Jedním z nejpozoruhodnějších dějství Arabského jara byl převrat v Libyi. Kdyby skončil už tím, že povstalci v říjnu 2011 utýrali zajatého letitého vůdce země Muammara Kaddáfího, a následně přišla do země kýžená svoboda, mohla být Libye spolu se sousedním Tuniskem možná označována za zářný příklad úspěšného povstání proti diktátorovi. Jenže libyjský konflikt trvá i léta poté, v zemi mezitím vznikly dvě konkurenční vlády, ovládly ji desítky kmenových, náboženských a politických milicí. V roce 2015 i v Libyi zapustil kořeny Islámský stát a náš může zajímat, že v březnu téhož roku neznámí ozbrojenci unesli na ropných polích Ghaní českého kuchaře Pavla Hrůzu, o jehož osudu dodnes nejsou jednoznačné informace.
Když NATO chránilo civilisty
Významnou úlohu v celém dění sehrály i zahraniční mocnosti. Rada bezpečnosti OSN v březnu 2011 schválila Severoatlantické alianci mandát k vojenským akcím „na ochranu civilistů“. A když o půl roku později Aliance formálně ukončovala svoji misi, během níž podnikla mimo jiné šestadvacet tisíc náletů a zničila na šest tisíc objektů, oficiálně zazněla i tato slova: „Jednali jsme plně v souladu s historickým mandátem na ochranu Libyjců, k prosazování bezletových zón a zbrojního embarga,“ prohlásil generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen. „Operace Jednotný ochránce byla jednou z nejúspěšnějších v historii Aliance.“
Ve skutečnosti NATO zásadním způsobem podpořilo rebely, přispělo tak ke Kaddáfího pádu, ale i k následnému chaosu a bojům, kdy se do sebe se zmizením jejich společného nepřítele pustily – podobně jako v Afghánistánu v devadesátých letech – jednotlivé skupiny povstalců.
Vojenské angažmá západních mocností mělo řadu podob. Už v prvních dvou měsících, kdy síly NATO bombardovaly libyjské vládní jednotky i státní instituce, vyšlo najevo, že na straně rebelů operují neoznačení bojovníci a instruktoři ze Západu, ale také zpravodajští důstojníci a příslušníci britských SAS a katarských speciálních sil. Za hlavního strůjce tažení proti Kaddáfímu je však považována Francie. |
Moskva se při schvalování mise nechala v OSN přesvědčit, aby při hlasování návrh na zapojení NATO nevetovala – Rusové se tak spolu s dalšími čtyřmi státy zdrželi hlasování a plán prošel ostatními deseti hlasy. „Postup Západu v Libyi měl dalekosáhlé dopady pro celý Blízký východ,“ upozornil na širší souvislosti těchto diplomatických manévrů tehdejší šéf izraelské Rady pro národní bezpečnost Ja´akov Amidror. „V Radě bezpečnosti Západ přemluvil Rusy argumentem, že jde o pomoc civilistům, o svržení režimu nikdo nemluvil. Rusové dnes proto říkají, že byli Západem podvedeni, takže i z toho důvodu stojí za syrským režimem Bašára Asada a odmítají na řešení syrské krize spolupracovat s Američany. Tvrdí, že nechtějí být podvedeni podruhé.“
Vojenské angažmá západních mocností mělo řadu podob. Už v prvních dvou měsících, kdy síly NATO bombardovaly libyjské vládní jednotky i státní instituce, vyšlo najevo, že na straně rebelů operují neoznačení bojovníci a instruktoři ze Západu, ale také zpravodajští důstojníci a příslušníci britských SAS a katarských speciálních sil. Za hlavního strůjce tažení proti Kaddáfímu je však považována Francie.
„Bývalý italský premiér a šéf Evropské komise Romano Prodi celé libyjské dění v soukromí označuje za Total War,“ řekl mi v roce 2015 dobře informovaný západoevropský zdroj. „Nemá tím však na mysli totální válku, ale válku francouzské ropné společnosti Total.“
Faktem je, že francouzský prezident Nicolas Sarkozy se vůči Kaddáfímu v době Arabského jara velmi ostře vymezoval a Paříž také byla v rámci Severoatlantické aliance nejaktivnější při bombardování Libye.
