Francouzský prezident Nicolas Sarkozy ve čtvrtek v Bruselu varoval, že mezinárodní společenství zasáhne proti každému diktátorovi stejně jako proti Muammaru Kaddáfímu, pokud bude násilně potlačovat demonstrace v zemi. „Každý vládce, a zvláště arabský, by měl pochopit, že od této chvíle reakce mezinárodního společenství a Evropy bude stejná. Jsme na straně mírumilovných protestujících, proti kterým se nesmí používat násilí,“ prohlásil Sarkozy.
Sarkozy zřejmě jede na vlně válečného adrenalinu, protože jinak by si své silácké vzkazy arabským vůdcům zřejmě odpustil. Možná průzkumy veřejného mínění ukazují, že rozhodnost, deklarace síly a velkohubost přinášejí procentní bodíky, které nutně potřebuje k tomu, aby se napřesrok dostal alespoň do druhého kola prezidentských voleb. Možná nakonec nasadí jednotky sám proti sobě, až budou francouzské bezpečnostní složky potlačovat násilnosti arabských imigrantů v okolí Paříže. Trošku přitažené za vlasy, avšak to jsou Sarkozyho řeči také.
Ale teď vážněji. Jak Sarkozy dlouho čekal, než se rozhoupal a inicioval zásah v Libyi, který by se bez souhlasu USA pravděpodobně ani neuskutečnil? Měsíc? Kolik mrtvých potřebuje vládce z Elysejského paláce k tomu, aby se konečně postavil na stranu mírumilovných protestujících? V Libyi to stálo život několika tisíc mírumilovných povstalců, alespoň podle jejich tvrzení.
Předpokládejme, že Sarkozy již nebude čekat na posvěcení Rady bezpečnosti OSN a vyšle své stíhačky co nejrychleji do Bahrajnu, Jemenu a Sýrie, kde momentálně diktátoři násilně potlačují nepokoje. A kam dál? Raději nedomýšlet.
Sarkozy se odvolává na precedentnost rezoluce Rady bezpečnosti OSN k Libyi. Je však obtížně představitelné, že Rada bezpečnosti bude sypat další podobné rezoluce z rukávu - za tichého souhlasu Ruska, Číny nebo Německa. Na arabské diktátory udělal Sarkozy takové napoleonské bu bu bu. A jim nezbývá než zívnout a zabít pár dalších mírumilovných demonstrantů. Třeba jen proto, aby se dozvěděli, co jim to od Francie – protože Sarkozy není hlas mezinárodního společenství – vlastně hrozí.
