Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

SCHNEIDER: Budeme řešit i ukrajinské veterány?

  14:47
V Česku nedávno rozproudil debatu návrh několika poslanců ruské Dumy udělit účastníkům srpnové invaze do Československa status veterána. Komentátor Jan Schneider vybízí k utlumení emocí a podívat se, jak k veteránství svých vojáků přistupují jiné státy, například Ukrajina, Německo nebo USA.

Ruský válečný veterán na přehlídce při oslavě Dne vítězství na Rudém náměstí v Moskvě. foto: Reuters

Před několika dny proběhly vzrušené diskuse okolo návrhu několika poslanců ruské Dumy udělit – stejně jako účastníkům dalších vojenských operací sovětské a ruské armády – i účastníkům invaze do Československa v srpnu 1968 (operace Dunaj) status veterána, který jeho držitelům zajišťuje jisté sociální benefity.

Aféra prudce vzplála a podivuhodně rychle se zase z médií vytratila. Možná též proto, že se objevilo i několik komentářů, reflektujících tento návrh do hloubky a v širším kontextu.

Konečné slovo však nepadlo, protože diskuse skončila dříve, než začala – asi úmyslně, aby se nic nedořešilo a s odstupem času se dalo tvrdit téměř cokoliv. Proto lze očekávat, že se tento ruský návrh na rozšíření veteránského statusu za čas znovu v médiích mlhavě objeví, jako by něco dokazoval. Neboť přesně takto se hybridně válčí.

Zkusme se tedy na celou záležitost podívat sine ira et studio, s ambicí přiblížit se k tomu, co se vlastně stalo, ale především vyloučit do budoucna možnost tvrdit na základě této pseudoaféry něco, co se nestalo, a tak vzít hybridním fejkometčíkům střelivo.

Co Rusové udělali

Několik poslanců navrhlo novelizovat jeden odstavec zákona o veteránech, kterým získávají tento status vojáci, kteří bojovali za vlast. Bez ohledu na to, jaký v ní panoval režim či politická strana, nebo zda ty války byly zákonné, či nikoliv, protože plnili rozkaz politického vedení své země.

Slovy navrhovatele Jurije Sinělščikova, chtějí, aby někdo naplno řekl, že plnili svoji vlasteneckou povinnost, protože tento morální faktor je důležitý. (Poprvé přišel Sinělščikov se stejným návrhem novely zákona o veteránech v roce 2016. Ruská Duma jej tehdy odmítla, neprošel prvním čtením.)

Několik poslanců navrhlo novelizovat jeden odstavec zákona o veteránech, kterým získávají tento status vojáci, kteří bojovali za vlast. Bez ohledu na to, jaký v ní panoval režim či politická strana, nebo zda ty války byly zákonné, či nikoliv, protože plnili rozkaz politického vedení své země.

Seznam bojových operací, na něž se zákon o veteránech vztahuje, měl být doplněn o tuto formulaci: „Plnění bojových úkolů při potlačení pokusu o státní převrat a při stabilizaci situace v Československé socialistické republice během rozsáhlé vojensko-strategické operace vojsk členských států Organizace Varšavské smlouvy od 21. srpna do listopadu 1968.“

Tento návrh však ke schválení nedoporučil věcně příslušný parlamentní výbor, plénum Státní dumy ho skutečně také neschválilo a ani vláda s ním nesouhlasila, protože nebyly splněny podmínky toho, aby byl veteránům status přiznán.

Zajímavé je zdůvodnění: „Podle informace ruského ministerstva obrany orgány státní moci SSSR o vedení bojových akcí za účasti sovětských vojáků v době politické krize v Československé socialistické republice nerozhodovaly a vojáci vyslaní do Československa v roce 1968 jako příslušníci vojsk Varšavské smlouvy se bojových akcí neúčastnili.“

Nebyly tedy splněny dvě podmínky – invaze do Českoslovanska v roce 1968 nebyla rozhodnutím politických (ale stranických) orgánů země, a vojáci žádné bojové akce nevykonali.