S odstupem času se k tomu nebývale příkře vrátil i americký prezident Barack Obama, když kritizoval Británii a hlavně Francii za to, že nesou značný díl odpovědnosti za následný chaos v Libyi. „Sarkozy vyzdvihoval francouzské nálety, ale zapomněl říct, že my jsme nejprve zcela zlikvidovali libyjskou protivzdušnou obranu,“ prohlásil Obama v časopisovém rozhovoru na jaře 2016. Jak dodal, po desítkách let, kdy prý vždy všichni čekali, až vůdčí roli převezmou Američané, v případě Libye postupoval Washington jinak a přenechal iniciativu svým evropským a arabským spojencům. „Tím, že jsme Sarkozyho nechali dělat si zásluhy za svržení Kaddáfího, bylo to pro nás samotné levnější a méně riskantní,“ řekl americký prezident.
Zavraždil Kaddáfího francouzský agent?
Sarkozyho libyjské angažmá však bylo podle řady závažných indicií ještě zásadnější. Povstalci našli Kaddáfího 20. října 2011, když se s několika svými bodyguardy skrýval ve velké betonové skruži pod silnicí ve městě Syrta. Spekulace, že ho pomohly vystopovat elektronické sledovací systémy NATO, zůstávají nepotvrzené i nevyvrácené. Jistý není ani přesný sled událostí – objevilo se však několik videozáznamů, kde je zakrvácený Kaddáfí smýkán a bit povstalci, je mimochodem téměř jisté, že mu některý z nich zarazil do konečníku velký nůž nebo bajonet.
Nakonec však Kaddáfí zemřel na střelná poranění hlavy – a tady se opět dostává do popředí francouzské spojení. Už v červenci 2012 prohlásil tehdejší prozatímní libyjský premiér Ahmad Džibríl, že svrženého diktátora „zabil zahraniční agent, který se vmísil mezi revolucionáře“. V srpnu 2014 pak britský list Daily Mail s odvoláním na svůj libyjský zdroj napsal, že Kaddáfího zavraždil střelbou do hlavy francouzský tajný agent, osobně za tím účelem vyslaný do Libye francouzským prezidentem.
Co mělo být oním velkým tajemstvím ve vztazích mezi excentrickým plukovníkem a francouzským republikánem, se ukázalo v dubnu 2012. Tehdy v Paříži vypukl skandál kolem informací, že Kaddáfího režim slíbil Sakozymu padesát miliónů eur na jeho politické aktivity a na to, aby se ve volbách na jaře 2007 dostal z postu ministra vnitra do Elysejského paláce. |
O Sarkozyho zájmu na Kaddáfího přitom kolovaly zvěsti, spekulace, ale i závažná podezření už delší dobu. Například italský list Corriere della Serra upozornil, že od počátku náletů NATO Kaddáfí vyhrožoval, že zveřejní podrobnosti o svých kontaktech s evropskými státníky, mezi nimiž byl i francouzský vůdce. „Sarkozy měl velký důvod snažit se umlčet Kaddáfího, co nejdříve to bude možné,“ citoval italský list 29. září 2012 svůj evropský diplomatický zdroj v Tripolisu.
Co mělo být oním velkým tajemstvím ve vztazích mezi excentrickým plukovníkem a francouzským republikánem, se ukázalo v dubnu 2012. Tehdy v Paříži vypukl skandál kolem informací, že Kaddáfího režim slíbil Sakozymu padesát miliónů eur na jeho politické aktivity a na to, aby se ve volbách na jaře 2007 dostal z postu ministra vnitra do Elysejského paláce. Sarkozy tyto informace následně popíral a investigativní novinářský portál Mediapar, který pro svůj článek deset měsíců shromažďoval důkazy, zažaloval.
V červnu 2016 však francouzská justice definitivně potvrdila, že informace jsou pravdivé a že novináři operovali hodnověrnými dokumenty: Ředitel Kaddáfího tajné služby Músá Kúsá a Sarkozyho blízký spolupracovník a přítel Brice Hortefeux skutečně v říjnu 2006 tajně uzavřeli písemnou dohodu o štědré libyjské finanční injekci ambicióznímu politikovi.
