SCHNEIDER: NATO je podle Friedmana anachronismus

NATO bude podle George Friedmana nahrazena něčím příhodnějším, avšak nestane se tak hned. Musí přijít krize a pak půjde vše rychle. Zatím však jsou struktury NATO sebeuspokojeny svou existencí, na jejíž udržení vynakládají členské státy drahé prostředky. Účelem vzniku NATO bylo chránit euroamerický svět, to se nezměnilo, ale způsob, jakým tak má činit, se musí vyvíjet.

Dodejme, že se nelze zbavit podezření, že NATO za účelem sladkého přežívání formuluje hrozby a rizika podle své stávající kompetence, bez ohledu na realitu světa.

Staronový účel NATO

Friedman, jak je jeho zvykem, mluví na rovinu. Říká, že účelem NATO bylo zabránit spojení evropských schopností a ruských zdrojů, tentokrát ale Ruskem, tedy jinak, než snili Napoleon a Hitler. I to by ale ve výsledku stejně změnilo světovou mocenskou rovnováhu.

Friedman naznačuje, aniž by to explicitně dořekl, že po dvou válkách, vyprovokovaných Evropou, se nyní Evropa lekla představy, že by totéž zkusil někdo jiný! A protože za poslední války bojovala většina evropských států proti Sovětskému svazu, jedinou možnou současnou pozicí je prosazovat svoji, vítězně zmalovanou verzi historie, a držet pospolu.

Největším nebezpečím z hlediska ideologie NATO – kromě samotné ruské invaze do Evropy – by tedy byla nejednota států pod vedením USA, včetně možného vyhlášení neutrality některým z nich, či přímo odmítnutí vojenské konfrontace s Ruskem.

Všechny donedávna nepřátelské země tak byly přinuceny k jednotě, jejíž obranu zajišťovaly specifickými úkoly, na něž se bez přestání připravovaly. Všem jednotkám svrchovaných států z funkce nejvyššího velitele NATO velel Američan. Obranné scénáře a možnosti se však již v osmdesátých letech staly nereálnými, hlavně kvůli nedostatku vzájemné důvěry – zejména vůči Spojeným státům, připomíná Friedman.

Evropané prostě nevěřili, že by Spojené státy kvůli jejich obraně riskovaly jadernou válku. Díky velitelské struktuře NATO, kterou ovládali Američané, byla totiž otázka války nebo míru přesunuta z vlád jednotlivých suverénních členských států do Washingtonu. Avšak podmínky, definující tento stav, již dávno neexistují.

Evropa není ohrožena

Evropa není v obecném ohrožení, píše jednoznačně Friedman. Rusové jsou daleko za svými bývalými liniemi. Zaměřují se na internetové trollení a nikoliv na invazi. Rozsáhlá infrastruktura NATO je proto zcela zbytečná. Američané chtějí přitom čelit Rusům v Polsku a v Rumunsku, ale k tomu nepotřebují NATO, jehož zastaralými plány se Evropané stejně odmítají řídit.

Dodejme, že s tím souvisí i malý zájem o americké zbraně, které jsou v tomto realisticky podaném scénáři naprosto zbytečné, mají jen geopolitický význam ve zbrojním „zaháčkování“ jednotlivých států, které si musí pořídit s americkými zbraněmi i obrovskou logistickou podporu, čímž americká vojenská strategie získá velké logistické předpolí, které jí zaplatí a zařídí jednotlivé členské státy NATO – připomeňme, že v situaci, kdy jde v tomto výzbrojním modelu o skutečný anachronismus; význam má jen pro vojensko-průmyslový komplex.

Poslání NATO skončilo

Snížením svých vojenských kapacit vyjadřují podle Friedmana suverénní členské státy NATO své hodnocení pravděpodobnosti války (a dodejme, že i své intence). A americká zdrženlivost, co se týče garantování evropské bezpečnosti, reflektuje z druhé strany totéž. Evropa má za to, že není vystavena téže úrovni hrozeb jako v padesátých letech, a Spojené státy jsou připraveny ponechat na Evropě riziko, zda toto vyhodnocení je správné.

To podle Friedmana neznamená opuštění NATO, to je pouze zjištění, že NATO mělo své poslání, a to skončilo. Je to výsledek střetu teze o společných euroamerických bezpečnostních zájmech s realistickým vyhodnocením situace.

Václav Havel, když mluvíval o rozpuštění jak Varšavské smlouvy, tak NATO, říkal nepříjemnou pravdu, kterou podivná suita těch, kteří se jinak zaklínají jeho jménem, nerada slyšela a – kromě Saši Vondry – ji neopakovala ani omylem. Jak to ale u lidí „hledících za horizont skutečnosti“ bývá, říkal to asi příliš brzy, sám se pak přizpůsobil diktátu doby, a Vondra též. Nicméně George Friedman dává Havlovi stoprocentní satisfakci. Přiznají mu ji i jeho životopisci?