Kde je zakopaný pes

V následné emocionálně vykloubené debatě jádro problému téměř přesně vystihl jindy provoplánově protiruský bývalý petrohradský generální konzul Vladimír Votápek. „Ta dezinterpretace, snaha zmást historické pojmy je tam velmi silná, ale přesto si myslím, že ta diskuze u nás je trošku mimoběžná, že se míjí s realitou. Protože to, jestli v Ruské federaci přiznají nějaké skupině vojáků statut veteránů, je jedna věc, a to jak interpretují rok 68, je věc úplně jiná. My bychom neměli protestovat proti tomu, že nějací vojáčci, kteří sem byli vyslaní v roce 68, dostanou nebo nedostanou statut veterána, to je interní věc Ruské federace, ale to pod jakou záminkou se to stane (…) Je to bouře ze sklenice vody, je to až nadbytečně nafouklá událost.“

Je jasné, že každý návrh na udělení statusu veterána musí být doprovázen dobovým zdůvodněním – zdůvodňovat ho ze současné pozice nelze, stejně tak nelze mechanicky tvrdit, že citováním tehdejšího zdůvodnění se s ním navrhovatel ztotožňuje.

Současná interpretace roku 1968 je věc odlišná od tehdejšího zdůvodnění invaze. Je jasné, že každý návrh na udělení statusu veterána musí být doprovázen dobovým zdůvodněním – zdůvodňovat ho ze současné pozice nelze, stejně tak nelze mechanicky tvrdit, že citováním tehdejšího zdůvodnění se s ním navrhovatel ztotožňuje. Prezidentu Miloši Zemanovi to vysvětlil ruský velvyslanec s tím, že jeho země se drží a bude držet dřívější česko-ruské dohody, která vpád vojsk Varšavského paktu do Československa odsuzuje.

Jak je tomu jinde

Vojákům, kteří bojovali za vlast, ať už v ní panoval jakýkoliv režim či politická strana, kteří bojovali na rozkaz politických vůdců své země, ať už jejich války byly, či nebyly zákonné, bývá udělován status veteránů, protože to podporuje loajalitu ozbrojených složek.

Neplatí to sice absolutně, ale významné je, že to platí v Německu (nehledě na druhou světovou válku a holokaust), ve Spojených státech (nehledě na agrese například proti Íránu v roce 1953, Guatemale v roce 1954, Vietnamu v roce 1964, Grenadě v roce 1983, Srbsku v roce 1999, Iráku v roce 2003, Libyi v roce 2011), a na Ukrajině (nehledě na okupaci Československa 1968).

Německo dosud vyplácí nezdaněné důchody spolupracovníkům nacistického Německa v zahraničí (známé případy jsou v Belgii, Lotyšsku a ve Velké Británii), protože Hitlerovo rozhodnutí o důchodech bylo jediným, které Postupimská konference (1945) nezrušila.

Německo dokonce dosud vyplácí nezdaněné důchody spolupracovníkům nacistického Německa v zahraničí (známé případy jsou v Belgii, Lotyšsku a ve Velké Británii), protože Hitlerovo rozhodnutí o důchodech bylo jediným, které Postupimská konference (1945) nezrušila.

Podíváme-li se však na problém z druhé strany, vyvstane otázka, zda by se naši vojáci účastnili misí, plni bojového ducha, kdyby jejich budoucí sociální benefity závisely na mezinárodně-politickém hodnocení jejich misí, tedy na něčem, na co nemají vliv oni, ale politická reprezentace státu.

Souhlas napadených států?

Souhlasily by s odůvodněním veteránství i napadené státy? To je další úhel pohledu. Pročpak asi vyplácejí Němci některým občanům ve Velké Británii nacistické důchody potajmu? Proč se tento fakt objevil v Belgii teprve nedávno? Jak to zdůvodnění výplaty těch krvavých peněz asi hodnotí občané dotyčných zemí?

Jakpak asi zdůvodňují Američané veteránský status vojáků, kteří se zúčastnili agrese do Guatemaly, Vietnamu, Grenady, Srbska, Iráku a Libye? Souhlasili by s tím občané těchto států?

V Lotyšsku takový skandál bohužel asi nehrozí, protože tam – v členské zemi EU – dodnes slavnostně pochodují bývalí příslušníci Waffen-SS. Je to šílené, ale tam by se zdůvodněním udělení veteránského statusu příslušníkům wehrmachtu či SS (a z něj vyplývajícím sociálním benefitům) byl asi většinový souhlas.

