Lidovky.cz

Sarkozy vede tři války najednou! To tu ještě nebylo.

Afghánistán

  12:05

Pomůže to francouzskému prezidentovi znovu vyhrát volby, nebo Nicolas Sarkozy alespoň vrátí Evropě její ztracený kredit?

Francouzský prezident Nicolas Sarkozy nedávno v Bruselu varoval všechny diktátory světa, že nemají používat násilí proti svým občanům, jinak se dočkají reakce Francie, Evropy a vůbec celého mezinárodního společenství. S jistou nadsázkou by tedy Sarkozy mohl zasahovat každý týden někde jinde, což určitě není reálné. Jak však upozorňuje agentura AP, jediná západní mocnost letos zaútočila ve dvou zemích – Libyi a Pobřeží slonoviny – a vyburcovala mezinárodní komunitu: Francie.

A list The New York Times konstatuje, že Francie vede tři války najednou – navíc po boku USA v Afghánistánu –, což nemá v její novodobé historii obdobu. Je to o to větší paradox, že tatáž Francie před osmi lety razantně odmítala americkou invazi do Iráku a donedávna hájila strategii diplomatických vyjednávání před rychlým nasazením zbraní jako způsobu řešení jakékoli krize.

A současnost? V úterý útočily francouzské mírové jednotky v Abidžanu ve své bývalé kolonii, aby ochránily tamní občany a „podpořily“ v konání OSN. V Pobřeží slonoviny by to asi nemělo být na delší čas. Situace v této africké zemi spěje zřejmě k rychlému rozuzlení. Francouzská letadla zároveň atakovala armádu Muammara Kaddáfího v Libyi, přičemž s plukovníkem by se to mohlo nepříjemně protáhnout. Francouzské síly navíc bojují proti Tálibánu v Afghánistánu. O tomto angažmá však raději nemluvit, protože to je ve Francii vysoce nepopulární téma.

Co se týče Libye, i vrabci na střeše pařížských činžáků si povídají, že si vše vymyslel „prezidentův filozof“, kontroverzní Bernard-Henri Lévy

Vrátíme-li se k Libyi a Pobřeží slonoviny, v obou případech je Sarkozy nejaktivnějším zastáncem robustní vojenské akce. On i jeho vláda se však ohánějí tím, že jednají ve jménu OSN a s cílem zachraňovat životy. Francouzský prezident říká, že použití síly je ospravedlněno nedávnou rezoluci RB OSN číslo 1973. Jde o jakousi rychlou implementaci myšlenky „práva na ochranu“, jež byla léta opomíjena. Sarkozy rezoluce RB OSN číslo 1973 a 1975 (k Pobřeží slonoviny) vidí jako precedentní a opravňující k zásahu v případě „humanitárních“ krizí.

Sarkozyho pohnutky

Otázka zní: Proč to Sarkozy dělá? Co se týče Libye, i vrabci na střeše pařížských činžáků si povídají, že si vše vymyslel „prezidentův filozof“, kontroverzní Bernard-Henri Lévy. Ale tak průzračné to snad není… Někteří analytici se domnívají, že Sarkozy, který je momentálně na dně své popularity a vůbec není jistá jeho prezidentská obhajoba příští rok, se v zemi snaží vybudit patriotismus. A jestliže mnozí Francouzi považují válku v Afghánistánu za ztracenou, naopak nečinnost v Libyi a v Pobřeží slonoviny by mu mohli přičíst k tíži.

Dle dalších názorů by za Sarkozyho obratem mohla být snaha uvolnit Evropu ze závislosti na USA. V rámci Evropské unie jsou Francie a Velká Británie „největší jestřábové“, ale například ekonomicky nejsilnější Německo své jednotky na cizí bojiště nepouští. Francie chce v čase arabské bouře zvýšit důležitost Evropy pomocí tvrdých humanitárních intervencí a odmítá hlasy, že starý kontinent upadá.

Samozřejmě, že Sarkozyho nynější bleskurychlé jednání může být i důsledkem zahraniční politiky, kterou prosazoval donedávna. Tedy váhavost v případě Egypta a zejména Tuniska, jehož bývalou autokratickou vládu Francie významně podporovala. A nesmíme opomenout i osobní pohnutky: Sarkozy nezapomněl, jak ho Muammar Kaddáfí ztrapnil při své návštěvě Paříže v roce 2007. Ale i on dobře ví, že lukrativní kontrakty s diktátory něco stojí…

Jean-Dominique Giuliani, předseda think tanku Robert Schuman Foundation, tvrdí, že se Francie poučila z tvrdé lekce v devadesátých letech, z války v bývalé Jugoslávii. Právě odklady, zbytečné debaty a neefektivní diplomacie vedly k tomu, že tam zahynuly tisíce civilistů. A francouzští vojáci při tom asistovali jako neúčinná stafáž, než nakonec zjednali pořádek Američané.

Aktivní jednání se Sarkozymu koneckonců již jednou vyplatilo. Když v druhé polovině roku 2008 šéfoval Evropské unii, získal si vysoký kredit tím, že pomohl vyjednat konec bojů mezi Ruskem a Gruzií. Pravdou je však i to, že ho tehdy určitě nenapadlo vysílat do Ruska či Gruzie francouzské jednotky, aby zakročily proti násilnostem na civilistech. Jak by se zachoval dnes?

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.