Sarajevská čtvrť Ilidža: „Kuvajt City“ či „Dubaj City“

Ilidža, konečná tramvají, lázeňský komplex s rakousko-uherským koloritem a promenáda k prameni řeky Bosna jsou asociace, jež si většina Bosňanů spojuje s touto příměstskou částí Sarajeva. V uplynulých letech se však o Ilidži hovořilo v podstatě výhradně kvůli přistěhovalcům a zahraničním investicím ze zemí jejich původu. Nejprve tuto část Sarajeva „objevili“ Turci, vzápětí je však převážili Arabové.

Jelikož neexistuje žádný registr pro počet příchozích a usazujících se osob z Blízkého východu a Malé Asie, s odhady se různě manipuluje. Bosenská média loni odhadovala, že v sarajevském kantonu dlouhodobě žije až 40 tisíc Arabů. Tento extrémně nadhodnocený údaj vypovídá o převládajícím pohledu obyvatel Bosny a Hercegoviny na tuto utvářející se komunitu. Příchozí Arabové jsou hodnoceni podobně ideologickými argumenty, stereotypy a předsudky, které se používají v celé Evropě v souvislosti s migrační krizí a postojem k islámu.

Nově příchozí sice mění zdejší, od konce bosenského konfliktu výrazně modifikovaný genius loci, ale zůstává otázkou, zda je arabská (i turecká) komunita natolik početná, nebo jí lze pouze přisuzovat výrazný vliv. O přítomnosti Arabů totiž více vypovídají jejich investice do místní infrastruktury, počet leteckých spojení s arabským světem či přenocování v hotelech. Mimo turistickou sezónu se existence arabské komunity redukuje na reklamy realitních kanceláří, několik arabských restaurací a na nápisy na hotelech.

Sararjevská čtvrť Ilidža.

Klientela islámského světa

Konflikt v Bosně a Hercegovině vypukl v roce 1992 v důsledku protichůdných představ o uspořádání této bývalé jugoslávské republiky. Zatímco bosenští Srbové prosazovali setrvání v Jugoslávii, bosenští Chorvaté a Muslimové (příslušníci národa, který se pod daným názvem etabloval jako šestý konstitutivní v socialistické Jugoslávii v roce 1968, se od roku 1993 deklarují jako Bosňáci) žádali nezávislost.

Multietnickou republiku, ve které žilo obyvatelstvo zejména ve městech promíšené, následně zasáhly boje, jejichž cílem byla násilná etnická homogenizace pod kontrolou nacionalistických elit. Charakter multikulturní čtvrti, kde spolu žili Muslimové a Srbové a v menším počtu i Chorvaté a Jugoslávci, měla stejně jako další části Sarajeva i Ilidža. Hlavní pilíř harmonického soužití – „bratrství a jednota“ mezi národy a jejich paritní zastoupení ve státní správě socialistické Jugoslávie – se však v průběhu války vytratil.

Jednotky Republiky srbské, která kontrolovala větší část ilidžského okresu, donutila Muslimy k odchodu z této lokality. Zbytek Ilidže zůstal pod kontrolou armády Bosny a Hercegoviny, která podléhala politickému vedení bosňáckého prezidenta Aliji Izetbegoviće. Dodnes jsou na Ilidži v parku u zanedbaného partyzánského památníku vidět stopy bojové linie, která přeťala tuto čtvrť vedví.

Mírová dohoda z amerického Daytonu v roce 1995 přiřkla většinu Ilidže Federaci Bosna a Hercegovina – vedle Republiky srbské druhé entity Bosny a Hercegoviny –, kterou společně kontrolovali Bosňáci a Chorvaté. Převážná většina Srbů, která na Ilidži přečkala válku, zde proto nechtěla po jejím skončení zůstat a těsně před převzetím moci federálními policejními silami své domovy ze strachu z odplaty opustila. Z opačného směru sem přicházeli a usazovali se bezprizorní Bosňáci, kteří utekli z Podriní (mimo jiné i ti vyhnaní ze Srebrenice).

Nepřítomnost Srbů, kteří se odmítli vrátit, a příchod Bosňáků z jiných oblastí Bosny a Hercegoviny nezvratně ovlivnily zdejší komunitu. Zamýšlená obnova původního multikulturního charakteru Ilidže ani celého Sarajeva a Bosny a Hercegoviny v poválečném období nenastala. Prostředí Ilidže se v uplynulém desetiletí měnilo výhradně proto, že se tato městská část ocitla v centru pozornosti klientely islámského světa.