A jakpak asi zdůvodňují Američané veteránský status vojáků, kteří se zúčastnili agrese do Guatemaly, Vietnamu, Grenady, Srbska, Iráku a Libye? Souhlasili by s tím občané těchto států?

Nějak ale ty zákonné benefity zdůvodněny být musely. Dají se odůvodnit věcně z dnešního pohledu? To není ani legislativně možné, šlo by o retroaktivitu. Věcné důvody jsou vždy ty, které platily v oné době – a jsou podkladem rozhodnutí o udělení veteránského statusu, a to i kdyby to výslovně v zákoně napsáno nebylo. Jiné důvody to totiž ani mít nemůže.

Co se stalo na Ukrajině

Na Ukrajině již patnáct let existuje zákon, který účastníkům operace Dunaj (tedy okupantům ze srpna 1968) přiznává statut válečných veteránů s odůvodněním, že „bránili výdobytky socialismu v ČSSR“. Zákon vydal 11. února 2004 pod číslem 180/2004 tehdejší ukrajinský prezident Leonid Kučma.

Na Ukrajině již patnáct let existuje zákon, který účastníkům operace Dunaj (tedy okupantům ze srpna 1968) přiznává statut válečných veteránů.

Pokud je známo, za těch patnáct let, co tento zákon platí, z české strany nezaznělo jediné slovo kritiky či protestů. Naopak, vznikla takzvaná Petříčkova doktrína – ukrajinské zákony o veteránech (byť by to byli váleční zločinci či okupanti naší země), stejně jako problematika banderovců či neonacismus, jsou „vnitřní záležitostí Ukrajiny“.

Co na to naši hrdinní politici a experti

Rusofobní experti mají hned jasno – ostatně jako vždy ve věcech, které se týkají Ruska, kde jejich ideologicky kované výroky předcházejí jakémukoliv přemýšlení, pokud to ovšem vůbec následuje.

Rusofobní experti mají hned jasno – ostatně jako vždy ve věcech, které se týkají Ruska, kde jejich ideologicky kované výroky předcházejí jakémukoliv přemýšlení, pokud to ovšem vůbec následuje.

Incident prý zapadá do snah ruského státu vytvářet oficiální výklad historie, přičemž „součástí tohoto vzorce je vydávání veškerých agresí vůči třetím zemím za obranné, zákonné či vynucené akce,“ říká jakýsi snaživec, jehož jméno je zbytečno si pamatovat.

Další se samozápalně vytočil, až dostal smyk a ocitl se mimo mísu. „Snaha některých ruských politiků přiznat status válečných veteránů účastníkům vojenské invaze do Československa v roce 1968 je odporný pokus legitimizovat okupaci. Jediným výsledkem může být poškození vzájemných vztahů mezi Českou republikou a Ruskou federací. Rok 1968 byla brutální agrese a znamenala okupaci Československa,“ dobýval se do otevřených dveří, aniž by byl schopen se podívat za humna, jak je to s těmi veterány jinde.

Co z toho vyplývá

Z celé aféry vyplývá, že všichni, kteří se vyděsili tímto staronovým nápadem některých ruských poslanců, se stali vědomými či nevědomými aktéry hybridní války, protože někomu snědli špek i s navijákem. Stali se živoucí ilustrací toho, co celý „necivilizovaný“ svět vyčítá tomu „civilizovanému“, totiž že používá dvojí metr: Ukrajinci mohou to, co Rusové nikoliv.

Z celé aféry vyplývá, že všichni, kteří se vyděsili tímto staronovým nápadem některých ruských poslanců, se stali vědomými či nevědomými aktéry hybridní války, protože někomu snědli špek i s navijákem.

Dříve než se zase politici a další aktivisté leknou a začnou hysterčit, měli by se zhluboka nadechnout, protože nejhorší smrt je z úleku. Potom by měli, pokud je to vůbec možné, přemýšlet: je používání dvojího metru skutečně civilizační výspou a výdobytkem a tím, za co stojí byť si jen třepit hubu?

Pak by měli vystrčit hlavu nad úroveň české kotliny a rozhlédnout se kolem. Nejsme pupkem světa, a to, jak se svět jeví nám odsud, je jen jeden ze střípků, z nichž se skládá realita. A ta je opravdu složitá a plná rozporů, a já netvrdím, že je chutná.

Autor: