Jen na sociálních sítích stráví jejich aktivní čeští uživatelé podle nedávné studie AMI Digital a STEM/ MARK v průměru 159 minut denně. Toto odtržení od reality už ovlivňuje skutečné společenské vztahy a schopnost komunikace. Sociální sítě jsou pro řadu uživatelů důležitější než televize, ta ovšem v trávení volného času stále vede. Ze šesti a půl hodiny volna, které průměrný Čech denně má, stráví dvě hodiny před televizí. Vyplývá to z průzkumu Proměny české společnosti, který je dílem vědců z Akademie věd a Masarykovy univerzity.

Ani na ulici není situace o moc lepší. Řada lidí naprosto odtržena od reality kráčí se zrakem upřeným do displeje smartphonu. Ani nemusejí hrát zrovna aktuální fenomén Pokémon Go, aby snadno kvůli nepozornosti skončili třeba pod koly automobilu – tento hřích dovede být smrtelný až nečekaně snadno...

Veškerá digitální zábava před displejem navíc získává doslova nový rozměr. Odtržení od skutečnosti ještě podpoří nástup reality virtuální. Dovede být užitečná, například při ověřování návrhů výrobních linek nebo prezentacích výtvorů architektů. Jenže zatímco vývojáři v automobilce může pomoci pochopit, zda jím navržené řešení vůbec lze aplikovat, jindy dovolí virtuální realita mnohem hlubší ponoření se do digitálního světa. Ve virtuální realitě se lze vzdělávat, Google pro ni již například uvolnil verzi Google Earth. Byť zatím v digitálním trojrozměrném světě nelze naplno cestovat a Google Earth slouží spíše ke vzdělávání a objevování, doba, kdy se budeme vypravovat na virtuální dovolenou, není nijak daleko.

LUXUS

Prodeje prémiových automobilek rostou, lidé si půjčují na drahé telefony i další elektroniku. Luxus, alespoň ten domnělý, se stává normou. A kdo se mu nepoddá, stává se odpadlíkem. Luxusem byli lidé fascinováni vždy, určitá touha po něm je přitom zdravá – dovede motivovat a hnát člověka kupředu. Jenže fenoménem dnešní doby je cosi zvráceného: mnoho lidí po luxusu nejenže touží, ale ve skutečnosti si jej dopřává, aniž by na něj měli prostředky.

Jen pro představu: podle údajů Bain & Company utratili lidé v roce 2015 za luxusní zboží (bez nemovitostí a automobilů) celosvětově celkem 253 miliard eur. A hranice se posouvají. Takový Rolls-Royce Dawn – komfortem i schopností přitahovat pohledy musí imponovat snad každému, kdo do něj usedne. Je to esence luxusu, automobil, u něhož je ihned jasné, že jen tak někdo si jej dovolit nemůže. Lidé, kteří si rolls-royce pořizují, disponují mnohonásobně vyšším majetkem, než je jeho cena. Jenže již o něco níže, u trochu běžnějších aut, už tomu tak být nemusí. Jistě, lidé bohatnou a rozšíření nabídky některých značek znamená, že jejich vozy jsou dostupnější než v minulosti. Přesto je v některých případech růst takzvaných prémiových značek až překvapivý; například BMW, Audi nebo Mercedes prodají i v Česku víc vozů než třeba „obyčejné“ automobilky jako Toyota, Citroën, Fiat, Nissan, Mazda a další.

Logika společnosti, která je bohatší, a může si tudíž dovolit i luxusnější auta, ale pokulhává. Podle údajů z autobazarů se totiž zvedá i cena ojetých automobilů pořízených na úvěr. Co to znamená? Že si lidé pořizují dražší auta, i když na to tak úplně nemají. A že za takové vozy často utratí své poslední peníze. Pořídit si prémiovou značku se stává důležitějším než investice do vlastního bydlení nebo spoření na horší časy. Není pak divu, že podle průzkumu společnosti Median si dokonce 40 procent českých domácností nemůže dovolit uhradit nečekaný výdaj ve výši do deseti tisíc korun.

Logika společnosti, která je bohatší, a může si tudíž dovolit i luxusnější auta, ale pokulhává. Podle údajů z autobazarů se totiž zvedá i cena ojetých automobilů pořízených na úvěr.

Automobily jsou jen jedním z příkladů. Přehnaným luxusem se dnes může stát i ona investice do bydlení: úrokové sazby hypoték jsou lákavě nízko, jenže ceny nemovitostí i vzhledem k dostupnosti půjček letí vzhůru. Málokdo si přitom uvědomuje, že až hypotéky zdraží, může se pro mnohé jejich splácení stát v mžiku neřešitelným problémem. Přijít o střechu nad hlavou a v podstatě veškeré úspory za několik let? To už je opravdu veliký luxus.

