SCHNEIDER: Festival trapností kolem novičoku

Po schůzce premiéra s řediteli Bezpečnostní informační služby a Vojenského zpravodajství vydal Úřad vlády dne 7. května 2018 tiskové prohlášení, že „v České republice nebyla nikdy vyráběna, vyvíjena ani skladována žádná látka typu novičok“.

V prohlášení se praví, že v roce 2017 byl u nás zahájen program zaměřený na ochranu vojsk a obyvatelstva a detekci zbraní hromadného ničení. V jeho rámci měla být testována látka typu Novičok A-230. V první fázi byla provedena mikrosyntéza látky Novičok A-230. V průběhu mikrosyntézy nebyla látka izolována a tento postup není dle metodiky Státního úřadu pro jadernou bezpečnost považován za výrobu ani vývoj. Vzniklý produkt byl ihned zničen. Ke druhé fázi programu již nebylo přistoupeno. Látka typu Novičok A-230 je odlišná od látky A-234, která byla použita při otravě Sergeje Skripala ve Velké Británii. Obě látky jsou zcela odlišné a mají jasně rozdílnou chemickou strukturu. Ve vyjádření prezidenta se zřejmě jedná o rozdílné vnímání slov výroba a testování, kdy má prezident pravdu v tom, že zákon č. 19 z roku 1997 Sb. označuje za výrobu každou chemickou reakci, přičemž ve vyjádření Vojenského výzkumného ústavu mikrosyntéza za výrobu označená není. Sám Vojenský výzkumný ústav použil termín výroba a testování rozdílně v mediálním prostoru (rozhovor ředitele VVÚ v ČT 17. března 2018), čímž vzniklo toto nedorozumění.

Více otázek, než odpovědí

Toto vyjádření vyvolává mnoho otázek. Na příklad když se Úřad vlády snaží vytěsnit jádro sporu do autu údajně rozdílným vnímáním slov výroba a testování. Zaprvé, opomíjí se tu v první větě zmíněný pojem „vývoj“. Zadruhé, prezident nevnímá, protože to je projev první signální soustavy, prezident uvažuje a usuzuje. Vnímavost, čili nekritické přijímání na základě pouhých vjemů, jako je například teplo, nasycenost a podobně, je naopak nezbytným předpokladem pro úspěšné působení propagandy a dalších projevů hybridní války.

Při střetu člověka kriticky soudícího a pouze vnímajícího musí proto nezbytně dojít k nedorozumění, když například někdo „vnímá“ metodiku jako rovnocennou či dokonce nadřazenou zákonu, kdežto člověk uvažující zná hierarchii zákonných a podzákonných norem, užívanou v civilizovaných zemích. Proto je pointa tiskového prohlášení Úřadu vlády tato: prezident měl pravdu, na jeho straně je zákon.

Vyvrácené tvrzení

Vlastním jádrem celé té skrumáže bylo ruské odmítnutí britského tvrzení, že látka ze skupiny „novičoků“ mohla vzniknout pouze a jenom v Sovětském svazu či v Rusku. Nešlo tedy o problém kvantitativní, zda šlo o „výrobu“ či „mikrosyntézu“, ale o problém kvalitativní, zda měl někdo v Česku schopnost takovou látku připravit. Kdo je schopen připravit zlomek gramu, je v zásadě schopen připravit i metrák. To už je jen technický, nikoliv znalostní problém. A je zcela lhostejné, zda ho připraví výrobou, mikrosyntézou nebo zaříkáváním kořene mandragory o půlnoci za úplňku na Šibeničním vrchu.

Britské tvrzení bylo tedy průkazně shledáno nedůvodným. Přímo faktickým konstatováním českých chemických odborníků nejen v současnosti, ale často již před mnoha roky. Nepřímo zejména tím, že se v této souvislosti „opomíjejí“ další aktivity Vila Mirzajanova, dlouholetého vědeckého pracovníka uzbeckého výzkumného chemického institutu v Nukusu, kde podle svých vlastních slov na vývoji a výrobě této látky pracoval. Pak utekl do Spojených států, kam byly v roce 1992 v rámci americké pomoci Uzbekistánu „dekontaminovat“ toto výzkumné zařízení přesunuty materiály a laboratorní vybavení nejen z jeho pracoviště. (Možná ho ale Spojené státy platily za to, že přešel na výzkum dětských pudrů, aby jeho zločinnou náturu ve jménu humanity eliminovaly, leda tak.)

Kde vznikl pojem „novičok“?

Přesně podle definice „hybridní války“ mlží české vládní kruhy kolem původu pojmu „novičok“, který používají promiskuitně v nejrůznějších tušených (protože nedefinovaných) kontextech. Přitom stále zamlčují fakt, že pojem sám je původu západního, jak již v roce 2009 napsali Emil Halámek a Zbyněk Kobliha, experti z Ústavu ochrany proti zbraním hromadného ničení vyškovské Univerzity obrany. Ve svém článku „Potenciální bojové chemické látky“, zveřejněném v Chemických Listech 105/2011, uvedli dokonce konkrétní zdroj (Hoenig S. L.: Compendium of Chemical Warfare Agents. Springer, New York 2007).