Turistická renesance

Bývalá jugoslávská republika Bosna a Hercegovina bývá v arabském světě často prezentovaná jako finančně dostupná muslimská země ve středu Evropy. Muslimy z Blízkého východu přitahuje nejen bosenská příroda, ale i lyžování v malé vzdálenosti od mešit. Sarajevské předměstí Ilidža na úpatí pohoří Igman je v kombinaci s dostatečnými ubytovacími kapacitami, pozemky ke koupi, dobrým napojením na metropoli s osmanským starým centrem a nedalekým letištěm pro příchozí Araby obzvlášť vhodné.

Zdejší válkou rozvrácený turistický resort v uplynulých čtyřech letech zažíval renesanci. Jezdila do něj početná arabská klientela, jež čas tráví pospolu a kromě přírody oceňuje soukromí a pobyt v ústraní. Právě v Ilidži a v jejím okolí lze koupit pozemky dostatečně vzdálené od městské zástavby a současně dostupné po veřejných komunikacích.

V důsledku rozmístění obyvatel před vypuknutím války vlastnili či stále vlastní velkou část pozemků v přilehlých kopcích Sarajeva Srbové, kteří zde však již trvale nežijí. Navzdory tomu se svůj zpustošený a neobývaný rodinný grunt dlouho zdráhali prodávat. Mnoho atraktivních lokalit v těsném okolí Sarajeva však léta bylo prázdných i proto, že po nich nebyla poptávka. S příchodem arabských investorů nastala radikální změna. Mnozí dosud neústupní vlastníci se nechali lukrativními nabídkami přesvědčit k prodeji.

Odmítavý postoj

Výsledkem je paradoxní situace – Srbové masově prodávají své nemovitosti, ale současně kritizují arabizaci Sarajeva. A arabská komunita je také pro drtivou většinu z nich jedním z důvodů, proč se ani v budoucnu nehodlají vrátit do svého původního bydliště, přestože se mnozí usadili v periferních, slabě rozvinutých částech Republiky srbské.

Tato averze je spojená s bosenským konfliktem v první polovině 90. let 20. století, v jehož průběhu islámské státy (arabské země, ale i Turecko, Írán, Afghánistán či Pákistán) podporovaly finančně, materiálně i vojensky bojující Bosňáky. Počet muslimských bojovníků ze zahraničí sice nebyl natolik vysoký, jak nadsazovala srbská či chorvatská média, ale brutální zločiny spáchané zejména ve střední Bosně příslušníky jednotky El Mudžahid zveličily a zmytizovaly mezi bosenskými civilisty jejich počet, vliv a význam.

Bosenští Srbové a Chorvaté i bosňáčtí liberálové se v důsledku vzpomínek na válečné události dodnes stavějí k příchozím muslimům a jejich rigidnímu postoji k islámu s obavami a často zcela odmítavě. Přímou spojitost mezi mudžahedíny a současnou komunitou muslimských přistěhovalců v Ilidži je však třeba odmítnout. V prvních letech po skončení války musela drtivá většina bojujících cizinců z islámských zemí Bosnu a Hercegovinu opustit. Zůstali pouze ti, kteří si mezi místními ženami našli manželky.

Tyto desítky konzervativních muslimů, kteří se většinou usadili mimo Sarajevo, však vytvořily zárodek dalšího z často debatovaných problémů poválečné Bosny a Hercegoviny – wahhábistické a salafistické pospolitosti, které v několika periferních venkovských sídlech střední Bosny fungují odloučeně od bosenské společnosti. A tyto úmyslně se izolující komunity má problém začlenit do své duchovní správy i Islámské společenství, ústřední náboženská autorita muslimů v Bosně a Hercegovině.

Zviditelňování okolo roku 2016

O nově se utvářejícím arabském společenství v Ilidži se více mluvilo až v uplynulých čtyřech letech. Do té doby nevýrazná komunita se začala zviditelňovat okolo roku 2016, kdy média vehementně a mnohá i panicky zaznamenala a tematizovala rapidní nárůst počtu turistů z arabských zemí i investorů, kteří začali masově skupovat nemovitosti, budovat rozsáhlé bytové komplexy a otvírat firmy.