V úvahách o zbytečném luxusu můžeme zůstat mnohem více při zemi. Stačí se podívat na vánoční nákupní horečku: Exekutorská komora varuje, že na výdaje spojené s Vánoci si letos půjčí 1,2 milionu Čechů, 27 procent z nich přitom již v minulosti čelilo nebo čelí exekuci. V takovém případě jsou dárky jedním z nejhloupějších důvodů k zadlužení vůbec. V předvánočním čase se tak hodí připomenout opravdový smysl Vánoc a vyhradit si čas pro své blízké. Právě ten se totiž dnes stává opravdovým luxusem.

ALKOHOL

Dvanáct litrů čistého etanolu vypije ročně v průměru jeden obyvatel Česka ve věku nad 15 let. Statistika OECD nás tímto řadí mezi 35 členskými státy na druhé místo za Rakouskem, přičemž srovnání v předchozích letech se moc neliší. Je to moc a výsledky jsou zkreslené, reagují domácí výrobci alkoholických nápojů a argumentují číslem Českého statistického úřadu, který uvádí něco málo přes deset litrů.

Možná ve spotřebě alkoholu nejsme na druhém místě, v civilizovaném světě ale každopádně patříme na přední příčky. Neúměrné popíjení zkrátka mnozí v českých luzích a hájích nepovažují za hřích, byť podle řady expertů, ale i mnoha výrobců to hřích je. A velký. Stačí příklad piva, kterého se loni v Česku prodalo na 16,2 milionu hektolitrů (přes 3,2 miliardy půllitrů). Ještě před několika lety činila jeho průměrná roční spotřeba na hlavu (od kojenců po seniory) 160 litrů, a byť v poslední době klesla ke 143 litrům, stále je nejvyšší na světě. Ostuda? Naopak! Prezentujeme to jako úspěch, když na nás nemají ani pivní borci jako Němci a Rakušané. Z ročně vypitého etanolu pak na zlatý mok připadá plných 58 procent. Ve víně je pravda. A v Česku také 30 procent roční spotřeby čistého lihu (Češi vypijí v průměru 19 litrů vína na hlavu). Na likéry a kořalky (ročně kolem 6,5 litru na hlavu), které mají největší obsah alkoholu, pak paradoxně připadá „jen“ dvanáct procent z roční spotřeby lihu na obyvatele.

Ještě před několika lety činila jeho průměrná roční spotřeba na hlavu (od kojenců po seniory) 160 litrů, a byť v poslední době klesla ke 143 litrům, stále je nejvyšší na světě.

Ministerstvo zdravotnictví argumentuje vysokými náklady na léčení alkoholiků a přitažlivostí alkoholu pro mladistvé, národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil marně apeluje na nutnost přísné regulace a omezení dostupnosti. U té má jistě pravdu: jen těžko se odolává alkoholu, když leckde vyjde půllitr piva levněji než třetinková lahev předražené stolní vody. Náklady na uvaření kvalitního piva jsou přitom v mnoha případech vyšší i než u ostatních alkoholických nápojů včetně lihovin (i když například výroba kvalitní whisky je složitý a nákladný proces, který si s pivem nezadá).

Český vztah k alkoholu je hluboce zakořeněn z dob, kdy se nejvíc piva a kořalek vypilo v hospodách, kde si štamgasti po několik večerů v týdnu dopřávali svých deset „kousků“ a pití piva bylo národním sportem. Jistě, doba se mění, ale jen pomalu. Trendem je zdravý životní styl, běhání, reklamy na štíhlá těla, ale i zaměření na čím dál vyšší pracovní výkon, který se už tolik s pravidelným holdováním alkoholu neslučuje. Jak si tedy vysvětlit – máme-li věřit statistikám OECD –, že český národ ve spotřebě alkoholu zrovna rychlým tempem nepolevuje?

V rámci objektivity je nutné přiznat, že máme v konzumaci alkoholu zdatné pomocníky: nelichotivou bilanci nám pomáhají zvyšovat početné (byť krátkodobé) nájezdy zahraničních návštěvníků, pro které je naše levné pivo, rum či víno lákavější než Karlštejn. Ale abychom těch dvanáct litrů nesváděli jen na ně - činí se i domácí pijáci, jen hřeší více doma nežli v hospodách. Před deseti lety tvořil prodej piva v „on-trade“, tedy v gastronomii, přes polovinu veškerého tuzemského prodeje, dnes je to necelých 40 procent. Pití v hospodách přece jen podražilo a Češi se vrhli na extrémně laciné pivo v „petkách“ nebo plechovkách.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!
Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!

40 uživatelů eMimina se pustilo do testování jemného šamponu KIND od značky Mádara, který je vhodný pro miminka už od prvních dnů. Jak si šampon...