Další nepodložené tvrzení

Úřad vlády tvrdí, že látka typu Novičok A-230 je odlišná od látky A-234, která „byla použita při otravě Sergeje Skripala ve Velké Británii.“ Takto autoritativně by to Úřad vlády mohl říci pouze v případě, že by někdo zajistil stopy otravy způsobem forenzně udržitelným, podle standardů Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW). Britům ani nikomu jinému se takto nezpochybnitelně stopy zajistit nepodařilo.

Ostatně popis průběhu otravy Skripalových zcela zásadně odporuje publikovaným charakteristikám působení Novičoku A-230. Na místě činu nebyla provedena příslušná opatření, která by byla adekvátní této zdaleka nejpůsobivější chemické zbrani, a navíc – naštěstí – Skripalovi přežili. Ale prý zase ne natolik, aby mohli autenticky vypovídat, na což ale světová veřejnost netrpělivě čeká.

Úřad vlády se tak velmi pravděpodobně podílí na šíření fake news a je nejvyšší čas, aby to celé prošetřilo specializované pracoviště ministerstva vnitra.

Měl Zeman úkolovat zpravodajce?

Vraťme se na začátek. Britové osočili Rusy, že jsou odpovědni za otravu Skripalových, a žádali po nás „solidární“ akce (ve skutečnosti jde o spolupachatelství při porušování mezinárodního práva, protože jsou přijímány „protiakce“, aniž je vyšetřena skutečná povaha „akcí“). Prezident Zeman využil své zákonné pravomoci, když tak neučinila vláda, a požádal o informace zpravodajské služby, aby se v nastalé situaci lépe vyznal.

Dlužno podotknout, že právě proto státy své zpravodajské služby zřizují a platí, neboť mají poskytovat informace pro rozhodovací činnosti vedení státu. Je možné, že to vláda nepochopila. Je ovšem také možné, že to vláda pochopila ideologicky, s tím, že pochybovat o slovech „Velkého bratra“ se rovná sabotáži, nebo též vlastizradě. Je k nevíře, že tato příšerná ultratotalitaristická slova byla vyřčena na adresu prezidenta republiky pseudodemokraty Petrem Gazdíkem a Miroslavou Němcovou.

Měl Zeman úkol zveřejnit?

Prezident Zeman svůj úkol pro BIS zveřejnil, čímž se zdvihla vlna reakcí. Moje výtka byla ryze odborná – předmětná látka je látkou bojovou, čili je neúčelné úkolovat civilní zpravodajce, kteří nemají působnost ve věcech obrany státu. V závěru se však ukázalo, že stejný úkol dostali i zpravodajci vojenští.

Ona vlna reakcí však byla typickým produktem hybridního ataku na Hrad. Dokonce i senátoři, kteří by měli být moudrou pojistkou našeho ústavního systému, se vyjádřili – jak to říci slušně? No čtěte sami: senátní výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost odsoudil „veřejné prohlášení Miloše Zemana, prezidenta České republiky, o pověření ředitele Bezpečnostní informační služby pátráním po jedu novičok. Veřejné pověření BIS k jakémukoli úkolu v podstatě vylučuje splnění takového úkolu. Proto jej chápeme toliko jako gesto zpochybňující zahraničněpolitickou orientaci státu, důvěryhodnost jeho spojenců a napomáhající v šíření lživého obvinění České republiky ze strany Ruské federace.“

Úkol se ale netýkal budoucích činností, kde by zveřejnění bylo skutečně zásadní chybou. Úkol byl směrován do minulosti, a jeho splnění nemůže zabránit vůbec nic, pouze likvidace příslušných dokumentů. A v podobných případech je naopak zveřejnění zájmu státu s výhodou, o čemž svědčí následující příběh.

V prosinci 1996 vydala švýcarská vláda zákaz likvidace informací, jež by mohly sloužit k osvětlení švýcarských aktivit za druhé světové války. V lednu 1997 zjistil Christoph Meili, noční hlídač v Union Bank of Switzerland (UBS), že kdosi potajmu po pracovní době likviduje písemnosti. V kanceláři, z níž přistižený utekl, zůstala akta patřící jedné německé bance, kterou vlastnila UBS v době, kdy nacisté vykrádali konta obětí holocaustu. Dokumenty dokazovaly též obchody UBS s nacistickými firmami. Meili dokumenty vynesl z banky a předal zástupcům pobočky Anti-Defamation League.

Prezident švýcarské centrální banky Robert Studer prohlásil, že jejich centrální archivář tyto dokumenty vyhodnotil jako „bezvýznamné“ a určil je ke skartování, což byla „politováníhodná chyba“ a proto byl centrální archivář propuštěn, protože skartací by bylo porušeno vládní nařízení.

I noční hlídač Meili byl propuštěn z práce. Hrozilo mu i trestní stíhání kvůli porušení bankovního tajemství, nemohl najít jinou práci a navíc jemu i rodině vyhrožovali neznámí pachatelé zabitím. Proto i s rodinou doslova utekl do Spojených států, kde dostal politický azyl. Jeho statečný čin byl oceněn americkým Kongresem.

Pointa příběhu spočívá v tom, že kdyby se noční hlídač Meili nedozvěděl o záměru vlády dopátrat se dokumentů z minulosti, těžko by správně vyhodnotil onu noční situaci. Analogická situace nastala i zde – široká veřejnost byla seznámena se zájmem státu a mohla avizovat případné snahy cosi utajit.

Pravda – nebo co?

Dosti hrůzostrašný je závěr onoho senátorského kárání prezidenta. Prezidentovo pátrání po tom, co se skutečně odehrálo, chápou „toliko jako gesto zpochybňující zahraničněpolitickou orientaci státu, důvěryhodnost jeho spojenců a napomáhající v šíření lživého obvinění České republiky ze strany Ruské federace“. Jinými slovy, pátrat po pravdě rovná se téměř vlastizradě, což jsme od „rodilých demokratů“ již slyšeli.

Může hledání pravdy zpochybnit zahraničněpolitickou orientaci státu? Ale ano. A právem je tato orientace přezkušována. Dlouhé roky si mnozí občané této země přáli, aby tomu tak bylo, abychom se zahraničněpoliticky chovali konečně důstojně a hrdě. A jestli hledání a ochraňování a říkání pravdy, k čemuž nás nabádal Mistr Jan Hus, zpochybní důvěryhodnost našich spojenců, to záleží především na nich. Budou-li podnikat agrese po celém světě a za tím účelem budou vymýšlet záminky a nás budou chtít do houfu, aby jim to lhaní šlo lépe, tak ať jdou všichni k čertu.

Jestli hledání pravdy napomáhá „šíření lživého obvinění České republiky ze strany Ruské federace“, to ať si páni senátoři nejprve zkusí srovnat v hlavě a se svým svědomím. Bylo by od nich nanejvýš ohleduplné, kdyby své intelektuální a morální mohutnosti nevystavovali takto zjevně, protože právě tato okolnost může právem snížit reputaci naší země.

Co se prezident dozvěděl?

Civilní zpravodajci se podle své zákonem dané působnosti ke zdrojovým informacím dostat nemohli. Proto je zcela v pořádku, že z jejich pohledu tu žádný „novičok“ nebyl. Vojenští zpravodajci – než se nechali na Úřadu vlády terminologicky a ideologicky převálcovat – prezidentovi odpověděli, že ano, že látka ze Západem definované skupiny „novičoků“ je našim vojenským chemikům pracovně známa. Prezident na to reagoval s uspokojením, že to odpovídá vysoké prestiži našich vojenských chemiků a vysoké úrovni ochrany obyvatelstva. „Závěr je, že u nás byl vyráběn a testován novičok, byť v malém množství a poté zničen. Je pokrytectví předstírat, že tomu tak nebylo,“ prohlásil prezident.

Na to konto se prezidentovi odpůrci pokusili ještě jednou zduřit, a osočili prezidenta, že tímto vyhlášením jednak porušil ochranu utajovaných informací, a tak vlastně teroristům prozradil, před jakými látkami se umíme chránit, čímž vlastně ohrozil obranyschopnost státu, nebo co.

Zpráva od zpravodajců byla skutečně utajená tím nejnižším stupněm, ale neodůvodněné utajení je zase zneužitím zákona. Zpravodajská odpověď, respektive to, co z ní ocitoval prezident, bylo již dávno publikováno. Jestli zpravodajci do odpovědi nenapsali nic dalšího, co by bylo hodno utajovat, neporušil prezident fakticky vůbec nic.

Prezident Zeman klopotně pátrá po pravdě, a je věrný standartě, vlající nad Pražským hradem. Původci těch hybridních (protože nepodložených, manipulativních s freneticky matoucích) útoků proti němu vysloveně odmítají pravdu, která by „zbytečně“ (Petr Fiala, ODS) mohla napomáhat někomu, koho nemají rádi. I je cosi symbolizuje – totiž to, co tam kdosi vyvěsil místo prezidentské standarty, kterou zhanobil. Je v tom kus dějinné ironie, ale ty trenky tam Zemanovi odpůrci vyvěsili sami, sami si je vybrali za svůj symbol, a místo prezidentského nápisu tak šíří pouze docela typický odér.