NATO je nebezpečné

A nyní pozor, blíží se Friedmanova pointa. Udržování vojenské aliance, která neodpovídá skutečným potřebám doby, nesnižuje, ale naopak zvyšuje nebezpečí pro Evropu i Spojené státy.

Friedman to přirovnává k nesmyslným britským průzkumným letům nad Německem ještě čtvrt století po druhé světové válce. My to můžeme z naší minulosti přirovnat k tomu, že československé vojenské zpravodajství dlouhé roky po první světové válce sledovalo příslušníky svržené habsburské monarchie, zatímco v Německu se dral k moci Hitler (tím se vojáci prokazatelně začali zabývat až v roce 1934).

Friedman končí jednoznačně: vždy budou potřeba vojenské aliance, které budou čelit skutečným hrozbám. NATO je však anachronismus, který o moc přežil své původní poslání.

Zbrojení a rozkrádání

Friedman ve svém článku ještě uvádí graf, kolik procent z HDP vydávají jednotlivé členské státy NATO na zbrojení. V této souvislosti – mluvíme-li o skutečných versus ideologicky zatvrdlých hrozbách – by bylo dobře do grafu vřadit i Rusko. A pak v dalším společném grafu zobrazit absolutní výši výdajů na zbrojení.

Není žádným tajemstvím, že takovýto graf by přivedl k rozumu mnohé, kteří by jinak pouze slovní argumentaci mohli odmítnout jako „ruskou propagandu“. Vyvstala by totiž otázka, jak je možné, že Rusové jsou za tak malé zbrojní výdaje tak nebezpeční?

Odpověď by byla, že tak nebezpeční, jak jsou účelově vykreslováni, určitě nejsou. Avšak stejně určitě na tom nejsou zase tak bídně, aby bylo možno zopakovat Drang nach Osten, s nadějí na vítězství.

Pak by bylo logické se ptát, zbrojí-li Rusové o tolik efektněji, než Američané? A to by byla otázka pěkně na tělo, přímo do černého. Protože by se najednou začalo poodkrývat veřejné tajemství, že manipulace strachem, tradiční to nástroj mnohých politiků, pouze nahrává vlny vojensko-průmyslovému komplexu, před čímž varoval již v roce 1961 ve své závěrečné řeči americký prezident, generál Dwight Eisenhower.

Vedlo by to dále k zamyšlení nad tím, zdali vojensko-průmyslový komplex zpětně nepodporuje v jistém karuselovém modelu politické strany, které děsí obyvatelstvo válkou, aby pak poslanci mohli na oplátku zase zvýšit zbrojní rozpočty?

A to už bychom byli úplně doma, stačilo by si jen vzpomenout na upřímná slova Karla Schwarzenberga o tom, jak mají lidovci a sociální demokraté v Rakousku tradičně rozděleny zbrojní domény. Jedni tyjí z vyzbrojování pozemních sil, druzí z letectva. Toť prý vzor stabilní demokracie.

Probuzení Piráti

Někteří Piráti konečně našli svou téměř beznadějně prohýřenou pověst a hubatě se ve Sněmovně opřeli do výdajů na zbrojení. Nepochybně si vzpomněli i na výroky armádních představitelů, že zvýšené zbrojní rozpočty česká armáda nebude umět rozumně utratit.

Jistě zanedlouho padne další z nejzajímavějších a nejdůležitějších otázek, jaký je totiž vztah mezi výdaji na zbrojení a reálným zvyšováním obranyschopnosti země? Mnozí z nás ještě mají v paměti parametr „prostavěnosti“, kdy bylo „prostavěno“ mnoho procent z plánovaných nákladů na nějakou stavbu, ale na místě samém se přitom nacházela zelená louka, v lepším případě s vykolíkovanými základy.

Není dobře zanedbávat obranyschopnost země, to jistě není intence ani těch několika konečně velmi příjemně hubatých Pirátů. Každý projekt ale musí začít otázkou „proč“. Nejprve musí být provedena analýza hrozeb a stanovena jejich rizika. A to nikoliv pouze jedním vládním orgánem: již na úrovni podpůrných orgánů vlády musí dojít k naprosto zásadní oponentuře, a to nejen s využitím stanovisek dalších vládních institucí, ale též s využitím oponentních stanovisek z kruhů akademických a emeritních.

Pak teprve může přijít krok, stanovující způsob obrany a potřebné prostředky. Nikoliv obráceně, protože to se pak dostáváme do oblasti ideologie, lobbingu, kriminálního financování politických stran a hlavně, trpí vlastní obranyschopnost státu. Ideologové manipulují strachem, imunitní kapacity společnosti se vyčerpávají, a ta pak je náchylná podlehnout docela banálnímu ohrožení.

Takže, řekněme si to jednou zcela jasně a napříč politickým spektrem: tudy cesta nevede. Leda do otroctví a do pekel.