Bílá místa v celé mozaice mohou doplnit informace z emailové schránky americké ministryně zahraničí Hillary Clintonové, které se dostaly do médií v červnu 2015. Podle amerických zpravodajských zdrojů Francouzi začali hned v únoru 2011 organizovat, vyzbrojovat a platit povstalce i příští politické vedení Libye. „Důstojníci DGSE naznačili, že výměnou za tuto podporu očekávají od nové libyjské vlády upřednostňování francouzských společností a národních zájmů, zejména v oblasti ropného průmyslu v Libyi,“ stálo v jednom z amerických důvěrných dokumentů popisujících aktivity francouzské tajné služby.
Dear Muammar, yours ever, Tony
Sarkozy nebyl v posledních letech Kaddáfího vlády zdaleka jediným politikem demokratického světa, který se svérázným libyjským autoritářem udržoval čilé styky. Z libyjských tajných archivů, které se dostaly na veřejnost po pádu Kaddáfího režimu, například v roce 2015 vyplaval na povrch osm let starý dopis, ručně nadepsaný „Dear Muammar“, v němž tehdejší britský premiér Tony Blair vyjadřoval lítost nad tím, že britský soud zmařil vydání jistého libyjského opozičního aktivisty do Tripolisu. V Británii přitom dlouho vyvolávala pobouření i soudní procesy skutečnost, že Londýn s represívním režimem takto spolupracoval, ačkoli bylo obecně známé, jak Libye s Kaddáfího odpůrci nakládala. „Best wishes yours ever, Tony,“ zakončil Blair svůj omluvný dopis sepsaný v dubnu 2007.
Jaro roku 2007 bylo ostatně pro Kaddáfího na mezinárodní scéně hodně šťastným obdobím – nejenže mu takto devótně psal britský premiér a v Paříži se dostal do prezidentského křesla jeho tajný protežé. Kaddáfího tehdy přijel navštívit i kupříkladu slovenský premiér Robert Fico. Netajil se tím, že smyslem mise byly peníze, hlavně zamrzlý dluh z dob socialistického Československa ve výši skoro tři a půl miliardy korun.
V té době už si pomyslnou kliku podávali v Tripolisu zástupci ropných firem doslova z celého světa. Libyjci zrovna podepsali memorandum o porozumění s Japonci, na jehož základě se mělo Tokio podílet na zamýšleném zvýšení těžby libyjské ropy z tehdejší 1,6 miliónu barelů denně na dvojnásobek. |
Ve Ficově delegaci bylo i několik dalších vysokých státních úředníků a také podnikatelů, mezi nimiž vyčníval šéf společnosti Slovnaft Oszkár Világi, který se zajímal o dodávky libyjské ropy na Slovensko. „Cílem cesty je prozkoumat možností spolupráce rafinérie s libyjskými společnostmi v oblasti ropného průmyslu,“ řekla tehdy mluvčí Slovnaftu Hana Šimková.
V té době už si pomyslnou kliku podávali v Tripolisu zástupci ropných firem doslova z celého světa. Libyjci zrovna podepsali memorandum o porozumění s Japonci, na jehož základě se mělo Tokio podílet na zamýšleném zvýšení těžby libyjské ropy z tehdejší 1,6 miliónu barelů denně na dvojnásobek. Společnost Exxon-Mobil uzavřela smlouvu o průzkumu podmořského dna u libyjských břehů. Americkou delegaci přitom v únoru 2007 nevedl do Kaddáfího beduínského stanu nikdo jiný než Rex Tillerson – tehdy ředitel ropného obra, do minulého týdne Trumpův ministr zahraničí.
Koncem května 2007 zavítal za Kaddáfím už podruhé i Tony Blair. „Aktivně spolupracujeme v boji proti terorismu, na obraně a obchodních vztazích,“ řekl shrnul po schůzce v Kaddáfího stanu. Dokumentoval to i návratem britského ropného gigantu BP po třiceti letech do Libye: Firma právě uzavřela dohodu o průzkumu nalezišť plynu v severní Africe, jejíž hodnota činila téměř devatenáct miliard korun. Blair zároveň oznámil, že britské firmy měly v Libyi uzavřít i významné vojenské kontrakty. Podle libyjského premiéra Baghdádího Mahmúdího jeho země od Britů měla koupit rakety a systémy vzdušné obrany.
Lockerbie dodnes v mlze
Jak známo, Kaddáfí nebyl takovým oblíbencem Západu vždycky. Tripolis léta podporoval řadu teroristických skupin ve světě, byť zároveň Kaddáfího režim v rámci tažení proti militantním islamistům už v březnu 1998 jako vůbec první podal návrh na vydání mezinárodního zatykače na Usámu bin Ládina, a to ještě před tím, než al-Káida zaútočila na americká velvyslanectví v Keni a v Tanzanii. Libye také vyvíjela zbraně hromadného ničení a hlavně byla od počátku devadesátých let spojována s pumovým útokem na americký boeing, při němž v prosinci 1988 u skotského Lockerbie zahynulo 270 lidí.
Jenže na přelomu tisíciletí začal Kaddáfí otáčet kormidlem: V roce 2003 se zřekl zakázaných arzenálů a vpustil do země inspektory OSN a už před tím vydal k potrestání skotské justici dva údajné původce masakru z Lockerbie a slíbil vyplatit odškodné pozůstalým. Slovo „údajné“ původce masakru je na místě – jeden z libyjských agentů byl totiž skotským soudem zcela očištěn. Druhý, Abd al-Básit Mikrahí, dostal v procesu uspořádaném na nizozemské vojenské základně Kamp Zeist v roce 2001 doživotí. Trval ale na své nevině a později i v samotném Skotsku a dokonce i mezi pozůstalými zesílilo přesvědčení, že pachatelem a strůjcem teroristického útoku u Lockerbie byl někdo jiný – například Íránci, kteří se tak mohli mstít za sestřelení svého airbusu plného lidí americkými raketami nad Perským zálivem v červenci 1988. Podle této teorie si měl Teherán vykonání teroristického útoku objednat u Ahmada Džibríla, vůdce Lidové fronty pro osvobození Palestiny – všeobecného velení (PFLP-GC). Tato stopa ostatně velmi dlouho zajímala i samotné britské a americké vyšetřovatele.
Jenže na přelomu tisíciletí začal Kaddáfí otáčet kormidlem: V roce 2003 se zřekl zakázaných arzenálů a vpustil do země inspektory OSN a už před tím vydal k potrestání skotské justici dva údajné původce masakru z Lockerbie a slíbil vyplatit odškodné pozůstalým. |
Bylo proto nařízeno přezkoumání kauzy. Mikrahí byl však mezitím v srpnu 2009 ze zdravotních důvodů propuštěn do Libye, kde v květnu 2012, rok po zhroucení Kaddáfího režimu, zemřel na rakovinu prostaty. Kauza Lockerbie tak dodnes není spolehlivě objasněna.
Každopádně ve věci Kaddáfího náhlé spolupráce se Západem nešlo podle většiny analytiků a exilové opozice o žádný mírotvorný altruismus, ale o kalkul, jak si chtěl zajistit přežití svého režimu. A zdá se, že Západ na obchod přistoupil.
„Západ se vždy kriticky zajímal hlavně o libyjskou podporu teroristů a zbraně hromadného ničení, a na druhé straně ho lákala ropa, jíž Libye disponuje,“ řekl mi v únoru 2007 Fred Abrahams, který se severoafrickou zemí zabýval v organizaci Human Rights Watch. „Takže když Kaddáfí změnil politiku v prvních dvou bodech, viditelně polevil i západní tlak na dodržování lidských práv. Zejména Evropanům vidina blízké libyjské ropy tak říkajíc zavřela ústa.“
Komu tehdy šlo v Libyi, oficiálně nazývané Velká socialistická lidová libyjská arabská džamáhíríja, o dobré bytí a nedával najevo výhrady ke Kaddáfího režimu – a takových lidí byla v zemi zjevně drtivá většina – mohl mít z tohoto vývoje radost. „Za deset patnáct let bude Tripolis druhou Dubají,“ řekl mi v březnu 2007 tripoliský živnostník Fauzí. „Roste těžba a příjmy z ropy, problémy s Američany už jsou minulostí, takže hospodářsky se země rychle staví na nohy.“
Nikdo, ani Fauzí tehdy samozřejmě netušil, že už o čtyři roky později, v rozpuku Arabského jara roku 2011, Muammar Kaddáfí své evropské přátele zase velmi rychle ztratí. A že o dalších sedm let později, v březnu 2018, bude Nicolas Sarkozy kvůli svému někdejšímu sponzorovi z beduínského stanu zajímat francouzské vyšetřovatele.