O arabské komunitě sice neexistují žádné sociologické studie, ale podle většiny bosenských odborníků příchozí reprezentují ve svých zemích spíše střední třídu. Až polovina arabských turistů je z Kuvajtu a dále ze Spojených arabských emirátů, Kataru, Ománu, Bahrajnu a Saúdské Arábie. Turistický a budovatelský boom, který Ilidža zažívá a kvůli němuž ji obyvatelé Sarajeva začali označovat „Kuvajt City“ či „Dubaj City“ nemá u nich jednoznačně kladnou odezvu – čtvrť se stala více orientální.

Pozornost v ulicích v centru Ilidže dnes přitahují desítky nápisů a reklam v arabštině na hotely, restaurace, realitní kanceláře či turistické agentury. V mnoha restauracích a kavárnách nejen v Ilidži, ale i v sarajevské Baščaršiji, se neprodává alkohol a vedle importovaných arabských kulinářských specialit a kouření šíšy (nargily) jsou tradiční bosenské speciality přizpůsobeny halal stravě. Obzvlášť v letních měsících, a především v období ramadánu, evokuje Ilidže spíše atmosféru Blízkého východu.

Nekontrolované rozprodávání půdy

V případě arabských investic je především kritizován jejich nejasný původ a nemožnost státu kontrolovat průběh a počet finančních transakcí. Bosenské zákony sice neumožňují cizincům přímo nakupovat nemovitosti – pozemky a domy –, ale tento zákaz je obcházen přes bosenské firmy. Nekontrolované rozprodávání půdy ve vlastnictví ilidžského okresu a finanční machinace se staly předmětem sporů a kritiky.

Zatímco pro starostu Ilidže jde o příliv kapitálu potřebného k rozvoji, mnozí aktivisté a opoziční politici kritizují, že finanční prostředky nepředstavují produktivní formu investic, ale pouze rozprodej toho nejcennějšího, čím Bosna a Hercegovina disponuje – například v roce 2016 bylo arabskému vlastníkovi prodáno veřejné prostranství vřídla řeky Bosny (Vrelo Bosne). Mnoho kritiků také tvrdí, že architektonické požadavky arabských investorů nerespektují kulturně-historické dědictví země.

Další kontroverzi představuje cizorodost. Přestože jde o muslimské turisty a investory, jejich konzervativní výklad islámu, odívání žen, stravování či odmítání alkoholu jsou považované za narušování a zasahování do liberálních náboženských postojů k islámu a za posilování jeho cizorodého a neautentického pojetí v Bosně a Hercegovině. Vedle bosňáckých liberálů tvrdě kritizují arabskou komunitu i nacionální elity bosenských Srbů a Chorvatů, jejichž média zdůrazňují cizorodost a neslučitelnost příchozí komunity s bosenským obyvatelstvem.

Negativní kampaň, jež kulminovala v roce 2016, doprovázely falešné informace, že Bosňáci na Ilidži se stali „menšinou“ ve vlastní zemi – slyší „všude arabštinu“, pozorují „modlitby na ulicích“ či vidí „ženy v burkách“. V důsledku živé kolektivní paměti, co džihádisté prováděli za války, a dnešních kauz spojených s wahhábisty v Bosně a Hercegovině (terorismus), je zdůrazňování strachu z druhých nejúčinnějším mobilizačním nástrojem pro každou bosenskou nacionalistickou stranu.

Jediná multikulturní čtvrť

I když se Ilidža masivně a chaoticky proměňuje do svérázného a svébytného „resortu“, nelze tvrdit, že by v ní Arabové dominovali, či dokonce masově celoročně pobývali. Počet Arabů, kteří se trvale usadili v Bosně a Hercegovině, se pohybuje v řádu několika stovek, ale současně sem přijíždějí desítky tisíc arabských turistů (v roce 2017 dle Pohraniční policie více než 70 tisíc).

Drtivá většina z nich přijíždí v létě, netráví zde většinu roku (návštěvy průměrně trvají deset dnů). Nepřímo to například ukazuje výrazně vyšší počet leteckých spojení v letních měsících mezi Sarajevem a několika arabskými destinacemi (a tureckým Istanbulem). O jejich přítomnosti ale především svědčí budování rozsáhlých rekreačních komplexů, kam mají místní obyvatelé zakázán přístup.

Arabská klientela, která Ilidžu v poválečné době – minimálně navenek – proměnila prakticky v jedinou multikulturní čtvrť Sarajeva, však má jeden přímý důsledek. Masivní investice do Ilidži přiměly její vedení k žádosti, aby se tato městská část od Sarajeva osamostatnila a vytvořila svébytné město.